27. září - 1. října 2006
Spišská Nová Ves, Slovenský Ráj, Suchá Belá, Velký vodopád
Jirka, Vojta, Petr, Honza, Zasa, Peťa, Ihi Marcela

Před začátkem

Tak už pracujeme skoro všichni. Takže každý den volna je dobrý. Původně měl letos na Václava přijít čundr, ale Honza - náčelník správně uvážil, že za jeden den dovolené a 5 dnů se dá podniknout více. Jedeme na pánskou jízdu do Slovenského ráje. Postupně se přidávají ostatní chlapi a i Zasa. Zasa sice není chlap, ale slíbila že se naučí plivat a nadávat, že nás bude bavit nepřebernou zásobou vtipů, připraví si pár komických převleků a celou cestu za sebou povláčí řádově 3 až 4 alternativní alegorické vozy. Prostě na dobu pěti dnů se z ní stává regulární chlap i se všema výhodama co to s sebou přináší. Nejprve jsme chtěli jet vlakem lůžkem, ale jelikož jsme jeli právě na Václava, a jelikož stanovit konečný počet účastníků expedice bylo nesmírně náročné, koupě lístků se uskutečnila až den před odjezdem a to nebejt hodné paní, která se fakt snažila, jsme ani nemuseli sedět v jednom kupé. Takle to snad nějak přežijeme. Náčelník tráví hodiny a hodiny nad mapami Slovenského Ráje a snaží se zoptimalizovat již tak vysoký poměr cena/čas/zážítek.

středa: Praha - Spišská Nová Ves

Scházíme se v krásném předčasu v půl jedenácté na hlaváku a nenecháváme se vyvést z míry, že Ihin, Marcela a Jirka ještě nedorazili. Kašlem na né a jdeme do vlaku. Na peroně nalézáme vlak a kupé bezpečně blízsko u záchodků. Již první natetelení do kupé s batohy napovídá, že cesta bude zajímavá. Snažíme se ještě do poslední minutky nadýchat čerství vzduch. Doráží opozdilci a nemohou pochopit,že se do kupé prostě nevejdu. A už jedeme. Nesnažíme si hrát na nějaké slečinky a rovnou se každý snažá zabrat co nejvíce místa. Boj nohou nápadně připomíná hru dětských let kdy se z hromady rukou vytáhne nejspodnější a dá se navrch. Takto se postup opakuje prakticky donekončna. Nezapomínejte, že je nás v kupé osm. Šťovajs vzdává a jde spát do uličky. Ještě kecáme a pak již spravedlivý spí spánkem bezstarostných, akorát náčelník celou noc oka nezahmouřil.

1.den čtvrtek 28.9. - Spišská Nová Ves

Vystupujeme a přes všechna varování, že na lemply nebude brán ohled se dozvídáme kdo všechno nemá jídlo a čekáme než otevřou před slovenskou variantou Lídla, či co to bylo. Po hodině jsme konečně plně vybaveni, známe strážce parku, který říká,že jsme blázni,za takového krásného počasí chodit ven. Ihi s Marcelou se odpojují a říkají, že se potkáme v sobotu ráno. Většina z nás tuší, že to není pravda. Nejdříve jdeme asi hodinu po hlavní silnici, kde mě berou křeče do nohou. Pak přichází rómská osada, ale ve srovnání s Rumunskem mám pocit, že jsem někde na Příkopech. Pak krátké převlečení a začínáme Prielomem Hornádu proti proudu. Náčelník nás testuje z fyzické kondice a někteří i prošli. Hornád nic moc divoký, ale tvoří se pěkné meandry a jeskyně. Pak nás náčelník žene na Tomašovksý výhled, kde obědváme a bavíme se s domorodcema. Pak šup zpátky k řece a dál proti proudu. Tentokrát začínají ovšem řetězy a stupačky, kterých je k mé radosti více, než se dalo v nejlepších snech očekávat. Honza a Jirka nám ukazují své stinné stránky závratí z výšek. Asi v půli cesty se vydáváme preš veškeré hlasování proti směru potoka nahoru na kláštorisko. Je to první výstup podél potoka. Bohužel fakt, že jsme zde na konci sezóny, a tudíž bez lidí, má tu nevýhodu, že potoky jsou téměř bez vody. Ale to nahrazují krásné žebříky. Všechny zdolávám i se svou milovanou hůlkou. Na Kláštorisko dorážím první s Peťou Šťovíčkem, který se Zase nabídl, že jí ponese vodu. Zasa doráží asi po půl hodině celkem dehydrovaná.

Dáváme si pivko, kofolu a mažeme zpět k Hornádu. Já se několikrát málem přerazím a Zasa začíná už dost funět. K tomu mé přihlouplé vtípky a oheň je na střeše. To že mi řekla, že už ji seru, ji definitivně udělalo chlapem. Než se vzpamatuju ze ztráty hůlky, které skončila v hlubinách pod jedním žebříkem, tak už se stmívá a mi dorážíme na začátek stezky okolo Hornádu a náčelník určuje, že už musíme být každou chvilku v kempu. A taky jo. Zatímce jdeme s náčelníkem zaplatit stany, tak podnikvější část výpravy se nechává ovlivňovat náhodnou ženou nabízející výborné ubytování kdesi na její zahradě - Peťa Šťovíček domluvil už i snídani za stejnou cenu. Ovšem podobným úvahám, děláme s náčelníkem konec, vraceje se od kasy o nějakou tu tisícovku lehčí.

Kemp je skoro prázdný. Stavíme stany a už s Peťou míříme za haluškami do místní knajpy. Ovšem nejen že nevaří, ale i s pivem je to špatný. Za chvíli doráží i zbytek, chvilku posedíme a až nás vyhazuje vrchní, že na takový návaly tady nejsou připravený. Jsme dost itrmácený, takže mažeme spát. V noci se rozpoutávají ve stanu vášnivé věci o všem chlapském a Zasa se před námi převlekl a v průběhu noci snad i prdnul.

2.den pátek 28.9. - Suchá Belá, Velký vodopád

Ráno něco málo posnídat, odvážnější se jdou vymočit a smyslů a soudnosti zbavení i umýt. Už jsem zapomněl, jak obtížné a zároveň krásné je vše si přichystávat sám. Hned po jídle vyrážíme na Suchou Belou. Překvapuje nás vstupné hned u ústí a Peťa vymýšlí, kudy příště budku lesem obleze.

S vodou je to jako včera, ale Belá je moc pěkná i tak. Naši fotografové často fotí, takže nás předhánějí i důchodci, asi po dvou hodinách vylézáme s kaňonu a dostáváme se na rozcestí, ze kterého musí mít člověk pocit, že je to hlavní evropská turistická křižovatka. Vytahujeme mapu, Jirka jídlo a Peťa chce spáchat sebevraždu, jelikož mu náčelník prozradil, že tím, že si koupil vstup do Belé je pro pobyt zde pojištěný, což je pro něj naprosto nepřístupné a čímž porušil všechny pravdy, ve které celý svůj život věřil a prosí nás, abychom to doma nikdo neříkali.

Před námi je veliké rozhodnutí - jít na Obrovský vodopád, a nebo delší cestu na (no podle mě Velký vodopád, ale nějak mi to nedává smysl - píšu to o pár měsíců později), prostě větší jižní oblouk. Řešením je, že Jirka se Zasou vyráží na kratší cestu a my zbylí 4 nasazujeme ďábelský krok a míříme na delší trasu. Cestou se povídá o všem možném, já si na strmém sestupu málem vylamuju kotníky, Peťa sbíhá o sto šest a dorážíme k místu, o kterém Ihi tvrdil, že je extra pěkné, ale my zde nacházíme akorát jezírko se dřevěným suchým splavem. Takže aspoň poobědváme a vyrážíme pod onen Velký vodopád, který je plný zajímavých historek a čísel, které nám náčelník nezapomíná cestou sdělovat. Já zabředávám do rozhovoru s Petrem, který vypráví Marokánské příběhy a tom, jak čas plyne bez ohledu jestli my to od něj žádáme nebo ne. Semleli jsme veškeré aspekty pravděpodobnosti, kdy se co někomu stane, jak je či není výhodné se pojistit, co je či není výhodné podnikat a jak jsou obecně lidi dobří, i když to vývoj posledních 2000 let neukazuje. Náčelník musel odejít napřed, jelikož pravděpodobnosti, kdy se člověku něco stane, přisuzoval o něco větší než já a tudíž mu jeho žíla na čele brunátněla znatelněji než mě. Petr své argumenty opíral o díla filosofická z největších, ale mě stejně nepresvědčil - až příště pojedu na hory, tak se pojistím. Ale na druhou stranu vzato, on to ani neměl v úmyslu, což je dobré. Čili i když s některými Petrovo postoji nesouhlasím, je to bezva kluk a i zde se ukázalo, že na čundry je to výborný společník, s kterým kdykoli pojedu znova. Vlastně tak trochu mu jeho pohled závidím.

Velký vodopád jsme zvládli celkem ve slušném tempu a celkem slušně zadýchání. Pro naše tempo svědčí i to, že jsme na křižovatce světa stihli ještě Zasu s Jirkou. Do kempu jsme si to namířili nejkratší cestou, což ještě zabralo nějakej ten čas. Tentokrát jsme ale halušky i pivo stihli. Sice jsme vrchního naštvali asi jinak, prostě jsme nechtěli zaplatit společně, ale stejně už nás nikdy neuvidí.

3.den sobota 28.9. - Stredni Piecky

Dnes ráno jsme se definitivně vzdali představy, že by Ihi s Marcelou dorazili. Po jídle balíme a opět se dělíme na dvě skupiny. Jirka se Zasou jdou přímo na Kláštorisko a zpět směrem do Nové Vsi. Zbytek se vydává po nijak zvlášť hezké silnici na Stredni Piecky na Velky vodopad. Tam na nás čeká další placení a další Peťovo pojištění. Bohužel půl cesty s námi jdou nějaký zvláštní individua, kterých si sice snažíme nevšímat, ale oni se o naší pozornost přímo perou. Velký i Terasový vodopád jsou fajn, i když vody je celkem málo. Opět ve velmi svižném tempu dorážíme na Kláštorisko, kde Jirka se Zasou už nejsou. Peťa bratránek vybaluje jídlo a my tři běžíme bez batohů na okruh Obrovský vodopád a údolí potoka Kysel. To je cesta, která byla dlouhou dobu zavřená. Je celkem pěkná až na ten nával, co tam je. V Úzké soutězce se navíc nedá moc předbíhat, takže se celkem zasekáváme za ukrajinksou a španělskou výpravou.

Po návratu na Kláštorisko sbíráme baťohy a najedeného Peťu a vystuujeme na vrchol Kláštoriska, kde k našemu údivu vůbec nic není. Peťa nám objasňuje původ slov podobných slovo hajzl, ale už si bohužel nepamatuju, co to přešně bylo. Naposledy se koukáme z vyhlídek a míříme do údolí (strašný sestup) přímo pod Tomašovský výhled. Náčelník si nemůže vynachválit, jak to všechno dobře naplánoval. Nicméně bezvadné počasí nemůže zůstat bez povšimnutí. K večeru utrmácení konečně dorážíme do kempu Cingov-Durkovec (Už ten název ani náčelníkovi nevěřím), který je sice zavřený, ale Ihiho strýc je prý majitel, a tak si uprostřed kempu začínáme vařit večeři. Chvilku kecáme a pak se zasoukáváme mezi chatičky a pod širákem uleháváme. Po dlouhé šiškové válce, kterou jednoznačně s náčelníkem prohráváme konečně usínáme.

4.den neděle 28.9. - Spišská Nová Ves, Praha

Ráno stejný shon jako vždy. Ať se stanoví jakákoli hodina, vždy se vyjde pozdě. Ale nevadí, jdeme svižně, takže to krásně do Vsi stíháme a náčelník má čas vyfotit zajímavou hromadu hnoje. Ve Vsi se setkáváme s Ihim a Marcelou a já opět skáču na lep Jirkovi a za trest s ním musím hodinu nakupovat 10 rohlíků, 20 deka sejra a salám (Na salám a sejra stojíme fromtu dvakrát - tu samou).

Cesta vlakem ubíhá mnohem pohodlnějc, když jedeme přes den. Navíc když kolem nás pořád přistupují milé spolucestující. S jednou dokonce s náčelníkem prohráváme partiji v sedmě, což se stává maximálně dvakrát za léto. Když pak ještě vyleju pivo, což všichni cestující v přeplněném a přidušeném vagónu musí tušit, tak zjišťuji, že opravdu nemám nejšťastnější den. Když i Eliška, které se náhodou zjeví ve vlaku odmítá jít do našeho vagónu, tak si říkám, že něco není v pořádku. Zasa vystoupil v Pardubicích a mě konečně svítá naděje na veselejší závěr když si přisedá Petra, která nám slibuje průvodce po Beskydách a Jesenících příští čundr. Tak uvidíme, jesti se tam příště konečně vykopeme.

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15
obr16

Strastiplná cesta vlakem v přeplněném coupé

Náčelník nás hned na břehu Hornádu testuje z fyzické zdatnosti. Zasa testy nedává

Za to já jsem ve skvělé kondici.

Takže půl kliku s batohem s přehledem dělám - směrem dolů.

Pohled z Tomašovského výhledu.

A ještě jeden.

Prielom Hornádu je velice zábavný. čekali jsme pár stupaček a žebříků, ale ten počet nás fakt překvapil. A k tomu krásná příroda.

Celý podnik srmděl náčelníkovou ztrácející se vytrvalostí a zarputilostí, jindy by nás hodnil mnohem víc.

První výstup na Kláštoriska, dolinou jejíž jméno si nepamatuju.

Pohodička po zdlouhavé tůře při přechodu celého ráje

Suchá Belá byla letos opravdu suchá.

Chvilka odpočinku před výstupem podél Velkého Vodopádu.

Výstup podél Velkého Sokola

Poslední výhledy od Kláštoriska před sestupem zpět k Hornádu

Poslední ráno spíme všichni jen tak

Nekonečně dlouhé čekání než si Jirka nakoupí