2. července - 7. července 2005
pepík + kačka + rusty, bodík + ...., marley + ...., lukáš + ...., honza + romana, vojta + jana, ondra + lucka, jirka + gabina, thorin + zasa, honza + kacka, tomas + marcela, jakub + jirka (od tomase), ales, matous + eliska + vojtik + helena, david + monika, ihi + marcela

Letošní příprava

Jako každoročně, tak i letos si křivka zmatků a nepříjemností z příprav udržela svoji setupnou tendenci, takže se nenaskytlo v době přípav ani moc problému. Samozřejmě se nějaké ty male drobnůstky našli, jako třeba Ondrovo víčko od konve, náš odvoz do Vyšáku, Helena Gráfů, Rusty jako pasažér atd. Ale vše se nějak překonalo a nakonec se v neděli sešla celkem velká partička. Asi už ani nevzpomenu na všechny a u plzeňáků nebudu vědět všechna jména, ale jen tak pro představu

Neděle 3.7.

Klasický sraz ve Vyšáku v neděli plati i dnes. I když je pravdou, že pár opozdilců přijelo až v pondělí vlakem, čímž přišli o oheň ze dřeva, který bylo dovezeno letos od Mlnaříků (tuším). Hrálo se na kytaru, Rusty pobíhal furt okolo ohně přivázanej na kládu. Počasí nám přálo, i přes nepřiznivé poznámky známých rejpalů, kteří na nás přivolávli různý deště a studený fronty. Spát se šlo nějak brzo, ježto jsme byli nějací ztahaní.

Pondělí 4.7.

Co se dělo za krásného slunného rána nevím, ježto jsem se probudil hodně pozdě. Asi jsem byl ztahaný více než ostatní. Po výlezu ze stanu jsem se akorát trošku popíchl s gabčou, kterou jsem tak nějak stačil poznat a vyříkali jsme si jak to asi s náma v tom týdnu bude. Zasa netrpělivě čekala jak se projeví thorinovo kormidelnické nezkušenosti a Honza čekal cože jsem mu to přihrál za maďara. Když tak nějak všihni kromé nás a matoušů pobalili a už sedali na lodě, tak se začali sjíždět první vlakaři. Ihi s partou se už dávno pekli na slunci a proklínali nás,že ještě nejedem když jsme šli teprve s Honzou pro kačku na vlak. Tak nepřijel žádnej maďar ani kulturistka ale normální ukecaná holka a Aleš, který byl asi zprvu zaskočen, že na něj čekáme právě my s Honzou, než se všechno vysvětlilo a objevila se káča. Do kempu zatím dorazili Jirka s Jakubem, který měli nějak jedno pádlo a tak si z půjovn koupili nějakou vykopávku za kilo. Zatímco my čekali na vlak, tak většina plzeňáků už seděla na vodě, jana, tomáš marcela a spol už ochutnávali první egenbergi (či jak se to vlastně píše) a Matouš neunesl situaci nic nedělání a odběhl pět minut před příjezdem vlaku (a polední pauzou) hledat do města krám se strunama, poněvadž předchozí noc neobezřetně kytarou svou zapůjčil člověku opilému a jak Eliška řekla povšechně nedůvěryhodnému, kterýžto kytaru zkrátil o pár strun.

Z tohoto důvodu jsme pak jaksi museli na řece čekat, ale nějak se to všechno vyřešilo, Aleš vzal konev která zbyla votrubům na břehu navíc a už jsme se nechali unášet. Pozornost budil Rusty, který měl čestné místo uprostřed lodi a celá posádka se musela touhám spatřit ten či onen břeh přizpůsobovat.

Na vyšák jsme přibyli ve velké zácpě vodáků. Jirka obhlídl jez, sdělil nám že je sice hodně vody abychom přistáli na hřebenu jezu, a odjel. Tak jsme se nechali překvapit a zkusili to. Vyšlo to, stáhli jsme lodě, půjčili si plasťáka od Filípků a vyblbli se na šlajsně. Zároveň bylo i koupálko. Akorát nás pod jezem otravovali kajakáři, kteří si najížděli do proudu, avšak jen do doby než jim ihi naznačil, jaký jsme tvrďáci a vyhloubil jim do jednoho z kajaků díru klíční kostí. No myslím, že se necvakl nikdo, teda my s Jirkou jsme měli hodně namále.

Na Herbertove jsme někdo sešupul po prkně někdo přetáhl přes trámi a šup do kanálu. Ale bylo tolik vody, že jedinou překážkou byli cvklí vodáci. Dole u soutoku jsem hodil do vody lucku, čímž jsem si zavřel nadobro možnost sblížit se s gabčou. Začala válka mezi těma dvěma a mnou. Bylo veselo. Plzeňáky jsme nějak omylem předjeli na veverkách, kde hodokvasili. Jelikož bylo úmorné vedro tak jsme se s matoušem koupali a flotila se bavila tím, že nám ujížděla, a my ji museli dohánět během po břehu přes kopce. Tímto došlo k rošádě posádek, takže jsem se ocitl u elišky na kormidle a sjel s ní rožmberk , ale elišce se to moc nepovedlo, jelikož jsme jeli až příliš prostředkem a ona byla jaksi mokrá. To se bohužel nepodařilo honzovi s katkou, kteří (s katkou na kormidle) hned za kozou udělali ostrou odbočku vpravo, nevědomky, že je tam břeh. Ale sjeli.

V kempu nás Honza Mlnaříků přivítal perfektním nápisem na lodi, podle něhož jsme je snadno identifikovali. Kemp byl dost naprasklej a Honza s Romčou jako obvykle drželi fleka. Po jídle, mluvím o těm, komu háček uvařil, přijela ještě marcela s tomem, a jelikož hodokvasili asi víc než ostatní, tak se u břehu nějak otočili a smočili tak spacáky Jirkovi a Jakubovi.

Protože nás po celém nábřeží rožmberkém lákalí historicky oblečené postavy na divadlo, neodmýtli jsme a vyrazili na hrad. No bylo to, aspoň podle mého soudu, strašné. Ještě že druhá půlka nemusela za vstup platit. Čímž jsem vlastně vyhrál sázku se Zasou o tom, že jí tam dostanu zadarmo. Pak se šlo do hospy, což bylo o poznání lepší. Po několika přesunech jsme se usadili abychom si dali po jedné desítce, nechali se polít pivem, pohádali se s číšnicí, zaplatil každý jedna a čtvrt dvanáctky, odešli, zapomněli část oblečení, pohádali se se servírkou a odešli. No zajímavé.

Jelikož byla zasa nějak v náladě ukecala mě ještě na jedno pivo v kempu. Nakonec se připojilo ještě více lidí. Matouš přitáhl své utopence, o kterých se povídalo ještě dost dlouho potom. Nakonec jsme šli k ohni, který připravili plzeňáci a matouš s eliškou. Bodík hrál perfektně na kytaru a z kačky se vyklubal jazzový zpěvák. Když jsem usínal, zpívali ty dva takovou pěknou líbivou anglickou píseň tak jsem si umínil, že se zeptám co to bylo. Ráno jsem se dozvědl , že to byla improvizace. Solidní. Na to že se ti dva neznali...

Úterý 5.7.

Jestli začlo kapat už večer nevím. Ale je jisté, že ráno chcalo jako z konve. Ustavičný , stabilní, vytrvalý, noční déšť nadělal po tábořišti spousty rybníčků, taakových v jakých jsme měli i svůj stan loni. No nějak jsme se nepoučili, a tak jsme měli stan v jezírku i tentorkát - a to ještě ve větším. Protože to vypadalo že ani nevyjedem, museli jsme něco dělat, jinak bychom byli úplně durch. Už takle jsme měli navlhlé spacáky a deky, ty byly prochcané totálně. Brzy jsem zanechal pokusů s tomahavkem a odvodňovacíma pracema a požádal jsem davida o pomoc s přestěhováním stanu. Povedlo se - můžeme si přístí rok postavit stan opět do bazénku. Při těhle záchraných akcí jsem promočil co se dalo a tak jsem pak běhal venku už jen bos v triku, v trenýrkách a v dešti. Bytí bosky se ukázalo hlavně při návratu z ranní potřeby na kopci, kdy jsem ladným dokluzem přistál do půl těla zabořený do cizího stanu, kde jsem se nevzmohl na nic jiného než na pardon, vysoukal se z podstanu a rychle utekl na druhý konec tábořiště.

Většina seděla v kempu v hospodě a ačkoli to bylo u krbu, tak tam byla pekelná zima. A předpovědi nevypadaly nijak nadějněji. Akorát honza s romanou sebrali odvahu a ten den vyjeli. Ostatní jsme zbaběle mokli dál v Rožmberku. S tou sašnou zimou se muselo něco udělat, a tak jsme šli s janou do města do hospody. Nejdříve jsme čekali asi půl hodiny venku než se vůbec uvolní stůl. V dešti se žádným vodáklm jet nechtělo. Pak jsme jeden konečně obsadili a za chvíli přisli i ostatní. No seděli jsme v hospodě asi od 3 hodin a do kempu jsem se dostal tuším po půlnoci. Ale byla zábava. Zahráli jsme s Honzou proti Jirkovi a Davidovi sedmu a Honza se tak nahněval na pravděpodobnost, která jaksi ten den nenahrávali gaussovo zdravému rozumu, a klel na celou hospodu. Já se musel spokojit pouze s jednou sedmičkou za celou hru do deseti bodů. Hrůza. Ondra s Jirkou tahali s holek odpovědi na intimní otázky, ale mám dojem, že toho nakonec z kluků vylezlo více než z holek. Jana se trochu připila a pokatoličťovala půlku hospody. Za Eliškou přijela Jana Hrůšů s Michalem, se kterýma jsem si taky pak chtěl popovídat, ale nějak to přes janino rozverné vyprávění nebylo možné. Museli jsme ji poslat do tábora, než jsem se konečně dozvěděl jak to bylo s tou dovolenou ve francii.

Do kempu jsem šel sám tmou jako v pytli. Potkal jsem plzeňáky u ohně. Zakoupili šikovně dřevo od správce a za tu dobu co přestalo k večeru pršet usušili skoro všechny věci. Takže jediný, kdo spal v mokrým, jsme byli asi my s janou.

Středa 6.7.

No nevadilo to tak moc, protože noc jsme přežili a v překrásném ránu jsme udělali to samé s našima věcma. Sice moje obočí hořelo lépe než to práchnivé dřevo, ale nakonec se jakýžtakýž oheň povedlo rozdělat. Protože jsme minulý den zaháleli a na čtvrtek byl opět hlášen déšť, začlo se uvažovat o tom, že přeskočíme krumlov a pojedeme až do koruny. Tak nějak to bylo schváleno lidem, akorát eliška s matoušem si toho nevšimli a hledali nás pak v krumlově. Tento i minulý den nás všude provázelo helenino prozvánění mobilem, který nám oznamoval, že helena nepřijede, přijede do krumlova, nepřijede, přijede do koruny. A u toho taky zůstalo Máme domluvenýho spicha v 8 v korune. No tak za pěkného počasí vyjíždme na řeku. Já jedu chvilku s eliškou a jana s matoušem (na matoušovo přání), ale jak si jana vymínila, tak jen do zátoně. Ani matouš ani já jsme si ostudu neudělali a cizí háky jsme nevotočili. Na jezeře na větřní hráli kytary, zasa se učila kormidlovat a sjela si i větřní na kormidle. Honza s katkou tenrokrát zvolili průběžný pruh a odbočka vpravo se nekonala. Nakonec jsme si zajezdili na matoušovo gumě a když jsme si my děcka dost vyhráli mohli jsme pokračovat. Krumlov jsme profrnkli (kromě ... ) a rovnou na jezy. Žádné překvapení se nekonalo, jen snad to že se ihi s marcelou nechali tak nějak napůl dobrovolně, napůl nedobrovolně stáhnout do šlajsny a i s nákladem se utopili (oni měli vůbec dneska špatnej den). Pomalu se připozdívalo a to jsme měli před sebou poslední jez. U přístaviště potkáváme plzeň hodokvasující a pokřikující, že se potkáme na jezu. Většina lidí přetáhla a ondrova loď dostala opět důvěru na zkoušení možného i nemožného. Tenhle rok se dělalo asi 75% lidí co to jelo. Od nás to nebylo tak vysoké číslo. Jirka s Gabčou se na první pokus jen tak utopili, na druhej OK. Víc si nepamatuju . Joo ještě matouš s eliškou předvedli nejrychlejší otočení, které jsem na týhle šlajsně viděl. Ale bylo celkem slunečno takže to moc nikomu nevadilo, že je trochu mokrej. Někdo se koupal, skákal do jezu a tak. Plzeňáci nějak projeli a zase nás předjeli. Jelikož jsme se s Honzou vsadili, už ani nevím jestli to byla sázka nebo hec, že to sjedeme i pozadu, tak jsme se museli předvést. No pozadu to naštěstí vyšlo, i když za hrozného řevu, ale bokem se to ani na dvakrát nepovedlo. Tak až nastudujeme chyby z video záznamu tak se snad do příštího roku poučíme a zkusíme znovu.

Když jsme odjížděli, tak už bylo opravdu hodně pozdě, takže to začínalo vypadat, že s tou helenou to bude jen tak tak. No kdybychom neskočili na jednu rychlou klobásu za krumlovem, tak jsme to možná dali. Když helena zavolala, že už tam je a já jí oznámil, že jsme v krulově, tak mě proklela a my jen počkali až zasa vylíže i omastek z klobásy, kterou původně tak razantně odmítala a vyrazili jsme bleskovou rychlostí vpřed. Ona blesková rychlost spočívala v tom, že jsme s janou dřeli jako koně a ostatní nás za rekreačního tempa doháněli. Zasa promeškala naháče u vody, na kterého upozorňovala jana mohutným halekáním, potkali jsme plzeňáky hledajíce dříví (musím přiznat, že plzeňáci jsou hlavní tahouni co se týče ohně - to jsme poznali nejvíce na dívčáku, kde plzeňáci nebyli a my si museli svítit baterkama.) Nejdříve jsme taky zastavili, ale když na prvním místě nic nebylo tak už jsme mazali dál za helenou.

Když jsme vysíleni doráželi ke hřbetu jezu, tak nás v pohodě dojel Honza, jirka a spol. Stáhli jsme lodě a frrr do kempu. Bude se hrát zase nějaké divadlo a čekáme, že bude o poznání lepší než to pondělní. Jenže co to pod mostem na nás haleká honza jako kdybychom se blížili do chřtánu samotné niagáry. Poozooor, poozooor, tahá to straaašně doleva do vrbiček. Přes řeku se stavěl totiž nový most, který byl stžen při povodni před lety. Čili pravá část byla zavezena a voda se hnala jen takovým levým jazýčkem. Při představě, že honza mlnařík seděl na jezu celý den, aby nás viděl a oznámil, nám že to děsně táhne doleva, jsem usoudil, že jazýček bude skutečně nebezpečný a nařídil jsem janě brát strašně doprava. No po tom co jsme se málem praštili o pravou kozu jsem honzu proklínal, jalikož to hodně zveličil. Nicméně abych byl upřímný, možná na tom něco pravdy bylo, jelikož jen od nás se tam tři lodě udělali. Prej rusty s posádkou, pak ihi (který fakt neměl den a poslechl jirku aby z rájovského jezu už nevyléval vodu, že to nějak dojede). Nevím jestli to byla náhoda nebo čertovo dílo, ale všechny tyhle tři kousky viděla z Eliščina dnes již osuového mostu paní Votrubová, která přivezla malého Vojtíka, aby ho eliška povozila na lodičkách. A co už určitě náhoda nebyla byla ta skutečnost, že když jsme šli s jančou po chvatném 8 minutém postavení stanu za helenou na divadlo, potkli jsme votrubů právě na tom mostě. Po dlouhých vytáčkách, kde že to vlastně eliška je a proč že tu ještě není, když my už máme postavíno a jdeme za kulturou, se náhle všechny osudy obrátili proti nám a matouš s eliškou vyjeli za zatáčkou a mířili k onomu, kapánek neštastnému, místu. Když jsem si uvědomil, co se stane až rodina uvidí, jak se matouš s eliškou vykoupou (i kdyby to sjeli tak stejně pani Votrubová začala přemýšlet, že Vojtík bude spát dnes tam kde spal včera a to ve své posteli), začal jsem halekat jak na lesy: Poozooor, poozooor, taaaahááááá tooo straaašně doleeevaaaa. Že jsem řval o mnoho víc než Honzík na nás bylo jasné. Matouš musel mít pocit, že jsou tam niagáry za sebou hned dvě a ještě tak blízko sebe, že se slývají skoro v jednu vysokou. Nic méně Matouš to sjel bravůrně jako kdyby ani o nic nešlo, čili povzbudil rodinku a nakonec Vojtík jel.

To my jsme ale už vypadli konečně do divadla, kamž jsme omylem vstoupili zadním vchodem takže jsme opět neplatili. Což nám přišlo normální, dokud se neobjevil Ondra s Luckou vchodem správným, předním a s placením. Ale byl tak povzbuzován hercem, že jsme toho zadního vchodu ani moc nelitovali. Hra byla improvizační, o Hermanu Bubkememovi, a musím říct, že zdařilejší než v Rožmberku.

Konečně jsme se potkali s Helenou a hned se šlo do hospody, kde se k nám připojili i ostatní. Po klobásce, feferonce a pivíčku jsme se přehoupli zpátky do kempu, kde se hrálo na kytary než nás vyhnal déšť.

Čtvrtek 7.7.

Naštěstí během noci zase přestalo, a tak jsme mohli příští den (už bez Aleše a Marcely a Toma a Jirky a Jakuba ... ani jsem nečekal, že jich ubylo tolik, proto tolik těch "a") vyrazit sice ne za tepla ale za sucha. Eliška jela s Vojtíkem a Matouš s Helenou. Plzeň odjížděla chvilku po nás, a protože jsme se zdrželi chvilku na mohylách, kde konečně došlo k rozuzlení mého vztahu s gábinou, jsme se potkali na plackách. Matouš se projevil jako silák a jako jedinej vyhodil obruč až na do špičky a vyslouil si tím jízdu na oslkovi, pro kterou si ale musel doběhnout. Holky se projeli na koních, helena spořádala snad 2x3 placky, zahráli jsme kuželky a většina odjela na dívčák. My s jančou jsme ještě chvilku zůstali s plzeňákama, s pepou jsme si zapreludovali na piáno na jedno použití, kačka ve mě poznala nepřítele psů a tudíž potažmo i Rustyho, helena zožrala dalších 2x1 palačinek a vyjeli jsme směrem na dívčák, že nás plzeň dojedou. Nedojeli. Upíchli se na plackách až do příštího dne a zde skončila i jejich voda nadobro. Přes déšť příštího dne bojkotovali plavbu a poslali pro sebe přijet. Jen pár lidí, co museli vrátit lodě pokračovalo do budějk. My jsme na dívčáku dali fotbálek proti nějakým kukům a holce, a když hrála jejich, tak jsme taky nějakou přibrali a kačka se ukázala jako rozenej hráč. Při výpravě na hrad se nám matouš a eliška ztratili a i přes mocné a umělecké volání nebyli k nalezení. Večer byly tendence rozdělat oheň, ale déšť naše trapné pokusy zhatil. Když helena usnula, tak jsme ještě s janou a matoušem zalezli k honzovi a kačce do stanu a ubírali je o vzácné chvíle bytí spolu. Nicméně Kačka pěkně hrála, jana pěkně zpívala takže dobře jim tak.

Pátek 8.7.

Ráno probuzení do deště a do heleniných úvah, jak se dostane do půl třetí domu. Toto jsem pustil úplně z dosahu mého zájmu a spíše jsem přemýšlel, co se stalo s Honzou, kterej sám vydal hodinu odjezdu, ale jejich stan evidentně vypadal na to, že jim odjet nedovolí. To jsou věci na tom světě, to jsou změny. Po té co si většina dala v boudě čaj, Honza s Kačkou dobalili, jsme opouštěli tábor, za deště. Ale mám dojem, že to nikomu moc nevadilo, jelikož se všichni už viděli doma v teple a z mokra si nic nedělali. Akorát na Březí se do nás dala zima. To už jsme ale byli na konci, rozloučení a za rok zase AHOJ.

Doslov

Jelikož bychom museli na vítka čekat moc dlouho, zavolali jsme mamině, jestli by ještě naposledy nechtěla projet škodovku, která právě před týdnem ztratila možnost honosit se technickou - dojeli jsme.
Gabča už cestou na vlak zjistila, že ten vlak nejede či co a musela se znovu vracet do boršova, přesednout k trdličkům a přespat u nich ještě jednu noc.
Katka naproti tom uspíšila svůj odjezd. Stejně musela kvůli výluce čekat někde mezi budějcema a táborem.
Helena se dostala domu v půl čtvrtý
Vojtík pojede prej příště celou vodu
Matouš ztratil svou milovanou hučku kdesi na Dívčáku
Jestli to půjde takle dál, tak za rok nás pojede spousta inženýrů, disů, bakalářů a magorek :-).

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15

cvičení krátí přestávku

Můj úhlavní nepřátelský vrabčák

Slon byl jediným zajímavým objektem na hradě

Nakonec přibyla i Helenka

Prej to moc necáká

Standardní neohrožený průjezd

Jirka a vrabčák

transvestitka Káča v Davidových gatích

Vodní radovánky

Nakonec to ustál

tradiční mohylky

Každoroční meliorace

Fešák pepík

Rustyho ležení, měl se moc dobře

Pohodka za sluníčka