28.9 - 30.9. 2007
Maty, Kuba, Eliška, Vojta, Jana, Peťa, Bodík, Máca, Kačka, Peťa
autor: Maty

Nuže tedy na Lišov

Nuže, už je to nějaký ten pátek, co jsem Vojtovi slíbil, že napíšu "do pátku" zápis z čundru kolem Hněvkovické nádrže... no, tak... pozdě, ale zase... je to tu. Organizace letos nebyla jednoduchá (kdy naposled byla?) – hodně lidí nemohlo (třeba z takových pofidérních důvodů, jako že jsou v Irsku), Vojta s Janou snili o divokých a strmých Beskydech, Matouš zas nemoh tak daleko (děsný tlaky na dopravu) a démon Kuba to chtěl všechno zkombinovat se svatbou kdesi u Blanského lesa... Nakonec na Vojtu přes týden útočila nemoc, Matouš měl v práci přes víkend službu (o tom, že krmením handicapované zvěře pověřil své nejbližší a služební auto použil nakonec k dopravě na čundr, prosím, za přítomnosti jeho kolegyň z práce nikdy nemluvte!)... Všechno nakonec vyústilo v to, že jsme se rozhodli (20 h před začátkem čundru) jít "za humna". Pro oblast kolem Hněvkovické nádrže mluvila tato fakta:

  1. oblast hlubockých obor oplývá strdím, jelením mlékem a černou zvěří, dokonce i pro relax Třeboňáka potřebnými strmými svahy, navíc se do obory nesmí, takže tam musíme!
  2. přestože je to kousek od ČB a přepychové Hluboké, je tam ten správný venkovský zapadákov v dobrém slova smyslu, jak nám potvrdil Peťa Šťovíček, jehož brácha tam hospodaří na statku a
  3. je tam tajemství spojené s životem majitele tohoto webu.

Pátek

Na sraz v pátek kolem šesté večer ve Zlivi (dle názvu obce zde musí točit dlouho do noci…) se domluvili Vojta, Jana, Maty, Peťa, Kuba, Eliška, Bodík a Kačka s Marcelou. Chtěl za náma dorazit taky Tomáš a Peťa Wernerů, ale nakonec nemohli – oba z rodinných důvodů. Maty se nabídl, že veme V+J a Kubu z Třeboně pracovním autem, což značně ovlivnilo (posunulo) začátek čundru. Matouš tradičně nabral v průběhu odpoledne zpoždění. To nahlásil V+J. Nenahlásil ovšem, že ohlášené zpoždění se může změnit! Vůbec nic nenahlásil Peťovi Šťovíčkovi, který jel do Zlivi po vlastní ose! Za hluboké tmy a silného deště a větru po sedmé večerní Matouš vyzvedl čekající, ale ještě zastavil u brány s zoufalým zvoláním: "Ještě nejsem sbalenej, jsem tu do 10-ti minut, dyštak jsou klíče v zapalování..." Konečně jsme frčeli na Budějice, když si někdo vzpomněl na Peťu Šťovíčka... byl to hrozný telefonát. Peťa dorazil do Zlivi už kolem pátý! A teď tam chodí a nic tam prý není kromě pouti, ze které zní celou Zliví komerční tucárny a jakéhosi podniku "Divoké růže", kam se Peťa schoval. To už někteří nevydrželi a začli se nezadržitelně tlemit, až to bylo slyšet i v telefonu a Peťa byl ještě zaraženější... V Budějicích jsme ještě vyzvedli Elišku přímo u jejího baráčku a už jsme uháněli na Zliv. Matouš předvedl na kruháči riskantní manévr, čímž ukrojil ze zpoždění drahocenných 15 sekund... Divoké růže i Peťu jsme ve Zlivi objevili, a dokonce měl radost, že nás vidí a ani nebyl moc naštvaný, za což má můj obdiv! Naštěstí před Zliví skončil déšť a akorát 5 minut po nás dorazil vlakem (spadlý strom + přesnost ČD) od Prahy a Plzně Bodík s Kačkou a Marcelou. Objevili jsme celkem příjemnou hospodu, kde nám po devátý i navařili. Matoušovi přišla příjemná i slečna servírka, ale tady se trochu přepočítal a s vybalenou kytarou moc neuspěl. Ale bylo veselo. Kuba má problém: těší se na svatbu, na kterou se mu vůbec nechce! (to je u něj normální, na Šumavě se u něj taky mísil pocit hladu s absolutním přežráním). Na dotaz, kde budem spát Matouš po pravdě odpověděl, že na místě, kde se to jmenuje Řídká blana, čímž byly někteří z nás trochu vystrašeny. Vysvětlení, že se jedná o les s propadlišti po těžbě jílu, situaci neuklidnilo. Při vychvalování oblasti, kam míříme Matouš vyplýtval zbytečně poslední trumf z  rukávu – Vojtovo tajemství, které tak tajemstvím moc dlouho nezůstalo. Ale stejně jsme až k němu nedošli, tak ho tu nebudu dalším prozrazovat, třeba tam někdy půjdem.

S půlnocí se ukázal i měsíc a my vyrazili na Řídká blana. Zalíbilo se nám v lesíku mezi tůňkami, je s podivem, že večer do žádné nikdo nespad. Většina si postavila přístřešek. Večerní povídání přerušilo Bodíkovo spokojené chrupání. Ráno jsme se probouzeli pomocí šiškových bitev, Peťa zájemce obdaroval domácí klobásou. On byl tentokrát výborně vybaven, nebyl sbalen po poustevnicku..

Sobota

Ráno nás s těžkým srdcem a vyhlídkou na těžká játra opustil Kuba a zamířil směrem na svatbu, že za námi večer, nebo spíš ráno ještě dorazí. U cesty jsme našli krásné muchomůrky červené. Ono bylo vůbec hub, že na ně šlo vyrazit s kosou.. potom jsme to střihli lesem kolem lesem rybníka a luxusního posedu směrem ke kempu Křivonoska. Po cestě jsme ještě museli překonat malý močál, ale narazili jsme díky tomu na místo, kde rostou duby i borovice našikmo – zvlášť, když jim Bodík trochu pomůže. V kempu byl nějaký velký sraz modelářů, odznáčkářů a nášivkářů, s tim, že mezi nima jsme ňákym stylem objevili i našeho nezapomenutelného pedagoga z gymplu – Libora Walruse Bartůška. Také jsme objevili sympatickou hospodu s tentokrát opravdu sympatickou číšnicí, a tak cola dala colu, pivo dalo pivo a hned bylo poledne. Mraků ubývalo, sluníčka a požitků z barev tím pádem přibývalo. Nadešli jsme Hlubokou a zamířili ke Staré oboře ohraničené plotem. Ani Eliška nekladla při jeho přelézání do obory pro zvěř velký odpor (buďto vyhodnotila, že by to nemělo smysl, nebo převládla lovecká zvědavost poté, co Peťa vyprávěl, že zde byl zastřelen v roce 2001 největší jelen u nás). Nic jsme ovšem v oboře nenaháněli, naopak nás naháněl traktor. Bylo to opravdu jak vojenské cvičení v nepřátelském území. Prvotřídní groteska. Snažili jsme se, aby nás traktorista nespatřil, tak jsme se schovali za stromy (někteří za kmeny útlejší, než byli sami s batohem...) a čekali až nás traktor po cestě mine. Ten ale zatočil a neochvějně zamířil lesem přímo k nám. Točili jsme se kolem stromů, když nás o pár metrů míjel. Muselo nás být vidět. Když nás minul, někteří vyprskli smíchy. Jenže traktor se zastavil, otočil a zase jel k nám a zastavil. Tak o nás ví, je to jasné, budem zdrhat? Jenže z traktoru vystoupil pán, sebral tři hřiby u stromu, za kterým byl schovaný Peťa, dal je na přívěs a zase odjel. Já jsem se z násilného držení hlasitého smíchu málem pochcal. Pokračovali jsme oborou směrem k Vltavě. V oboře jsou krásné, mohutné stromy a torza dubů a buků s choroši. Vylezli jsme přes plot z obory ven na červenou, hned za ní byl velmi strmý sráz do řeky – v tomto místě tedy již Hněvkovické přehradní nádrže, odkud se čerpá voda pro JETE. Tu a tam je tu skalní ostroh nad přehradou, v níž se zrcadlí protější lesy a sem tam jí probrázdí rybářský člun. Fakt pěkný. U vyvráceného kmene jsme se dohromady vyfotili a muži v sobě probudili opičí předky. Jana na mě furt hlásila, takže jsem v oboře nechal ležet dalekohled, tak jsem pro něj běžel zpět. Skupinu jsem dostihl ve veselé náladě při svačince, poté co někteří spatřili za plotem obory stádečko kanců. Po cestě se pak vedly rozhovory o přírodě, učitelství, medicíně a pornohercích. Dorazili jsme na zříceninu hradu Karlův kámen, který zde nechal vybudovat Karel IV. za účelem vyvážení zdejší silné moci šlechty s růží ve znaku. Zdi hradu jsou docela zachovalé, ale nedá se po nich tak pěkně lézt jako na Dívčáku. Je zachován i hradní příkop, ten navštívil Bodík, páč z mostu nad ním moc rád padá jistý míček.

Kolem zahrádky s čínskými prasátky (pak dorazil i jejich velkej náčelník) jsme dorazili do vsi Purkarec ležící na břehu nádrže. Most zde není. Už bylo pokročilé odpoledne a rozhodli jsme se, že na noc půjdem ke statku Peťova bráchy, který je na druhé straně přehrady. Přívoz zde už nejede. Vesničané nám poradili, abychom přemluvili některého z rybářů, aby nám půjčil loďku. To se povedlo, takže za chvíli jsme se už na čtyři várky plavili po klidné hladině přehrady. Veslaři Maty a potom Peťa měli pouze technické problémy při dostávání se do hloubky od břehu, i když rybáři se smáli a tvrdili, že na takový pramičce se tu zrovna dneska ňáký experti cvakli. Maty pak běžel a stopoval pro auto, po cestě viděl za plotem obory krásně kance. Ostatní pokračovali na druhé straně nahoru do Kostelce do hospody. Tam si přijeli rodiče pro Marcelu, která musela být v neděli v Praze. Matouš za ostatními dorazil, když už byli v kroužku kolem ohníčkulese za statkem. Peťovi nebylo nejlíp, tak dřív zalezl do spacáku. Kuba v tý době byl uprostřed svatebního veselí. Eliška odpálila svojí tradiční konzervu s  kukuřicí (nebo to byl hrášek?) a mezi přípravou jídel se povídalo, hrálo a pomalu pod smrky usínalo. Ráno byl Peťa provést Vojtu a Matyho po statku. Je to ohromný dvůr. Dříve zde fungoval lihovar. Ale je to v dost špatným stavu, zatéká i střechou... sehnat prachy na opravu všeho snad ani nejde. Ale stádu skotu se daří dobře, soudě i podle mocných zvuků, kterými nás krávy vítaly. Maty musel ráno odjet do Třeboně, ale ostatní si ještě užili slunečnou neděli na čundru...

Neděle

Po tom, co ráno vstáváme, je ještě příliš brzy na to, abychom vyrazili, proto Vojta nejdříve vyhání ze Sudet Němce, které se u nás Peťa Šťovíček snaží za každou cenu udržet. Snad i proto, aby mu záhy pomohli bránit hranice proti všemožně se rozpínajícím Číňanům.

Když se konečně vyvalují i Turkovic, tak vyrážíme na cestu. Kubovi se nemůžeme pořádně dovolat. Když ho konečně slyšíme, tak zase nevíme, kam ho máme poslat. Nakonec se ale, po krásné, nekonečně dlouhé, mírně stoupavé cestě vedoucí smíšenými lesy, přeci setkáváme pár kilometrů před Ševětínem. Kuba má s sebou překvapení v podobě Peťky. Zasedáme k jídlu, Kuba nám vypráví o podivné svatbě, Eliška baští, Peťa má ještě klobásky, Vojta fotí a ošklivě (a dnes to už můžeme říci i otevřeně - surově:-)) bombarduje Kačku a Bodíka šiškami zbaběle se při tom schovávaje za symboly křesťanské obce.

Po pár kilometrech dorážíme do Ševětína, kde Kuba a Peťa zjišťují, že jim ujel vlak, a tak jdou na stopa, protože Kuba musí ještě dnes chytit letadlo zpět do Anglie (celou dobu s sebou veze travní osivo, aby těm nabubřelým anglánům konečně ukázal, jak na trávník počesku). Zbytku se zdá, že jsme toho ušli nějak strašně málo, takže vyrážíme dál. Kousek za Ševětínem se od nás Bodík a Kačka odpojujou a místo závodu Ševětín - Lišov si jdou užívat podzimní hoslunce u rybníka. Čili už jen ve třech - Jana, Eliška a Vojta - vyrážíme svižnou chůzí k Lišovu. Holky tomu nevěřily, stálo to hodně sil, ale nakonec jsme ten autobus v Lišově stihli - pravda, posledních 50 metrů jsme museli běžet.

Zpočátku se to nezdálo, ale nakonec to byl pěkný víkend, kdy ani nekáplo, i když nám to všichni předpovídali. A kolem Vltavy je to přeci jen hezké.

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15
obr16
obr17
obr18
obr19
obr20
obr21
obr22
obr23

Přístřešek v Řídkých blanách

Až ráno jsme zjistili, že jsme se nějakým způsobem dokázali večer zamotat mezi rybníčky brčálníčky.

Hezký pohled na rybník, který nám tak trochu stál v cestě.

Snídaně se nám v kempu protáhla i na oběd.

Přistiženi v zakázané oboře.

Ale zatím je to jenom sranda. Později se budeme všichni mačkat v díře jako hromada odpadků.

Při vylézání ven už je nám hej.

Tady někde začala Marcela ztrácet svůj batoh.

Podivnej strom a Marcela opět ztrácí svůj batoh.

Podzimní idylka.

Cesta po levém břehu Vltavy.

Tady, před 20 vteřinami, Maty zjistil, že ztratil dalekohled. Nyní už drží vzáznější ještěrku než tu méně vzácnou, protože tahle je vzácnější? Nebo to nebyla ještěrka?

Maty v akci a Marcela opět ztrácí batoh.

Kyvadlová doprava přes přehradu. Když jsme zjistili, kde je předek lodi, tak se nám jelo mnohem lépe.

Ohníček, který i Vojta nakonec posvětil.

Něco, pod čímž jsme s Jančou spali.

Les.

Nějakej ten portrétek.

A fotečka na památku.

Je jasně vidět, že Jana nerozdejchala to, že špatně přichystala zásoby, protože dokonce i když Peťa ještě má, tak my už ne.

Znáte nějakou fotku, kde je Eliška sama a nejí?

Vyprávění o roztodivné svatbě.