Ouska.net - cestování

Aneb jak vypadá distribuované autobusové nádraží

Před začátkem

Tak letos to pomalu vypadalo, že ani nikam nepojedeme. Jelikož pár lidí už trpaně pracuje, jiní studujou v dalekých končinách, jiní jsou jinak zaneprázděni, nemohli jsme se shodnout, co a jak. Nejdříve to vypadalo, že se toho chopí Matouš. Ten pak odjel někam za čabajkama, a tak to padlo na Honzu. Ten rafinovaně využil příležitosti a nasměřoval čundr na Ralsko, což je asi půlhodina od Liberce, a nenechal si tuto příležitost vyrvat ze zubů.

Ačkoli nám nebyl schopen říct, co je tam vlastně k vidění, a neustále se oháněl nějajejma Kuřivodama a tankodromem, přesvědčil v záverečné fázi Matouše a Šumava pro tento rok beznadějně padla. Nic na tom nemohl změnit ani Kubouš, který telefonicky vyhrožoval různejma granátama a nevybuchlejma náložema, nikoli však připevněnejma na těle, nýbž volně pohozenýma v bývalém vojenském prostoru.

Tento neúspěch ho nakonec asi tak zmohl, že odmítl jet s námi. Abych byl upřímný, nějak jsem se mu ani nedivil. Sám přemýšlím, proč jsem nezrušil, když předpověď hlásila ustavičné deště, Honza se při plánování konkrétní cesty drbal na hlavě, vzdávaje i příliš vzdálené Kuřivody. Mapa byla zakoupena až v den odjezdu, takže jediné co jsme v týdnu mohli dělat byla rezrvace deseti míst v super moderním autobuse společnosti Hot-liner, pletoucí se většině zúčastněným se slovem Hot-line, kterou ovšem po našem triumfálním rozverném návratu do Prahy zákazníci Hot-lineru jistě použili.

S Peťou jsme počítali, že pojede stopem. Akorát Zasa mě překvapila, že možná nepojede, protože se asi nějak musí učit. Ale musím ji uznat, že odpověděla statečně na otázku o počasí. Takže s ní už jsem taky nepočítal. Prostě se to všechno nějak měnilo a ačkoli o tři hodiny později tak přeci jsme se s Jančou a Kačkou (v zimních botech) vydali kolem 17:30 na autobusové nádraží v Holešovicích

30.9. - pátek

Na nádraží jsme se v pohodě potkali s Jirkou a s frontou, která se zdála být až příliš veliká na to, aby ji pojmul celý náš autobus. Naštěstí jsme sichrovaný autobusem o 5 minut později. Fronta náhle mizí a odjíždí jiným autobusem než tím do Mimoně.

Čas se pomalu krátí, a tak vyhlížím Elišku. Matouše ještě ne. Až tak se ještě moc nekrátí. No najednou Elišku zahlídnu celou nervózně se rozhlížející po nádraží. Uklidňuju jí a dozvídám se, že čas není to to, co jí nejvíce tlačí. Záchod jsme naštěstí oba stihli, narozdíl od té paní, která ačkoli mě ve frontě předběhla, vyrvala papír hajzlědkovi, dala se na špatnou stranu k pánským záchodkům, a která po oznámení špatného směru už tak chvátat nepotřebovala.

Šup na nástupiště, kde potkáváme Matouše a další frontu. Do busu se ale v pohodě dostáváme a vyrážíme směrem k Břehyni - což patrně vytušil celý autobus - a do Mimoně.

Tam se potkáváme s Peťou a ten nás vede tmou a spirálovitou zkratkou na vlakáč, kde má vystoupit Honza. Jsme všichni, Honza si ušpinil bundu, Matouš vzbudil pani, která si myslela, že jí chce ukrást auto, takže můžeme vyrazit. No a kam jinam než na start do hospůdky. No pajzl to byl pěknej, nic nevařili, takže jsem dali jen pivko, podívali se prvně do mapy a šup do tmy.

V noci jdeme už jen pár kilometrů, těsně pod kopec Ralsko. Tam hledáme vhodné místečko, což není velký problém. Všude jsou samé listnaté stromy, žádný jehličnany. No takže zaléháme okolo půlnoci a ani není moc sil komunikovat. Kačka spí prvně pod širákem, je pořádně vybavena, takže se není čeho bát. Honza jen tiše závidí napěchované části spacáku. Tma jako v pytli, bojíme se, že večer začne pršet. Nicméně v noci mě nebojí ani zima, ani déšť ale strašnej třes, boles v břiše, svalové křeče po celém těle. Ze začátku jsem jen myslel, že vzbudím Elišku, aby mi řekla, jestli mám slepák, ale po půl hodině olestí jsem už začínal věřit v to, že si zavolám do nejbližší vesnice sanitku a sám se tam nějak dokoulim. Nakonec z toho však vysšlo jen to, že jsem najednou zavolal: "Jano, Potřebuju hajzlpapír".

Po tom co jsem dokonal, tak jsem začal řešit úplně jinej problém. Jak jsem zoufale běžel hledat nějaké příhodné místečko, nedával jsem příliš velký pozor na to kam běžím. To mělo zapříčinu to, že cestou zpátky jsem prostě nemohl najít ležení ostatních. Zezačátku jsem se tomu smál, ale pak, když už jsem se potřetí vrátil na výchozí bod a začal znpvu hledat, tak mě humor přecházel. Ty buky vypadaly po tmě všechny strašně stejně a navíc fakt strašidelně. Takže jsem se nakonec rozhodl do tmy zkřičet: "Janó". No nikdo se samozřejmě neozval, hlavně Jana ne, ta zatím upadla do tuhého páku nezajímaje se o tom, co se s jejím chotěm děje, ale naštěsí jsem asi někoho probudil a ten se začal hrabat ve spacáku, a tak jsem je podle zvuku konečně našel.

1.10. - sobota

Ráno jsme se probrali do krásného rána v bukovém lese, kterej se tak liší od těch našich jihočeskejch. Fakt paráda. Sbalili jsme, celkem pozdě, svejch pět švestek a vypadli jsme na první vyhlídku. To bylo nádherné kamené městečko, podobné tomu, co jsme předloni vyděli v Ráji. Tam jsme se nasnídali a šup stoupat na Ralsko. Celkem prudkej kopeček jsme vydejchali celkem dobře, akorát Katka pak přiznala, že jí to nedělalo úplně dobře, a zvolili jsme dokonce náročnější trasu výstupu. Bohužel celý vrchol byl v mlze a jen občas se nám otevřelo okno dolů do údolí.

Pak, po pár fotech a Honzovo hecu, že Matouš nesešplhá zeď s jednou rukou, se svalujeme do údolí a začíná pouť našeho bloudění okolo chemiček. Nejdříve Debatujeme okolo jednoho bunkru, jaká metoda by se nejlépe hodila na jeho dobytí (vyhrává parta zedníků s vnějším pláštěm), pak Matouš začíná svůj celodnní seriál o hoře Klíč, Honza si připomíná své slavné éry a vyšlapuje jako jediný nějaké hovno a už se dostáváme k Ploučnici. Ta je v těch místech dost zajímavá, jelikož protéká skalním masívem, kterej byl rozšířen natolik, že se skrz něj dá projet na lodi. Dokonce potkáváme partičku 3 lodí, znichž jedna se v nevinně vyhlížejícím jezíku cvaká. Na ruhé straně zkoušíme vylézt na velmi příkrou pískovcovou stěnu a abychom nezdržovali málo, vyrážíme s Matoušem na výzvědy do tmy kaňonu.

Po dostatečném nachlazení vyrážíme ven a začíná náš zapeklitý pochod mezi uranovým odpadem a rourama vedoucíma křížem krážem po celém okolí. I tak dokonale orientovaný člověk jako Matouš má velké problémy s navigací, ale není se čemu divit, protože na mapě je zakreslena snad 1/4 cest. Přesto nás však vždy dokázal zavést (většinou nejkratší cestou) tam kam jsme potřebovali. Nebo alespoň, tam kam potřeboval Matouš, a za to má můj velký obdiv.

Všude kolem cesty se povalují barely, kam přetéká voda z podzemí, prej že takle čistí nějaká místa po uranové těžbě. Nejdříve zvědavě nakoukáváme , ale pak potkáváme pani, která tvrdí, že se tak ještě dodnes těží, a že prej vůbec nemáme k těm barelům chodit a vůbec že celý uzemí je zamořený , a že bychom tu teda neměli co dělat. Divné je, že přes veškeré zmiňované zamoření sama nese košíček plný čerstvě natrhaných hub. Matouš ji však nenechává domluvit, že prej všechno víme a vrhá se přímo nosem do Honzovo nové mapy.

Pak přichází nové bloudění, spousta dalších rozboček, spousta nových rour. Jsme z toho nějací celý přešlí. Na chvilku se zastavujeme na jídlo a my s Janou zjištějume, že jsme podcenili zásoby vody. Pak si s Honzou šperkujeme naše fotbalové umění, čemuž Eliška nejdříve prská, ale když se přidává, tak zjišťuje, že s malým míčkem a pohorkou to není úplně ono. Nakonec se přidali skoro všichni, až na známé lenochy.

Další zkratka přes kopec a ocitáme se poblíž továrny(?), do které asi ústí motanec všech těch trubek z okolí. Chvilku ostýchavě hledáme směr a já upozorňuju, že tudy ne, že tudy se jde do té továrny, načež mě Honza opravuje, že my už jsme v továrně a to kam jdeme je cesta ven. Jeho tvrzení dosvědčuje parta radiací ozářených zapomenutých továrníků, kteří se na nás jen potutelně usmívají škrábajíc se u toho na hlavě a čekajíc až vysílením padneme, ztraceni v továrním objektu, aby mohli sníst naše ostatky a tím prodloužit svůj pobyt v uranové továrně o dalších 230 let.

Naštěstí se vymotáváme ven a trubky se pomalu začínají ztrácet. Posledním důkazem zrůdných pokusů s uranem je jakési místečko pro výrobu a chov mimozemských civilizací, tvořené jakýmsi betonovým, ale přitom rákosnickým bazénkem, na který svítili 4 velké lampy. Prostě jednoduše rečeno, vypadalo to dost divně.

Abychom si spravili náladu, kritizujeme s Eliškou a Jirkou různé druhy školních systémů, a míříme ke dvoum vrcholům Malý jelení vrch a Velký jelení vrch. Jirka naštěstí vybírá další cestičku správně a nabízí nám tak možnost šplhat se do neuvěřitelné stráně se závěrečným šplhem. Tím zdoláváme Velký jelení vrch a otvírá se nám nádherný večerní pohled do krajiny, který krom úžasné vyhlídky (ta je opravdu krásná, snad jsem v Čechách nebyl na tak lokálně vysokém bodě, který by byl tak špičatý a bylo z něj vidět z jednoho místa na všechny strany najednou), viděli jsme Bezděz, Ještěd, Ralsko..., poukazuje také na dvě důležité skutečnosti

1. Jak málo jsme toho dneska ušli
2. Že zítra už nebude tak pěkné počasí jako dnes

Matouš má dalekohled, takže si prohlížíme rozhlednu na Ještědu, hrad na Bezdězu, ani Honzovo Kuřivody nepřišly zkrátka. Eliška se ofrňuje nad 4. dílem Matoušovo povídání o báječném kopci Klíč. Po vrcholovém fotu začínáme stékat masív dolů. Všichni padáme na hubu, jenom Eliška slastně sténá, když jí ujede noha. Dole nacházíme místo mezi dvěma rezervacemi a chystáme se na spánek. Hledáme nejpříhodnější místo. Matouš se odvažuje najít v údolíčku boudu, kam bychom se všichni pěkně uložili. Já prosazuju zase místo na kopci, ale všechny naše spory řeší Kačka s Peťou, kteří prostě rozdělávají oheň, což všechno řeší. Budiž jim zásluhou, že si sehnali společně s Matoušem všechno dřevo, ale evidentně si toho neváží protože, cpou ohni do chřtánu všechno najednou, čímž ruší dohodu předem domluveného malého ohýnku. Pravdou je, že oheň je moc příjemnej a asi všichni jsme za něj vděční.

Někdo vaří, někoho bolí hlava, naštěstí má Honza paralen i pro Janu, takže oba se dopují a do rána snad budou OK. Matouš správně podotýká, že členům party , tzv. Požitkářům (rozuměj ti, co si nebojí kousek, aby viděli něco zajímavého, ti co se brodí studenou vodou, aby vidět ještě něco zajímavějšího), žádná nemoc či bolístka nehrozí. Teplo ohně oceňujeme nejvíce teprve po tom jeho světlo dohasíná. Možná proto, že jsme už líní hledat nějaké jiné místo, nebo proto, že to na našem místě je pěkné až dost, vybalujeme, shrocujeme se do pěkného chumlíku a celkem brzy zaléháme. Většina vytuhne hned, ve 4 se snažíme hrát Aljašku. Opět v Bukovém lese, tma jako v pytli, koukám chvíli nad sebe, prohlížím si strašidelné koruny a pak také zavírám oči, netrpěliv jak daleko zase dneska v noci poběžím. Ovšem nejstrašidelnější okamžiky dnešní noci měli teprve přijít.

Nejdřív mě několikrát budí zvuk kulovnice z různých údolí, to mi strach nenahání. Horší je že se dvakrát za noc ozvalo něco, co jsme ráno přirovnali jako k ohňostroji. Pak zase jednou mě budí Jirka výkřikem, že vidí nějaká světla, taky jsem něco zahlídl, ale nevím co to je, takže zase spát. Okolo půl třetí mě budí první kapky. Vyčítám si, že jsem nepostavil už večer , ale aspoň jsem si naštěstí navázal provázky, takže mám do dvou minut postaveno. Zatím ale není déšť tak silný, takže jen přetahuju celtu přes hlavu a čekám co bude. Je krásné sledovat lidi jak se postupně probouzejí a čekají co bude, líní dělání jakékoli aktivity. Snad i by raději promokli, než aby se někdo zvednul a začal s tím něco dělat, ty by pak museli i oni. Jedinou výjimkou je Kačka, která neustále pošťuchuje Honzu, aby s tím něco udělal: "Honzíí, měli bychom postavit přístřešek". Nic se neděje, takže Honza zvážil situaci asi jako já a vyčkává. Kačka mu fakt nedá spát a teď už šije i do ostatních, že by měl Honza něco postavit. Když už však zbrázdila půl lesa jak hledala dva stromy příhodné pro stavbu, začíná Honzovi vyhrožovat (už si bohužel nepamatuju jak), tak už se neudržím a začínám se jí veřejně vysmívat. Honza teda stává a začíná se činit. Můj odhad pár kapek byl správný, měl jsem jich pár na celtě, ale jak Kačka huláká na celý les, ona už má prý promočený spacák.

Mojí radost s připravenosti na stavbu kazí Jana, která ani málem neví kde má pláštěnku, která byla stejně po nalezení tak zauzlovaná, že kdyby pršelo hodně, tak ani nemá cenu stavět. S Jančou si děláme dva útulné bobíky, které vylepšujeme o přídavnou konstrukci deštníků (tuto konstrukci jsme opravdu ocenili a měla by se dodávat jako povinná výbava našich přístřešků), Jirka, Eliška, která jak podotýkám, ví kdy přehodit na jinou kolej (většinou když jí teče do bot:-)), Honza a Kačka staví společný kutloch, Matouš má eso v rukávu, našel si totiž při hledání boudy skalní převis, ale jen pro jednoho. Překvapuje mě akorát Peťa, který se nám vysmívá, že pršet stejně nebude.

Když jsme tak v půlce stavění, tak si Peťa pro sebe brumlá, že se kdyžtak půjde schovat do kutlochu. Když už začíná pršet víc, tak Matouš odchází pod převis a Peťa si jde obhlídnout svůj dnešní kutloch. Asi protože ještě není zcela dostaven, tak se ptá jen po eventuálním spaní. Avšak tato eventualita se ihned po dokončení mění v jistotu a Peťa nechává u Jany pod deštníkem batoh a stěhuje se už takto stísněného přístřešku.

2.10. - neděle

Ráno mě z přístřešku dostává až Honzova otázka na Peťu, cože si taky nevzal nějaký igelit na spaní. Po odpovědi, že nemá ani pláštěnku, aby neobtěžoval stopované řidiče, a že věří v pěkné počasí, zase zalézám do teplíčka.

Prší a vypadá to že bude pršet celý den. Je to takový ten déšť, který je hrozně milosrdný, protože jak jsme se dohodli s Matoušem, tento déšť dává naprostou jistotu, že bude trvat den. Čili kde není naděje, tam nehrozí nejmenší smutek z klamného očekávání.

Po té co nejdřív vyhrožuju kutlochu, že deset minut balíme, zjišťuju že oni už jsou skoro sbalení, zatímco my jsme ještě nesnídali. Volíme suchou, rychlou metodu balení zdola nahoru a pouze s mokrou pláštěnkou stojíme za chvíli v pozoru, včas abychom nebyli ti co zdržují. Akorát Honza si to nemohl odpustit a podle plánu strhnul mé ležení vytažením klíčového kolíku. Scházíme najít Matouše pod převisem, Matouš balí a míříme na jeden ze dvou hradů. Vyhrává Děvín. Pokud by byly nějaké pochybnosti, tak stále prší. Eliška je jaksi promočená a vzdala by i nádhernou vyhlídku na obnaženou skalní stěnu Dlouhou skálu. Její intriky nevycházejí a ona musí i s mokrou botou šlapat až za druhou zatáčku , kde jistě bude lepší pohled. Matouš s Honzou hrajou putovní fotbálek a Matouš vyhrožuje i frisbíčkem.

Pokud jsem to ještě nenapsal, tak stále hodně prší. S Matoušem a Peťou vyvracíme teorie, že když se na kalužích dělají bubliny, tak přestává pršet. Pod Děvínem shazujeme batohy a škrábeme se vzhůru. Eliška obsazuje místo pod Jančiným deštníkem a záhy s ní (s ním?) uzavírá koalici, pro ženy tak běžnou, a dožadují se uznání celému ženskému pokolení a stavitelskému umění přidruženému. Celý její názor završuje oznámením, že o urologii jako o svém oboru neuvažuje, protože v tak malých oblastech by dostatečně nemohla rozvinout svůj um.

Po prohlídce celkem rozsáhlé zříceniny sklouzáváme dolů a po asfaltce do Osečné. Patrně kvůli dešti jsme úplně promočení. Ale máme dobrý čas, a proto můžeme stihnout přímý autobus do Prahy okolo čtvrté. Hned na kraji obce míjíme autobusovou zastávku (tedy dnes už s určitostí vím, že to byl jen další díl tak rozlehlélo nádraží) a ptáme se místních výrostků na dvě podstatné věci: Kde je nádraží a hospoda. Máme štěstí, protože vše je na náměstí, takže po ověření autobusu zapadáme do hospody trochu oschnout. Místní štamgasti nás hned odkazují do sálu, prý abychom jim nepřekáželi. Ačkoli máme jen půl hodiny je velká sháňka po jídle. Někdo to riskuje a dává si plněné knedlíčky. Racionálně odhoduju, že to nejde stihnout a zůstávám u piva. Matouš má odvahy nejvíce a objednává si ještě pingpingové pálky. Jídlo se samozřejmě stihlo a já lituju a snažím se zabít žal jakousi sušenkou. Jedinou útěchou je to, že si Honza musí na autobus do Liberce ještě hoďku počkat.

Při rychlém placení je z nás paní vrchní nějaká nervózní a je patrně ráda, že odcházíme. Avšak to není úplně tak pravda. Po té co vyběhneme k naší budce se společně hecujeme o to, komu se bude chtít více čůrat. Máme ještě 4 minutky takže Eliška, Jirka a já mažeme zpátky do hospody na wc. Moje připomínky o trapnosti liška popírá tím, že to je přeci jedno a vůbec ať si myslí co chtějí. Když se vymočil i Jirka, loučíme se podruhé s Honzou a běžíme znovu na autobus. Všechno jsme krásně stihli, Eliška si libuje, jak to pěkně všechno stihne. Akorát Matoušovi je líto, že nejede s Honzou. Možná i proto si nechal v hospodě triko. Tři minuty po čase odjezdu si říkáme, že to asi není úplně ono a nakonec zjišťujeme to, čemu jsem původně nechtěl vůbec věřit. Budka, kde jsme stáli bylo jen torzo z nádraží, bohužel pro nás, z tohoto torza jezdili autobusy opačným směrem. Správná budka číslo 3 byla na opačné straně kostela. Po naprostém výtlemu a Eliščině ulevení, kterému ani nikdo nechtěl věřit, míříme za Honzíkem do hospody. Eliška tentokrát pouští Janu a Kačku do čela a zjevně se pro ní stavá názor štamgastů zajímavý. Já si hned po pozdravu objednávám ty knedlíčky a tím víc se na nás paní vrchní mračí. Po dalších pivečkách jdeme opět na autobus. Po pár výsměšných poznámek jsme poslání na nádraží číslo 4 , které je hned před hospodou. To už nemůžeme minout.

Už před vstupem do autobusu Matouš chytá vtipnou slinu a přetrvává mu do Liberce. Tam se snažíme nacpat do nějakého autobusu směrem na Prahu. Vypadá to beznadějně a naše možnosti snižuje Matouš neustálým přemlouváním okolních čekajících, aby pustili Peťu, že on jede až do Dynína a že jestli vůbec ví kde to je. Peťa nevydrží atmosféru a domlouvá si za pade cestu autem přesně v době kdy my se dostáváme do autobusu za 38. Matouš si cestu náramně užívá a seznamuje se s Evičkou, vlastně dvěma Evičkama.

Po vypití tolik slibovaného hnusného kafe a čokolády dorážíme do Prahy, kde si ještě necháváme ujet metro, Matouš nám rozdává letáky ohledně jeho práce a když se dostaneme do vagónu, tak celou cestu hrajeme plácanou. To už je ale Palmovka a Matouš vystupuje.

Co říct na závěr? Snad jen, perfektní čundr Kubo a Zaso !!!