8.9.2007
Petr, Vojta

Malše za vysoké vody

Tak na tento víkend připadlo loučení s létem, které se každoročně pořádá na Pastuše (chalupa u Kaplice, kde jsme měli s Janou svatební hostinu). Ani se mi tam letos moc nechtělo, protože jsem celý týden z různých zdrojů slyšel o mimořádných srážkách. A skutečně, cesta vlakem z Prahy do Třeboně tyto zvěsti potvrzovala. Tak jsem si tak při pošmourné obloze říkal, jaký je asi stav vody na horní Lužnici a jestli by to za to stálo se tam vypravit.

Po příjezdu domů mě naši informovali, že mimořádné stavy jsou na Malši, Černé a i Lužnici - v Nové Vsi měl být snad i třetí povodňový stupeň. No sice jsme tu už za podobné vody jeli, ale říkal jsem si, že přeci jenom 3. stupeň je dost, takže se pojedeme spíš rozloučit s létem.

Co ale čert nechtěl, v sobotu ráno se vrátím z města a že prý mi volal brácha, že něco potřebuje. To už mi začlo svítat. Už dlouho o tom mluvil, ale že by fakt chtěl zkusit ... ?

Po krátkém telefonátu se jen rychle oblékám - na loučení s létem i na vodu. Pojedeme Malši. Víc nevím. Za chvilku je tu brácha, máma už nás proklíná a nadává nám do nezodpovědných pacholků. Když se dozvídá, že ve skutečnosti chce jet brácha Černou (na které byl v týdnu hlášen 3. povodňový stupeň), tak už ani nemá slov. Udělal jsem chybu a opět jsem se nezapojil do plánování. Ani jsem si nezkontroloval stav vody, ani jsem nepřečetl žádný článek. Prostě nic. Prostě sedám do auta, na střeše laminátovou vertexku, nechávám se vézt směrem na Kaplici. Brácha nadává, že určitě už jedeme pozdě a že už tam určitě nebude žádná voda. Trochu se mu snažím tu Černou vymluvit, ale on vypadá, že je pevně rozhodnut.

Po přejezdu Malše se nám oboum rozzařují oči. Vody je pořád DOST. Odteď se brácha zdá být více povolný i na "obyčejnou" Malši, ale alespoň kouknutí se na Černou si vymluvit nenechá. V Kaplici tudíž zatáčíme na Benešov a na prvním mostě zastavujeme. Říčka je zde úzká, plná vody, ale vůbec ne nebezpečná. Na druhé straně mostu zrovna nakládá až příliš vousatý chlapík v neoprenu svůj plastový kajak na auto. Jdeme za ním za účelem klasického vodáckého potlachání, ale to už, asi s nástupem veškerého plastového vybavení a neoprenu, z českých řek ňáák vymizelo. Nejdříve jen tak mrumlá a pak, když si uvědomí, že před ním stojí, pro něj asi dva blázniví amatéři v riflích a šusták, s laminátovou otevřenou lodí na střeše, nás prokleje a křičí, ať na to rychle zapomeneme, že s otevřenou lodí prostě nemáme šanci a zvlášť s takovouhle ne. Při popisu velikosti vln ukazuje do výše metru a půl, a ať prej se odsuď rychle klidíme a jdeme si hrát na Malši z Římova do Budějc. To bratra evidentně naštvalo a když se při našem odjezdu k extrémně vousatému muži připojila partička dalších kyblíkářů, s kterýma si na nás ukazuje, ťukaje si zřetelně na čelo, bráchův stav se stává těžko popsatelný. Snažím se ho uchlácholit, že si sklouznem horní Malši, že tu taky ještě nejel a že z toho, jak to mám prochozený, to musí být za tohoto stavu vody prostě paráda. Nakonec tedy souhlasí, ale zapřísahá se, že si zítra ráno terén proběhne a pak že tomu vousáčovi ukáže. Já na Pastuše nespal, takže nevím jak to nakonec dopadlo, ale když jsem se vrátil domů a podíval se (konečně) na informace o Černé (hledejte označení WWIII), tak jsem musel dát vousáčovi zapravdu. Ne v tom, že bychom to nedali, to myslím, že jo, aspoň v komínovce se šprycem, ale v tom, že jsme si o tom nic moc nezjistili.

Vymýšlíme plán a nakonec bráchovi podléhám. Když prej horní Malši, tak tedy horní. Jedeme do Dvořiště a tam nasedáme na hezky upravený přeplněný potok ve stylu Zlaté Stoky. Do Kaplice to máme asi 15km a z Kaplice do Pořešína zase něco kolem 7km. A jsou 4 hodiny. No ale zdá se, že to můžeme do tmy stihnout, protože voda fakt uhání. Za třema zatáčkama první kmen. Rychle přetahujeme a už se těšíme, až se ráz koryta změní do podoby, kterou známe právě z Kaplice nebo Pořešínce. Tam už budou určitě vlny. Propluváme prvním vrbovým křovíčkem. V tomto proudu to není žádná legrace. Další strom a roštíčko ala horní Lužnice. Do další zatáčky, ve které je ještě třeba objet větev ukrávající se přímo pod hladinou, nás žene velký proud. Jakmile se do ní dostáváme, zjišťujeme, že hned za ní je opět zatarasená celá řeka. Rychlé rozhodnutí hned zarazit o břeh. Brácha je v cukuletu venku z lodi a aby mě to nestáhlo pod strom do tarasu, prudce vytahuje předek lodi na břeh. Ale to už ve chvili kdy to mám pod kontrolou a soustředím se, aby mě to tam neotočilo. Co ovšem nedělá proud, dělá můj bratr. Sedíce půl metru nad vodou, kdy jediné místo spojující loď se zemí je zadek lodi a pár rukou mého bratra na břehu, nemám moc možností a prostě jen svévolně rotuju s lodí přímo do vody. V riflích, mikině a bundě, tak jak jsem. Jsem úplně durch. A to není nijak hezky, občas i zamží. No co se dá dělat. Probíjíme se postupně hustším a hustším bordelem. Dokonce i poznámky o jakési podobnosti s Lužnicí přestávají být přiměřené. Je to jen probíjení se roštím a obnášením lodi po břehu, když to jde. Asi po hodině odstrkávání se dostáváme do bodu, kdy je naše loď zakořeněná mezi vrbami. Vylézáme na něco, co supluje břeh, a chceme najít místo, kudy loď přetáhneme. Nejde to. Nic takového tu není. Stojíme uprostřed mlází, kde se ztuha prodíráme bez lodi a všude okolo je močálek. Musíme se pár desítek metrů probít roštím proti proudu, kde konečně nacházíme pravý břeh. Vylézáme do kopce a zjišťujěme, že prostředkem luk a polí vede poměrně hluboký rigol (kde teče malše), který je do úrovně polí a luk vyplněn neproniknutelným roštím.

Vzdáváme to, celí mokří, od bláta a mlází, vytahujeme loď z rigolu a táhneme ji po poli asi 2OO metrů k silnici. Brácha se vydává zpět pro auto. Nevěří mé domněnce, že nejsme od Dvořiště vzdáleni více jak 2 kilometry. Ale když je za 15 minut zpátky, potvrzuje moji domněnku.

Nakládáme loď a směřujeme ke Kaplici, že si aspoň část řeky sjedeme. Ovšem brácha se jen tak nedá a u Skoronic opět míří k řece. To už je Malše, jak ji známe. Opět nasedáme a řítíme se do prvních vln. Je to paráda, kompenzace za dnešní neúspěchy. Hned v prních peřejích jsme opět durch. Součet našich vah je pro loď hodně patrný, a proto se přes borty valí více vody než by člověk na první pohled předpokládal. Pouze na malý okamžik, ve chvilce mezi šutry, zalituji odřeknuté komínovky, ale když si vzpomenu, na neustálé nalézání a vylézání v předchozí části, tak se mi tyto myšlenky samy vyhánějí z hlavy. A to už je tu další schod peřejí. Je to maso. Úplně jiné než na Salze, přesto nedokážu říct jestli lepší nebo horší. Salza byla plná vody, byly tam kopice šutrů, ale vždy přes ně šlo dostatek ochranného vodního obalu. Tady jsou šutry, které, pokud jim nevěnujete respekt, který si zaslouží, hrozí rozříznutím lodi od špičky až k zádi. A hlavně, tady jsme na laminátu, kde jediné selhání může znamenat konec. Není to jako říct si: tak na tenhle manévr už dlabu, to se radši po šutru sklouznu, než se cvaknout. Tady je to boj do poslední chvíle, boj doslova o každej centimetr. Vyžaduje to ohromné manévry, háček už si řeší svojí situaci, když je kormidelník ještě v předchozím průseru a vykloněnej z lodi se rve o to, aby budr, kterej sice už špic minul, neudělal díru do zadku. Schody a vlny nejsou samozřejmě tak vysoké, jako na Salze, ale obtížnost je nesrovnatelná. Navíc tady cesta nevede přímo, ale bez traverzů řeky sem a tam, se tu prostě projet nedá. Naštěstí brácha je vynikající. Zpředu prohledává řeku jako ostříž, rozhoduje během vteřiny, kam se vydat. A to vše při veliké rychlosti, kterou při této vodě řeka má. A navíc rozhoduje bezchybně. Když uprostřed bouřlivého úseku hodím očko proti proudu, vidím, že to co vybral, byla kolikrát opravdu jediná sjízdná cesta. Všude jinde se to hemžilo ohromnýma ostrýma balvanama a slepýma uličkama. Některá místa, která z dálky vypadají jako vlna, se najednou mění v hrůzostrašný šutrák, před kterým se je třeba naposlední chvilku smýknout.

Po prvním jezu řeka trochu utichá a končí úsek, kde musíme často vylévat. Nastává trochu nudnější část před Kaplicí, která je víceméně rovná. Ale protože rychlost, kterou se tu proud pohybuje je až k neuvěření, brzy se dostáváme nad dva kaplické jezy, kterých bych si nerad nevšiml. Pod prvním je několika metrů vracák a druhý je dost vysoký, plný ostrých šutrů. Začíná být už docela setmělo a zima je taky větší. Ale ani to nějak nevnímáme. Zvláště teď nastává úsek, kde jsme velmi často popás (někdy i prsa) ve vodě a vyléváme.

Ale teprve pod Kaplicí začíná opravdový boj. První dva kamenné schody projíždíme skoro bez škrtnutí. Vyléváme. Ale třetí, hlasitě šumící, je neprůjezdnej. Pár kliček kolem šutráku v prvních liniích ještě zvládáme, ale pak v ohromné rychlosti narážíme na šutr těsně pod hladinou. Loď zlověstně skřípe, silně se natáčíme na levý bok a leje se nám přes bort voda. Ležíme na pádle a já už vyhazuju nohu, že vystoupím (což mi později přišlo dost úsměvné, protože tam jaksi nebylo kam). Ale nakonec nás možná ta noha udržuje nad vodou a my se nějak překulujeme přes kámen dál. Ale loď se nárazem nekontrolovaně otočila, takže záhy dostáváme přímý zásah, tentokrát do pravého boku, doprostřed lodi. Je to děšné. Loď plná vody, strašnej tlak, já s vytřeštěnejma očima koukám na vyboulený laminát a říkám si, že to je ten okamžik, kdy se musí rozlomit. Naštěstí tenhle náklon udržel na pádle brácha a my se opět o kámen otíráme (nohou cítím, jak postupuje celou délkou lodi směrem k zádi) a řítíme se dál. Pak už jen jeden tupý náraz někam do zádi a jsme z toho venku. Řvu dopředu, že musíme hned stavit a vylévat. Podařilo se. Vyléváme z vody, břeh není moc přístupný. Obhlížíme škody. Uhnilá dřevěná lať na dně je zlomená a již spravovanou záplatou dovnitř chrčí silný proud vody. Náraz přišel na to samé místo co už jednou. Navíc nějaké starší, hůř provedené záplaty, se odchlíply, jak se kámen blíže seznamoval postupně s celou délkou lodi. Ani nevíme jestli máme být smutní kvůli lodi nebo mít radost, jaká je to parádní voda. Ále co, dáme záplaty a bude jako nová. Brácha zamyšleně vzpomíná, že původně chtěl jet s Leničkou. místo mě, čemuž se oba usmíváme.

Před náma je další škaredě vypadající úsek, takže ho jdeme pár desítek metrů po břehu obhlídnout. Přesně si zapamatováváme trasu a projíždíme bez zaváhání. Tuto taktiku volíme i nadále a vyplácí se. Ale je to patrně i proto, že kousek za Kaplicí se přidává voda z Černé. Ráz řeky se mění. Všude je ohromná masa vody, šutry už nejsou vidět, netvoří se ostré zpěněné vlny, ale za to podlouhlé bazénovité vlny plné síly. Tady už ani nejde o loď, ale spíše o to projíždět tak, abychom co nejméně nabrali. Kolikrát se to zdá, že to bude v pohodě a pak se nestačíme divit, co nám loď nachlemstala vody. Před jedním takovým úsekem odmítám vylít loď a je nám to málem osudné. Po průjezdu křičím dopředu, že jsme úplně plní a loď je neovladatelná a že ji jen musíme držet po proudu. Jakmile jsme z největších vln venku začínáme přistávat, ale v té rychlosti, co voda má, je to těžké. Protože se k břehu blížíme rychleji než jsem plánoval, musím trochu rychleji stočit špic proti proudu. Voda se v lodi přelévá z jedné strany na druhou, my se nakláníme, voda jde přes jeden bort, pak přes druhý, oba doslova ležíme na pádle, každej na své straně. Konečne jsme u břehu. Oba sedíme pod vodou, borty lodi jsou zarovnané s hladinou, ale necvakli jsme se a to se počítá :-).

Ještě jedno vylévání a dojíždíme nad nádrž (jez před mostem u Malče), tam končíme. Vylézáme, vytahujeme loď přes louku na silnici, přímo ke statku v serpentýně a voláme pro odvoz. Za chvilku je tu Lenka s Janou a Lenka bere Petra zpátky do Skoronic. Janča zůstává se mnou u lodi a já ji, už potmě, detailně vyprávím všechny zážitky. Ona mi jen neustále tvrdí, že mi musí být strašná zima, protože jsem od krku až k patě mokrej, ale nechápe, že při takovým stavu vody prostě být zima nemůže.

Za pár minut už sedím pěkně v teplíčku na Pastuše, pojídám sto různých dobrot a špíz od Sestry a Pavla. Jitka k tomu pěkně hraje a zpívá, takže domů vyrážíme až po půlnoci. Po takové jízdě a dvou squaších jsem utahanej jako mimino a druhej den se nemůžu ani postavit, jak mě bolí každý sval. Bylo to moc dobré.

Co závěrem

No při tomto stavu vody je Malše moc pěkná. Na gumáku nebo plastu to ani není nijak extra nebezpečný a zvládne to člověk, co párkrát něco sjel. Ovšem na laminátu, tam už doporučuju mít něco za sebou. Teda pokud ho chcete ještě přivézt domu.

Tohle doma raději nezkoušejte...

Brácha původně přijel s komínovkou na střeše, ale když jsme zvážili jak moc jsem velký a on připustil, že se do otvoru sám těžko skládá, lodě jsme převázali a vzali otevřenou vertexku

Černá je obecně dost těžko přístupná. Šanci nasedat je pouze z mostů.

Ten, kdo nejel horní Lužnici, vůbec nemůže pochopit o čem mluvím. Ten, kdo ji jel, může jen tušit, ale nejspíš nabude úplně jiné představy, než té, která by se alespoň trohu přibližovala realitě. Doslova HALUZ.

Ale co to je proti tomu, jak to muselo bolet vertexku.

Petrova 12-ti letá dcera a moje neteř.