někdy v zimě 2006
Pepík, Maty, Rusty, Kačka, Vojta, Jana, Lucka Waldhegerů, Josefka, Bára, Nela a další

Vydařená zima

Tak zase jeden zápisek s ročním zpožděním. Něco si mlhavě pamatuju, ale bylo tam sposta nových lidí, což bylo super, leč jména tváře jsem neudržel.

Tak máme opět štěstí a Maty nás zve na Jelenov. Já se těším jak dítě na bombón, jelikož jsem uprostřed psání diplomky a už mě to silně nebaví. Zpočátku je trochu strach, že tam bude moc lidí, a tak Matouš rozvažuje pozvánky. No nakonec se to sešlo, že z gympláků jsme tam byli 4 - Maty, Pepík, Jana a já. Za to tam bylo spousta nových lidí, hlavně od Josefky ze školy, takže byla skvělá zábava. No a zároveň jsme tady poznali Lucku Svědkyni.

Pátek

Po dlouhém bádání nacházíme konečně spoje přímo na Jelenov, abychom se záhy domluvili s Pepou, že tam jede autem, a že se teda svezeme. Celý den před odjezdem letím na autobusák koupit pečlivě vybrané lístky od Student Agency a zjišťuji, že na Plzeň je v pátek skoro všechno vyprodané. Nakonec se mi podařilo sehnat dva ušmudlané od jakési společnosti o které jsem ani neslyšel. S rozvahou kupuji lístky z Florence, abychom v pátek zjistili, že na Plzeň se jede přes Dejvice, pár set metrů od naší koleje. Kvůli Florenci to málem nestíhám a Jana na autobusáku přešlapuje dost netrpělivě.

Navíc přichází sněhová kalamita a cesta do Plzně se značně protahuje. Nakonec ale na nádraží potkáváme Pepu a mažeme na přestávku na kolej. Tam setrváváme na čaj, naloďujeme se do vozu spolu s Kačkou a Rustym, který opravdu neposedí a vyrážíme skrz vánici na Jelenov. Je celkem jasné, že u elektrárny zastavujeme asi kolem 10 večer a je už pěkná tma. Pepa parkuje uvážlivěji než loni, za což je odměněn, že druhý den může odjet bez lopaty.

Drápeme se nahoru a konstatujeme, že sněhu je opravdu hodně. Boříme se doslova po kule, což výstup výrazně ztěžuje. Kopec vypadá, že se ani nebude dát bugatit. Ale tyto obavy se už po pár hodinách rozplývají. Nějak to zítra ubugatíme, dnes večer zkoušíme hlavně mega skokánek. Zároveň se večer seznamujeme s Matyho bratrancema, Luckou Waldhegerovou a Josíninýma kamarádkama. Tady už si pamatuju jenom Nelu. Rasťák utíká ale Matouš ho hrdině zacraňuje. Večer se hrajou nějaké hry a plánuje se zítřek

Sobota

Část výpravy jdou na náročnou běžkovou trať a my neschopnější zůstáváme v chatě, že si někam vyjdeme péšo. No ale nakonec jsme natolik líní, že jen bufatíme, hrajeme šipky, pinec, objevujeme klávesy a preludujeme. Čím dál víc se nám zamlouvá jedna holčina, když jsem se konečně zorientoval a začal rozlišovat, kterej člověk patří do které skupiny, zjistili jsme se, že je to svědkyně Marušky a Kuby Žárskejch. Je pěkně vostrá což se mi zamlouvá. A celkem slušně bugatí. Večer, po návratu běžkařů, jezdíme hromadné bugatky. Jak jsem slepej tak asi taky blbnu, takže když se do stráně škrábou majitelky chalupy tak na ně alekám, jako bychom byli léta nejlepší přátelé. No zkously to. Pepa s Kačou odjíždějí domů. Při večerní pantomimové zábavě se učíme čarokrásná slova jako Bolestínek a zlý člověk, které z mého slovníku jen tak někdo nezmizí.

Neděle

Raní vana a jde se slalomit, při ukrutných rychlostech a jízdách, kde jediným účelem je skopnout někoho z bugatky pode mnou vypovídá službu první bugatka. Maty překonává rekordy ve skocích na běžkách a už je pomalu čas balit se a jet domů. A že prej tu dráu neujezdíme. V neděli odpoledne po nás zůstává celkem slušná U dráha. Jedeme společně s Luckou okolo čtvrté odpoledne přímo z Čenkárny do Prahy, cesta plná vyprávění a seznamování uběhla velice rychle. Při ní vzniká pár slibů - Lucka s náma pojede na vodu a na čundr a ja za rok půjdu běžkovat. No Lucka ani na vodě ani na čundru nebyla, takže co bude se mnou, to netuším.