Je tomu již nesmírně dávno (asi 2 měsíce), kdy jsme byli na posledním vandru a já se teprve teď dostávám k tomu, abych napsal zápis. Bude tedy, jak jistě pochopíte, stručný, protože paměť mi neslouží. Nepředložím Vám podrobný popis, ale vzpomenu jen to, co jsem nezapomněl.
Vyráželi jsme (pravděpodobně) v pátek a naším cílem pro první noc byly Zbytiny. Tam klobásová část samozřejmě chtěla navštívit občerstvovací stanici a byla tedy velmi zklamána, když zjistila, že v hospodě je diskotéka, která hrozně řve a navíc se vybírá vstupné. Litoval zejména Zločinec, Messner a Urhel. Nám ostatním okamžitý přesun do seníku nevadil, zvlášť když jsme měli s sebou plechovkové. Strom přes Blanici pochopitelně zpátky nikdo nepoložil, a tak jsme brodili. Tedy jak kdo. Odpůrci večerní (a druhý den ranní) hygieny díky nízkému stavu vody opatrně procházeli v botách.
Seník nás opět nezklamal, byl skoro plný. Protože bylo celkem teplo, zůstali jsme ležet dole, kde bylo kus vybráno. Jen a pouze Pepa šplhal do vyšších pater. Vojta nám dnes na Janu bohužel nesvítil.
V sobotu, po ranním pivu ve smíchaném zboží, jsme se jali vystupovati na horu Libín, bohužel znovu z té nudné strany. Do poloviny kopce kráčíme v husté mlze, pak je opar rozplyne a z bílé kaše vystupují vrcholky okolních kopců. Je krásný den, slunce svítí skrze barevné koruny stromů a si chrochtáme. V chatě na Libíně, kde jsme zastavili na malé dvouhodinové občerstvení, nezůstáváme nic dlužni svému jménu. Oblíbeným chodem je zejména česnečka v chlebu. Pepa si dal nějaký svařáky a pivka a působí střihnutým dojmem. Na Rohanově lehce sprchlo a už se zatáhlo, krásným podhůřím Šumavy míříme ke Lhenicím, kde objevujeme příjemnou hospůdku a tak se nenaplňují Messnerovy chmurné obavy. Obsluhuje nás polonahá servírka a tak si často objednáváme. Vojta nás nazývá chlípnými samci, což nás všechny po mnohaletém manželství nejen neurazilo, ale potěšilo. Pepa se dohaduje se Zločincem o lesní a vodní stráž.
Odcházíme za časného večera a Pepa na nás působí dojmem mírně opilého. Je mlha, všude ve vzduchu je cítit voda. Uléháme ve směšném lesíčku?? u silnice a připravujeme protivodní kryty. Pepa na igelit rozprostírá: celtu, houni, karimatku, deku, prostěradlo, spacák a druhou celtu.
Zanedlouho začíná krápat, poprchávání brzy přechází do těžkýho slejváku. Je slyšet něco zašustění, baterky kontrolují upevnění krytů a znovu usínáme. Asi po půl hodině se něco hýbe na Pepově místě. Když už hladina na jeho igelitu, který dokonale sbíral pod Pepu vodu, dosáhla výšky vrchní celty, Pepa se vzbouzí a vyděšeně svítí kol sebe a nadává. Věci nechává ležet tak, jak jsou. Když konečně zjišťuje, že nadáváním a svícením nás neprobudí k pomoci, volí jiný postup. "Tondóóóóó, kolik je hodin?" "Půl druhý" "Tak to jsem nechtěl slyšet" Konečně si Pepa uvědomuje, že třeba něco dělat. Schovává se tedy pod smrk urhelák (novotvar = smrk o průměru kmene 5cm, jedinou větvičkou a asi 10 dkg jehličí) a běduje: "Květeno, květeno, to jsi se mi pomstila" Do věcí mu dál prší. Nakonec přeci jen Květeně dochází, že ho máme na háku a jde si hledat jiný nocleh. Přestalo pršet. Befkovi se Květeny zželelo a připravuje mu místo ve svém spacáku. Květena se vrací, protože se v boudě bál. Do rána již přežije.
Ráno, kupodivu všichni, vstáváme vesele a hurá k Netolicím. Ani tady jsme nikdy nešli. Nikdo nereflektuje na návrh jít delší cestou a tak zanedlouho přes koňské ohrady dosahujeme cíle cesty, tedy hospody v Netolicích. Klobásám, horákům a Květeně zdar.