České Středohoří 2006

Před začátkem

Tak tohle bude zase jeden z bonbónků, jelikož to opět dopisuju a venku je nejmíň třicet stupňů příštího roku - ano už je to zase skoro 3/4 roku, co jsme byli na perfektním čundru tetokráte ve Středohoří. Jelikož organizace tohoto čundru jsem se vůbec neúčastnil, a také proto, že to kde jsme se pohybovali je více na sever, než končí hranice CHKO Třeboňsko, tak skoro nemám šajn o tom, kde jsme to vlastně byli (A o tom kam jsme plánovali jet, to už nevím vůbec). Ale snažil jsem se a nechal jsem si poslat seznam názvů míst, kde jsme se během víkendu vyskytovali, a jelikož se nikdo jinej nemá k tomu, aby něco jako zápis z čundru udělal, tak zkusím vymyslet něco sám.

pátek - famózní odjezd

Sraz je netradičně kdesi v metru, kde se netradičně slézáme jak švábi na pivo. Když s Jančou dorážíme, tak potkáváme Zasu a Honzu s Matym. Na lavičce jsou roztaženy dvě mapy, jedna místa kam jsme jeli, a druhá místa, kam jsme nejeli. Když se konečně scházíme všichni, tak čekáme ještě asi půl hodiny, aby dorazil Jirka, který se zdržel na velmi zajímavé a celým čundrem protkané přednášce o designu, abychom byli opravdu všichni. Pak začíná vášnová debata, kam se tedy nakonec pojede. Pamatuju si jen, že Hozna někde už byl, někde že to je nuda, někde že jsou úplně supr sopky, a někde že vůbec nic není. Probíhá taky hlasování, ale jelikož názvy map záměrně matou pojmy jako západ a východ, sever a jih, tak zjišťuji, že hlasuji pro lokalitu, kam jsem vlastně jet nechtěl, o níž se však ale dozvídám, že je to ta druhá, než kde nic není, což jsem si myslel naopak, a proto asi vlastně hlasuju dobře. No prostě zmatek. Svědčí o tom i to, že nám ujíždí asi dva autobusy a Zasa už musí z metra ven, jelikož jí dochází 90 minutový lístek na pobyt v metru. No nakonec jsme zvolili a vydáváme se směrem na Velemín. Honza láteří že tam, kam jedeme, už před pár hodinama byl. Vydáváme se na Holešovice??? Kačka ještě vykonává potřebu a opět plným autobuse, opět ve stoje a opět s Matoušem ševelícím po celém buse jedeme na sever.

Hned jak dorážíme do Velemína , tak Honza překvapuje a vytahuje pro každého regulérního (rozuměj muže) účastníka plechovku. Nápad dobrý, ovšem do příštího roku by to chtělo zvážit, jestli nevybírat lepší materiál. To píšu jen proto, že to, co Honza dodal, neudrželo ani moji váhu. Čili po krátké zastávce a novém přemýšlení vyrážíme na pivo, tentokrát točené, do hospody u Marešů. Tam se nějak nemůžeme s místníma štamgastama vejít, a tak si dáváme batohy skoro až do kuchyně. Jirka rozjíždí ve velkém jakási ouška, či jak se ty ryby v aspiku jmenovaly, a večer příjemně ubíhá. Po pár pivech, pár korunách vydělaných mezi kozami, vyrážíme tmou do jakéhosi skládkového lesa, kde nacházíme útočiště. V noci mě děsí akorát Miloš, který polonahý, připomínající nejvíce jeskynního muže, pobíhá okolo našeho ležení a hledá místo, kde by přisedl. A ještě se k tomu ráno nechce přiznat.

sobota - náš cíl Milešovka

Ráno zjišťujeme, že jsme spali na něčem, co dřív byla asi lesní cesta. Velmi líně a obezřetně se balíme a vyrážíme pod vedením Matouše bloudit cestou necestou po okolních lesích. První zdoláváme pěkný čedičový(?) kopec Ostrá. Někteří jdou pěkně po cestě, něktří se hrabou přes krásně pravidelné ostré útesy skalisek. Nahoře je malá zříceninka, ale hlavně spousta kaštanů a zahnívajícího listí, kterým po sobě hážeme. Následuje přednáška o okolních kopcích a o tom, co dneska ještě uvidíme a kam půjdeme. Cíl je jasný - Milešovka. Ani se ta mrcha nezdá tak velká, ale než tam budeme, tak nám to ještě chvilku zabere. Opět slézáme cestou necestou do vesnice Milešov, kde se prohání místní vejrostci na babetách. Trochu nesmělá paní nám otevírá obchod a my ji za to děláme tržbu čítající asi dvanáct tatranek a sedm vod.

Opět poleháváme a Jirka nám vypráví o původu slova "dyzajn". Opět probíhá kaďanová válka a pak při pohledu na místní zámek, nebo aspoň možná něco podobného, už vzpomínáme na Peťu Šťovíčka a jeho seznamovací schopnosti. Před samotným výstupem na Milešovku, nás ještě Maty odvádí na výří skálu, ale to zjišťuju až za dlouhu. Do té doby mám pocit, že, jak příznačně, jdeme na vydří skálu a moc se divím, co by tu nějaká vydra bez vody dělala. Pak už začíná pravidelné stoupání a oddechování. Snažíme se zkrátit výstup hrou na špatné a dobré výroky, ale stoupání nám brzy zavírá hubu.

Nahoře pěkně fouká a je celkem zima, takže kupujeme teplou polívčičku a mažeme na rozhlednu. Tam teprve fouká. Takže pár fotek, výhledů a mažeme dolu. Den se pomalu blíží ke konci a my jsme pořád nadohled od místa, kde jsme večer nocovali. Moc se to nemění ani po sestupu z Milešovky, kde se mě Kačka marně snaží vysvětlit, jak je to s těma výlevnejma horninama a používá u toho nějaký názvy bahen, na kterých se náš kontinent pohybuje. Jejich naivní středověké představy mi dost silně připomínají Pratchettův fantaskní svět.

V Lukově si nejdřív snažíme různými artistickými úkony dokázat jací jsme chlapi, za čož jsme odměněni dost prudkým deštěm. Ale naštestí to je jenom přeháňka (prozatím), takže brzy pokračujeme lesama dál. Stupído se opět neujalo, protože holt nejsme nějak schopni se naladit na stejnou notu a neustále se obviňujeme, že vybíráme výrazy, které nikdo nezná. Rád bych některé vyzdvihl, ale bohužel se bojím, že je ani nejsem schopen napsat. Bylo to cosi jako "ušeň" - to přebylo i varana z vody. A prej se to dává na boty a rozhodně to nemá nic společného s Kubovými šušni. A takovýchto výrazů bylo více.

Takže jediné možné vyústění může být silný déšť, ztráta cesty, padlý soumrak a žádný les kolem. Nakonec nás Maty naviguje přes již mokrou louku do nejbližšího trní, kde necháváme skupinu a s Honzou a Matym se po tmě vydáváme hledat něco na spaní. Jako první jsem ovšem našel stružku s pořádným bahnem a podle kvality a vazkosti to muselo být kus onoho mýtického Magalienšovýho, či kýho šlaka, bahna ze samotného středu Země. Takže se k výše jmenovaným ztrátám přiřadilo i mé pohodlí, suchá bota a v neposlední řadě i mravní bezúhonost.

Kluci se vracejí pro zbytek a já mokronohý hlídám jediné místo v okolí, kde bude jakžtakž možné přespat a snažím se světelně navigovat zbytek skupiny. Protože si ale myslím, že mám na víc, než jen hlídat a blikat baterkou, tak hledám klády, ze kterých postavíme přístřešek. Díky Matymu, který mi přinesl i batoh, místo na spaní opět brzy nacházíme. Stavíme dva hlavní megastany a Zasa vlastní celtovou chaloupku. Kačka má dojem, že ještě nejsme dostatečně vlhcí, a tak nám do centra našeho ležení na dobrou noc zvrhává právě uvařenou polívku. Tentokrát jsme naštěstí nevyhořeli.

neděle - přes tři okresy

Probouzíme se do krásného rána, které slibuje teplý, bezdeštivý den. Já se se všema snažím hrát šiškovanou, ale všechby tím akorát irituju. Ovšem to jen do té doby, kdy se všichni spojí a chtějí mě linčovat. S Honzou vymýšlíme novou hru Bezelstný běh proti šiškové palbě a všichni mi nadávaj, ať se balim, že budu zdržovat. Avšak zbytky polívky jsem z karimatky odstranil tak rychle, že jsem předhonil i věčně poslední Elišku.

Po krátké chůzi dorážíme a dlouhé zacházce dorážíme na krásnou náhorní plošinu Hradišťany. Protože už toho máme dnes v nohách hodně a strašně chvátáme, tak sebou kydáme k odpočinku. Ten si zpříjemňuje průřezem kinematografické tvorby a já s Honzou slavíme úspěchy. Kupodivu největší aplaus nesklidila rekonstrukce technicky velice náročné scény z Matrixu, ale prach obyčejné klavírní preludia z Pretty Woman.

Matoušovi se pomalu rozplývají představy o tom, co dneska ještě uvidíme a každých deset minut odšktrává další tucet kupců, které jsme ještě dneska mohli dobýt. Odměnou mu je alespoň zvláštní houba, kterou nachází vůbec nechápu jak, strašně daleko od místa, kde jsme vykydaný.

Jednoho se ovšem Matouš nevzdá - kopce Milá. Nám se při pohledu na mapu dělá špatně a Kačka dokonce dostává horečku. Ale Matouš pořád věří, takže se ženeme krásnou přírodou, kterou bych zachycenou na fotce vůbec nepřiřadil do Česka. Pohledy na strmě se zdvihající kopce jsou opravdu úchvatné. Jak moc jsou strmé, poznáváme při výtupu na kopec Číčov. Snad každý, kromě Matouše, si při výstupu říkal, že už tam nejméně třikrát musí být. Když tedy Matyho konečně z jazykem na pupku a s pupkem na zemi na kopci doháníme, tak jsme schopni akorát svalení se a další svačinky. Kopec je parádní, necháváme naše těla vrhat stíny do údolí, koukáme na Teplice kouřící komíny a na asi dvacetikilometrů vzdálenou Milou. Všem je jasné, že to dneska nedámé (nikdo to však nechce říct otevřeně), ale Matouš stále věří. Sbíháme proto z Číčova a míříme do Bělušic. Když míjíme ceduli již třetího okresu, tak si začínáme myslet, že to snad i Matouš myslí vážně, ale v tom se to stalo. Právě když procházíme Bělušice, tak Matyho zrazuje mapa a on nás, nic netušíc, naviguje ulicí, v níž je fungující restaurační zahrádka. Nic nepomohly trapné výmluvy a rychlé obracení směru. Bystřejší z nás výdejové okénko již zmerčili, a proto je již veškerý odpor marný. Maty se snaží nepanikařit a zahrádku míjí, dělaje jako že nic. Ovšem není mu to nic platné a již po dvaceti metrech krátkým pohledem přes rameno ověřuje, že mužstvo, které už při volbě špatné ulice nenávratně ztratil, je již pohodlně uvelebeno kolem stolu a v rukách tříme první pulitry s jiskřivým nápojem.

To Matouše zlomilo. K umírnění jeho žalu a s krásným výhledem na Milou zvedáme statečně k přípitku tři piva a hodláme se odvalit na autobusovou zastávku. Matouš nás ale nakonec přemlouvá na symbolický výlez z vesnice kolem věznice k pořízení památné fotografie - Milá? Fuck that (bohužel fotku nemám, kdo ji dodá?).

Celou cestu si všechy názvy kopců opakujeme ještě třikrát, tentokráte v opačném pořadí. Maty má, jak už je při zpátečních cestách zvykem, slinu a baví celý autobus - opravdu vtipně. Nejvíc to odnáší pani sedící pod jeho podpažíčkem. Když se k tomu ještě přidá přirozená postpivní potřeba, ví to opět celý autobus a minimálně půlka fandí, aby to dobře dopadlo. Na dejvické zakládá Maty za popelnicema jezero. Tak zas za rok.