Úvod
Jet na bruslích nějakou řeku, to byl můj dávný sen. Bohužel bruslit neumím - stačí mi objet žabickej rybník a mám pocit, že už nikdy nebudu chodit - a za druhé je známo, že v našich krajích takové mrazy, které by ztuhly celé řečště, často nenastávají. Tyhle dva fakty mi dávali celkem solidní jistotu, že si tento sen nikdy nevyplním. No ale tuhle zimu se to všechno změnilo. Mrzlo až praštělo, až jednou přišel Maty s tím, že pojedeme Zlatou Stoku až do Majdaleny. Řeka to sice není, ale mě to přišlo ještě lákavější. Prej to konntroloval a stoka je zamrzlá. Takže už jen překonat problém s tím bruslením a můžeme vyjet. Zlanařili jsme ještě Martina a Josefku a jednoho sobotního dopoledne máme sraz u nás na dvoře.
Pro jistotu beremenějakej klacek a snad i sekerku, kdyby bylo třeba prozkoumat pevnost ledu a jdeme. Maty nás ujišťuje, že to kontroloval, že je to pevný jako skála. Ale hned u prvního mostu za Třeboní zírame na nezčeřenou hladinu stoky - sice je jako zrcadlo ale určitě ne od ledu. Prostě po sebemenším pevným skupenství v korytě ani památka. Ani u břeů, ani neplavou kry, prostě jen voda. Maty nás uklidňuje, že kus proti proudu to musí být lepší. Všichni se na sebe podíváme a pokračujeme dál. A skutečně, stoka, která přivádí vodu z Opaťáku tvořila krásnou hranici vody a ledu. Takže jsme nazuli brusle a vyrazili jsme. Bylo to super, je to úplně jiné než na rybníku, mnohem lepší. Ale už od začátku jsem tušil, že to prostě nedojedu. Nohy se mi kroutili do paragrafů. Led nebyl nic moc kvalita, byl hodně zapadanej sněhem, takže občas se spíše šlo, než jelo, ale stálo to za to. U mikrobiologického ústavu jsme přeťapali silnici s bruslema, sníh na vozovce byl tak zmrzlej a udusanej, že to nožům bruslí vůbec nevadilo. Při zdolávání silnice jsem myslel, že řeknu ostatním ať jedou dál, že já jdu domů. Ale Martin mi půjčil brusle, ať to ještě zkusím, že on pojede s mejma. To ovšem ještě nevěděl co ho čeká. Za necelej 500 metrů ty brusle shazuje, že se v tom nedá bruslit. Tak nevím jak to je. Nikdy jsem se nesnažil vinu svalovat na brusle, abych nebyl jak trumbera, ale teď mi svitla naděje. Řekl mi, ať si nechám jeho brusle, že on bude klouzat, že ho to moc nebaví. No občas běžel, občas klouzal, do toho fotil - prostě nevím jak to doběhl až do Majdaleny a to jsme na něj ani nemuseli čekat.
Krásný úsek byl polesím před majdalenou. Tam se kluci snažili vyrobit co nejhezčí Elišku do sněhu. Mosty jsme většinou podklouzávali. Jednou jsme si udělali odbočku, krásným potůčkem kolmým na stoku. Pak Jana s Matoušem soutěžili o to, kdo hezčejc sjede vodopád.
Nakonec jsme se do Majdaleny došmajdali, ani to moc netrvalo, cestou jsme potkali několik bruslařů v opačném směru a nakonec jsme dojeli až hospodě, co je na silnici směrem na Kosky. Tam jsem si vychutnával, krásný pocit, když se člověk přezuje z bruslí do bot a už jsme mazali na vlak. Ten nakonec nejel, takže jsme se svezli autobusem, který jet neměl. Na nádraží v Třeboni jsme oslavili úspěch malým šampáněm, zašli jsme do Moravy na topinku a domu. Bylo to fakt pěkné.
Jo tak tady nám všem bylo ještě hej. Ale já už jsem začínal tušit, že něco není v pořádku.
Když je opravdová zima, tak se dá jezdit i po zmrzlém sněhu.
Jo strach o zimu byl velký, takže vrstev bylo hodně.
Fotka v půlce cesty na cestě vedoucí z Obory na Barboru
Hned u botaňáku jsem měl nohy v křeči.
Matouš hledá svůj osud.
Zamrzlý model vesmíru.
Zkratka přes rybník se neukázala jako nejlepší řešení.
Ještě jedno bruslení po cestě necestě
Po zdárném dobytí a po návratu domu nás čekalo mini šampáňo. A pak ještě pivo v Moravě.