Před úvodem
Tak konečně se mi podařilo přemluvit i někoho jiného k vytvoření zápisku. Takže dnes máte možnost číst reportek z ženského pohledu. Autorem je Zasa. Někde jsem si ale nemohl odpustit vhodný doplněk :-)
Úvod
I přes všemožné tlaky nedokončených diplomek a blížících se státnic jsme se po roční prodlevě opět rozhodli sjet Lužnici z Nové Vsi do Suchdola...
Sobota, 22. 4. 2006
Nebyla by to ta správná akce, kdyby se obešla bez počátečních zmatků a nesrovnalostí... Přibližně v 8:45 vystupuju v Třeboni na zastávce. Vzápětí mi volá Honza, že se odjezd o něco posouvá, tak teda čekám... O hodinu později přijíždí další vlak a chvíli po něm i paní Trdličková a Honza. V Suchdole u Mlnaříků vyzvedáváme Vojtu, který tam nechává auto a jedeme do Nové Vsi. Tam už čeká zbytek...
Vykládáme a balíme věci. Chvíli
to vypadá, že Honza hodlá jet s přepravkou, ale naštěstí má i sud. Takže
jediným nedostatkem naší posádky se zdá být pouze nevhodná obuv.
já bych ještě připomněl makové buchty zapříčiňující problémy jedinců na
konci trávicího traktu a až vlezlý Eliščin zájem o objasnění některých skutečností
Zatímco všichni machrují s holinkama a Eliška dokonce s neoprenem, ujišťuju Honzu
v teniskách, že mám jenom sandály. Ale co, snad to nějak půjde...
Dosvačíme, dočůráme, dobalíme a můžeme vyrazit. Počasí nám přeje, a tak si letošní
první vodu opravdu užíváme. Popadaných kmenů je i tentokrát spousta, ale hůř se
objížděj a přejížděj, protože je míň vody. Předloni byl silnej druhej povodňovej
stupeň, kdežto letos je jen slabší první, na což nás Honza neopomene nesčetněkrát
upozornit :-) Každou chvíli se proplítáme větvičkama, vrbičkama a dalším záludným
porostem, který nám zpestřuje plavbu (někdy až moc).
Cestou se taky dohadujeme,
kde že je ono památné místo Ouškovic předloňské koupačky. Letos se k jarní koupeli
nechá slunným počasím zlákat Kuba, tentokrát však dobrovolně. To, že se teplota vody
ani zdaleka neblíží teplotě vzduchu, se dalo docela dobře usoudit podle úpění a
dalších zvuků, které Kuba vydával, když tam skočil. Další zastávka byla kousek
před mostem u Halámek. Tam jsme posvačili, zhodnotili situaci a jeli jsme dál.
Později se ukázalo, že situaci také hodnotili i jiní - náhodní chodci po
halámkovském mostě. Večer v hospodě se některým z nás dostalo veselých poznámek
od místních štamgastů.
Díky všemožným překážkám přírodního původu není moc šancí jet nějak při sobě,
a tak na sebe spíš jen tak halekáme:
Tady doleva!, Tudy to nejde!!!, Tohle objeďte vpravo...
a podobně. Když už je náš dnešní cíl nadohled, uvízla Eliška
s Kubou na kmeni a Kuba se ještě jednou vykoupal – tentokrát však nedobrovolně.
Jednou nohou vystoupil z lodi a elegantně se zanořil až kamsi ke dnu... Jinak
jsme ale úspěšně dojeli až k domečku, kde jsme spali i minule. Ve snaze vyžádat
si svolení k přespání od místní pani, jsme podupali sasanky, blatouchy a další
floru a stejně jsme se na nikoho nedozvonili. Během našich úvah, jestli pani spí
nebo už umřela si to k nám v plné síle přidrandila na kole. Spaní na paloučku
(zahrádce?) nám dovolila, tak jsme postavili stan a vydali se do nedaleké knajpy.
Jelikož je Eliška o něco zodpovědnější než my ostatní, tak se s námi ze studijních důvodů rozloučila a odjela. My jsme si dali polívku, čajíček, pivečko atd. a čekali jsme na Matouše, který měl Elišku vystřídat. Dorazil tradičně o něco později – tentokrát kvůli tomu, že vyráběl vydří pacičky :-) Ještě později dorazil provianťák Pepa s Rastym a s plnou přepravkou chleba, rohlíků a hlavně koblížků... A ještě později, když už jsme skoro všichni spali, přijela odněkud z Rakouska i Kubova Peťa...
Neděle 23. 4. 2006
Ráno mě probudil mírný deštík, který postupně sílil, ale ze spacáku mě stejně nedostal. Naštěstí zase brzy pršet přestalo. Ostatní se začali hrabat ze stanu, posnídali jsme, pozvolna začali balit a ještě párkrát lehce omokli. Na řeku jsme vypluli ve stejném složení jako včera, akorát místo Elišky jela Peťa, Matouš kormidloval a Kuba se vezl. Slabiny tohoto složení vyšli najevo trapně brzy... Cvakli se na klidné vodě snad hned za první zatáčkou. Matouš „utopil“ mobil a služební foťák, který si nechal venku, zatímco karty měl v sudu (život je otázkou priorit, že?). Jelikož se nějak nemohli dohodnou, jak to bude dál, kdo pojede a kdo ne a taky než se převlekli a pochytali všechny pádla, tak jsme tam vykysli solidně dlouhou dobu. Nakonec teda Kuba odešel domů (podle Matyho do Suchdola) a dál pokračovala jen Peťa s Matoušem.
Kmenů a větviček bylo oproti sobotě o poznání míň, což byla docela vítaná změna. Místo zarostlých břehů se začali objevovat i nějaké ty loučky a řeka se tak nějak celkově narovnávala (podle Janči „suchdolovatěla“). Dnešní úsek byl taky o poznání kratší, a tak jsme už chvíli po poledni dojeli do Suchdola. Vyložili jsme loď a Matouš začal shánět Kubu. Na x-tý pokus se mu konečně dovolal, aby zjistil, že Kuba už je doma a nepočítá s tím, že by měl jet ze Suchdola až do Třeboně. Já, Honza a Jana jsme odjeli domů a Kuba se nakonec do Suchdola nějak dostal, takže zbytek dojel po Zlaté Stoce až do Třeboně. A btw. – holinky určitě bodly, ale sjet se to dalo i v sandálech :-)
Ovšem odjezdem části lidí ze Suchdola to zdaleka nekončilo. Nejenže začalo nahánění Jakuba, ale zároveň i strach o nastartování šádynky. S Janou jsme ji využili pro přepravu. Celou dobu stála zaparkovaná u Mlnaříků a čekala na svou chvíli, až nás bude moci dopravit domu. Patrně se jí po nás stýskalo, a proto vypouštěla kapalinu neznámého složení. To ale vyřešil pan Mlnařík lavorem.
Ale vlastně nejdříve, jak to všechno vzniklo. Původní plán byl takový, že pojedeme jen do Suchdola, jelikož víc bychom nestihli. Někdo potřeboval být doma v neděli dříve. Ale Matouš plánoval, že prostě dojedeme na rozvodí. Díky těmto okolnostem jsem byl svědkem událostí, které mi po dlouhých letech objasnily, proč dochází k nějakým nesrovnalostem v plánování. Byl to úžasný žážitek. Čili poslouchejte tedy, jak se takové věci sbíhají. Při plánování jsem byl svědkem rozhovoru mezi Matoušem a Jakubem. Matouš: To musíme dojet až na rozvodí. Kuba: No Matouši to si nemyslím, to nepůjde. Matouš: Jo já to to nějak domluvím s lodí. Kuba: No fakt si myslím, že to nepůjde. A pak už se mluvilo o něčem jiném. Pár dnů na to jsem se s oběma nezávisle bavil a oba říkali, že jsou domluveni, že jedeme do Suchdola a že jedeme na Rozvodí - ne-li do Třeboně.
U tohoto zůstalo až do samotné vody. Čili jak Zasa popisovala, Jakub se divil, že se ještě někam jede a Matouš (a my všichni), že Kuba už je doma. Čili začala domluva, že Kuba zase přijede do Suchdola a pojedeme dál ve dvou lodích. Mezi tím se rozhodlo, že se pojede Zlatá stoka. Vodu Matouš ve stoce ještě v sobotu kontroloval a bylo jí fůra. Takže u mě vyvstávalo rozhodnutí, co udělám. Jana musela jet brzy domů, protože musela v pondělí do práce, čili stíhala vlak večer. No a já se rozhodl, že pojedu dál. Zábavné je na tom to, že jsem se rozhodoval podle těchto kritérií:
- Do Suchdola jsme přijeli celkem brzy, takže mám čas. Kdy se sem zase dostanu abych mohl jet Zlatou stoku.
- Je nádherné počasí.
- Kdy bude zase ve Zlaté stoce tolik vody?
První bod ztratil smysl hned, když se nejdříve hodinu hledal Kuba a dále, když se začalo plánovat, že budeme čekat, než přijede do Suchdola. Během těchto domluv volám Honzovi, který měl ode mě instrukce, jak nastartovat škodovku. Společně jsme to po telefonu zvládli. Dál vyrážíme ve složení Matouš+Peťka a já sám na buchtě. Kuba se má připojit až na Pilaři. Ještě než dorazíme do Suchdolského kempu přichází silný lijavec, který se nás drží strašně dlouho. Jak Matouš poznamenal, lidi se mohli na pískovnách koupat, ale na nás pršelo. Mrak se s námi táhnul po všech meandrech. Navíc byly přes řeku povaleny stromy, takže jsme každou chvíli vylejzali a tahali lodě. I přes břehy. A v dešti. Vzmohli jsme se pouze na volání: Víc neumíš?!
Ovšem pak se v půlce udělalo opět hezky. Při překonávání několika smrků se málem koupu. Nakonec dorážíme na Pilař, kde čeká Kuba. Dál nasedáme na Zlatou stoku, překonáváme soukromé pozemky a ve změněné sestavě míříme k Třeboni. Pozorný čtenář pochopil, že dva ze tří bodů, kvůli kterým jsem jel, už vzaly za své. Jistě čekáte, že se něco stalo s vodou ve stoce. Ano. Zavřeli stavidla, takže jsme se museli hodně nadlehčovat, abychom neuvázli. Ale i tak to za to stálo. Je to fakt pěkný úsek. Jediná překážka se ukázala u botaňáku, kdy jsme museli přenášet lodě přes silnici na Brannou. Při opětovném nasedání se s Matoušem řídíme správnými vodáckými zásadami a tak nasedáme s lodí proti proudu. V prvních momentech mi ani nedochází, že je něco v nepořádku. No, 50 metrů jsme couvali, než jsme našli širší místo na otočení lodi špičkou po proudu. Konec akce byl úžasný. Nejprve jsme chtěli zastavit u mostku přes silnici na konci Třeboně. Ovšem pak měníme názor a naše loď končí těsně u Resi, což znamená, že vylejzáme na břech, přenášíme loď 50 metrů a jsme na placině u nás doma. Kuba a Peťka pokračují dále k centru až k technickým službám. Tam přijíždím se šádynkou a nakládáme loď a šup k Šimkům.