19. července - 7. srpna 2005
Francie, francouzské středohoří, Cevenez, Avignon, Toulouse, Pyreneje, Zaragoza, Barcelona
autíko - Škoda Fabia 1,2
Jirka, Jana, Vojta

Před začátkem

Když jsme opouštěli Irsko, tak jsme dali pár nezávazných slibů , že se možná stavíme na návštevu u francouzek. Nakonec to vyšlo tak, že jsme si řekli proč ne. Do Pyrenejí jsme chtěli jet už loni (ještě že jsme to odložili) tak pojedeme letos a ještě k tomu potkáme pár lidí. No a proč rovnou nezajet do Španělska, vždyť je to jen kousek a aspoň uvidíme spolubydli znovu. Takže dohodnuto. Jedeme na 15 dnů. Ty by mělo stačit. A jak pojedme. No po zvážen všech možností volba padá jednoznačně na auto. Jelikož máme v merku několik od sebe strašně vzdálených cílů, tak pohyb ve Francii autobusem nebo stopem je odstrašující. A aspoň to bude vzrůšo a něco nového.

Ačkoli Jana dělá podrobný průzkum pražských autopůjčove, přesto se nám nepodaří zabukovat to nejlepší auto (jestli si někdo chcete půjčit auto na prázdniny dělejte to tak 2 měsíce dopředu) a zabukování probíhá u jakési půjčovny Auto Dancar, která se jeví cenově rozumná. I přes Jany snažení probíhá zabukování až po telefonu z Vltavy, kdy nám už celou noc a den pršelo pod stan. Prej je vše pojištěné, zelená karta samozřejmostí, dobrá cena. Takže máme zamuvenou Fabii 1,4.

Stačí tedy udělat podrobný plán. Ale k tomu se taky nějak přes celkovou únavu nemáme a tak obesíláme maily až týden před odjezdem. Někteří lidičkové ruší meeting,nekteří se naopak přidávají. Dobrá stručný plán je hotov. Nakonec se ukázalo, že jsme se ho striktně drželi. Jediná věc, na kterou jsme přišli byla že nemáme šanci v 15 dnech podniknout to co jsme si předsevzali. Čili dalsí volání do Dancaru a prodlužování na 19 dnů. Od Zasy jsme obdrželi podrobný plán kam jet a kam ne. Ačkoli jak Zasa řekla, ať pojedeme kamkoli, tak ona měla určitě lepší dovolenou než budeme mít my.

1.den úterý 19.7. - Velké přípravy

Ráno vstáváme a uvědomujeme si, že dnes večer vyjíždíme. Jako obvykle nejsme moc dobalení, musíme to stihnout až odpoledne. Mažeme vlakem do Prahy, dokupujeme poslední záležitosti a potkáváme se s první známkou nedůvěry - volájí z Dancaru, že kdybychom tam dorazili před dvanáctou, tak že máme chvilku počkat ??? No dobrá dorážíme tam přesně na dvanáctou. Ale jak jsme překvapení, když před náma stojí nějaký rodinný domek obestavěný neprůhlednou zdí. No to bude zajímavé. Otevírá nám nedůvěryhodný pán, který na nás ještě nedůvěryhodněji kouká a nejspíše nás považuje za nejméně tak nedůvěryhodné jak vypadá on sám. Když se dozvíme, že jsme správně, jsme pozváni do garaže, kde asi dostaneme pořádný nášup bejzbolovou holí. Na dvorku stojí jedna bílá Fabie, ale s motorem 1,2. Takže ta pro nás asi nebude.

Paní na nás vybalila, že potřebuju dva doklady (ještě že mi jana řekla abych si pro sichr vzal i pas). A pak už se to vezlo. jé vy nejste z prahy? No to bude těžké. První zapochybování, že vůbec někam pojedeme na dovolenou. Vždyť jsem vám to povídal do telefonu a vy nic. Byli jsme opravdu zmatení. Dále po nás chtěli nějaký doklad, že jsme opravdu z třeboně. Naštěstí pomohl doklad o zaplacení mezinárodního řidičáku. Další fatální věta zněla ode mě. Vždyť ta zelená karta je propadlá Druhé zapochybování. Nastal zmatek a paní začala prohlédávat vše možné i nemožné, aby pak zavolala šéfovi a ten ji oznámil, že si na tyhle věci musí dávat pozor. No když už se balila, že dojede do města auto znovu pojistit, tak tu kartu podezřele vypadající pán našel. Hurá auto zaplaceno, mám ověřeno, že auto je zákonně pojištěné, havarijně pojištěné i proti menším poruchám, pojištěné i proti krádeži. Pani mi dává i jejich speciální číslo na které má volat, kdyby se něco stalo. Teď už zbývá dořešit jen jeden problém - kde je ta fabia 1,4. Naše zlá očekávání se splnila a my jdeme k autu 1,2. Následuje moje další vlna rozhořčení, že to už snad není pravda, vždyť my měli zamluvenou Fabii 1,4. Ale na dovolenou jet chceme, takže větu No voni 1,2 jsou lepší než 1,4 a k tomu míň žerou. už jen přecházím s naprostým mentálním vyčerpáním. Po tom co mě ostatní strašili, tak jsem měl strach, že nás tahle fábka, do který se dává snad motor z fichtla, nikam nedoveze, zvláště pak, když budeme plně naloženi. Avšak abych byl upřímný, tak jsme nakonec za tu 1,2 byli rádi, jelikož jela úplně perfektně (3 lidi a plně, plně naložený kufr plus), drželi jsme se (i v německu) většinou v njrychljších pruzích. A spotřeba byla fakt suprová. Takže jsme asi se 40 minutovým zpožděním vydali směrem k Třeboni. Než jsme si na fábku zvykli, tak nám přišla jako nějaká hračka. Ale pak to bylo perfektní vozítko.

Už z cesty jsme volali Jirkovi, že to prostě do původně plánovaných šesti hodin nestihnem a že k němu přibudeme někdy kolem osmé. Doma začlo balení a pomalu nás opouštěla důvěra v to, že se všichni tři můžeme do fábky sbalit. No nakonec se povedlo a my jsme asi v půl osmé večer stáli před Jirkovým domem a čekali jestli se vejde i on. [foto] Vešel. Hurá vyjíždíme, plni předsevzetí, že budeme využívat hlavně vedlejších silnic míříme na Budějovice.

Ze začátku ani nevěříme, že bychom vyjížděli na tak dlouho. U Plzně si to zkracujeme přes prdelky, což nás stojí asi hodinu a půl zdržení. Ani nevím, kdy se naplno projevili naše navigační schopnosti, ale tuším, že to byl Jirka, kterej to načal už za hranicema a to tak, že někde v hluboké noci sjel z naší plánované cesty Rozvadov, Nurnberg, Karslruhe, Mulhouse, snad ještě před Nurnbegem a odbočil směrem na Mnichov. Asi po 150 km do mě šťouchl a řekl. Zkontroluj mi to, mám pocit, že jsem sjel někde špatně. No to jsme ale nevěděli co nás všechno čeká. Nakonec jsme se tedy doklepali přes německo a pár hodin před hranicí jsme si na 3 hoďky zdřímli. Německé dálnice nás ještě několikrát překvapili svými záludnostmi, před kterými nás sice lidi varovali, ale my jsme je nějak nestačili zpracovat. [ rada ]

2.den středa 20.7. - Bloudění po Francii

No nakonec někdy okolo jedenácté překračujeme hranice a jsme ve Francii. Po placeých jezdit nebudeme, to je moc drahé. Bohužel na pvní část jsme nahnáni hned od začátku, ale ta je jen ze 2eura, což je v pohodě. Naštěstí máme s sebou průvodce, který v sobě skrývá, na osmieti stránkách, mnoho cenných rad (na konci konstatujeme, že jsme nenašli ani jednu pravdivou informaci a to myslím vážně). Jahe první vykutáleností bylo to, že průvodce sliboval jakousi mapu francouzkých alternativních cest, kde je značeno kudy jet, když se chce člověk vyhnout dálnicím. Tato mapa se má nazývat Bizon fute a je velice známá a k dostání zdarma na všech benzínových pumpách.

Na první pumpě nás sice nečeká Bizon fute, ale za to nás čeká nemilé zjištění, že průvodce nemusí mít vždy pravdu (o tom jméně vůbec neslyšeli), dále že Francouzi opravdu jinak než francouzky mluvit nebudou. Ještě, že s sebou máme Janu, která prostudovala pár lekcí, a proto se dokáže jakž takž domluvit. [ rada ] Nejvíce to bolí na íčku, kde lidi neovládají ani angličtinu, ani nemčinu ani španělštinu, to je pak k pláči.

Ihned jak vidíme označení placeného úseku dálnice, [ rada ] tak ihned sjíždíme na neplacené silnice 1. třídy. Přece jsme na výletě a tak snedno můžeme pádit po neplacené silnici, aspoň se podíváme. Toto byl omyl, který jsme brzy vyvrátili. Kvůli francouzskému značení jsme asi napotřetí našli naší cestu a začli jsme se proplétat klikatými cestami, po kterých jsme se plazili strašnou rychlostí. Když jsme po půl dni bloudění ujeli asi tolik jako po hodině na dálnici, rozhodli jsme se to vzdát a najet zase na dálnici. Už ani nevím jestli jsme napoprvé trefili správný snměr, jako několikrát ne:-) Nicméně nakonec jsme se ocitli na placené dálnici na Dijonu na Lyon [ rada ] po které jsme se brzy dostali až do zácpi před St. Etienne. Jak už jsme napsal před tím, při snaze ušetřit za dálnice jsme se tolikrát ztratili, že už si ani na vše nevzpomínám. Jen jednou si pamatuju, že jsme v manévrovali na jedno náměstíčko, kde snad byla pěší zóna a já rozrážel davy a měl jsem pocit, že za chvíli budou muset odendavat i restaurační stolky s kafíčkem, abychom projeli. Nicméně to co nás čekalo okolo St. Etienne byla přímo pohroma. Jelikož jsme se chtěli vyhnout oné zácpě, kde jsme stáli už asi 40 minut a popojeli pár kilometrů, vybral Jirka zkratku, která nás stála jeden celý večer. Motali jsme se po různých prdelích, napojovali jsme se nechtěně na dálnice, vraceli se do zprávných směrů - prostě zoufalost. Nakonec Jana poprosila nějakého frantíka a ten nás vzal do vleku a ukázal nám cestu n správnou silnici. Uff ta úleva. Po tomto zážitku jsem začal nenávidět město s názvem Toutes Directions. [ rada ] Nejdřívejsme nemohli, žádné město Toutes najít a i kdybychom ho našli, tak se nám směrem k tomuto městu vůbec nechtělo. Naštěstí jsme se tedy nakonec vykopali a pokračovali na Montbrison, kde jsme také našli nádhernou lesní mýtinku, kde jsme zalehli - první noc ve Francii.

3.den čtvrtek 21.7. - Masív Sancy

Usínalo se výborně, jak kvůli předchozí dlouhé cestě, tak kvůli prostředí, kde jsme spali - okolo nás všudypřítomný cvrkot cikád, který nás sice zpočátku okouzloval, ale později už pěkně dopaloval. Vše by proběhlo fajn, kdyby mě Jirka v 5 ráno nevzudil, že sem jede nějaké auto. Opravdu, nějaká těžká lesní technika se patrně snažila otočit na našem pěkném místečku, ale kvůli našemu vozítku se jí to nějak asi nevedlo, a tak odjela směrem k obci, asi pro policajty. Nu, takže jsme vše naházeli v rychlosti do auta a frrr pryč. Ráno jsme neměli sílu k tomu hledat další pěkné místečko a tak jsme to dospali o pár kilometrů dál na odpočivadle. [foto] Zde nás už krom hýkajícího osla, kterého Jana považovala za místního obyvatele jedoucího na vrzajícím kole, nerozhodilo. Ráno směr Ambert, St. Germain ,kde jsme konečně narazili na člověka mluvícího anglicky. [ rada ] Francouzská paní nás upozornila, že okolo Clermont-Ferrand se zrovna jede Tour de France a že máme očekávat pěkný zmatek. Nicméně dnes naviguju já, takže se nic hrozného stát nemůže. Projížíme Issoire a pak míjíme spousty dalších pěkných městeček zaměřených převážně na cestovní ruch a lázeňství. V jednom z nich potkáváme úžasný minigolf, plný vojáčků a hradů, který si cestou zpět musíme zahrát. [foto]

Po překlenutí skoro celého masívu Sancy jsme konečně dorazili do města Le Mont Dore, kde nás v íčku poslali na parkovištěm pod Puy de Sancy. Tam jsme nechali auto a začali jsme s prvním francouzským výstupem.

No neměli jsme z toho dobrej pocit. Aspoň ne já s Jirkou. Jak to shrnul Jirka. Letos to je prvně co tys neporazil pupíka, ale kdy on porazil tebe. Musel jsem u dát za pravdu. O trochu lépe se šlo bez batohu, tak nám Jana utíkala o půlk méně, ale stejně jsem se zděsil, jak jsem na tom. Utěšoval mě jen Jirka, který funěl asi tak stejně jako já. Ovšem v pocení jsem samozřejmě vedl.

Za krásného slunného počasí jsme podél sjezdovky [foto] vystoupali do sedla, ze kterého byl krásný pohled na sopky okolo. Jelikož to byl první den, nechtěli jsme se zničit hned nazačátku, tak jsme zde udělali jen krátký okruh přes vrchol [foto] , po okolních hřebenech a zase zpět do údolí. Janu jsem jaksi urazil tím, že jsem jí vytkl naplánování cest, ale nakonec se mi jí podařilo udobřit nějakým plácáním o jejích lepších vlastnostech. Už přesně nevím jestli to začalo tady nebo až o den později, ale Jirka se rozhodl, že nám bude dovolenou zpříjemňovat tím, že bude na vše a pořár remcat. Zezčátku jsme drželi, ale pak už jsme ho museli okřikovat, jelikož to nešlo vydržet. Jeho remcání muselo být značně systematické, jelikož dokázal zaremcat i na takové věci, na které já bych to ani vůbec nevymyslel. Tyto remci se stali nedílnou součástí našeho výletu a nakonec jsme s nimi tak srostli, že se stávali zábavnou vložkou rozhovorů, když nebylo o čem diskutovat. Myslím, že si ani nevzpomenu na ty nejlepší kousky, ale bylo to nějak takhle. To je ale pitomý vedro. Šmankote už se zase potím. Vy pijete první vaše dvě vody v botohu a jíte moje jídlo z batohu a pak to budete mít lehčí. Ty jo už řídím dlouho. Já tě vystřídám, chceš? jo. Tak na. Ty joo, to si zase to velký město neprojedu. Tak chceš ještě řídit? Né, jen si ty složitý situace odřiď sám... Ty jo ty šmejdi jezdí jak prasata. Ale umí to, to bude tím, že maj auta už odmala , hajzlové jedni, a taky ty baráky.

Po sestupu jsme naskočili do auta a vydali se zpět Issoire Cestou jsme zastavili na koupálku [foto] v jednom tom hezkém městečku, kde jsme se konečně po celé té dlouhé cestě osvěžili. Zároveň jsme si zahráli ten príma minigolf co jsme viděli a zase šup na cestu. V Issoire jsme chtěli najít nějaký market, abychom si nakoupili a poznali jsme další francouzské přísloví To nemůžete minout. Asi co jsme 5krát projeli město sem a tam, napojili se na dálnici z města, vrátili se z nejbližšího exitu, jsme konečně Carrefour našli. [ rada ]

To už se zase začínalo stmívat. Tak se mimochodem vyznačovala celá naše dovolená. Jezdili jsme od rána do večera, třeba do jedné hodiny v noci jsme někam přejížděli a pak jen spát, ráno zase brzy vstát a pryč. Proto nám to přišlo jako plně vyžité. Nebyl čas na takové to vyhnití, čas kdy bychom se třeba nudili. Bylo to fakt dobré.

Dnes jsme se ještě dostali po neplacené dálnici až do Marvejols a odsud po hlavním silnicích až do údolí řeky Tarn. Tam jsme poblíž nádherných kaňonů chtěli najít nějaké pěkné místo na spaní. Jelikož jsme dneska potkali spousta nádherných odpočívadel [ rada ] , nemohl si Jirka pořád vybrat a takže jsme nakonec dojeli až ke kaňonu samému, kde se nám samozřejmě už nic najít nepodařilo. Takže jsme do kaňonu začali sjíždět už v noci. Což bylo na druhou stranu moc dobře, jelikož jsme viděli kaňon osvětlený. Nádherná podívaná, jako by po kopcích běhali různé bludičky a světýlkovali na nádherně obnažené stěny kaňonu. Hlaví proud světla šel z vesničky St. Enemie. Na tu byl krásný pohled z vyhlídky.

Na noclech jsme se tedy museli vyšplhat znovu do strmých serpentýnek a tam jsme zalehli na jedno parkoviště, kde už nocležlili nějací frantíci, a jelikož my jsme tam opět dojížděli asi v jednu hodinu v noci, byli dost vyděšeni. Na parkoviště vedla ještě jedna taková lesní cesta, k jejímuž ústí jsme se natáhli. Jen tak zesrandy jsem zavtipkoval o tom, že by na nás z té lesní cesty mohli klidně vyskočit nějací blázínci, který si budou trénovat kros.

4.den pátek 22.7. - Národní park Cevenes

A ráno opravdu přijeli. 20 maníků vyskákalo z lesa na 4-kolkách kde si patrně cvičili kros, sešikovali se a vyrazili na spanilou jízdu po silnici.

Po očistě a vášnivé debatě o politice, kouření, demoracii, kapitalismu a socialismu, proč je dobré mít a nemít podnikateského ducha jsme se opět klikatou silničkou sesunuli do kaňonu do St. Enemie, kde jsme zaparkovali a šli jsme na průzkum úžasného městečka, které bylo jak stvořené pro paření Dračáku. Celá je situovaná do kopce a má roztomilé úzké kamenné uličky, z kterých je možné skákat na střechy, koukat se do oken dílen a restaurací. Prostě úžasné. V íčku jsme si vybrali nějaké letáčky o trasách, které se dají projít. Pak jsme nakoupili v úžasném pekařstvo-masně, kde na nás mladá frantíková spustila francouštinou o tom, že můžeme ochutnávat, a abychom si koupili nějaké uzené. Byla fakt veselá, až čeština jí odmlčela.

Pak jsme se vydali po proudu řeky, kde jsme se v jednom malém městečku koupali a pak jsme se za největšího vedra vydali na krátkou procházku na jedno zvrásněné vyhlídkové místo. Za toho vedra to byla strašná zkušenost , kdy jsme hledali každý stín, dělali se nám mžitky před očima. Nakonec jsme se na vyhlídku [foto] přeci jen vyšplhali a zjistili jsme, že sem vede i silnice a k naší radosti, že je zde i restaurace. Každý jsme dali tři koly a nanuk. Po kukandě jsem ještě Jirku a Janu přinutil, aby mi vlezli na okraj převisu, že si udělám foto. Zde se projevili Jirkovi pvní známky strachu z výšek, jak dokumentuje i fotka [foto].

Po chvilce odpočinku jsme se dali na cestu zpět, svalili jsme se zpět do údolí a šup znovu vykoupat [foto]. Řeka byla fakt čistá, akorát v ní byly usazené nějaké řasy a když do ní člověk vlezl, tak řasy zvýřil a ty se proměnily v jakési "hovna", která pak plavala po hladině. Zřejmě kvůli těmto řasám se na nás turisti, kteří splavávali řeky na lodích tak divně koukali.

Po osvěžení jsme se rozhodli zajet se podívat k novému mostu u města Millau, který je nejvyšší v Evropě. Jeho sloupy jsou vyšší než eifelovka. Po vyfocení a skoro způsobení nehody jsme se vydali směrem k Rebecce - čili do Avignonu. Asi v půlce cesty jsme opět v noci zastavili na odpočívadle a spát. Bohužel tuhle noc jsme v Provánc potkali jedlé kaštany a zároveň nějaké přitroublé mušky, kvůli kterým jsme fakt asi 2 hodiny nemohli usnout. Ze spaní padali návrhy Pojďme do auta Hodíme na sebe stan, aby na nás ty mrchy nemohli čili noc nic moc.

5.den sobota 23.7. - Avignon

Ráno nás čekalo nemilé překvapení, jelikož ihned po sbalení a výjezdu nám začlo pekelně skřípat pravé přední kolo. To byla sprcha. Tak a teď jsme v pr... Do teďka auto loužilo perfektně, ale pokud jsou v háji brzdy, tak musíme do servisu. Naštěstí je to auto pojištěné. Ihned zastavujeme a zkoušíme co s tím je. Podle mé univerzální rady vysedám a zkouším do kola kopat a nadávám. Kupodivu nefunguje. Takže voláme domu co s tím může být. Táta potvrzuje brzdy, že s tím můžeme pomalu jet do nějakého servisu, ale že se kotouče nesmí moc přehřívat. No jo jenže kotouče žhnou tak, že skoror svítí a prst by na nich jeden neudržel. A ještě ke všemu je sobota. Jana se ptá náhodně proházejících turistů, jak daleko je do nejbližšího servisu (sám nevím jak to po pár lekcích dokázala). Je to asi pět kilometrů. Dobrá voláme na normální číslo do Dancaru, že máme problém. Nic se neozývá. Voláme tedy na speciální číslo, které jsme dostali. Tam se mě ozývá majitel Dancaru a oznamuje mi, že je na dovolené v zahraničí a že ho nic nezajímá [ rada ] a zavěsil. To nás dost vyděsilo. Rozhodli jsem se teda volat přímo na tu pojišťovnu . Tam jsme na hlásili naše číslo pojistky a velmi milý pán mi sdělil, že naše auto má jen nějaký základní druh pojišťění, a že si odtah musíme hradit sami a oprava brzd jde také na naše náklady. Dál byl tak hodný, že nám poslal adresu nejbližšího Škoda servisu, který se nacházel někde v Nimes. Takže fakt výkys. No nedá se nic dělat. Musíme dojet do té opravny a doufat, že bude otevřeno. Cestou zkoušíme ještě různé fígle, jak zařídit aby brzdové destičky odskočili, ale nic. Až náhodou asi kilometr před opravnou zčista jasna zvuk přestal a už se neobjevil. Jak jsme si odechli, to si asi nikdo z vás neumí představit. Když jsme se konečně dovolali Vítkovi, zjistili jsme, že šlo s největší pravděpodobností o kamínek, který zaskočil z puklici a dělal neplechu, prej je to u fábií běžná věc. A to se mě milý pán ze servisu ptal, jestli nemáme náhodou zabržděnou ruční brzdu. Ale tuhle věc neporadil. No jo, tak jsme zkušenější.

Dál jsme pokračovali směrem k Ardeche [foto] ,kde jsme opět projížděli nádherným kaňonem, zastavili jsme se na jídlo na krásné vyhlídce nad Pont d'Arc, Jirka se nejdříve vyptává kolik vody dát na těstoviny, aby je potom vysypal do křoví.

Po obědě vyrážíme směr Avignon. Cestou nás ještě dráždí spousta cikád, která nám nejednou svým cvrdlikáním vsugerují pocit, že nám něco cvaká v autě. Průjezd centrem byl prvním z větších měst a tak nás všechny čekalo opocení než jsme konečně našli místo na parkování u městkých hradeb. Následovala krátká prohlídka města bez průvodce, nelezení známého mostu, kde jsme měli domluvený sraz s Rebeccou. Kdyby nám selhali všechny moderní vymoženosti, tak jsme se měli potkat v 19:30 u mostu [foto]. Ale Rebecce jsem volal i psal sms, že jsme se v pořádku ve městě, takže se skutečně potkáme. Bohužel jsem psal nejspíše psal na pevnou linku a volání mi nikdo nebral. Takže Rebecca o nás nevěděla a náhodou si vzpomněla na 14 dní starou dohodu asi 10 minut před setkáním. Takže po velice zmateném telefonátu jsme se skutečně setkali. Bylo to velice příjemné, vidět opět někoho z Galwaye. Reb nás vzala k nim domů, což byl nádherný francouzský venkovský dům, kde jsme dostali přidělený dva pokoje. Po tom co jsme se vybalili začal klasický francouzský život=jídlo [foto]. Ten nás úplně okouzlil. Těch chodů, ta pohoda, toho času, který tomu dokáží věnovat. Moc krásný zážitek. Pojedli jsme něco z tradičního francouzkého lehkého jídla (to znamená poseděli jsme asi 2,5 hodiny) a vydali jsme se na večerní prohlídku Avignonu.

Toho času zrovna probíhal ve městě festival herectví a tance. Proto město vysloveně žilo až do dlouhých nočních hodin. Všude davy, pouliční artisti, herci hudebníci atd. Dokonce jsme málem zažili překvapení, když na mě na ulici začla mluvit jedna francouzka a vnucovalami lístky na nějaký koncert. Po mých posunkách, že nerozumím na mě spustila anglicky. Já se rozzářil Hey wonderful, you are the first french we've met ever who speaks english. No I am polish :-). Čili překvapení se nekonalo. Janča si dávala pravidelné dávky zmrzliny. Nakonec jsme prolezli obří městský trh a frr domů spát.

6.den neděle 24.7. - Avignon - Fontaine de Vauclause

Po krásné dlouhé noci, po dlouhé době opět v posteli, jsme něco málo posnídali a šli jsme navštívit kostel na mši. Bohužel mše byla ve francouštině, takže jsme nerozuměli ani slovo. Až po té jsme se dozvěděli, že kněž byl ital, a tak kvůli těžkému přízvuku ani Rebecca skoro nic nepochytila. Ovšem zpěvy frantíků se s českým zpěvem nedají vůbec srovnávat. Celý kostel přímo hřměl pod vedením jednoho dirigenta, takže i bez varhan to byl přímo koncert.

Po mši jsme šli ještě na denní obhlídku Avignonu. Reb nás zvala na papežské náměstí [foto], Prošli jsme po Rue de la rep k papežskému paláci [foto] a katedrále [foto]. Bylo to moc příjemně strávené dopoledne plné povídání a vzpomínání na Irsko. Ještě před obědem jsme se stavili na ostrově, který je tvořen řekou Rhone, odkud je krásný pohled na město [foto], kde nám Reb povídalo o Avignonu a o povodních, jak se dají všechny brány Avignonu vodotěsně uzavřít a chrání tak před velkou vodou. Po krátkém posezení [foto] jsme se vydali na krátký oběd, kde jsme se poprvé více potkali s Rebeččinými rodiči, kteří se ukázali jko moc príma lidi. Maminka s malou znalostí a tatínek naprosto bez znalosti angličtiny byli velice společenští a zábavní. Tak nějak jazyk nebyl zábranou. Maminka nám ukazovala fotky, z pracovního pobytu v Praze. Bylo to v roce 1989 takže i pro nás dost poučné. Zvláště pak přepsané slova jako Dobrý den pomocí francouzké výslovnosti. Opravdu bychom to bez Jany nerozpoznali. Pan otec si neustále z Jirky tropil žerty, ale Jirku to nijak nerozhodilo a slušně se v češtině bránil.

Po obědě následovala krátká siesta, kdy jsme se váleli po zahradě a koupali se v bazénu. Pak jsme s Reb i s jejím bratrem Quentinem vyrazili na Fountaine de Vauclause, což je z podzemí vyvěrající řeka u níž je zároveň mlýn, ve kterém se vyrábí umělecký papír. Po krátkém posezení v hospůdce jsme vyrazili domů na večeři - je vidět že jsme opravdu pořád jedli. A po ní jsme ještě jednou vyjeli do centra abychom si připomněli irskou náladu, šli jsme do irské hospody na Guinnesse [foto]. Byla s námi i Rebeky maminka, což bylo moc fajn.

7.den pondělí 25.7. - Pont du Gard

Ráno ještě vyrážíme s maminkou a s Reb do tzv malých Alp na Chateaux de Baux což je roztomilá vesnička , která má ukazovat historický klasický život v Provánc. Navštěvujeme také zbytky románského chrámu [foto]. Po návratu a po malém občerstvení, po obdarování dostáváme přesné informace kudy jet. Opět slyšíme fatální větu ohledně toho, že to nemůžeme minout a vyjíždíme. Ztrácíme se (a zřejmě i špatně odbočujeme ) na prvním kruháči, který byl asi 30 metrů od vrat Rebeččina domu.

Nakonec to ale zvládáme a napojujeme se na dálnici na Nimes. Pár kilometrů za Avignonem zahýbáme na starý románský akvadukt Pont du Gard . Po prohlídce se Jirka koupe a pak pečlivě vybírá, jaký hnusný pohled s obrázkem Avignonu pošle domů. Nakonec se ještě ztrapňujeme s placením parkoviště [ rada ] a už nabíráme dálnici směr Toulouse.

Jelikož nestíháme, máme s Violaine sraz v 17:00 před kapitolem, používáme dálnici. Při pravidelném ztracení uštědřujeme našemu vozu takovou ránu do podvozku , že zastavujeme a kontrolujeme, zda je všechno v pořádku. Průjezd městem je celkem v pohodě, parkujeme a v očekávanou dobu stojíme před kapitulou [foto]. a potkáváme Violaine. Má s sebou dva kamarády Juliet a Benoe. Moc príma lidičky [foto]. , u kterých budeme dnes spát. Po uvítání, které bylo opravdu vřelé procházíme celkem příjemné město, které je celé stavěné z červených cihel, které ani nejsou omítnuté. Zajímavé je, že když stavěli nějakou katedrálu, či úřad, a chtěli navodit dojem, že je honosná, tak přebarvovali cihli tak, aby vypadali jako velké kvádry kamene. Po prohlídce [foto] si k nám Juliet sedla do auta a snažila se nás lámanou angličtinou navigovat k ní domů. Velice vtipné. Když jsme prosili o tom, aby nás ještě před tím zavedla k benzínové stanici, sice nás k jedné dovedla, ale k takzvané samoobslužné [ rada ] ke které bychom potřebovali kreditní kartu. Takže zase nic.

Večeře byla skvělá jako celý večer, povídalo se opět o přátelých z Irska, o politice, zvycích, prostě o všem. Bylo to moc příjemné znovusetkání.

8.den úterý 26.7. - Muret, Pyreneje

Po krásné noci a krátké snídani jsme se metrem vypravili do centra a Violaine nám udělala velice zasvěcenou přednášku o Toulouse. Viděli jsme hodně katedrál [foto], spoustu měšťanských domů, univerzitu, koleje atd.

Pak, hodně uťapaní, jsme se vidali do Muretu, města asi 20 km vzdáleného, kde Violaine bydlí s rodičema. Poobědvali jsme, pokoupali v bazénu [foto], dostali pár cenných informací a vydali se směrem do Pyrenejí.

Rychlý nákup a šup na dálnici směrem na Pau. Avšak protože je v tomto úseku dálnice placená, tak jak nejrychleji to jde sjíždíme na silnici, která vede okolo dálnice. Po několika ztraceních se dostáváme do Pau a už vjíždíme do jednoho z údolí Pyrenejského národního parku. Naším dalsím cílem je městečko Laruns, kam dojíždíme opět k večeru a tak hledáme nějaký kemp a už za tmy táboříme. Kempy jsou fajn, máme hodně soukromí, takže vaříme a šup spát. Zítra nás už čeká lezení.

9.den středa 27.7. - Lacs de Ossau

Ráno bych chtěl brzy vstát, ale to se nám asi nemůže podařit, a proto stáváme opět asi v 9 hodin. Balíme stan a jedeme opět do Laruns, kde je informační centrum národního parku. A děláme dobře. Jelikož v normálních informacích ani neumí anglicky a o parku nám nejsou schopni říci nic. V informacích parku potkáváme moc milou mladou holčinu, která nejenže umí perfektně anglicky, ale navíc je moc milá a trpělivá, takže z ní dostáváme maximum informací. Kupujeme mapu Parku Gavrnie - ordesa 1:50000 vydavatelství Rando, která stačí pro běžnou turistiku a vyjíždíme k jezeru [foto], Lac de Bious-Artigues kde na parkovišti necháváme auto a jdeme po zelené na cestu kolem jezer. Před námi se pomalu tyčí nejvyšší vrchol tohoto údolí Pic du midi d'Ossau [foto], za příjemného počasí obcházíme Lacs d'Ayous a kocháme se nádhernými výhledy. Když obědváme začíná malinko krápat, ale hned je to pryč. Cestou potkáváme spousta krav, koní, koz, který se tu volně pohybují po kopcích. Jirka pořád neustále remcá :-)

Dnes večer zůstáváme u Refuge Pyrenea v kempu, kam se dostáváme opět až k večeru.

10.den čtvrtek 28.7. - Pic du midi d'Ossau 2884

Ráno se opět nepovede vstát tak jak bych si to představoval a vyrážíme po červené kolem Pic du midi d'Ossau. Nejdříve stoupáme krásným údolím, kde z nedostatku energie kritizujeme tělní systém úspory energie. Dále pak stoupáme až do sedadla těsně pod vrchol, kde ládujeme čokoládu a máme v úmyslu jít až nahoru. Ale potkáváme nějaké němce, z nichž Jirka vytlouká, že je to nebezpečné bez vybavení, kvůli padajícím kamenům. Takže vrchol vzdáváme a postupujeme po hřebenech až kolem Lac de Peyrege a zpátky do údolí, je sice trochu větrno, ale výhledy stojí za to [foto]. Při sestupu pozorujeme zblíska sviští noru, ze které vystrkují hlavy chlupaté koule [foto].

Už těsně před koncem nás chytá opět malá přeháňka, takže se schováváme v lese, kde nás překvapují pochodující kravky, který do kopce skáčou lépe než my.

Zítra si dáme den vorazu, abychom načerpali síly, proto si dnes ještě přejíždíme do pěkného kempu v Larunsu.

11.den pátek 29.7. - Laruns

Den jsme vybrali moc dobře jelikož celou noc strašlivě pršelo a byla ohrmomná bouřka. Nejenže hrom stíhal blesk, ale kvůli okolním kopcům jsme hrom slyšeli třikrát. Za asi dvě hodinky deště napršelo přes 1,5 cm vody. Čili ráno jsme si protáhli.

S Jančou jsme sjeli do města pro snídani a zároveň jsme pozvali tu milou holku z íčka večer na kafe. Po návratu do kempu jsme den naprosto proflákali, ale jelikož to byl první odpočinek z těch delších, tak to bylo moc příjemné. Ani nevím co jsme dělali, zajímavé je to, že jsme třeba s sebou měli karty, ale ani jednou za těch dvacet dnů jsme je nehráli, prostě nějak bylo pořád co dělat. Počasí bylo pořád takové pošmourné a mraky se kvůli vysokým kopcům nemohli dostat pryč. I proto jsme se rozhodli, že zítra přejedeme do jiného údolí parku a snad by se mohlo dostat i na nějakou třítisícovku, třeba Monte Perdido. Okolo čtvrté hodiny jsme se vydali do Larunsu na prohlídku. V kostele zrovna nějaká mldadá holčina trénovala hru na varhany, tak bylo dobré si poslechnout. Konečně jsme domu poslali pohledy a už jsme šli na sraz s Aurelií, holkou z íčka. S ní to bylo moc príma, ježto byla moc upovídaná, strávila půl roku na erasmu v anglii, takže bylo o čem povídat. Byl to první francouz, který přiznal, že jsou možná trochu prasata, a že mohou mít nějaký divný zvyky. Poseděli jsme s ní dvě hoďky u kafe na náměstí a i tak to bylo málo, chvátala totiž za svým chalanem. Ale náhoda byla, že (opět první) měla zájem o českou republiku a chtěla se sem jet na dýl podívat. Takže se snažila dolovat co nejvíce informací, třeba jako jestli tu umí někdo anglicky atd. Takže jsme si vyměnili kontakty a čekáme až se objeví.

12.den sobota 30.7. - Cirque de Gavarnie

Ráno se opět zvedáme až po deváté hodině, už se ani nesnažím aby to bylo dříve, balíme, Jirka remcá, že my jsme dva a tudíž, že on nás nemůže nikdy stíhat a začíná si stříhat nehty, ačkoli měl včera den volna a nehty si neostříhal.

Rozhodli jsme se nevracet až na hlavní do Pau, ale přejedeme přes sedlo Col d'Aubisque 1709 po strašně malých silničkách, kde se snad jezdí taky Tour de France, jelikož po zemi je napsáno strašně povzbudivých nápiů, kolik zbývá do konce etapy atd. Dokonce strašné davy cyklistů také potkáváme, nemají pud sebezáchovy a pouštějí se střemhlav dolů do údolí stalivou rychlostí. Přejezd a nakonec i sjezd ze sedla byl obtížný, ale až na to že jsem se jednou málem srazil s autobusem se toho moc nestalo. Přejíždíme krásným stoupajícím údolím do městečka Gavarnie, které slouží jako nástupný bod pro takové velikány jako je třeba Monte Perdido 3355, které je ale už na španělské straně Pyrenejí. Po horských hřebenech není problém přejít. Ale zde se opět projevil náš průvodce, který zalhával, že všude okolo nás je ledovec, a že se nedá bez vybavení vůbec nikam dojít, ačkoli na íčku tvrdili, že je to snadná cesta. jana se této ledovcové myšlenky chopila a málem by nás nepustila z auta, abychom na ledovci neuklouzli.

Zastavili jsme na městském parkovišti, kde nás hned skásli o 4 eura, ale za to nás navedli na pěknou parkovací loučku, kde se bude asi moc dobře spát, jelikož parkoviště je hlídané pouze od 8-17 hodin. Protože den už malinko pokročil, tak se rozhodujeme dnes dojít jenom do Cirque de Gavarnie, což je prstencové údolí tvořeno ze skal, do kterého má ústit několik vodopádů. Má to být pohodová vycházka po "dálnici", která má zabrat asi 4 hodiny [foto]. Jelikož už vodopády vidíme tak polemizujeme s Jirkou o tom, že my, zkušení horalové, to musíme stihnout tak do dvou hodin. No tak jsme se zase spletli. Tohle celé údolí [foto] bylo nějaké opticky klamavé, jelikož objekty, které se zdály být vzdálené pár metrů, byly ve skutečnosti na několik minut cesty. Takže nás Jirka přesvědčoval, že si dojdeme k vodopádku, jen tak se osvěžit, ale cesta tam nám vysála většinu energie. Nicméně k jednomu vodopádku jsme se přeci jen došli a Jirka se osvěžil [foto]. Když jsme zvažovali, jestli jít už zpět nebo ještě někam zalézt, všimli jsme si v mapě jedné cestičky, která byla označována jako obtížná, a že je s sebou mít jakési vybavení, ale které přesně, to jsme nerozumněli. Na první pohled z údolí nebylo úniku a marně jsme v těch strmých horách hledali nějakou cestičku kudy nahoru. Až jsme zastavili nějakého francouze s dalekohledem a podrobnou mapou a pomocí dalekohledu našel někde ve výšce hýbající se bod. Tak tam nás poslal.

Nahoru vedla krásná stezka, která konečně nepřipomínala dálnici. Měla teoreticky vést až k Breche de Roland, což je pěkná propust z Francie do Španělska. Jana ovšem strašila, že průodce uvádí, že tam všude je ledovec, a že tam prostě nejde, ale, co už jsme prohlídli taje onoho průvodce, jsme se nedali zvyklat. Teda Jirka se málem zvyklat dal, ale ne Janou, nýbž tou stezkou, kterou jsme museli lézt. Nám aplářům nepřišla nijak prudká, prostě krásná stezička, kde se sice muselo použít náhonu na všechny čtyři, ale jinak celkem v pohodě. Ale zde se projevila Jirkovo slabost pro výšky a tak nějak nám skoro odmítal jít, že má přeci zdravý rozum a že se nechystá ukončit svůj mladický život.

Nakonec teda šel, ale vystoupali jsme asi jenom do 3/4 kopce, jelikož se na nás se shora začala snášet bílá mlha. Takže cestou zpět, kvůli franouzskému značení poněkud delší, jsme pozorovali krásné údolí s vodopády a byli jsme dole natotata. Ukulhaní jsme dopajdali na parkoviště, uvařili a pomalu se ukládali k spánku. Jirka pro nás vybíral místo, protože on vedle oslího hovna sptá nebude. takže jsme dvakrát změnili stanoviště, abychom se další den probudili do krásného rána.

13.den Neděle 31.7. - Breche de Roland

Probudili jsem se do krásného rána přes veškerou Jirkovo snahu vedle obrovského hovna. Po snídani jsme vyjeli autem až do Col de tentes 2208, krásného parkoviště skoro v sedle vyšších vrcholů a odsud jsme se vydali přes Port de Boucharo, kde jsme potkali teprve [foto] druhé Čechy za celý pobyt, kteří před tím chodili po Andoře [ rada ], až do Refuge des sarradets neboli Refuge de Roland, kde jsme si malinko odpočinuli a načerpali sílu pro výstup po suti na Breche de Roland [foto]. Tam jsme dosáhli našeho nejvyššího bodu (2807m) v Pyrenejích a vůbec. Takže jsme si udělali vrcholové foto [foto] a rozmýšleli se o Monte Perdidu, ale vzhledem k velkému větru a poměrně velké zimě jsme se kvůli vybavení rozhodli cestu vzdát. Takže jsme se ještě prošli kus po roztávajícím ledovci a podívali se na naše včerejší vodopádové údolí z vrchu [foto] na krásnou úzkou kamenou hradbu, do které se Roland zasekl [foto]. Je to úžasný úkaz, kde na normálním kopci ční asi 30 metrů vysoká skalní hradby úzká jen pár metrů a vní je vyseklý pravidelný asi 30 metrů dlouhý zub.

Pak jsme se sesypali zpátky po suti k chatě a vyšli na cestu zpět. Ačkoli jsme nebyli vysoko, tak Jirka tvrdil, že má problémy s dýcháním, a proto nechtěl přespávat takto vysoko v horách, čili jsme nasedli do auta a sesunuli se na druhý rychlostní stupeň lyžarským centrem zpět do Gavarnie na naše známé parkoviště, kde jsme se přichystali ke spánku. Nakonec jsme asi dobře udělali, protože v noci začlo dost cedit, takže jsme vyzkoušeli první noc spát ve fábce ve třech. No mě se to na zadních sedačkách moc nelíbilo a tak jsem si vzal pláštěnku a šel jsem spát do deště. No po tom co jsem zažil kroupy, po tom co jirka spouštěl nohama všechny možný vymoženosti auta, jsem to asi kolem šesté hodiny raní vzdal a za pořád dost vydatného deště jsem zalezl do auto a Jirka dostal nápad, že dešti ujedeme.

14.den pondělí 1.8. - Huesca

A tak jsme jeli. Dnes jsme sice měli v plánu vylézt na jiný vrchol nad Gavarnie Pimene (2801), ze kterého mi mělo být dopřáno spatřit vrchol Monte Perdida, ale v tomto počasí to bylo stejně jaksi vyloučené. Čili jsme se rozhodli, že přejedeme do Španělska už dnes. Nad celýma Pyrenejema se váleli olověný mraky, ze kterých neustále a strašně hustě cedilo. Jízda byla fakt obtížná. Cestou přes Lourdy jsme se napojili zpět na hlavní silnici z Pau do Zaragozy, a když už jsme v těch Lurdách byli, tak jsem se chtěl aspoň podívat do kostela, ale kvůli strašnýmu dešti jsme se ani neopovážili vystoupit z auta.

Pokračovali jsme tedy v cestě a až pár kilometrů před hranicí Španělska jsme si uvědomili, že máme pořád ještě neodeslané některé pohledy, a že máme koupené francouzské známky. Proto jsme udělali malou odbočku z hlavní silnice a šplhali se di jakéhosi malého města, které leželo snad až na vrcholu nejvyšších kopců, kde jsme vhodili psaní do schránky, otočili se v úzké uličče a padali jsme zpátky dolů do údolí. Stále pršelo a Jirka nám vyčítal, že to je kvůli nám, neboť bůh všech Pyrenejí, velký Pýra, se na nás zlobí, jelikož jsme mu včera s Janou opakovaně pohnojili hory.

Španělsko přišlo rychlejc než by se jeden nadál. Vyjeli jsme z tunelu a buch - jiné značení. Ale také o půl eura levnější benzím. Což bylo příjemné. Ihned jsme načepovali [ rada ], a pokračovali dál ze zapršených Pyrenejí. Jelikož jsme měli do Zaragozy dojet až zítra, rozhodli jsme se přespat ve městě Huesca, kde jsme po dlouhém bloudění konečně našli kemp uprostřed města. Byl drahej jako prase, a tak se Jirka rozhodl, že využijeme všechny služby. Šli jsme si teda zaplavat do bazénu, abychom si dokázali jak jsme shnilý.

Večer jsme se šli podívat na krásy města, jež se sestávali z jedné hlavní třídy a jednoho opravovaného kostela. Ale byl to první styk se španělskou kulturou a Jirku to naprosto očarovalo. Rozhodl se, že se naučí španělsky a pojede si odpočinout do španělska kde se naučí brát život jako správný easy-goin'. Mám pocit, že by spíš Jirka mohl jet učit španěli.

15.den úterý 2.8. - Zaragoza

Dneska jsme nemuseli chvátat, protože jsme měli sraz s Juanem až kolem čtvrté odpoledne. Takže celé dopoledne bohatě snídáme a pozorujeme moc pěknou sousedku.

Nakonec se vydáváme po neplacené dálnici [ rada ], k našemu cíli. Průjezd Zaragozou je stašlivá zkušenost, pravidla jako by neexistovala, z tříproudů se stávají pěti proudy, občas čáry na silnici mizí a z provozu se stává džungle, předjíždí se zprava zleva, motorky, ty se neřídí předpisy vůbec. Nakonec zastavujeme kdesi v centru, parkujeme a pádíme na íčko na náměstí de Pilar [foto]. Celé město je jak ospalé, od 11 do 16 je prostě všude zavřeno a zřejmě převládá siesta. Zaragoza je celkem pěkné město, které se všude opravuje, zvelebuje kvůli Expu 2008. Zatím se ani moc nerozhlížíme, jelikož nemáme moc času, protože chvátáme na schůzku s Juanem. Jelikož ho nechceme moc zdržovat, tak jsme se rozhodli, že si najdeme jeho ulici a dojedeme tam autem.

Nakonec se povedlo, promotali jsme se hrozným provozem a strašným spletencem jednosměrek a v 16:00 jsme volali Juana, že čekáme před jeho domem. Bylo to srandovní, nechtěl uvěřit, že tam jsme.

Zavedl nás do bytu, odkud se před pár měsícema odstěhovali, takže jsme měli celý bejvák pro sebe. Poobědvali jsme dobrou omeletu a vyrážíme do města. Jízda s Juanem je poněkud plynulejší a rychlejší než ta naše. Až se trochu bojíme. Ale všichni španílci to zvládají hodně dobře. Jedeme na pilar znovu a jdeme si prohlídnout katedrálu de pilar a pak ještě katedrálu la el seo [foto], která se vyznačuje tím, že je na ní hodně znát arabášského vlivu. To je ostatně vidět na celém městě. Míchání architektur hned bije do očí. Za chvíli se setkáváme s Lety,Beo, Sergiačem a Joseem. Ten se včera trochu připil a spadl a měl nějak poraněnej prst. Zároveň když jel domů, tak ho ve městě stopli policajti a naměřili mu 97km/h plus telefon plus alkohol, ale ten měl v limitu [ rada ]. No měl to za 300 euro a hrozně se rozčiloval, co ho stopujou když přeci jede domů. I když jsme se ptali jaký jsou teda rychlostní limity, protože se nám to na silnici nějak nezdálo, no a dostali jasnou odpověď. 120, 90, 50 ale zároveň jsme byli upozorněni, že tyto limity jsou pouze orientační.

Po krátké prohlídce města jsme se vydali do parku, kde jsme zašli na pivko a strávili jsme příjemné chvíle při povídání, bylo to prostě príma. Poznali jsme Sergiovu Annu [foto], která byla moc príma, sice moc neuměla anglicky, ale tento nedostatek šel snadno vyřešit pomocí španělštiny. Ten večer jsme ještě naštívili nějakou hospůdku, kde jsme povečeřeli [foto], pak jsme se přesunuli ještě do jiné hospody, na kterou si Jirka už druhý den nepamatoval.

16.den středa 3.8. - Kalamari

Druhý den jsme mírně ovínělí vstávali celkem brzo a mazali jsme do města, kde jsme s Letty a Beou měli sraz. Holky se nás ujali a udělali nám průvodce po městě. Viděli jsme opět spousta kostelů, římské divadlo. Také jsme ochytnali nějaké mořské plody, kalamari, o kterých jsme pak celý den diskutovali, co jsme to vlastně měli. Ale každopádně to bylo moc dobré. Odpoledne jsme šli do místního hradu, které služí za centrum Aragornské správy, kde ale vůbec nic ale zhola nic nebylo [foto]. Pak jsme se potkali s Juanem a zajeli pro Patricii [foto]. S nima jsme se šli podívat na městskou koridu [foto] a Juan vyprávěl o tom jak vybírají býky pro zápasy, jak jim v mládí vrážejí klacek pod nohy a jen ti, kteří se chovjí bojovně jsou vybíráni pro zápasy. Tyto bejci se maj pak jako v bavlnce, až do doby, kdy přijde jejich zápas.

Na večer jsme se potkali postupně se všema lidma, přišel i Chema, který jako vždy zářil humorem. Pak začala pravá "párty", byli jsme na večeři v nějaké pouliční hospůdce, kde jsme si dávali mořské talíře, pili sangrii a bylo fajn. Pak jsme se přemístili do jednoho moc pěkného stylového baru. Popili jsme něco málo piva a Juan se s námi rozloučil, jelikož ho už zítra neuvidíme. Bylo to velice smutné. Zbytek se ještě vypravil hledat nějakou hospodu. Byla to divoká jízda nocí, kdy Sergio a Chema spolu závodili v autech, různě si vjížděli do cesty atd. No síla. Jelikož už bylo dost pozdě, tak jsme našli akorát jeden bar, kde jsme si dali ještě pár pivek a šli jsme spát.

17.den čtvrtek 4.8. - Barcelona

Ráno jsme poklidili a už jsme mazali na sraz se Sergiačem. Na parkovišti v centru nás přesvědčoval, že ve Španělsku se místa za parkování platit nemusí. Šli jsme na kafe a počkali jsme na Rafu, který dnes ráno přijel do Zaragozy navštívit známé. Pro Lety to bylo překvapení a byla z toho pěkně vyplesklá, jelikož Rafa to má asi 12 hodin cesty vlakem. Přišlo loučení a ještě jsme jeli navštívit Sergiovo rodiče. U auta Sergio demonstrativně roztrhal pokutu za stěračem a vyrazili jsme.

U nich doma jsme jen marně vzdorovali tomu, že jsme byli přinuceni stát na autobusové zastávce 20 minut, prý je to běžné. Po malém občerstvení a seznámení se Sergiovo rodičema jsme se rozloučili se Sergiem a Chemou a mazali jsem na Barcelónu, jelikož jsme museli stihnout prohlídku města ještě dnes večer.

Cesta do Barcelony stála pekelných 25 euro a jediným významným bodem na cestě byl snad jen 0tý poledník, který procházel uprotřed pouště, na které jsou k vidění prý i velbloudi.

Za to Barcelona nám nabídla zážitek na velkou část zbytku života. Tolik dopravy jsme ještě neviděli. Pětiproud v jednom směru, spousta pitomých motorkářů, bláznivý taxikáři, běda, běda. No ale našli jsme parkoviště. Dědek nám sice říkal na tři hodiny, ale nějak jsme to nebrali vážně. Rychlá prohlídka Gaudiho baráků [foto] , hlavní třídy, historického centra, výběr zbyku peněz v bankomatu a honem na Sagrada familia, která se mi zpočátku vůbec nelíbila, ale čím víc jsem na ní koukal, tím víc se zamlouvala. Pár fotek a šup k autu. Jirka nebere ědkovi výhružky vážně a přebírá všechny vějíře, aby se pak žádný z nich nekoupil.

Na parkoviště jsme doběhli sice po třech hodinách, ale asi 10 minut po deváté. A nikde nikdo. No pocit, že tu budeme muset zůstat přes noc nás vůbec netěšila. Naštěstí jsme se (trochu omylem, Jana mi ujela výtahem někam do nitra budovy) rozdělili a dědka jsme ještě zastihli než odešel. Fuj to jsme si oddechli. Takže štstně opouštíme Barcelonu a míříme směrem severovýchodně kolem moře najít nějaké spaní. Navigace z Barcelony byla výborná, akorát pár kilometrů za městem jsme se ocitli v nějké prdýlce, kde se mi ještě ke všemu daří opřít auto o obrubník. No rána to byla pěkná.

Po velmi obtížé cestě uleháme kdesi nad mořem na odpočivadle.

18.den pátek 5.8. - Odjezd

Hned ráno, řádně natěšeni, vyjíždíme do blízského městečka, kde se na městské pláži koupeme (k naprostému uspokojení nám stačila 1 hodina koupání za 18 dnů) něco málo promenády po městě a vydáváme se na cestu domů. Původní plány přes Švýcarsko se ruší a už se všichni těšíme domů. Jedeme, krom pár běžných bloudění a prohlídkách historických monumetů měst, přímo směre na Francii, kde se zpočátku vyhýbáme dálnicím a až k Perpignanu a odtud sledujeme dálnice už pořád přes celou Francii. Směr Lyon, Dijon, Mulhouse a stejnou cestou přes Německo domů. Okolo půlnocí jsme asi 80 kilometrů před německou hranicí. Jirka pokračuje přes noc Německem a já ho střídám okolo 4 hodiny ranní s předsevzetím dojet až do Čech. Ovšem okolo půl sedmé ráno jsem tak hotov, že stavíme a dáváme si 3 hoďky voraz.

19.den sobota 6.8. - Jednoho šejka

Vstáváme a vyrážíme k domovu. Asi okolo 11:30 překračujeme hranice na Rozvadově a říkáme si, že ještě před 24 hodinama jsme se koupali u Barcelony. Hned si dáváme v českým McDonnaldovi šejka. Celou cestu domu Jirka posílá zprávy o tom, jak už bude doma. Doma jsme v pohodě a v pořádku okolo 14:30. Ještě jedna sms Sergiovi, že jsme doma v pořádku a už vybalovat. Zítra ještě vrátit auto do Prahy. I s tou cestou překročíme 6 tisíc kilometrů.





Co by nám pomohlo před cestou

Obecně
  1. OPRAVDU si zkonrolujte zda má půjčované auto havarijní pojištění a to i v plné výšši, čili že vám pojišťovna hradí i odtah a sebemenší poškození
  2. Možná to někteří ví, možná že to tak funguje i u nás, ale my to prostě nevěděli a nějaké to zdržení to stálo. Takže parkoviště fungují tak, že když tam vjíždíte, tak si vezmete lísteček. Pak když parkování končíte tak musíte najít nějaký automat, tam za pobyt zaplatit mincema, dostanete nový lísteček a ten pak strkáte do mašiny při odjezdu. Nemůžete tam strkat ten co jste dostali při vstupu. Už musíte mít zaplaceno. Jediná možnost je ta, že máte kreditku, pak můžete zaplatit i přímo při ojezdu, jinak ne. Pozor neplatí pro platební karty..
  3. Než začnete čepovat u jakékoli benzínové pumpy, zkontrolujte si jestli se na ní nemusí platit jen kreditkou. Takové jsou sice velice užitečné v noci, když už má pumpa zavřeno. Prostě přijedete, zastrčíte kreditku a začnete čepovat. Ale běda vám, když kreditku nemáte :-)
Německo
  1. Na dálnicích je mnohem lepší řídit se čísli silnic než jen sledovat koncová města. Dále co je dost zrádné na dálnicích je to, že logika sjezdů je jiná než u nás. V německu se pro sjezd a nájezd používá ten samý pruh. Čili zatímco u nás najedete na dálnici a musíte do pár metrů opustit připojovací pruh, protože ten za chvíli skončí, tak v Německu najedete na dálnici a pokračujete v připojovacím pruhu, protože ten se zdá, že nekončí a najednou zjistíte, že jste zároveň na odobočovacím pruhu a než si to uvědomíte tak sjíždíte zase z dálnice pryč. Jinak ale pohyb po německu.
  2. Někde jsme přečetli, že benzín v Německu je levnější než ve francii. Není to pravda. Alespoň na dálnicích to neplatí.
  3. Veliká sranda byla, když jsme dojeli na pvní benzinovou pumpu s domněním , že prostě načepujeme natural 95, byli jsme velice překvapeni, že nic takového v německu nevedou. Místo toho měli označení Benzin, Super, Diesel. Někde v paměti jsem měl zapsáno, že Super je nějaká strašná olovnatá srajda, která se čepovala do škodovek. Takže Benzín? No jo ale když jsme se ptali tak nám řekli, že Benzin i Super je bezolovnatej. Hmm tak jak na to. Tak po pár telefonátech čepujeme Benzin. Pak vzápětí zjišťujeme, že prej Benzin je 91 a Super 98, takže jsme asi načerpali špatně. Ovšem telefonát nám záhy oznamuje, že jsme nakonec čerpali dobře, že Benzin je bezolovnatý 95 a Super bezolovnatý 98. Takže jsme byli rádi. Naše uspokojení narušilo jen to, že na příští benzinové pumpě bylo napsáno Benzin 91, Super 96 .. takže si to přeberte jak chcete. Naše auto jelo a jelo dobře. Ve Francii se bezolovnatý označuje Sans Plomb a jsou připisovány i oktanová čísla 95 a 98 takže bez problémů
Francie
  1. Naučit se alespoň bletnout, kudy se jede, vpravo, vlevo - Frantíci opravdu nežbleptnou ani slovo cizím jazykem, i přesto že někteří něco málo umí.
  2. Zajímavé je blikání při předjíždění. Pokud tedy francouz bliká, což se mockrát nestává, tak bliká pouze levým blinkrem. A to po celou dobu předjíždění. Čili to vypadá tak, že frantík vyhodí levý blinkr, začne předjíždět, předjede, zařadíse a vypne levej blinkr. Zajímavé, že? Dokážete si představit, že takto to dělají i na dálnici. Čili když se pohybují v rychlejším pruhu (třeba i několik minut) tak pořád blikají levým blinkrem. A představte si, že máte tři pruhy. No je to sranda. Jo a ještě něco, když vyjíždějí z kruháče tak neblikají vůbec.
  3. Dálnice jsou zančeny prefixem A, lepší silnice prefixem N, a takové úzké silničky prefixem D
  4. Dálnice jsou většinou placené, ceny můžete přibližně vidět zde. Značené části dálnice jsou označené slovem peage. Vždy je to značeno v dostatečném předstihu, takže máte možnost dálnici opustit na nějakém exitu.
  5. Neušetříte když se budete vyhýbat dálnicím, ostatní silnice vedou skrz města strašně se kroutí, takže nikam nedojedete.
  6. Ačkoli jsou dálnice placené jen po úsecích, tak se stejně ty neplacené těžko využívají
  7. toutes direction je cedule, kterou můžete najít skoro ve všech městech a označuje ostatní směry. Čili když nevíte kam zrovna jet, použíte tento směr.
  8. Na informacích moc nepočítejte s angličtinou, musíte mít štěstí. Ani moc letáků v angličtině nemají. A kdo je zvyklí zajít do íčka a udělat tam kompletní plán cesty, tak s tím moc nepočítejte. poradí vám nějaké profláklé cesty a místa, ale že by doporučili kde spát atd to ne
  9. Francouzské značení turistických cest je šílené, vůbec na něj nespoléhejte , bez podrobné mapy ani ránu, Pokud plánujete nějaký delší přechod pak by byl dobrý i kompas, zvláště pokud vás chytne déšť či mlha.
  10. Pokud chcete nakoupit levně benzín, pak se musíte vyhnout pumpám na dálnici a v turistických oblastech. Nejlépe se kupuje v centru měst a úplně nejlepší to je třeba u Carrefourů, tam je nejlevněji. Na všech pumpách přijímají nejen krediky, ale i platební karty (třeba od spořitelny). Pokud platíte rovnou kartou je to bez poplatků a vyjde vás to i levněji než kdybyste měnili eura. Jestliže si chcete vybrat eura z bankomatu, tak už se něco platí. U Spořitelny je to 100Kč za výběr plus 0,5% z vybírané částky.
  11. Ve Francii na silnicích jsou dost často a dost luxusní odpočívadla. Dost často máte okolo kus nějaké trávy, stoleček a lavičky. Takže dost dobré na přespání. Ovšem nepočítejte s odpočívadli pokud jedete po nějaké úzké silničce zařezávané do skály, třeba podél známých kaňonů
  12. Co se týče legálního přespávání, tak to jsme se snad ani za celou tu dobu nedozvěděli. Víme to, že můžete v národním parku bivakovat od 2000 metrů výše, nebo když vám povolí cedule. Bivakovat znamená, že můžete postavit stan přespat a můsíte jít dál. Nesmí tam prostě tábořit. Jak je to s přespáváním pod širákem a hlavně spaním mimo národní park nemáme tušení. Kdyby prý přijela policie a nelíbilo se jí vaše přespávání, tak máte dělat zmatené neznalé turisty, kteří se omlouvají a vymlouvají se na to že jsou cizinci.
Španělsko
  1. U placení kartou po vás většinou budou chtít nějaký průkaz s fotkou, abyste prokázali, že karta je skutečně vaše
  2. Ve Španělsku jsou dva druhy dálnic. Autovia je neplacená a Autopista je placená




Kolik to stálo

pro lepší představu uvádím i jednotlivé ceny
Benzín
benzinaeurokoruny
C - Rozvadov 0 731
D - Aral 23 706,1
D - Freinburg 33 1013,1
F - Lyon 36,8 1129,76
F - Issoair 28,28 868,196
F - opravna 38 1166,6
F - Toulouse 40,05 1229,535
F - Laruns 27,29 837,803
S - před Huescou 24 736,8
S - Barcelona 26,28 806,796
S - Girona 19,35 594,045
F - Lyon 48,67 1494,169
D - Carlsruhe 40,11 1231,377
C - Plzen 0 810
C - Brevnov 0 645
384,83 14000,281
Dálnice
dálniceeurokoruny
F - Mulhouse 2,4 73,68
F - Lyon 12,3 377,61
F - Pont d Guard 1,1 33,77
F - Toulouse 4,6 141,22
F - Toulouse 17 521,9
S - Barcelona 21,1 647,77
F - Perpignan - MontPellier 11,3 346,91
F - Nimes - Valence 11,4 349,98
F - Valence - Lyon 8,1 248,67
F - Lyon - Mulhouse 21,6 663,12
110,9 3404,63
Kempy
kempeurokoruny
F - Laruns 16,75 514,225
F - Midi oso 14,5 445,15
F - Laruns 18,5567,95
F - Laruns 18,5 567,95
S - Huesca 18,2 558,74
86,45 2654,015
obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15
obr16
obr17
obr18
obr19
obr20
obr21
obr22
obr23
obr24
obr25
obr26
obr27
obr28
obr29
obr30
obr31
obr32
obr33
obr34
obr35
obr36
obr37
obr38
obr39
obr40
obr41
obr42
obr43
obr44
obr45
obr46
obr47
obr48
obr49

Tak tohle je odjezd, sbaleni jen taktak

první dospávání u silnice

nádherný minigolf

výstup na Puy de Sancy

Koupání před Issoire

Výstup na Point sublime

převis

koupání v Tarnu

Pont d'Arc

Pont de Avignon

Pohostinství u Reb

Katedrála Panny Marie

Papežský palác

Avignonské náměstí

Ostrov na Rhone s krásným výhledem na město

To už se zase dělalo pěkně teplíčko

Vzpomínky na Irsko s Guinnessem

Římský chrám v Baux

Románský akvadukt Pont du Gard

Radnice v Toulouse

Juliet, Benoa, Jirka, Jana a Violane

Pohled na Toulouse z nového starého mostu

Nejvyšší ketadrála v Toulouse

Koupání u Violaine

Cesta podél řeky k Pic du midi d'Ossau

Pic du midi d'Ossau

Foto na ledovci :-) pro švýcarskou výpravu

Pohled do údolí

Skoro vrcholové foto

Svišti v noře

Cesta do údolí Cirque de Gavarnie

Nádherné vodopádové údolí u Gavarnie

Jirka u vodopádků, které byly až příliš vzdálené

Jana u vodopádků u Breche de Roland

Breche de Roland přechod mezi Francií a Španělskem, podle pověsti průchod udělaný Rolandovým mečem

Vrcholové foto 2807 metrů

Pohled na hraniční pásmo

Cirque de Gavarnie se shora

náměstí de Pilar

katedrála el seo se směsicí architektur

Jedna z mnoha párty

Zaragozská korida

Arabášský vliv je vidět fakt všude

Juan a Patricia

Sergio a Anna

Warning: fopen(img/48.jpg): failed to open stream: No such file or directory in /DISK2/WWW/ouska.net/cestovani/exif.php on line 138 Warning: fgetc() expects parameter 1 to be resource, boolean given in /DISK2/WWW/ouska.net/cestovani/exif.php on line 76

Barcelónská architektura je známá především díky Gaudimu