28. července - 6. srpna 2006
Budapešť, Oradea, Beclean, Rodna
Jana, Vojta, Jakub, Petra

Před začátkem

Oproti jiným před začátkům bude tento opravdu dlouhý - je co psát. Ani nevím, kde začít. Snad asi takto. Byla spousta lidí, kteří nás zvali někam na dovolenou, ale jelikož jsem začal právě pracovat, tak jsme s žádnou dovolenou letos ani nepočítali. Všechno se změnilo, když jsem se v pátek 21. července s jistotou dozvěděl, že mi dají na týden volno - už v pátek musíme někam vyrazit. Hurá, ale kam. První myšlenka nás táhne do Rumunska. Nedávno se nám Lucka svědkyně zmiňovala, že jede s Žárskýma na hory právě tam. Nenápadně se proto Matouše vyptávám, jak že to je, a právě když se chystáme zeptat, jestli bychom mohli s nima, tak nám oznamuje, že už teď jich je hrozně moc, a proto jsou už na něj Zárští naštvaní. Aha, tak tudy cesta nevede. Ovšem zesložiťuje to Lucka, která volá, ať určitě jedeme. Teda ať určitě jedeme s nima - protože prý ještě není jasné, kam vlastně pojedou. Padají zmínky také o Slovensku. To nám ale není jasné, jak to chce udělat Matouš, protože ten ještě na týden plánuje Rumunsko s Roverama.

Tam to celé vypadá nejasně. Do toho vstupuje Kuba, že by taky do Rumunska. Tak nějak, že by s Matoušem, ale že ještě neví. No jasné bylo akorát to, že se prý na všech frontách musíme rozhodnout do úterý - to se budou kupovat hromadné, čili levnější lístky.

Jak je to celé složité, tak se s Jančou obracíme o 180 stupňů a začínáme pošilhávat po severu. V neděli do noci hledáme nějaké spojení do Norska - s případným přespáním u Jirky ve Stockholmu. Ale vše je moc drahé. Do toho začínáme řešit Jakubovu nabídku, že teda pojedme do Rumunska ve čtyrech. To se teda ukázalo jako dobré. A když zavrhujeme i Madeiru (prý by se Zasa rozčilovala, že se zase opičíme), padá jasné rozhodnutí na Rumunsko. V totu chvíli pouštím dovolenou z hlavy a od teď se o vše stará Jana. Kuba to řeší stejně a odjíždí do Alp, řka, že už se moc těší. Zařizováním z jejich strany pověřuje Petru. Bohužel na tu my nemáme moc kontaktu - jediný je číslo, ze kterého nám volala. Ovšem po redialu se ozve jakási vrátnice firmy - smolík.

Nicméně nakonec se holky nějak spojili a domlouvají, kam že to vlastně pojedeme. Maily jsem četl jen letmo a vůbec jsem jim nerozuměl. Měl jsem z nich dojem, že Petra místo průvodců cituje z nějakých balad a romancí, které mi, hledaje v nich nějaké kloudné informace o dopravě, spaní a medvědech, nedávaly moc smyslu. Ke všemu mi přišlo divné, že se Petra pořád ptá jestli poznáváme Karpatské hry. Nedorozumění jsem přičítal mé neznalosti slovenštiny, takže jsem maily jen přeposílal na Janu, která nějak, nevím jak, odpovídala.

Mezi pracovním nasazením jsem stačil pouze postřehnout, že o Rumunsku se toho moc najít nedá, nejsou vod toho mapy a spojení tam je hrozné. Co mi také nemohlo uniknout bylo, že v Praze nemáme batohy s věcma, a proto pro ně musíme jet ještě domu - z čehož je jasné, že v pátek nemůžeme odjíždět. Tuto mou úvahu Jana (snad) tlumočila Petře, a ta nám vyhověla a plánovala odjezd na 5 hodin brzy ráno v sobotu z Brna. Bystřejší čtenář a hlavně ten, kdo zná možnosti spojů Třeboň - Brno, pochopí, že je to prašť jak uhoď. Největší problém byl, že jsme se od Petry nemohli dozvědět, jak vlastně chtějí jet oni. Vřelost z její strany typu: "no řekněte jak pojedete a my se pak nějak rozhodneme" nám dosti zužovala už tak uzounké možnosti dostání se do Brna v 5 ráno. Naplánovat přespání u Kuby v Brně, když ten odjede do Rumunska už v pátek, by nebylo nejšťastnější. Nesmím mít ale toto váhání Petře za zlé, jelikož asi opravdu nevěděla, jak pojedou. Mám dojem, že to nevěděli ani v sobotu.

Padá jediné - hektické, leč, za daných podmínek jediné možné - rozhodnutí. Ve čtvrtek hned po práci vystartujeme domů, přijedeme v devět, ja dojedu k Balcorům pro stan, k bráchovi pro kompas, za hodinku se zabalím, chvilku si zdřímneme a ve čtyři ráno vstáváme na vlak do Prahy. Z Prahy rovnou do práce i se zbaleným batohem. Po práci domů, na vlak a přes noc do Budapešti - dovolená může začít.

Ale to bych ještě předbíhal. Ještě se nemáme jak dostat domů. Hledání spojů je žalostné (zvláště když nevíte, kam se jede a tudíž neznáte startovní stanici). Nakonec se necháme inspirovat Petrou a kontaktujeme jakousi (od prvního pohledu pochybnou) společnost CA Jenda, která by nás prý měla dostat z jakési Oradei do Brna - celkem konfortně, rychle a levně. Ten kdo se podívá na stránky této agentury musí pojmout podezření, že se jedná o jasný vtip. A toto podezření se zvětšuje po telefonickém kontaktu s majitele, který se obává prozradit číslo svého účtu, dokud se zdvořile nepředstavím. Po zaplacení a přijetí jízdenky v ASCII-artu se mi chce plakat. No co, třeba fakt pojede. Sehnání mapy Oradei a zjištění odkud jede autobus byl můj páteční popracovní úkol, kterým jsem si opravdu uvědomil, že za pár hodin jedeme do Rumunska - kde neznám ani jedno město a to co Jana tvrdí, že jsou města spíše připomíná zaklínání starých galských starců.

1.den pátek 28.7. - Praha

Až se skoro zdráhám napsat den, jelikož se spíše jedná o jeho jednu dvacetičtvrtinu. Prostě v sedm domů, umejte se, najíst raději ne a už mě Jana uhání, že na nádraží musíme být minimálně hodinu a čtvrt s předstihem. Nahazujeme batohy a bez cizích pěněz, jen s pár korunama vyrážíme na vlak. Jana se bojí hladu, a tak půl bochníku do batohu propasuje - byl to lavný půlbochník se zajímavou historií. Táhnout tři kila vody do Budapešti odmítám.

Na nádraží máme hodinovou rezervu, takže se pratkicky nemůže nic stát. Máme koupená lehátka, a tak si musíme koupit ještě lístek. Jenže Kuba nás před tím informoval, že se vyplatí nejdříve udělat JuniorPas, že prej dávají slevy. Jenže to si Jana uvědomuje až když už pět minut stojíme v jedné ze dvou nekonečných front na mezinárodní jízdenky. Jdeme si tedy nejdříve koupit Junior pasy, které ovšem nemají a nabízí nám místo nich jakési IN karty, na které je prý taky sleva. Jenže ouha, rozbitej terminál, takže musíme platit v hotovosti, a to nás zbavuje českých peněz do posldní koruny. Za co koupíme jízdenky, to nevím. Výborně - ještě nemáme lístky na vlak a už jsme utratili 2400 Kč ve spojení s náklady za cestu (2xlehátko a In karta)-no co, je to dovolená. Bohužel po našem návratu zjišťujeme, že ze dvou mezinárodních nekonečných front se stala jedna - poučka o součtu dvou nekonečen nezabírá, takže začínám dávat Janě zapravdu, že jsme tam možná měli být ještě dříve. Naštěstí paní odpálkovává cizince, jednoho za druhým i přes jejich upozorňování, že ten Fucking corner, kam je posílá, je ten odkud se právě vrátili. Jízdenky jsme koupili a hurá do vlaku - je to mezinárodní expres, ten už se tam musí sušit nejméně hodinu na nástupišti. Cestou pobíráme vyplašené američanky, které jedou tím samým vlakem. Musím řict, že z faktu, že pět minut před odjezdem vlaku ještě nebylo na hlavní ceduly určené nástupiště vlaku, jsme byli hodně vyděšeni, ale nic to nemělo proti panice američanek. Jen těžko jsme jim vysvětlovali, že musíme ještě počkat. Ale to už se objevuje nástupiště číslo pět a dav se noří do tunelu. Problém zácpy nastává ve chvíli, kdy první dorážejí tunelem k východu na páté nástupiště, kde na ceduli svítí vlak na Moskvu a někam na Kotěhůrky. Ale stačí minuta a vše je napraveno. Na nástupiště se vyloupáváme dvěminuty do odjezdu, ale vlak jaksi nikde. Američanky proklínají všechno české, my jen s obavou pozorujeme strašný chumel lidí na nástupišti. Pak je vlak konečně přistaven a začíná strašný boj a zmatek. Vybíráme si jeden směr a hledáme správné číslo vagonu. Hned na druhém zjišťujěmě, že jsme volili špatně a opět se vracíme. Na začátku vlaku nám milý průvodčí opravuje poznatky z matematiky vagón 471 by měl být po 468, 469 atd, ale ten náš je prostě na druhé straně vlaku. Tento omyl jsme neudělali sami, jelikož jsme při naší oscilaci kolem vlaku neustále potkávali i zoufalé američanky - v opačné fázi.

Během tří minut lidi naskákali do vlaku a teď už jsme zdržovali jenom my - lehátkáři. Průvodčí nás s úsměvem odbavil a nezapomněl nás upozornit, že se tu krade, tak ať si přes noc zamkneme. Kupé bylo s šesti lůžky menší, než jsem čekal. No nějak jsem se tam složil, ale rozestýlání bylo zajímavé. Hned usínáme, a budíme se až někdy kolem šesté (ještě byly nějaké hranice, ale to jsem nějak prospal)

2.den sobota 29.7. - Budapešť

Kolem osmé vystupujeme do celkem teplé Budapešti a míříme na informace. Další vlak odjíždí ve čtyři, ale z jiného nádraží,takže máme chvilku na prohlídku Budy i Pešti. Nejdříve táhneme s batohama na druhé nádraží a cestou z cen zboží ve výkladních skříních odhadujeme kurz koruna - cokoli v maďarsku mají. Z vyváženého košíku odhadujeme poměr jednu ku sedmi. Pak se ukázalo, že to bylo přibližně jedna ku deseti. Nachazíme srávně barevný bankomat a vytahujeme forinty. Tak hurá, už můžeme jít na jídlo. V KFC si dáváme colu, a že si skočíme na záchod. Ale ne, bez peněz ani ránu. Nevadí. Mezitím nám chodí divné smsky od Kuby a Petry, že jedou někdy v jednu, a že na nás počkají v jakési Oradei ( Jen tak na vysvětlenou - při plánování cest padala hrozná města a já fakt nebyl s to se je naučit, takže jsem se třeba ptal na cestu a do toho jsem se musel ptát, kam že to vlastně chci. Nicméně, ke konci cesty jsem to už celkem ovládl.) Smsky jestli je teda změna plánu a jestli si taky máme koupit lístky [ rada ] na ten vlak v jednu jsou nezodpovězeny, a proto ukládáme batohy, kupujeme lístky na čtvrtou a jdeme do města.

První co musíme vyzkoušet je metro. Je úplně stejná jak u nás. Tři trasy, i barvy vagónů, stanice, vše vám bude povědomé. I revizoři, kteří se na nás zaměřili. Jediné v čem je problém, že nevíte, kde zrovna jste. Musíte si počítat stanice, od které jste nastoupili, protože v těch jejich áááferencvárošícheremech se prostě nevyznáte. Vystoupili jsme na jih od centra a štrádovali jsme si to kolem Dunaje a pak hlavní nákupní zónou, co už jsem zapomněl, jak se jmenuje, kolem kostelů, směrem na sever. Po minutové expozici hradu zjišťuji, že ve foťáku nemáme film. Jelikož nemáme moc peněz, platíme kartou a nikdy není problém - i lístky na nádraží tak jdou koupit. Navštěvujeme baziliku st. Stephena :-) a hlavní náměstí a ulice. Pak si to míříme přes hlavní most, kde je dost rušno - něco jako KArlův most. Míříme do kopce, kolem rybářských bašt až ke kostelu svatého Matěje. Pozorujeme krásnou stavbu parlamentu a už zase musíme dolů, abychom stihli vlak. Bohužel plán s metrem nevyšel - pod řekou se kvůli rekonstrukci projet nedalo - čili musíme přes most Margarity tramvají. Před odjezdem děláme ještě nákup, jana háže na zem mlíčko, které pak musíme vysát brčkem z McDonalda.

Nastupujeme do vlaku. Neskutečné dusno. Během půl minuty jsme totálně orošení. V kupíčku nás překvapuje maďarská vřelost. Lidé, o kterých si nejprve myslíme, že jsou blízcí známí, žáhy odděleně vystupují a přistupují noví. Co je vidět na první pohled, je to, že nerozumíme ani slovo. Ale ani slovo. Je to strašné, když si nemůžete popovídat. Nezají francouštinu, angličtinu, španělšitnu. A my nezníme maďarštinu, rumunštinu a ruštinu. Jedeme s partičkou maďarských rumunů. Zvláště jedna pani s dítětem se nám snažila něco vysvětlovat, ale dopadalo to strašně. V půlce cesty zjišťujeme, že něco není úplně v pořádku, jelikož až moc často se v jejich řeči oběvuje české slovo debrecín, přes, který mi vůbec jet nemáme. Půl hodiny trvalo, než jsme se pomocí tužky, mapy, jednostranného slovníku dozvěděli, že to prostě přímo nejede, a že je nějaká strašná výluka. Tím ovšem padá to, že bychom v Becleanu chytili nějaký přípoj. (To ale vlastně nevadí, protože nám pak Kuba oznamuje, že změnili řád a i kdybychom jeli správně, tak že to prostě nestihnem). Přes noc pak pokračovala hluchoněmá konverzace v maďartině s paní stylu: manželé? da. Ehm? trej. Ehm? rozvedená. Ehm? patru.

Kolem dvanásté přistupuje v Oradei Petra s Jakubem. Veselé shledání. Tak jsme se našli. Popsali nám Oradeu jako nejstrašnější a nejšpivanější město na světě. Bohužel my máme z toho města odjíždět. Musíme si to naplánovat, tak abychom tu nebyli moc dlouho !!!!. Po noční cestě, kdy jsme málem zaspali (nebýt oné hodné pani, která nás i přes naše pochyby vyhnala z vlaku). Jsme v Becleanu. Jsou asi 3 hodiny ráno. Nádraží je malé a kupodivu tu jsou ještě ějací lidé. Chvilku nám trvá než se zorientujeme na vlakové vývěsce, zjišťujeme, že buď je slovo ODJEZD a příjezd napsané špatně ve slovníku nebo na vývšce. Další vlak jede až v 8 hodin takže se jdeme někam vyspat. Bohužel asi volíme špatný směr, protože se nemůžeme dostat na konec obce, která i přes tuto noční hodinu docela žije. Nejdříve to Kuba zkouší do jedné zahrady přes plot, ale pak zjišťuje, že tento soukomí pozemek stojí za starou bačkoru a jdeme dál. Pak ale vzdáváme a leháme si přímo do vilové čtvrti na cestu, pravda stranou u plotu, kde je úzký pruh trávy. Toto je pro mě premiéra, kterou odmítám, takže se jdu podívat sám dál, ale ani po deseti minutách žádná změna, takže stavíme stany na cestě (někoho mohlo v tuto chvíli konejšit, že to je cesta prašná, takže asi ne frekventovaná, ale po té co jsme v rumunsku poznali druhy cest, by to konejšení asi nebylo nic platné).

3.den neděle 30.7. - Beclean, Rodna

Ráno mě budí telefon nějak pozdě, takže vystřeluju ze stanu, kde na mě zrovna kouká maminka s dítětem. Dělám že je nevidím a kopu do stanu Kuby a Petry. Máme asi pětadvacet minut na zabalení a stihnutá vlaku. Kupodivu se to jen tak tak podařilo. Kuba už dva dny nespal - tyhle tři hodiny se nedají počítat - a proto ve vlaku téměř okamžitě vytuhuje. Vlak vypadal o trochu hůř než náš. Ovšem poznat, na které jsme zastávce a kde vystoupit už bylo těžší. Nějak jsme to netrefili, takže se budeme muset vracet. No vlak už kvůli končícím kolejím stejně dál nemůže, takže vystupujeme kdesi na zastávce, kde nás vítá takový pajzlík a strašně uhalekaná hudba. Vše je špinavé, ošklivé, nepitné, uřvané fuj. Takže se rychle přebalit a na bus do Borši. Ve vlaku jsme se ptali, zda se dostaneme vlakem do Borši a výpravčí tvrdil, že niet. Ale my mu neveříme a zkoušíme se koukat ještě po cedulích z roku 2002. Když nás na nádraží spatří jak marně hledáme, tak k nám přiběhl a řve asi že jsme tupí, že se do Borši prostě nedostaneme. Jenže my tam musíme. Takže Jana jde zjistit busy, což je v této díře přinejmenším velmi optimistické. Ovšem za chvíli se vrací, že nám skutečně bus jede. Jdeme se postavit na silnici a jelikož nikde nevidíme zastávku, tak se nesměle připojujeme ke skupince čekajících rumunů jedoucí pravděpodobně z nějaké mše, soudě podle jejich obleků. Čekáme dost dlouho a pomalu chápeme, že autobus nejede, a že lidi se postupně nechávají odvážet autama. Kuba s Petrou jdou stopovat, ale jelikož jsme z toho vlaku nakonec vystoupili správně, tak jak jsme původně chtěli stojí na druhé straně silnice, za což sklízí od hloučku vřelý posměch. Po pár minutách výkřiků Borša Borša se dozvídáme pravou situaci a Petra nás zachraňuje francouštinou. Dozvídá se, že hlouček má domluvenýho tranzita a že máme počkat jestli se tam taky náhodou nevejdeme. Na potvrzení, že to hlouček myslí vážne (ačkoli nám se to moc nezdá, béře v úvahu, že 10 lidí je do tranzitu přeci jen hodně) nám dává přihnout jakési pálenky. Snad všem kromě mě chutná. A za chvíli je tu skutečně tranzit. Ještě nevíme, jak to tady chodí, takže nesměle nasupujeme do vozu, neustále se tázajíc, kolik to pěkně prosím bude a kdy budeme platit. všichni jen mávají rukou ať se nestaráme. No tak jedeme. Holky sedí na klíně a snažá se nějak komunikovat. Já a Jakub jsme to vzdali. Za chvíli nám naznačujou, že musíme vypadnout a že dál prostě nejedeme. Opět se pídíme po tom, kolik budeme platit. Ale opět jen mávání rukama. Tak tuhle jízdu jsme měli zadarmo. Kořalkový pán nás zve k němu na oběd - alespoň tak jsme to pochopili, ale než zaběhneme do obchodu pro chleba, a pak ještě pro jeden, tak je pryč.

Pěšky se vydáváme obcí, je to zážitek a na mě a Jakuba padají divné chmury. Sice nás občas předjede mercedes, obyvatelé mají lepší mobily než my, ale jinak je tu hrozná bída. Možná ne ani tak bída, jako prostě jiná kultura žití, která svým projevem má za následek projev něčeho, co by u nás bylo projevem bídy. Najednou se nám Kuba a Petra ztrácejí. Chvilku čekáme a pak se dovídáme, že si odskočili na čaj. Když se nám konečně podařilo dostat z aceduli obce, hned nám zastavuje jiný tranzit, který nás bere přímo na úpatí kopců. Vzal by i dál, ale to se nám zdá už moc drahé, i tak měl co dělat, aby z nás dostal to co si řekl. Nestává dlouhé hádání o částku, která u nás představuje jedno pivo.

Nakonec ale dosáhl svého. Jana mu za trest ještě utrhla batohem gumové těsnění a můžeme vyrazit. Tedy ještě ne, protože potůček protékající obcí vyzývá Jakuba k očistné koupely. Nacházíme překrásné místo pod malou vrbou a uleháme k potoku. Těsně před koupelí k nám přichází z domu babka a vyhazuje do vody obsah kýble, který je až příliš podobný odpadkovému koši, na to, aby jím nebyl. Obsah potvrzuje naši nevyřčenou domněnku. Pet lahve, sračky, prostě všecno. Kuba se ještě zeptal jestli to tam opravdu vyhodila a pak se zmohl jen na oplachnuti nohou a bot. Další odpadkový pytel, který se vynořil za zatáčkou nám dal jasně najevo, že babka s kýblem nebude ojedinělej případ nebude ojedinělej případ.

Něco pojíme a konečně k polednímu vyrážíme do kopců. Stoupáme pomaličku, zvláště my s Janou. Odvážně jsem si nabral tři flašky vody, ale za chvíli jednu cpu Janě. Přeci jenom je to náš první přechod s batohama a navíc nejsme vůbec rozhýbaní. Už po pár metrech se nám otevírá krásný výhled, začínají krásně barevné a voňavé louky. Spadává z nás takový úzkstlivý pocit z města. Dost často zastavujeme , ale je to jedno, protože výhledy jsou opravdu pěkné. Potkáváme akorát rumuna, který si do hor nese psací stroj. Pak nacházíme prví značený pramen, ale zjišťujeme, že to s vodou nebude zas tak jednoduhé. Vždy se kolem pramene válí dost hoven od ovcí, takže musíme opatrně.

První setkání s ovčáckýma psama proběhlo docela standardně. Zaštěkali, obklíčili a bača odehnal. Po této zkušenosti si beru hůl, která mi vyržela až do Borši. Kolem sedmé nacházíme pěkné místečko v lese a stavíme stany. Za chvíli nám přes naše místečko žene stádo bača. Psi nejsou tak chytrý jak se dělaj. Přesto je bača odhání a dostává za to cigeretu. Vaříme něco k jídlu a zjišřujeme, že to s jídlem nebude vůbec valné. Musíme etřit co to dá. Na dobrou noc nám jana, miláá sestřička, předčítá z pověstné knížky Karpatské hry o tom jak správně chlapsky smrdět, chodit po smeťácích a močit si po ránách. Příjemně unaven usínám ještě před koncem kapitoly.

4.den pondělí 31.7. - Výstup na Ineu, jezera

Kapitolou samou o sobě jsou medvědi. Jana straší už od Náchoda, že v Rumunsku žije 70% evropské populace medvědů. Na to není co říci. Bohužel k jejímu strachu se přidávají i Kuba a Petra. Takže každá díra v zemi je brloh, každé lejno je medvědí, v noci chceme věšet igelitku s jídlem na stromy (ovšem nakonec je necháváme pouze u Nedbalů u stanu). Petra dokonce vypravi historky, jak někde četla, že snad by se měly zuby čistit nití a ta nit pak přidat k tomu jídlu na strom.

Tak minimálně tuto noc jsme přežili bez medvědů a můžeme vyrazit. Vlastně ještě ne. Jsem vzhůrů asi od sedmi a ostatní se zatím nemají k tomu, aby se vykutali. Tak chodím po lese, hraju golf a konečně vylézá Jana. Nedbalů se pomalu soukají také. Narozdíl od nás nepodcenili situaci s jídlem, a proto si mohou dopřát snídani - během celé výpravy nám ukazují přípravu jídla alá kuskus na sto způsobů.

Pomalým stoupáním se dostáváme z lesa, potkáváme další psy, a už jsme na krásném holém sedle, ze kterého je krásný pohled všude kolem. Potkáváme divoké koně, chatu pro turisty (úžasná dvoupatrová dřevěná bouda i s kamínkama). Kuba občas odskočí z cesty, aby našel pramen. To se mu nakonec daří a vaří čaj. U pramene si dáváme malé občerstvení, a protože jsme dneska ještě nic neušli a už je něco kolem druhé hodiny, vyrážíme do prudkého kopce, abychom se dostali na halvní hřeben Rodné. Jana zjišťuje, že už není nejmladší a jde velice rozvážně. Mě to taky dvakrát nešlape. Letos první (a asi poslední) horský šlapání. K večeru se dostáváme po druhý nejvyšší vrchol Rodné - Ineu (2250). Dříve než přijde mrak šlapeme na vrchol. Na dvěminuty se nám otevírá pohled do okolí, na jezero, kde dnes budeme spát, a už nás obepínají dlouhé mlžné prsty. Sestupujeme dolů k batohům a mažeme k jezeru. Po asi 20 minutovém sestupu stavíme stany a vaříme zaslouženou čínskou polévku. Místo na stanování je u jezera skvělé, což už, soudě podle tuny plechovek, objevili i jiní. Ze slibované koupele se příslib na ráno, jediná Peťka má odvahu. Po jídle přicházejí první turisti, které zde potkáváme - jsou to dva Rumuni, jak nečekané. Já rozvíjím teorii, že to musí být pašeráci, což se potvrzuje příští den, kdy předávají kontraband bačům, aby ho přenesli přes hranice na Ukrajinu. Po večeři mastíme u nás ve stanu sedmu a holky jsou - jak jinak - opět nešťastné.

5.den úterý 1.8. - hřeben Rodný, sedlo

Přes všechny přísliby se ráno opět nikam neženeme, takže obrovksému stádu a desítce psů ráno čelím s kamenem v ruce nejdříve sám, později i s Janou. Než se stádo přeženo kolem jezera trvá asi hodinu a my máme možnost sledovat, taktiku ovčáckých psů. Jana nejdříve podělaná, by opozdilce neustále krmila, což jí striktně zakazuju. Následuje příjemná očista v jezeře a vracíme se zpět pod vrchol Ineu, abychom už skutečně nastoupili na hřeben. Kuba je z nás nešťastný, když i ve 4 hodiny vidíme místo, odkud jsme vycházeli, tak začíná vytyčovat další místa odpočinku sám. Z hřebenu jsou krásné výhledy do obou údolí, potkáváme asi tři party turistů jdoucí opačným směrem. Říkají že na Pietrosu jim hodně pršelo, takže si říkáme, jak dobře jsme zvolili směr. Kuba rozpráví o tom, jak chce strávit život jako poustevník bez veškerých lidských vymožeností. Dalekohledem (Ani Matouš ho s sebou neměl) seobdivujeme zvláštnostem architektury rumunských zbohatlíků. Ke konci dne se dozvídáme, že má Kuba problémy se strávením laktózy a já začínám pomalu tušit, proč mám celý život tak moc řídkou stolici.

Až k úplnému večeru stavíme stany v malém sedýlku, vaříme a povídáme o volbách u nás a ve státech. Po celodenním pochodu jsme nějací tuzí, a tak jdeme brzy spát.

6.den středa 2.8. - Ztraceni v mlze, vražedný sestup

Ráno necheme ani vystrčit nos ze stanu. Strašná mlha, zima, poprchává. Pochopili jsme, že na západní straně hřebenu bude špatné počasí většinu času. Nakonec není jiného zbytí a vylézáme. Rychle balíme a pouštíme se na slepo po cestičce, kde má být stále hřeben. Chvíli to jde, ale po hodině začíná dost cedit. Během chvíle jsme durch, mapa nám pomalu odchází a před námi je celodenní výstup na nejvyšší vrchol, který bude celý v mračnech. Cestou se v mlze míjíme s dvojicí holanďanů, kteří si vyšlápli už ráno a ušli za dopoledne snad to, co my za tři dny. Chčije víc a víc, pláštěnky nepomáhají, a proto na rozccestí padá důležité rozhodnutí - kálíme na vrchol a jdeme do údolí. Jenže kudy. Prvních deset metrů po odbočce, co radila mapa, prozradilo, že tudy to nejde. Proto se smlouváme na tom, že se kousek vrátíme a pak vyrazíme přímo vzhůru na nějaký vrvhol, přes který se svalíme do správného údolí. Ten vrchol nám pomůže jako orientace, že jdeme dobře. Což ani jinak není možné, protože máme dva kompasy, že? Bohužel všechno je jinak. Mlha je tak velká, že sušenky, nechávané jako bonus na nejhorší chvilky, se nedočkaly kýženého vrcholu, ale pod rouškou podlého předčasného předstírání jsou námi sežrány o jeden vrchol dříve. Z pravého vrcholu se musíme spustit správným směrem, jak trefíme špatné koryto pro sestup do údolí, je zle. V jednom korytě jsou cesty v jednom ne - jen les. Což zas nmůže být tak špatné, říkám si, ale Kuba mě přesvědčuje o opaku - ještě dnešek mu dá zapravdu. Po té co nám nemilosrdná mlha dává nahlédnout do okolí akorát do té míry, abychom zjistili, že jsme pořád špatně a ne a ne najít správné koryto, po té co Kuba už desetkrát na 100% ví, kudy se máme dát, po několika set metrech metrech, které traversujeme po mokrém a kluzském travnatem svahu, zjišťujeme, že jsme ve špatném korytu. No co naplat. Pustíme to dolu a uvidíme. Naštěstí se teď mlha trochu zvedla a my pod sebou vidíme krásně rovnou travnatou plochu, kde se kdyžtak utáboříme. Spouštíme se dolu z kopce,který je dost strmý. Jdeme kroksunkrok, Petra leze raději pozadu. Kuba asi nemá kotníky obalené vazy, protože valí dolu dost rychle, bez ohledu na vyvrkliny. Když padáme teď, tak ještě klejeme - inu jízda po trávě je v pravdě příjemnější než zarostlým lesem (to jsme ale měli ocenit až za chvíli). Když dorážíme na naší planinu, zjišťujeme, že ani tady by se fotbal hrát nedal a musíme jít dál. Před námi je do písmene u všude kolem kleč, která z dálky nevypadá tak hrozivě. Takže Kuba vyhlašuje level 2 a jdeme se probíjet klečí.

Ovšem jak k hranici kleče přicházíme blíž a líž, zjišťujeme, že je tak hustá, že se jí ani nedá projít. Je to jako kamená stěna, navíc je kleč vyšší než my, takže bychom ani nevěděli kam jdeme. Naštěstí jsme našli místo, kde klečí protékal malinký potok, obranná hradba je v tomto místě trochu porušena, takže se můžeme zkusit probíjet jdouce v korýtku potoka. Doufáme, že nás to někam zavede a neskončí někde v půli klečového pole. Škrabat se polem zase proti proudu potoka nahoru by se nám moc nechtělo - nicméně jiné cesta než tudy a zpátky přes vrchol stejně nevedla, takže jsme neměli na vybranou. Naštestí asi po hodinové chůzi klečí se dostáváme na planinku, ze které vede spád do údolí přes les. Já se raduju, že už je to jenom les a ten nemůže být horší než ta pitomá kleč - nesmíme zapomenout, že celý den chcalo, mokrý jsme my, kleč, mapa, všechno. Ale Kuba vyhlašuje Level 3 a předpovídá mnohem obtížnější terén. Měl pravdu a nikdy bych tomu nevěřil, čeho jsou vítr s velkou vodou a hlavně laxní Rumun Lesák schopný. Postupujeme rychlostí pár metrů za minutu. Já už necítím kolena a kotníky jsou neustálým vyrovnáváním svahu a překonávání překážek úplně v hají. Pády už ani nekomentuju, jízda dva metry po bradě z kopce není ničím ojedinělým co by stálo za zmínku. Kuba hrdině proráží cestu pořád z kopce. Snažíme se více méně držet našeho potoka, který se za ten půl den sestupu změnil v celkem divokou bystřinu. Strašně jsou beznadějné vyhlídky za zatáčkou, když zjišťujeme, že hluboký les pokračuje až do dalšího horizontu - a za půl hodiny, po překonání jedné rovinky to samé. Mapa hlásí, že už dvě zatáčky máme jít poděl nějakého jiného potoka, který vede k cestě a ta k nějaké lovecké chatě ale nic.

Po další hodině je cesta lesem už tak neschůdná, že volíme cestu opět potokem. Ovšem teďmá potok podobu prohlubně, do které naštvaný obr Jarní poodeň vrh hrst párátek o velikosti 30letých stromů. Kmeny jsou prakticky v celé ploše potoka zasypány pro mravence tak užitečnou hrabankou. Čili chůze potokem obnáší praktické neustálé lezení po kládách a klouzání po slizkých kůrách a hrabankách do ošklivých děr mezi kmeny - do vody. Běs a hrůza. S přibývajícím časem je pro mě náročně každé přelezení klády. Nesnáším svůj batoh, který člověku padá při přelézání klád přes hlavu a přibíjí ho držkou k zemi. Navíc se začíná stmívat a nikde žádná vidina ubytování pro dnešní noc. V hustém nedotčeném lese na stmém svahu by nebylo, kde postavit stan. Jediné co by zbývalo sednout na jednu vlhkou kládu a čekat do rána. Jana je u konce se silama a tečou jí nervy. Snažím se jí chlácholit, že za přístí zatáčkou je už nějaká ta cesta, ale 4.pokusu tomu už ani sám nevěřím. Najednou se potok začíná ještě víc strmit, ale naštěstí si všímáme jakého si dědictví po člověku zručném, a to silně zarostlé pěšinky, která setolik nezařezává do svahu a jde mírněji po vrstevnici. Pšěinka je silné slovo, v českých lesích a hájích by to byla ta nejzarostlejší část, do které by vás někdo hnal jen za trest. Prosekávání mokrýma listama a bodlákama nemá konce, ale aspoň už lze položit nohy na hliněnou, celkem rovnou zem. Zde prvně si umím představit, že s přístím useknutým bodlákem poodrhnu roušku soukromý medvědího brlohu. Jestli bych ho někde hledal, tak tady.

Po několika 10 minut se pěšinka začíná rozšiřovat a první náznak po sekyře na ztrouchnivělém kmeni má na nás stejné působení jako loď na obzoru na Robinsona. První hovno koně nám dává naději, že exístuje cesta do údolí. Za chvíli už jdeme, nyní už zvesela, po cestě a nacházíme kousek zelené rovné plochy, kde stavíme stan a Kuba s Petrou mají ještě tolik síly, aby udělali oheň, kde sušíme vše mokré. Padáme do spacáku jak podťatí a já si těsně před spaním přehrávám celý dnešní den a říkám si co by se asi stalo, kdyby si dnes někdo z nás v tom svahu zvrknul nebo zlomil nohu.

7.den čtvrtek 3.8. - Borša

Dnes jsme si prvně ověřili, proč se dává jídlo stranou. Nám ho dneska sežrala kráva. Probouzíme se a na našem plácku jsou asi 4 krávy, které tam jen tak zevlujou. Jedna z nich má igelitku s naším jídlem kolem krku a sama se obsluhuje. Celé ráno zkoušíme vymyslet nejlepší metodu na zahánění, ale ty mrchy se pořád vrací. Jelikož jsme spali vedle potoka, děláme hygienu a nabíráme vodu na čaj. To je naposledy, kdy se dá z tohoto potoka pít. Další naše zastávka (a bohužel i potoka) je městys jménem Borša. Tam byl tento potok koncem minulého století odsouzen velkými komerčními společnostmi k záhubě ušpiněním a znečištěním.

Hranice Borši poznáváme podle první kupy PETek ve vodě. Je to taková divná ves, prašné cesty, ohavné baráky (ale každý druhý barák je rozestavěný - to jsou asi těch rumunů v irsku co pracují u McDannalda a posílají pěníze domů na stavbu baráku). Lidi na nás rozpačitě koukají a my na ně. Je to ale divné, jenžto to má být něco jako turitické centrum.

...

8.den pátek 4.8. - Borša, Sacel

...

9.den sobota 5.8. - Oradea

...

9.den neděle 6.8. - Brno, Třeboň křtiny

...

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15

Partička domorodců v Rodnej

Přechod po hřebeni na severní část Rodnej.

Volně se potulující koně

Krásné hřebeny směrem k Ineu

Neskutečně strmé svahy (i když to na fotce tak nevypadá), které vedou jinam než jsme předpokládali.

Po vyčerpávajícím dnu plném mlhy, deště, mokra, sebrali Kuba a Petra síly na rozdělání ohně.

V Borše na stěně visel krásnej obrázek, Kuba si ho prý dá na desktop.

Ještě jednou sestup.

Krásně rozkvetlé louky plné barevných kvítků

Veselo zmožená Peťka

Místa spánku a očisty

Sestup koritem plném dřevěných překážek

Bordel v rumunských penězích

Poklidný rybolov, psi by asi brali víc...