Skotsko 2003

Úvod

Tak jsem se dokopal k něčemu úžasnému - vyšmátral jsem odněkud autentický deníček, který jsem si zapisoval během naší cesty po Skotsku a rozhodl jsem se ho přepsat do této podoby plus naskenovat nějaké fotky a mapy, aby třeba někomu pomohly při dobrodružných cestách. Deníček měl poměrně dost vyškubané stránky, však toho taky hodně sjezdil, ale poskládal jsem ho celý dohromady.

Celé toto vyprávění je o tom, jak jsme se jedno léto (2003) sebrali a ve čtyřech jsme vyrazili načerno trhat maliny do Skotska. Byla to naše první cesta do zahraničí na vlastní pěst, náš první delší pobyt za hranicemi vůbec, náš první větší stop - prostě zkrátka a dobře spousta úžasných nových zážitků. Když to dnes přepisuju, tak bych nejraději spoustu věcí napsal jinak, ale nakonec jsem se rozhodl, že to opíšu přesně tak, jak jsme to v tu chvíli cítili - všechno to divení z nových věcí, jak to za hranicema funguje. Zároveň je krásné, jak se často některé věci objevují pořád dokola a dokola. Jednou z takových věcí je počasí. Možná se to někomu bude zdát divné, ale věřte, že to je ve Skotsku to nejdůležitější věc k úspěšné výpravě. Zvláště když stopujete, nevíte, kde budete příští noc spát, máte v batohu jen půl stanu a druhou má někdo, kdo je zrovna teď desítky kilometrů od vás a vůbec není jasné, jestli se s ním dneska shledáte. V tu chvíli vás počasí začne zajímat předně.

Další možná trochu divná věc je, že někdy nevystihuju nejvíce, to co by čtenáře, kteří třeba plánujou podobnou cestu, mohlo nejvíce zajímat, ale zabývám se třeba jinými nepodstatnými detaily. Má to dva důvody. Předně když někde jste a píšete z toho deník přímo na místě, tak vám po několika dnech začnou některé věci připadat naprosto přirozené a nemáte potřebu je zmiňovat. I když z pohledu běžného života v Čechách jsou naprosto nepřirozené. Druhý důvod není ani tak důvod jako spíš fakt, proč jsem se to tak rozhodl nechat (i když kolikrát jsem při přepisování měl tendenci něco vtipného připsat, stejně jsem to neudělal, protože bych si na to stejně třeba nevzpomněl přesně a kazil bych chronologii) byl ten, že dnes jsou podmínky pro takovou cestu odlišné, a proto není třeba uvádět detaily jako například jak utíkat z pole ve chvíli, kdy přijíždí proticizinecká kontrola na pole nebo jak to udělat nejlépe s roamingem a smskama, aby to vyšlo co nejlaciněji. Tyto informace už nejsou nezbytně nutné. Takže pěkně po Pilátsku: Co jsem napsal, napsal jsem.

Deník je psanej od doby, kdy jsme dorazili do Edinburgu. Proto se teď, po čtyrech letech, pokusím zavzpomínat a napsat nějaký začátek, jak to vlastně všechno vzniklo.

Přípravy

Před jednima prázdnima si tak s Janou plánujeme, že už jsme asi dost dospělí na to, abychom se podívali někam do světa. V přibližně tu samou dobu přichází Honza s tím, že plánujou s Bárou vyjet na Maliny do Skotska, že tam prej byli známí a že se dá i celkem vydělat nějakej peníz. Tak říkáme, že jedeme taky.

Pak se dlouho nic nedělo, tak jsme si začínali myslet, že to byl jen výkřik a nic z toho nebude. Ale to zase přišel Honza, že prej posílali první email Marshallům - vlastníci farmy, kde jsme měli pracovat. Tuším, že napotřetí odpověděli a posílají základní instrukce, jak se tam dostat, co si vzít a jak se chovat na hranicích. Ono to totiž není v tu dobu, kdy chceme jet tak úplně jednoduché. Z východních zemí nepotřebují pracovní povolení snad jen Poláci, takže si potřebujeme sehnat nějaký zvací dopis a zařídit se tak, abychom se dostali přes imigrační. Dopis jsme sehnali přes rodinu, u které dělala Michala Rindtů au pair. Zvali nás k nim na měsíc na prázdniny, prej si nemusíme vozit žádné peníze ani věci, že nám všechno poskytnou. No sice to bylo berlička, ale co jiného, když se povinná výše peněž pohybovala okolo tuším 60 (tak honza říká, že 20) liber na den.

Termín se začal rychle blížit, tak jsme zabukovali open jízdenky od Student Agency z Prahy do Londýna. Zbytek do Skotska docestujeme stopem. Zkoušky na školách jsme všichni zdárně udělali, takže můžeme 30.6. vyrážet z Prahy. Všemu předcházelo mohutné balení. Co si vezmete, když máte jet na 6 týdnů do (po Irsku) nejdeštivější země Evropy sbírat na zablácených polích maliny, zároveň cestovat nalehko, abyste mohli pak provozovat s batohem turistiku a navíc tak, abyste na hranicích nevzbudili jasný dojem, že jedete načerno vydělávat peníze. Byl to fakt zážitek. Hlavní otázkou do poslední chvíle zůstávaly holínky. Ale nakonec jsme usoudili, že i kdyby se nám povedlo ukecat stan, spacáky, pracovní kalhoty, turistické jídlo o celkové váze asi deseti kil, tak že na prohlídku Londýna potřebujeme holínky by nám na hranicích asi nesežrali.

Cestě také předcházelo podrobné studování cizích reportů o tom, co ve Skotsku vidět, jak stopovat, o kolik se dá na farmě zvýšit výdělek prodejem cigaret a kondomů, kolik co stojí, ale hlavně jak pickat maliny, kolik se dá vydělat, jak vyjednávat s farmářem, jak jít správně do stávky a také, jak utíkat z pole, když se blíží kontrola. Trochu nám při tom čtení vysychalo v krku. Nicméně 30.6. stojíme statečně na Florenci a nasedáme do autobusu plného au parek a rodin jedoucích za štěstím.

Cesta do Anglie

30.6. Praha

Vyjíždíme tuším kolem šesté hodiny. První nástraha spočívající v kontrole váhy zavazadel je úspěšně za námi. Do Německa vjíždíme už za tmy a stále nevíme co nás příští den čeká. Někdo se snaží spát, někdo kouká na filmy.

1.7. Londýn

Brzy ráno přijíždíme ke kanálu a nakládají nás s autobusem na vlak, kterým pojedeme skrz tunel. Už si přesně nepamatuji, jestli kontrola na celnici přišla už na francouzské straně, nebo jestli až po tunelu. Ale řekl bych, že kontrola byla na obou stranách. Nejdříve nás všechny vyhnali z autobusů, pak nám řekli, ať svoje batohy naházíme na nějakej pás. Teď se mě zrodila strašná myšlenka na to, jak budou batohy podrobně prohledávat až najdou náš popis cesty od Marshallů. Tak ho raději beru k sobě do kapsy, oddechuju si a batoh házím na pás. Jenže pak nás všechny z autobusu nahnali do velmi malých prosklených prostorů a čekali až se tam všichni namačkáme. Bylo tam opravdu velmi těsno. Až když jsme tam byli všichni, tak za námi zavřeli a otevřeli dveře na druhé straně, kde dělali postupně podrobnou kontrolu cestujících. V tom mi zatrnulo, nevěděl jsem dopisy vyhodit do koše, nebo si ho nechat. Už jsem si představoval sám sebe, jak jedu s hanbou a s persona non grata zpátky domů. Naštěstí to dobře dopadlo a my pokračujeme vlakem pod průlivem.

Na druhé straně je zase kontrola a zpověď od imigračního úředníka. Jdeme tam společně s Janou, chlapovi musí být jasný, že jedeme pickat, protože během tohoto týdne jede podobných dvojic tisíce, ale neprojevuje se jako správný zatrvzelý angličan a nenechává skotskou ekonomiku na holičkách bez pomoci zahraničních pickerů. Máme povolení, H+B taky, odnesl to akorát jeden dredka, kterýho prostě nepustili, takže se s ním a s jeho holkou loučíme a jedeme busem dál.

Do Londýna dorážíme v poledne. Už když projíždíme městem, tak vidíme, jak moc je obrovský, a že představa, že se prostě někam dostopujem je dost lichá. Začínají se nás zmocňovat hrozné pocity. Zvlášť když všichni kolem mjí zajištěné jízdenky a když se ptám letušky, kde v Londýně nejlépe stopovat, tak odpověděla, že vědět na hranicích, že chceme stopovat, tak by nás sem ani nepustili - že to se prej v Anglii nedělá. Po výlezu z autobusu se všichni někam rozprchnou, protože buď mají zajištěný odvoz nebo koupenou jízdenku dál. Zůstáváme stát naprosto opuštění, není koho se zeptat kam dál. No dobře jsme tu musíme si s tím nějak poradit. Jdeme hledat metro a tím zkusíme dojet někam na kraj města a odtud stopovat.

Máme hned dvě mýlky. První je když vstupujeme do obchodu s názvem Subway v domnění, že z obchodu bude vstup do metra a další když dvacet minut koukáme na obrovskou tabuli linek metra a snažíme se zorientovat a kam jet, leč zjišťujeme, že nekoukáme na metra, ale na vlaky. Ovšem složitost problému se nezmenšuje ani když stojíme před opravdovou tabulí metra. Ani nejsme schopni promítnou mapu metra do normální mapy. Složitost je oproti pražskému metru obrovská. Po hodinovém bloudění po nádraží se rozhodujeme, že musíme vzít autobus do nějakého města poblíž a z něj to určitě půjde. Když konečne nacházíme autobusový nádraží (asi 40 metrů od místa, kde nás vyhodil autobus) tak máme tu čest promluvit si anglicky s černoškou za skleněným okýnkem v poměrně hlučné nádražní hale. Vzdáváme se a kupujeme lístky až do Edinburgu. Je to velká investice. Odtud už ale budeme stopovat. Tím nám ale spadnul kámen ze srdce, takže necháváme batohy na nádraží v úschovně a jdeme se podívat po Londýně.

Jana a Bára už tu byly, takže nás tak nějak vodí tam, kde je to zajímavé. Navštěvujeme parlament, Big Ben, jdeme se projít kolem Temže, katedrálu svatého Pavla, taky nějaký ten park jsme viděli, na Trafalgaru a u Buckinghamkého paláce jsme byli a já mám pocit, že už jsem z Londýna viděl vše podstatné - tedy míněno v památkách. Večer kolem osmé sedáme do autobusu a míříme na sever.

Skotsko - [začátek deníku]

2.7. Edinburg

7:30 dojezd do Edinburgu , nebe je potažené šíleně kovovými mraky. Zároveň je šílená zima, lituju, že nemám čepici. Skupina čechů, která jela s námi, jede do Perthu autobusem. Ale my jsme sem kuwa přijeli stopovat. Čili se motáme městem a hledáme most přes záliv. Když jsme ušli už notný kus cesty a říkáme si, že musíme být už blízko, tak začínáme stopovat. Prvně. Co nevíme je, že stopujeme pořád uprostřed města. Po půl hodině, kdy nás řidiči objíždí velkým obloukem, nás najednou berou dvě auta. Bára s Honzou jedou kamsi do pryč (ale asi to jejich pryč bylo lepší než to naše) a my jedeme s nějakou paní před most, že prej, když ho přejdeme, tak něco určitě stopneme. Mňo, most byl 2km dlouhej, možná víc. Prostě za mostem byla dálnice a policajti a po 2 hodinách se opět vracíme zpět, že najdeme lepší místo. Ale prd. Naštěstí nacházíme autobusovou zastávku - CityLines, a tak zbaběle jedeme nádhernou krajinou do Perthu a ještě hezčí a zbaběleji do Blairgowrie. A když už to Jana kupovala, tak to vzala až do Alythu :-). Honza s Bárou jeli stopem až do Dundee a z něho busem.

Konečně jsme dorazili na náměstí. Je 17:25. Nádherný počasí a milý městečko. Vůbec celou tu dobu projíždíme nádhernou krajinou, kopce, louky. Postupně pak už jen farmy a ohrady. A v tu chvíli jsem začal přemýšlet, kam že si to lehneme na noc, až budeme cestovat. V Alythu je Honza s Bárou a ještě 2 lidičky, kteří s námi jedou už z Prahy - Honza a Lenka. Všichni jsou už ubytovaní, jen my s Janou ne. A prý jsou všechny karavany zabraný. No ale to se musí řešit až na místě. Následuje krátký nákup - 4 plechovky fazolí Heinz za 1 libru - paráda. Dorážíme na farmu a synek Marshall jen tak ironicky kývne hlavou, ať si něco vybereme. Naštěstí je jeden karavan volný pro nás dva. Karavan je sice hrůza bez oken a posraný od slepic, ale po chvilce úklidu je to na přespání obyvatelný. V tuto chvíli ještě netušíme, jaká to je paráda, jak jsme to s karavanem vyhráli. Hnusná kuchyň, wc neúnosné a divná sprcha - bude to krušné. Zítra začínáme pickat.

Práce na farmě

3.7. Na farmě

Překvapuje nás, jak je dlouho vidět. Je 23:00 a světlo je jak ve dne. Ráno to samé, v 5:00 je jasno jak v poledne. Oblíkáme se a v 7:30 jdeme pickat. Slepě a hlavně němě okoukáváme, jak se co dělá, marně se snažíme rozluštit skotské přirdoušené výkřiky. Ale maliny sbíráme. A proto jsme sem jeli ne? Bad do jiného, good do prvního. Jde to, ale malin je nepředstavitelně málo. Ale po dvou hodinách nás převezli na jiné pole a tam je ráj. Převáží nás jako uprchlíky v dodávce potmě. A počty lidí ve vanu dosahují desítek. Pickáme seč můžeme, 2 libry za jednu bednu. Ale nejsme zvyklí, a tak nám docházejí síly. Ve 4 hodiny je konec. 10 beden - to bude naše denní minimum. Odpoledne jedeme stopem do Tesca. Jana si na zpáteční cestě fikne premiéru a stopuje své první auto. Ale před tím na nás všichni mávají, rozhazují rukama a snaží se nás zajet.

4.7. Plány co s pěnězma

Sbírání probíhá klasicky. Maliny jsou hnusnější a hnusnější. Máme jich už plné zuby - vůbec nejsou sladké. Ale furt vyděláváme a to je dobré. Brzy už budeme mít splacenou celou cestu a náklady. A pak už jen nákup kaťat, bot ...

5.7. Krize

Nastala totální krize, na pole nás ženou jen s kýblama a šup sbírat sračky - rubbish. Nejde to, furt jen do kýble, máme 11kg sraček a jen asi 4 bedny. Naše plány se pekelně mění. Kde je těch našich 10 beden na den. Takže trochu pruda, ale Sue (australanka v klobouku) slibuje na Jordanu (pole pickerův ráj) 50-60 liber denně - prý už brzy, asi tak do tří dnů.

6.7. Zase práce

Jenže další den jedeme ne na Jordan, ale jinam, takže zase hovno. Ale limit jsme dali. Večer pozorujeme nádherné červánky, celá obloha jako by hořela. Je sranda, jak je tu dlouho vidět. Stmívá se okolo půlnoci a rozednívá se ve tři ráno. Den hrozně rychle utíká, přijdeme vždy okolo páté domů, dáme sprchu, jídlo pak je spousta předsevzetí co udělat, ale pak to vždycky strašně rychle uteče. Ještě k tomu je hodně znát únava, i když jsem si to nemyslel, tak je. Člověk je jak zbitej a lehnul by nejraději v deset. Ale to je ještě normální světlo. Toto píšu v karavanu ve 22:30 bez baterky. Honza s Bárou to tu snad všechno prospí. Vždy jdou brzy na kutě. Dnes večer byl oheň, hrálo se na kytaru, kterou tu má Kombajn (60-70 liber denně). Je to tu dost blízský, držíme pohromadě, samí češi, z lidí se stávají přátelé. Ale bojím se, že brzy už začnou jezdit lidi a bude to naprd.

7.7. Změna plánů

Rozhodli jsme se změnit plány - budeme cestovatn během pickání, protože v tom vidíme jen samé výhody . azyl, odpočinek, možnost koupele, vyprání, uvaření, usušení atd. Honza s Bárou vypadaj, že by spíš chtěli víc peněz.

8.7. Limit splněn

Dnes jsme dali náš limit - 20 beden. Výdělek okolo 80 liber je krásnej.

9.7. Day Off - St. Andrews

Dnes máme první day off. Jsme docela vyčerpaní, tak se ráno pořádně prospíme a pak jedeme do starého univerzitního městečka St. Andrews. Ale začíná to nevalně. Vycházíme v 10:00, ale vybíráme špatný tah, čili hrozně dlouho stopujeme do Blairu, furt chodíme sem a tam a nic. Až nám zastavil chlapík, krerej nás tam hodil, ukázal nám ještě malý zámek a hodil nás na výpadovku na Dundee. Tam čekáme asi hoďku, už se rozhodujeme buď pro bus, nebo pro výlet do Dunkeldu. Ale ještě zkoušíme a píšeme ceduli a hned nám staví príma ženská - Iona. Je bezvadná, oproti ostatním skotům je jí výborně rozumět. A tím fakt myslím každé slovo. Je to učitelka na univerzitě v St. Andrews, což je bezvadný, protože nás hodí celou cestu a tím se vyhneme škaredému vekému Dundee, kde nevím, jak bychom stopovali. Cestou povídáme o všem možném, hlavně Janča je skvělá. Iona nám ukazuje zajímavá místa na turistiku. Tak nějak se jí vtíravě ptáme, jestli nejede zpátky a ona že nám dá číslo na mobil ať se s ní spojíme. Popisuje nám co všechno stojí v St. Andrews za zhlédnutí.

Je to opravdu malé městečko o třech ulicích. Ale je úžasné. Je to klasické univerzitní městečko. Tady bych chtěl studovat. Je zde nádherná zbořenina katedrály. Prvně vidíme pořádně moře, lidi se na pláži koupou. Celé je to prolezlé nádhernými stavbami staré kamenné očouzené univerzity. Proklouzáváme i do komplexu - je to nádhera. Koleje oddělené od učebních prostor nádhernýma parkama. Potkáváme i jednu českou výpravu. Pomalu se blíží čas odjezdu a taky začíná malinko pršet. Rozhodujeme se, že Ionu nebudeme znovu otravovat a jdeme na stopa. A ejhle, Iona jde proti nám, s tím, že jede právě domů. Exkluzivní stop až do Blairu s výbornou ženskou - jeden ze dvou nejleších stopů vůbec. Nakupujeme v Tescu, kde je opět půlka lidí čechů a frrr na stopa na farmu. Janča potkává Madlu Bodlákovou z Jaboku, kterou už půl roku neviděla. Herňajs, jak je ten svět malej. Domu nás bere Rouen dodávkou asi za 2 minuty stopu. Byl to výbornej výlet.

10.7. První malinová válka

Janča Macáků nám píše, že ji zkrátili termín porodu na 14. července, čili to má už za pár. Lidí na farmě neustále přibývá, dělají se hrozné fronty u sociálů, v kuchyně, všude. Dnes jsme celý den psali dopisy lidem a já vymýšlel co nejlepší šifry. Byl hrozný vítr a nám to odfouklo naše igelitové okno. Ale teď už je zase na nějaký čas spravené. Dnes nám měli vyplatit nějaké peníze, ale nestalo se. Namísto toho jsme se dozvěděli, že za karavan budeme platit 1,5 libry za den. Dnes na poli začali vášně vřít a začali pořádné malinové války. Pravidla jsou jasná. V hrsti udělat co největší malinádu velkou jak sněhová koule, nesmí se moc mačkat, jinak by veškerá zákeřná šťáva vytekla ven a hodit nejlépe tak, aby se ve vzduchu nad obětí rozpadla a tím ho celého pohřbila. Večer jsem měl za trik malin opravdu hodně.

11.7. Who the fuck ... Šťovíčci

Dnes večer nás čekalo opravdu velké překvapení. Šťovíčkové Martin a Petr za námi dorazili, že taky budou pickat. Celý večer nás bavili historkami o tom, jak přejížděli hranice s afgáncema a jak si je nechali 3 hodiny na hranicích, protože neměli žádný zvací dopis a prachy a jak museli žrát papírky s anglickejma frázema: "Sháníme nějakou práci" atd. Nakonec je zachránila historka, že jdou po stopách svého dědečka, který za války střílel v RAF němce. Ale nechápu, jak jim to řekli, protože prej ani jeden neuměli anglicky. Nejstrašnější ovšem bylo, že ani neveděli kde pracujeme. Prostě přijeli do oblasti, kde jsme měli být a zeptali se na nějakou farmu a to byla zrovna naše. Neuvěřitelné.

12.7. Výlet do Dunkeldu

Mezi řádky se šíří šílený fámy o tom a hned zase o tom. Je to strašně srandovní. Dnes byla fáma, že se bude sbírat jen do kýblů za 15p. Toho se H+B zalekli a odjeli do St. Andrews. Ale jako většina fám, tak i tohle byl nakonec kec. My ale také opouštíme pole v poledne (což se musí dělat tajně, protože to farmáři neradi vidí) a jedeme do Dunkeldu. Tam šel stop v pohodě, ale když jsme tam dojeli, uvědomili jsme si, že je sobota, a že už nejedou žádné busy a stop bude blbý kvůli malé frekvenci dopravy. Takže jsme rychle skočili do íčka a nechali si říct, kam se vyplatí jít. Doporučili nám nějaké vodopády. Tak jsme tam zaběhli, ale skoro žádné tam nebyly, a tak jsme si alespoň udělali výstup na nejvyšší horu v okolí. Byl to ten klasický holý kopec a bylo z něj vidět do široka daleka. No jo ale pak už bylo kolem 18:00 a tak honem dolů a na stopa. Strach velikej, ale naštěstí nám zastavilo 4. auto. Ale byl to nějakej šílenej chlap, kterej nás vezl nějakýma vedlejšíma cestama a já měl připravenej nůž v kapse. Ale nakonec byl v pohodě. Hodil nás do Blairu a tam 3. auto do Alythu. Paráda výlet a večer jsme dali ještě frisbee zápasek a ten se taky moc povedl.

13.7. Zlodějina

Práce, práce, práce. Ale dnes to celkem šlo. Zničující je to, že neustále přibývá novejch členů tábora. Vůbec se už neznáme. Začínaj se ztrácet docela důležitý věci jako je jídlo, cigára, jsou případy prohrabanejch batohů. Je to pěknej vopruz, chtělo by to zámek na karavan.

14.7. Podvečerní rubbish

Práce jde dobře, ale přestává nás to bavit. Pořád debatujeme o to, že brzy se musí stav malin zvrátit a musí začít klesat výdělky. Večer nás nutí jít trhat na pole vedle farmy, kde se ještě netrhalo. Je tam spousta malin, ale nechali to přezrát, a tak to musíme sbírat do kýblů, pruda.

15.7. Spojení s domovem

Dnes se jde od rána na to samé pole co včera. Takže trháme jen dopoledne, a pak jdeme s Janou na stopa do Blairu, že pojedeme do Sidlaw hills (kopce co nám doporučila Iona, občas se jim říká Sidlaws - law je skotsky kopec), ale když nám nikdo nechce v Blairu třičtvrtě hodiny zastavit, tak si uvědomujeme, že se nám ani moc jet nechce, a tak jdeme do Tesca, na internet a píšeme domů mail. Zpátky je šílená cesta a nikdo nám nechce zastavit. Ale nakonec přeci jenom jedeme s takovejma pěknejma holkama a musí s námi jet i všichni svatí, že jsme se nevymleli.

16.7. Pickers strike

Dnes se na poli stala pěkná scénka. Na dolním rostli samé shity, a tak zpřísnila kontrola a nechtěli nám brát bedny. Teda oni by je brali, ale neskenovali by je. Ztropili pěknou melu, že jestli nezačneme pickat dobrý maliny, tak nás všechny vyhází. Začala se tvořit dlouhá fronta a vypadalo to, že čeští pickeři vyrazí do stávky. Pak ale každému strhli nějakou tu bedničku a bylo po všem.

17.7. Glamis

Práce nás docela přestává bavit, takže já furt remcám, začínají malinové bitky a vůbec nám to už netrhá. Tak to odpoledne balíme, že pojedeme na Glamis, což je zámek poblíž, kde dost často přebejvá královna. Chtěj jet i H+B, ale ty přistihla stará Marshallová, jak si do karavanu berou papírky z panetek a bylo zle. Takže prej nikam nepojedou. My jsme sice taky seřváni, ale nic si z toho neděláme a jedeme. Asi v 15:25 vyrážíme do Alythu zabukovat jízdenky na 12. srpna zpátky do Prahy. To bere 8 minut telefonního hovoru. Směrem na Glamis jsou šílená mračna a už je taky dost pozdě, a tak se nám moc nechce. Ale nakonec to řešíme autobusem do Kirriemuir. Tam je to jak v zapadákově a žádný auta nejezděj. Ale nakonec máme štěstí na chlápka, kterej jede přímo na Glamis, a tak jsem tam celkem rychle. Je to pěknej zámek - střed panství, které je stále obhospodařováno. Jsou zde krásné parky, italská zahrada a nádherné staré jehličnany. Dovnitř zámku ale nejdeme. 4 libry jsou za prohlídku interiérů moc.

Vydáváme se zpět po dlouhé příjezdové cestě a už je dost pozdě, a tak máme opět strach ze stopu. Ale aniž bychom mávli, tak nám staví nějací američani, že prej nás někam vezmou. Ještě nevědí, kam chtěj jet, a proto nás hodí do Mieglu. Odtud je to asi jen 3,5 míle do Alythu, tak tam chceme jít pěšky, ale nakonec nám stejně staví auto a bere nás až na farmu.

18.7. Odjezd Šťovajzů

Dnes nás opustili Šťovíčkovic a Petra s Ondrou z Ostravy - ti byli fajn, jedni z prvních pickerů. Zároveň zjišťujeme, že úroda jde do háje. Ač se snažíme celý den, tak jen 10 beden. Už to fakt bude končit. Práce nás už totálně nebaví. Bude to ještě dlouhé.

19.7. Služba na úklid

Totální krize. Malin ještě míň a nemorálky ještě přibývá. Dnes jsme to nevydrželi a zabalili to v půlce dne. Ani jsme nedali minimum. Začali se vést vážné debaty o tom, že odjedeme o týden dříve, tak uvidíme. Odpoledne jsem se prospal, přejedl a pak jsme šli koupit nějaké jíldlo a odeslat nějaké pohledy do Alythu. Večer jsme měli službu na úklid. A to stálo za to. Bordel jak v tanku. No ale zvládli jsme to. Musíme už ale brzy prát, strašně smrdíme, všechny hadry špinavý nebo roztrhaný. Než pojedeme na cesty, musíme se dát trochu do pucu. Dnes nám chtěli vzít karavan, ale utekli jsme, tak snad bude vše OK. Zítra musíme nasadit pracovní tempo a vydělat moc peněz, protože naše plány přivezenýho majlandu se hroutí. Bude to mnohem míň než jsme čekali.

20.7. Definitivní rozhodnutí

Dopoledne jdeme pod skleníky, tam to celkem jde, ale odpoledne jdeme kýblovat, což Vojta nezvládá a totálně se sesype. Zpočátku bombarduje Honzu jen pár malinama, ale pak už se nestydí udělat malinovou kouli. Trochu sprchne, a tak mizíme domů. Večer hrajeme zloděje, chčije a chčije. Začínáme mít trochu strach z toho našeho cestování. Celkem definitivně se rozhodlo, že z farmy odjedeme až 1. srpna. Já bych raději už týden dřív, ale nechci dělat vlny. Ale maliny jsou dost na ústupu.

21.7. Day off

Dlouho spíme, únava se na nás podepsala, a tak si dáváme day off. Odpoledne jedeme do Blairu, protože jsme totálně vyžraný. Cestou tam nám stopne paní, která má též farmu a vyzvídá na Marshallovic co se dá. Zpátky to jde hůř. Poprchává a tak nakonec jedeme autobusem. V Blairu jsme nakoupili asi 20kg plechovek, já to musel všechno nýst. Koupili jsme si taky kuřátka, a tak si je pěkně opečeme. Ale začínáme asi až v deset, a proto se nám to pěkně protáhne. Mezitím hrajeme mafii. Mafie je srandovní když se hraje s cizíma lidma. Spát jdeme asi v půlnoci.

22.7. Psychické kolapsy

Dnes jsme si celkem zamakali. Po dlouhé době. Ale byli jsme na poli, kde se musí asi 3 minuty jít s bednama, když chcete odevzdat maliny. To psychicky neunesla Lenka (holčina od Honzy, fajn lidi z Brna, s kterejma navázali kontakt hlavně H+B). Prostě se labilně sesypala. Večer jsme hráli s Tomášem, Vovsem a Dášou pocker a šli jsme spát asi ve 2:00. Honza s Bárou se těchto nočních akcí moc neúčastní a spíš jdou na večer okolo 9, 10 do karavanu spát.

23.7. Prší a prší

Počasí je stále na pytel. Furt prší a prší. Ještě ke všemu jsme dostali ráno tak blbé řádky, že jsme to zase zabalili. Janě se chce brutálně domů, už nemůže maliny ani vidět. Měla fakt velkou depku a to u Jany nebývá zvykem. Po obědě jsme se byli ještě jednou podívat na poli a něco jsme tam dali. Po večerech jsem různě četl Heriota a už ho budu mít skoro celýho přečtenýho. Pak už jen vypadnout z farmy cestovat, a pak ... hurá domů.

24.7. Sidlaw hills

Dnes nás vzbudil Honza s tím, že bude dnes hezky (i když to tak nevypadalo), a že proto so daj day off a procestujou nějaké památky. My šli na pole, ale včera večer hodně pršelo, a tak bylo všechno mokré, a proto nás strašně zábly prsty a vůbec maliny jsou tak nějak horší a horší a asi už brzy bude konec. Proto, když jsme viděli, že bude asi opravdu hezky, jsme zmizeli z pole a vydali se asi v 10:45 směrem na Sidlaws. Bylo opravdu nádherně a stop šel výborně. U farmy 3 minuty a zastavil nějakej chlapík s pickapem a jedním místem volným. No, vešli jsme se s Janou oba. V Blairu jsme se dali na výpadovku na Dundee a že jen tak mávneme a půjdeme dál - ale zastavil chlapík do Coupar Agnus. No a tam Janča dala hetrik a stopla dodávku, kde jsme seděli vzadu mezi poplenicí, náhradní pneumatikou a televizí. Nechali jsme se vyhodit na místě, které nám doporučila Ióna a v 12:00 jsme vycházeli lézt do kopců. Byla to nádhera, šíleně moc kopců - malinkatejch a hodně strmejch a těch úplně holejch, kde jen občas mezi vřesem a trávou vykoukne nějaký ten větší plochý balvan, na který se dá sednout a kochat se. Byly tam nádherné vyhlídky do všech směrů. Brzy jsme sešli z cesty a nořili se po kolena ve vřesu do různých kopců a údolíček. Vždycky jsme vylezli na nějaký vrchol a zněj se pak rozhodli, kam dál. Vyhlídli jsme si také dva vzdálené kopce, které prý zdoláme. Povedl se však jen jeden, který byl extrémně strmý a extrémně plný vřesu - museli jsme na všechny čtyři a několikrát se pořádně vydýchat. Ale odměnou nám byl obrovský kus země jak na dlani. Okolo se pásli krávy a ovce, nádhera. Kolikrát jsme se dostali mezi stádo ovcí a nevěděli jsme, jestli bude mít beran náladu nás nechat projít, nebo jestli ne.

Zpáteční cesta šla také výborně. Stopl jsem za 10 minut land rovera, což byl náš stopovací sen. Ten nás hodil až do Blairu před Tesco. Tam jsme si koupili zmrzlinu a šup na stopa do Alythu. Ani jsme nemuseli mávnout a vzali nás chlapi přímo pod farmu. Opravdu povedený den. K tomu všemu svítilo slunce a bylo teplo, Honza měl pravdu. V kempu jsme pak vyklízeli stodolu pro zítřejší barbecue. Kluci nějak na Meg vymohli video, tak jsme se večer koukali na Sedm v originále. Janča už spí a venku zase prší, tak uvidíme co zítra sbírání.

25.7. Barbecue

Ze sbírání nakonec nic nebylo. Chrupali jsme do 10:00 a pak jsme hráli fotbálek, vařili jsme, no prostě odpočívali. Celé dopoledne pršelo, ale odpoledne se trochu vyčasilo. Honza se nám posmíval za náš pracovní nemorál. Večer se jde na barbecue. Všude je spousta vyfešákovaných lidí, čekajících na hamburgery a na kuřata. Dali jsme si oboje a ještě navrh salát, pak fotbálek a mazali jsme na kutě.

26.7. Pobolívání zad

Malin fakt už zatraceně ubývá. Dnes jsme pickání zabalili tak v půl druhý. A to naší vinou. Prostě nebylo co sbírat. Už se šíleně těšíme až skončíme. Počasí se pěkně horší, zdá se nám, že na výlet nám bude pěkně chcát. Mě furt pobolívaj záda. Nemůžu dělat rychlé pohyby, šíleně mě píchá mezi lopatkami. Mám děs z toho, jak ponesu ten těžkej batoh. No, začnu odedneška spát na zemi, protože ta postel je fakt k ničemu, snad to vyležím. Je zprovozněný video, tak se chodíme občas koukat. Jinak jsme dnes naplánovali tu cestu po Skotsku. Leželi jsem několik večerů nad průvodcema a letákama a zjišťovali jsem co by tak bylo pěkné vidět, takže už se nebojím, že bychom jen tak naslepo někam vyjeli a nic neviděli. Teď už záleží jen na stopu a na počasí.

27.7. Dal bych si dračák

Dnes to celkem šlo. Záda mi trochu povolily. Hrajeme teď často fotbálek a večer jsme hráli s H+B stupído. Docela bych si zapařil nebo zahrál dračák. Jak tu tak člověk pická, tak má hodně času o tom přemýšlet.

28.7. The very last day

Poslední den na poli. Už jsme tu euforii nemohli udržet, a tak mažeme ve dvanáct domu - hurá. The last day. Nádherný pocit. Už nikdy víc. Teď už jen pár dní vegetit zde, vyprat, upravit si zažívací režim a hurá pryč. Bohužel právě dnes začalo to typické skotské počasí - celodenní chcaní. To jsme tu ještě nezažili. Prý je to naprosto běžné, ale my jsme měli opravdu štěstí, že zatím celý měsíc bylo jakžtakž pěkně. Dáváme si k Meg vyprat hadry a jedeme do Blairu. Je nepříjemné, že je všude mraky stopařů. V Blairu jdeme na internet, kde všem píšeme smsky, pak se sháníme po nějakých deštníkách. Ty jsou fakt drahý. Tak kupujeme jen jeden malej za 4 libry. Taky kupujeme nový boty, fakt pěkný, za 300kč. Ale než dojdu domu, tak je v nich díra jako Brno. Po nákupech v Tescu jdeme oslavit zakončení práce Staropramenem za 1,75 libry. Tak drahý jsem ještě nepil, ale je dobrý, a tak si dáváme ještě jedno. Sedíme tam s Mirkem a Luďkem (dva kluci z farmy) a ty nám vyprávěj o midges na Skye a o tom, jak je stop s penězma (to musíme ještě domyslet) nebezpečnej. Pak, protože prší, jedeme autobusem domů. Večer hrajeme se všema stupído, ale stojí to za prd.

29.7. Veget

Den úplně bez práce, dáváme si bohatýrskou snídani a pak pereme a sušíme si všechno šatstvo. Maliny vůbec nejsou, a tak se spousta lidí rozhoduje, že taky pojede v pátek pryč. Z toho máme strach, a tak možná už pojedeme o den dřív.

30.7. Dunnator Castle

Tak jo, pojedeme už zítra. Dnes většina lidí jede do Edinburgu, a tak je nás na farmě málo. Organizujou to Marshallovic. Přispíme si a pak chceme jet do Dunnator Castle. Ale je to hodně daleko, až u Aberdeenu. Tak vyrážíme opět pozdě a je to sranda. U kruháče na Mirgel nám staví ochotný pán, ale háže nás do nějaký prdele místo do Mieglu. A tak musíme jít hodinu zpátky pěšky a to nás zdrží natolik, že se stihneme podívat jen do Farfaru a zpět. Na cestě aspoň vidíme highlandský skot - hrozně chlupatý rohatý krávy. Pak už zase u Alythu na kruháči se ještě rozhodneme podívat na trosky hradu Airlie, ale když tam dojedeme, tak zjišťujeme, že je to nějaké rozbité silo či co. No hrůza den, jestli to takle bude pokračovat, tak ...

Cestování po Skotsku

31.7. Den odjezdu z farmy

Ráno vstáváme a hrozně chčije, tak potažená obloha tu ještě nebyla. Ráno ještě čekáme na penize, a proto ani nemůžeme vyjet dřív. V jedenáct zabaleni, za mírného deště vyrážíme do neznáma. Z farmy odjíždí spousta lidí a tak je na stopu plno. Nejlepší je rodinka, která hodinu a půl skáče pod kola kolem projíždějícím autům a pak nakonec jede busem. Nám to začíná úplně na h... Pod farmou trčíme 3/4 hodiny. Na to, že máme ujet takový kus cesty, to je pěkně na prd. No ale nakonec jedeme. První H+B, pak my. Ještě se potkáváme před Tescem, kde dokupujeme poslední zásoby. Pak já jdu s Jančou reklamovat botky od Arnolda Čuníka. Reklamace proběhla krásně, bez ptaní nám vrátili peníze a šup na Perth. Stop v poho, jen jsme mávli a jedeme. Pohodovej chlapík, učitel. Zajíždí si s námi a vyhazuje nás n perfektním místě za Perthem směrem na Crief. Hned dalši stop, takovej metalovej satanistickej kluk, všude samý lebky a samá muzika o smrti, takže máme trochu strach. Ale nakonec v pohodě. Hodil nás až za Crief na pěkné parkoviště. O peníze jsme ani strach neměli, jelikož jsme měli speciální pás přivázanej u mě na pupíku, kde byla většina našich oběživ. Ale přeci jsme vždy volili bezpečný nástup do auta. Nejdřív jeden člověk, pak batohy, pak teprve druhej.

Tím ale naše dobrý stopy skončili. Dál už to byly stopy typu Domaním Kojákovice, ale zato bez čekání. Další paní nás dovezla do Comrie. Pak chlapík do Lockerheadu. Tam to hodně vypadalo na déšť, ale naštěstí stopík, chlapík, kterej se nám šíleně vysmíval, že jsme chudí studentíci a byl z Glasgow a vůbec mu nebylo rozumět. Hodil nás do Tyndrunu. Tam píšeme H+B sms, že jsme za chvíli v Glencoe. Celou cestu se šplháme dolu a nahoru, krásnejma údolíčkama, okolo jsou nádherný highlandský kopce. Je to úžasný, něco nevídanýho. Nevěřili jsme, že něco tak jiného a hezkého uvidíme. Při posledním stopu do Glencoe nás bere ženská, která jede do Fort William. Všude kolem nás prší, je mlha, projíždíme nádhernýma mokřinama a bažinatým krajem. Všechno je perfektně temné, jako z filmu. Okolo štíty zelených hor. Zvlášť údolí Glencoe je úchvatný. Celou cestou děláme jen wow. Ze všech kopců crčí vodopády, všude spousta vody. Nádhera. Asi míli před vesnicí potkáváme H+B. Neuvěřitelná náhoda (když to dneska píšu, tak nerozumím, jak se nám to mohlo všechno takle povést. Naivně jsme měli jen jeden stan pro 4 a to ještě rozdělený tak, že my měli půlku a H+B druhou, takže kdybychom se ten den nepotkali, tak nám je každému na nic.). Je asi 18:00. Nacházíme nádherný kemp, kde jsme původně spát nechtěli, ale za cenu 2,75 libry na osobu zůstáváme. Nestojí nám za to, někde se krčit u cesty, nemít vodu, záchod. Kempy jsou výborně vybaveny. Pračky a sušičky jsou zde samozřejmostí. Kemp je přímo pod Pap of Glencoe - náherný výhled. Typicky plochý kemp (ale s anglickym trávníčkem) a z ní strmý masiv. Opravdu divoká nádherná podívaná (srovnejte s kempem v Rožmberku). Chtěli jsme tu zůstat jen jeden den, ale je tu tak pěkně, že to ještě zvážíme.

1.8. Glencoe

Celou dobu v Glencoe máme to nejlepší počasí co si můžeme přát, typicky temné ale ani neprší, občas takové divné mžení, které od nás neznáme, člověk ani není mokrý. Jdeme na výlet a chceme dobýt tamější nejvyšší vrchol. Stoupáme kolem krásného vodopádu údolím vzhůru. Cesta je správně divoká kamenitá, občas musíme dost manévrovat na kluzských kamenech. Asi v půlce kopce chytá Báru koleno, a tak se s Honzou pomalu vracejí zpět do kempu. S Janou se drápeme až nahoru. To co jsme viděli byla nevýslovná krása. Nahoře strašně fouká vítr, přesto jdeme po hřebeni na horu, o které si myslíme, že je náš cíl. Nahoře zážíváme, jak se přes nás valí obrovské chuchvalce mlhy, občas se otevře krásná scéna plná jezírek a vcholků a za minutku je zase vše v mlze.

Cestou zpět u úpatí doháníme H+B a jdeme společně do kempu, kde se rozhodujeme zůstat ještě alespoň den.

2.8. Lost Valley

Ráno trobet mží, ale opět ne nijak výrazně, a tak vyrážíme do Lost Valley. To je údolí směrem do vnitrozemí, dále než byl včerejší vodopád. Tentokrát si chceme dát oddychovější den. Cestička údolím je krásná, jdeme podél potůčku a všude je spousta vodopádů, které se zničeho nic ztrácí a zase objevují. Už ani nevím, kdo má ten nápad, šplháme nad údolí, tentokrát všichni. Cesta nahoru je obtížná, ale nahoře je krásně. Teda pěkně fičí vítr s deštěm, ale jinak to jde. Začíná strašná mlha, takže přestává být vidět. Připojujeme se k jedné skupince, protože vůbec netušíme, kde jsme. Jdeme hřebenovkou na nejvyšší vrchol. Inu tam jsme včera nebyli, jak jsme si mysleli. Dolů pak jdeme stejnou cestou co včera. Je to docela makačka, na to že jsme si chtěli dát oddychový den. Večer domlouváme další oddychový den v Glencoe, tentokrát s výstupem na Pap.

3.8. Vycházka po Glencoe

Celé dopoledne prší, takže zůstáváme ve stanu a nikam nejdeme. Hrajeme srdce přičemž Jana permanentně prohrává. Odpoledne jdeme nakoupit, protože už nemáme vůbec nic k jídlu. Je tu hrozně drahej obchod. Na jedno jídlo kupujeme suroviny za 4 libry, zlaté Tesco. Odpoledne hrajeme kenta.

4.8. Ben Nevis

Balíme se, trochu kape. Chceme stopem do Fort Williamu a odtud na Ben Nevis. Asi po dvaceti minutách nás bere mladej chlapík s dodávkou plnou nějakejch trhovnickejch věcí. B+H doráží za chvilku, a tak jdeme koupit pár věcí do Tesca a pak asi 2,7 míle pěšky do kempu. Mě pekelně bolí záda. Po strastiplné štrece dorážíme do kempu. Opět pěkně zařízenej, ale už je takovej větší, než byl v Glancoe. Každý stan má svou značku, takže se vám nemůže stát, že vás obestaví někdo jinej. Stavíme stan a vyrážíme ve 13:00 na Ben Nevis. Počasí je pěkné. Asi po 40 minutách ostrého výstupu potkáváme skupinku čechů, kteří nám oznamují, že jsme jen ve čtvrtině a to opravdu jen možná. V jedné třetině výstupu je jakási náhorní plošína s jezerem a vodopádem. Máme opravdu štěstí na počasí. Včera ještě pršelo a dnes je úplné azuro. Trefili jsme přesně to, o čem jsme si dělali srnadu - že se Ben Nevis fotí dvakrát do roka když je zrovna pěkně. Sice vrchol je pořád zahalen v mraku, ale jak stoupáme, tak mlha před námi bojácně ustupuje vzhůru.

Výstup na Ben Nevis je hrozná dálnice. Je tu mraky lidí, fakt hnus. Terén je do půlky pěkný schodovitý, ale pak už mizí tráva a začíná jen hnusná kamenná ostrá suť. A navíc Nevis skrývá neustále svůj vrchol a místo nich vystavuje vrcholy fingované, nižší. Už jsem myslel, že chcípnu. Ale nakonec jsme ho dobyli. Posledních 50 výškových metrů jdeme v mraku, ale nakonec je to stejně jedno, protože Nevis není žádná špic, ale hrozná placka. Takže výhled na všechny strany stejně nepřipadá v úvahu. Děláme vrcholové foto a scházíme opět dolů. Při sestupu je krásně vidět do údolí. Báru zase chytá koleno, takže sestupují pomalejc. My se proto ještě mácháme v lochu na náhorní plošině, kde potkáváme francouzku umělkyni, která si sem vytáhla batoh a bude tu dnes nocovat. Dolů do kempu dorážíme trochu dřív. Tam potkáváme lidi z farmy a ty nám opět dokazujou jaké máme štěstí. Oni zvolili opačnou stranu okruhu a na Skye prochcali tři dny, včera lezli na Nevis při totálně zataženém počasí. My doufáme, že nám to azuro vydrží.

5.8. Skye

Vstáváme a hurá do Fort Williamu. Tam je Tesco, takže se pěkně hojíme, ale naše batohy jsou těžké jak sviň. Vůbec se s tím nedá lézt. Vycházíme za město a stopujeme na Skye. Ale moje předpovědi se vyplnily, a tak projíždíme opět všechny prdele. 20 minut do Spean of bridge. Tam za dalších 20 minut s jedním bezdomovcem a s blechama a s odpadkama a smradem do Invergarry. a tam to přišlo. Hodinu a půl totální zákys. Samí lufťáci v mercedesu a BMW, ale ti nás nevezmou. Tak chceme ještě dojít kus za město a když to nepůjde, tak pokračovat na Inverness, jenže jen tak mávnu a zastaví karavan úplně pohodových lidí. Jsou to budhisti, oba učitele, mají sedm dětí a letos jedou prvně sami na dovolenou. Tak prý berou stopaře, aby jim nebylo smutno. Máme parádní pohodlíčko na postelích, jedou pomalu, takže se můžeme dosyta rozhlížet. A ke všemu jedou až na Skye. A to nás ještě u Five sisters zvou na oběd. Zezačátku odmítáme, jako že ne, ale pak se necháváme ukecat a dáváme si kuře s hranolkama a celou hodinu si s nima výborně povídáme. Jsou to opravdu moc milí lidé.

Ještě před Skye staví dvoum bláznivým švýcarkám, tak máme v karavanu ještě veseleji. Staví v plném provozu, kde by je u nás každý vytroubil, přerovnávají sedačky, abychom se vešli. Je to jak z jiného světa. Švýcarky už byly na na Skye, a tak nám o tom celou cestou vyprávějí. Cestou jsou nádherná jezera. V karavanu přejíždíme i most, za který se jinak muselo zaplatit. Vyhazujou nás asi 10 mil před Portree v Broadford, takže akorát děláme fotku a za 10 minut chytáme dalšího stopa přímo do Portree. Místo domluvených pěti hodin dorážíme do města až v 18:00. Honza s Bárou už tam nějakou půlhodinku jsou. To stopování jim jde nějak líp. Všichni nás varovali před midges - malýma, pouhým okem snad neviditelnýma, muškama. Prej jich je celej Skye plnej a jejich roj dokáže i zbláznit highlanskou krávu. V Portree zjišťujeme, že všechny kempy jsou plné, protože se chystají tradiční Highlandské hry. Takže vyrážíme cestičkou kolem moře a hledáme něco na spaní. Vypadá to dost beznadějně a navíc s báglama je stoupání do útesů pěkná fuška. Ale podměnou nám je krásná planinka s výhledem na moře. Hned stavíme stan. Ale tam je midžin jak sviní a pořád máme strach, že stan někdo uvidí. Pak se s Jančou jdeme projít a nacházíme úplně skvělé místo na spaní, kde je úžasný výhled na moře, fouká vlahý větřík, což znamená, že tam nejsou midžiny. Takže přenášíme stan a zažíváme snad ten nejidiličtější večer a ráno z celého výletu. Večeříme přímo na obrovském útesu v zapadajícím slunci, je to nádhera. Snad vyjdou fotky.

6.8. Higlandské hry

Vracíme se do města, necháváme si batohy u kostela v nějakém turistickém centru. Nejdříve se jdeme projít a pak po drobných nešvarech za 3 libry na highlandské hry. To bylo primo. Je to něco jako festival středověkých sportů. Prostě obraz jak ze Statečného Srdce. Běhá se naboso, háže se kládou nebo kladivem a největší borci jsou pořádně udělaní chlapi. Večer se snažíme stopem dostat do Staffinu, ale nám to nejede, a tak jedeme busem. Potkáváme dredaře z farmy. Skye je velice pustý, konec světa. Jenom jednoproudá silnice s passing places. Všude samý farmy, takže jsme z toho pěkně zklamaní. Ve Staffinu nás čeká H+B. Staffin je snad největší prdel světa. Je tam sice kemp, ale tam nechceme a snažíme se najít něco jiného. Asi po hodinovém hledání máme celkem pěkné místo u moře, bez midžin, s němkama, který nám přenechávají špagety. Fakt to vypadá, že tu nic není. Útesy oproti Portree stojí zaprd a my přemýšlíme kam zítra půjdeme. Navíc je taková mlha, že i ovce jsou zblbé a lezou nám furt kolem stanu.

7.8. Kilt Rock a střed Skye

Ráno jdeme hned do kempu postavit stan, necháváme tam batohy a vyrážíme na vodopád Kilt Rock. Ten nás pěkně zklamal, protože je mlha a je strašně malej. Už to vypadá na day off ve stanu, když v tom potkáváme dva čechy a ti říkaj, že toto je jen inverze, a že musíme někam do hor a tam je opět azuro. Máme prý úžasný štěstí. Normálně že na Skye furt prší a my že tu máme takhle. No zatím vidíme jen mlhu, takže jsme rozpačití. H+B volí cestu do kempu a já překecávám Janu ať teda ještě na chvilku něco zkusíme. Janě se moc nechce, ale nakonec podlehla. Takže na dva bleskové stopy se dostáváme do středu ostrova na pohoří. Všechny špatný doměnky o Skye musíme ihned vypudit z hlavy. V horách je nádherně. Mlha se válí hluboko pod námi jak peřina. Nádherné rozhledny na obě dvě strany k mořím. šplháme se hned na nejvyšší vrchol a Janu pořádně topím v potu. Na to, že si ráno stěžovala, že je unavená, ji fakt pěkně honím. Vrchol z počátku nic moc, protože je to vlastně zase louka. Není moc vidět, jsme šíleně zpocení. Navíc nahoře je úplná bažina a vůbec nechápeme, jak je to možné. Ale jak tak chodíme po hořejšku, tak najednou buch a velká stěna dolů s nádherně obnaženejma kamenama. Málem jsme si ji ani nevšimli. A naproti všude kolem taky. Je to takový malý Český ráj. Nádherný chození po kopečkách a údolíčkách. Protože je asi 30 stupňů, tak z nás leje jako z volů. Všude okolo je spousta malých lochů. Tak si říkáme, že se v jednom vykoupeme. Ještě poslední pohledy na nádhernou scenérii a šup dolů směrem k silnici, která vede po východním pobřeží z jihu na sever. V jednom nádherným lochu se asi 3 minuty koupeme a Jana přestírá heart attack. Když se oblékáme tak je všude kolem miliardy midžin. Když dojdeme na silnicic, tak máme dvě možnosti. Na jih zpátky do kempu, nebo na sever na nějaké útesy. Ale je už šest hodin a tady stop moc nefunguje, tak se bojíme. Nakonec to necháváme náhodě a stopujeme každé auto. První staví směr sever, tak jedeme na sever. Nějaký chlapík, který mluví galsky (celý Skye je galštinou poznamenaný , i značky s názvy obcí jsou dvojjazyčně), vůbec se mu nedá rozumět. Jen se nám furt směje. Nakonec nás ale hodil k nějaké normanské pevnosti (mě to spíš připomíná rozvalenou stodolu). Když k ní vyšplháme, tak jsme přímo v pásu nádherných 50 metrových kolmých útesů, které vedou přímo do moře. Je to nádherná podívaná. Dopřáváme si půl hodinky procházky po útesech (kde se snažíme vyfotit dvě fotky do posledního políčka filmu) mezi zmateně prchajícíma ovcema. Musíme změnit názor na Skye - je fantastický. Toto je náš nejlépe strávený den. Pak se skrze ovce a močku vydáváme směrem k silnici, kde ale 20 minut nejede žádné auto - naprosto nádherný konec světa. První auto nás bere 3 míle a další do pěti minut až do Stuffinu do kempu. Den byl nádherný, vyfotili jsme všechny naše zbývající fotky. Večer ještě s Honzou zkoušíme jestli náhodou pás útesů není i u Staffinu. Takže se z kempu prodíráme přes desítky plotů a stád přímo k moři. Zjišťujeme, že i tady jsou celkem pěkné útesy, ale bohužel už se stmívá. Každopádně celý Skye jakoby ležel několik metrů nad mořem, všude okolo jsou útesy. Jenže ty od silnice nevidíte a myslíte si, že jste přímo u moře. Musíte až na kraj abyste to zjistili. Navíc uprostřed ostrova nádherné pohoří.

8.8. Lochneská příšera

Včera jsme byli na nejsevernějším bodě a také nejdále od domova. Na oné normandské stodole. Z ní bude mít Jirka pěkný kamínek. Dnes začíná vlastně cesta domů. Bojíme se stopu na Skyei, ale nakonec to šlo výborně. Nikde jsme nečekali déle než pět minut. H+B měli svůj první větší zásek v Kyle of Lochalsch a to dvě a čtvrt hodiny, ale stejně dojeli do Inveness před námi. Nás nejdříve vzali němci s nádherným mercedesem a gpskou do Broadfordu, pak frantíci k Dornie, kde jsme si prohlédli Eilean donan castle, pak bezvadnej chlapík, který furt kecal o počítačích a nadával na Gatese a nakonec nám dal dva filmy do foťáku. Ten nás hodil do Invergarry. Odtud jsme pádili s nějakým horalem do Fort Augustu. Pak s francouzama kolem Lochness do Drumnadrachitu. A pak nás nějaká paní na velmi frekventované silnici kolem Lochnessu (návštěvu všeho spojeného s Lochness nedoporučuju, všude jsou jen komerční šity, ale k vidění prakticky nic. Jízda kolem jezera stačí.) hodila do Invernessu. Ale byl to trapas. Nejdřív se Janča nemohla narvat s batohem do auta, pak se nám přivřela přeska do dveří a nakonec ty dveře na křižovatce, kde jsme měli rychle vystoupit, nešli vůbec otevřít. Prostě trapas - ale naše heslo je: Už je nikdy neuvidíme.

V Inverness jsme se hned potkali s B+H, malá dohadovačka, kam půjdeme spát. Nakonec to za 2 libry vyhrává kemp. Děláme si pěknou noční procházku po městě.

9.8. Cesta zpět na farmu

Dnes se rozhodujeme, jak pojedeme dolů na jih. Zatím je to tak, že H+B pojedou přímo na Perth a na farmu. A my zkusíme objet celý okruh a přes Aberdeen taky na farmu.

No tak jsme táhli batohy přes celý město a v děsným vedru a s bolením zad. A protože jsme dorazili na místo na stop až ve 12:00, tak se rozhodujeme, že se vzdáme katedrály v Elginu a pěkného hradu Dunator castle (kam už jsme měli jednou z farmy namířeno), a že taky pojedeme přímo na farmu. Už jsme celkem hotoví a těšíme se domů. No stop nám šel výborně. Nejdříve jsme jeli 40 mil za Inverness, což nám pomohlo dostat se z nájezdu na čtyřproud na celkem pěkné parkoviště. Opravdu trochu legrační bylo, že jak jsme odjeli z Inverness, tak se zatáhlo a jak jsme se blížili k Perthu, tak se to potahovalo a na farmě pak i pršelo. Opravdu skvěle načasované počasí na výlet. Na farmě jsme se dozvěděli, že tento rok padají teplotní rekordy od roku 1970, čili máme opravdu štěstí. Taky nám to na každým stopu říkaj. Na parkovišti za Inverness čekáme asi 20 minut a pak pádíme s parádníma lidičkama v samuraji a s pánem co vypadá jak pan Votruba a s batohama přivázanejma na korbičce až do Dunkeldu. Tam jsme viděli skotskou svatbu, prohlídli si katedrálu a šup do Blairu do Tesca. Na stopu pak potkáváme H+B, neuvěřitelné, zase jsme se sešli.

Na farmě je strašně mrtvo, většina už odjela, takže hledáme volný karavan. Je to správná nostalgie, a ten pocit že už tu nemusíme pickat, to je príma. Na farmě je ještě celé Jevíčko, Honza a Lenka, Tomáš, Voves, Kule. Tomáš si koupil za 25 liber starý playstation 1 a tak večer paříme Mortala a formule. Po několika dnech zase spíme na matraci. Je to tu takové smutné, ale zároveň na to budeme strašně vzpomínat. Už se moc těšíme domů.

10.8. Cesta domů

Ráno prší, vstávám v 6:30 a nemůžu usnout. Dnes jedeme do Stirlingu a Edinburgu. H+B odcházejí už asi v děvět na stopa z farmy, protože už dnes jedou z Edinburgu do Londýna. My si děláme jídlo, dáváme poslední match ve fotbálku a asi v 11 padáme taky na stopa. Je to nostalgie. Malinko mží ale teď už je nám to nějak jedno, s klidným srdcem míříme k domovu, nějak jsme to dokázali. Teď i kdybychom prochcali tak je to jedno. Jsme z toho všeho dost unaveni. I Stirling se zdá dost obtížný. Po 30 minutách jedeme do Blairu, tam naposledy nakupujeme v Tescu zásoby na cestu a stopujeme na Perth. Kdyby chlapík, co nám zastavil, řekl, že jede do Edinburgu, tak bychom se nerozmýšleli a jeli bychom s ním. Ale to osud ještě nechtěl. Jede jen do Perthu a prej že nás nějak pěkně vyhodí. No nevím jestli okraj čtyřproudé dálnice směrem na Edinburg, Stirling, Inverness a Glasgow je to pravé, ale stalo se a my jdeme pěšky až na nájezd na jinou dálnici a tam stopujeme s velkou cedulí Stirling. Jsme na míle od města a kolem je tolik dálnic, co jsem ještě v životě neviděl. Všude jen dálnice. Na přejezdu z jedné dálnice na druhou je pěkné místečko, ale zřejmě se líbilo i policajtům, protože tam za chvíli byli a prej že tam bejt nesmíme. Ale byli velmi milí a dokonce nás, potom co jsem odhodil ceduli a sehráli jsme divadlo, že to autobusové nádraží (mezi těma všema dálnicema) ne a ne najít, na ten autobusák do Perthu vzali. Stirling tedy padl a za 5 minut nám jede autobus do Edinburgu. Dokonce jízda stojí jen 6 liber takže to bereme. Je to lepší než spadnout z kola a než se zase vymotávat z Perthu někam na dálnici.

Vystupujeme v Edinburgu a musíme najít kempík. Chytli jsme to pěkně. Jsou zrovna slavnosti a všude to žije, lidí mraky. Hledáme íčko a zjišťujeme, že jsou tu dva kempy. Jana vybírá ten levnější, kupujeme permici na den na městskou a hurá do kempu. Cestou potkáváme Mirka z farmy, který v kempu pracuje, což nám napovídá, že je to ten dražší. Po půl hodinové jízdě autobusem zjišťujeme, že dražší znamená 14 liber za noc pro dva. Kuwa, nejdražší kemp v západní Evropě. No což, máme kde spát. Stavíme stan a takto krásně zajištěni padáme městskou do města. V double deckeru se jezdí skvěle - myslej na člověka. Edinburg je nádherný město, asi nejhezčí z velkých měst, které jsem kdy viděl. Není třeba žádný dlouhý chození za památkama, krásný starý stavby jsou na každém rohu, tmavý kámen je nádherný. Je festival, a tak na ulicích je spousta umělců, takže je neustále na co se dívat. Jen tak couráme nočním městem, všude hrajou dudy a muzika. Večer jdeme potkat H+B, kteří právě z nádraží odjíždějí přes noc do Londýna. Jsou značně vyjeveni, když nás vidí a smějou se nám za policajty a cenu kempu, což se jim vůbec nedivím. Budou si muset zítra najít nějaký hostel v Londýně. Po té co odjeli jedeme do kempu. Jsme utahaní jako koťata.

11.8. Edinburg

Ráno balíme stan, zkulturňujeme se (však to taky potřebujeme), sprcha, nové voňavé prádlo a mažeme na celodenní výlet po Edinburgu. Je to bezvadná dovča. Sice Jana říkala, že celý den nebudeme mít ve městě co dělat, ale je to naopak, nestíháme spoustu věcí. Byli jsme aspoň v galerii portrétů, národní galerii skotska, kde byly obrazy od Moneta, Rafaela, Donatela, Gogha, Gougina, Renoira a dalších. Jelikož na umění moc nejsme, tak jsem si nemyslel, že bych to někdy viděl naživo.

Obídek si dáváme v parku, prolézáme obchoďáky a trhy, nestíháme varhaní koncert. Zato jsme byli v takové věži, kde byla výstava zaměřená na optické klamy, hologramy a světelné iluze - takže něco pro mě. Pak ještě nákup na cestu a na autobusák a vyzvednout bágly a šup do Londýna.

Anglie - odjezd domů

12.8. Londýn

Cesta je teda hrozná, záda bolí, málo místa, nohy odkrvený, ale jsme v Londýně. Oběma je nám trochu blbě od žaludku, a tak si v anglickým pubu dáváme teplej čajík, je brzy ráno, není ještě moc lidí, a tak je to kouzelný. Pak si jdeme vyfotit Westminsterskou katedrálu. Zrovna je mše, tak zůstáváme. Je to naše první mše po měsíci a půl a je to nádhera. Teď sedíme u Temže a dopisujeme tyto poslední slova z našeho výletu, který se bez výhrad moc povedl. Spousta nových zkušeností, spousta prožitků, spousta fazolí, spousta složených vzájemně urážlivých rýmů na známé melodie, spousta čechů, spousta horské turistiky, spousta slunce, málo midžin, málo hádek, málo vydělaných peněz, málo deště, málo nabručených lidí - prostě skvěle strávených 45 dnů... [konec deníku]

Zakončení

Už zbývá jen dopsat, že někdy okolo jedenácté jsme se sešli s B+H na nádraží, děláme poslední fotku Na plzeň, Vávro, na Plzeň a opouštíme Londýn. Nás čeká již druhá noc v autobuse. H+B sehnali na noc nějaký pěkný hostel za 10 liber, a tak jsou pěkně vyspaní. Maj za sebou dokončení prohlídky Londýna a odvážně i první cestu londýnským metrem.

Cesta domů utíká rychleji. Jediné co jí znepříjemňuje je všudypřítomný Segal, který hraje celou noc v jednom přiblblém filmu za druhým. Brzy ráno dojíždíme na Florenc, Bára nás opouští a my s Honzou jdeme na vlak a domů. V Třeboni na zastávce nás čeká úžasné přivítání od kamarádů chlebem a solí, a taky domácí slivovičkou. Fakt překvapení. Atmosféru celého výletu necháváme doznít na třeboňském náměstí u piva za rozumnou cenu.

Rady