27.7.-11.8.2007
Jana, Vojta

Nutný úvod

Už když jsme minulý rok plánovali dovču, tak jsme o Norsku uvažovali, ale vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici jen týden volna, tak jsme zvolili Rumunsko. Ale tenhle rok se můžeme na 14 dnů vydat do země trolů a jiné havěti. A navíc, protože když už Norsko, tak celé, a nám již příští rok bude nad 26 let, máme vlastně poslední možnost využít interrail a cestovat po Norsku vlakem.

No a přes všechny předsevzetí, tak i letos jako loni jsem se skoro na žádné přípravě nepodílel. Snad jen trochu ze začátku co a jak, ale plán opět vymýšlela Jana. Já si přečetl jednoho úplně zbytečného průvodce, kde vůbec nic nebylo a když bylo, tak spíše pro lidi co jezdí autem. Janča ale zakoupila průvodce po horách skandinávie z již osvědčené edice Průvodce po evropských horách. Ten se nám opět vyplatil. Neměli jsme s sebou žádné mapy, Janča měla načtené různé trasy, takže když jsme někam dojeli a bylo třeba pěkně, tak jsem se Jany zeptal kam tady a ona vysypala spoustu možností, ze kterých jsme si pak v závislosti na počasí a čase vybrali. A trasy jsou v průvodci víceméně dobře popsány, takže s občasným blouděním vám stačí jen text a prachmizerné norské značení turistických tras.

To, co nám nejvíce dělalo starosti, bylo počasí. Slyšeli jsme strašné story o tom, jak v Norsku když začne, tak nepřestane. Představa, jak si balíme v ceďáku stan, nakládáme si na zády promočený batoh a vyrážíme do fujáku, byla sužující. Zvláště, když nejdříve kluci z práce povídali o tom, jak jim půlka a prochcala a jestli jedeme do Bergenu, tak že nás chtěj bez auta vidět a potom i Zasa, která se vrátila chvilku před námi a ani se jí kvůli počasí moc nelíbilo. Rozsekla to pani, která nám v obchodě, kde jsme kupovali poslední vybavení, vyprávěla o tom, jak teď studovala v Bergenu, a že tam jednou začlo pršet a pršelo osmdesát dnů. Ale že prej si na to jde zvyknout. O Kubových zapiscích, kde se jel dvakrát do Norska vykoupat do deště nemluvě. Poučeni z těchto historek zakupujeme mazání na boty, které se dá aplikovat i na mokrou botu, kupujeme repelent na hmyz a hurá na sever.

Cesta

27.7. Praha

Nezačlo to zrovna nejšťasněji. Už pátek v práci byl docela hektickej, do toho mi pořád volá Jana, že ať už přijdu, že má strach, že ty věci nezabalíme. Utrhávám se něco po třetí, ve čtyři jsem doma, v šest nám jede bus a já nejsem zabalenej. Tentokrát jsem se opravdu omezil, jeden svetřík, málo kalhotoviny, ale přesto jsem neskonale plnej. Navíc těsně před odjezdem se nám z ničehonic utrhává garniž i s hmožděnou a kusem omítky. Houpe se tam jako oběšenec. Narychlo to přivazujeme provázkem, ale to už opravdu chvátáme, takže už jen zavřít pečlivě okna a letíme. Bohužel u toho zavírání jsem byl moc důsledný a jakoby zničeho jsem vysklil spodní část okna. Zírám na to jak prase na nový vrata. Co teď, tak rychle izolepu a aspoň to trochu přelepíme. Utrhávám dva proužky a izolepa dochází. Jemine domine. Odjíždíme a necháváme v okně díru velikosti mexického dolaru, snad nebude moc pršet.

Na Florenc dorážíme celkem včas, takže autobus může mít klidně 40 minut zpoždění. Ještě ani nevíme, jestli jedeme do Osla nebo do Stockholmu. Aby toho nebylo málo tak se naloďujeme na bus, kterému kousek za Florencí vyplyvává klimatizace. To by samoosobě nevadilo, kdyby jedno ze dvou okýnek nebylo přímo nad námi a kvůli nedostatku vzduchu nemuselo být toto okýnko celou noc otevřené. Na dálnicích si přijdeme jak v kokpytu bez předního skla. Po zavření okénka vždy přichází nějaký cestující ze zadních přidušených prostor a okénka ostentativně znovu otevírá. Navíc s námi cestuje jedna švédka, která je svým projevem naprosto na odstřel a každému v buse irituje svým swííídy aj fink aj majt bi hangry. Na obranu Student Agency musím uvést, že nám slevili z původní ceny na 2/3. Nicméně moje zdířka na sluchátka stejně nefungovala, a tak jsem si nemohl užívat kvalitní americké kinematografie.

Když projíždíme Středohořím, říkáme si jak je to tu krásné a jak bychom sem mohli někdy na čundr. Až hospůdka u Marešů nám dokazuje, že jsme tu na čundru loni byli. Vlast opouštíme na přechodu Krásný les a přes Německo míříme na Kodaň. Přes dva trajekty se ráno dostáváme do Goteborgu, kde nás část lidí opouští a přesedá na bus do Stockholmu. My pokračujeme do Norska a kolem půl třetí se dostáváme do Osla.

28.7. Oslo

Na první pohled nám připadá Oslo šeredné, z jiných pohledů to nebylo tak hrozné, ale stejně nás jako město nenadchlo. Nejdříve se chvíli producírujeme po rozlezlém nádraží, ale nakonec nacházíme turistické středisko ve věži a jdeme pro rady. Po chvíli čekání se dostáváme nařadu k jednomu ne moc milému pánovi ne moc milému pánovi, který nám ale na dotaz po kempu ukazuje místo, kde se dá kempovat nadivoko. Kupujeme městskou na den za 60 NOK pro jednoho a jsme hned překvapeni, když nám oznámí, že neberou jinou než norskou visu. Bágle necháváme ve skříňkách na nádraží skříňkách na nádraží a jdeme se cournout po městě. Těsně po příjezdu jsme zažili neskutečný liják, až jsme se báli, kam že jsme to přijeli, ale teď už je krásně a rázem jako by ustaly všechny předchozí trable. Po prohlídce hlavní třídy jdeme do přístavu a nové nákupní zóny. Pak mažeme tramvají do parku na Vigelandovy sochy. Ty jsou parádní, svítí pěkně sluníčko, takže děláme nějaké fotky.

Kolem deváté se přemisťujeme zase na nádraží, bereme batohy a jedeme na konečnou stanici metra číslo 3, kde je krásné jezero, jak stvořené pro přespání. Vaříme první z dobrých hostinců, a protože jsme z busu celí nevyspalí, tak mažeme kolem jedenácté spát. I tady je dost dlouho vidět, ale s tím na severu se to nedá srovnat.

29.7. Rondane

Jelikož vlak směrem na Trondheim odjíždí v 8, tak chceme vstávat v 6:00, abychom v klidu zabalili stihli dojet do centra. Bohužel nějak zamačkáváme a tudíž se budíme až v 6:45. Rozhodnutí, že to stihneme, rychlé balení, rychlá chůze na metro. Stihli jsme to krásně, v 7:45 jsme na nádraží, kupujeme rezervaci , bereme si jízdní řád a vlakem frrr na Trondheim.

Už nevím jestli nás to napadlo večer nebo až ráno ve vlaku, ale všimli jsme si, že vlak jede kolem Rondane, kde by měl být někdy odpoledne, takže když tam vystoupíme, půjdeme se projít do hor, tak můžeme chytit vlak ve 3:00 ráno a na sever cestovat přes noc a ráno. Každopádně Jana vybavena vytáhla průvodce a vyčetla co se dalo. Vystupujeme v Ottovi a řešíme, jak se dostat co nejblíže do hor. Ze začátku si říkáme, že to nějak dojdeme, že vlak jede až ve tři ráno, takže nás nic netlačí, podle mapy to má být jen nějakých deset kilometrů. Bohužel nádraží je přes noc zavřené, takže bychom se k batohům do skříňky nedostali, musíme je tedy vzít s sebou. Stopem se s francouzema dostáváme přes Mysuseter po placené privátní cestě až na parkoviště, kde cesta končí a musí se dál pěšky. My se dostáváme k chatě Rondvassbu, kde se rozhodujeme, jestli vylezeme na nejvyšší vrchol pohoří, nebo jestli půjdeme zpět. Druhá možnost vyhrála, protože cestou sem jsme si uvědomili, jak moc je to z Otty daleko a jak moc se stoupalo do hrozných výšek, a proto se chceme na parkoviště dostat včas, abychom měli nějakou naději na stopa.

Máme ale štěstí a hned pár kroků za parkovištěm nám staví švýcar, který nás háže až na nádraží do Otty. Tam jsme někdy okolo šesté hodiny. A když už se rozhodujeme, kam že to půjdeme spát, tak nás napadá to, že vlastně ještě kolem sedmé večer jede vlak do Trondheimu. Dřív jsme s touto variantou ani nepočítali, protože jsme mysleli, že to nemůžeme takhle brzy stihnout. Vaříme tedy pořádné Trolltelíny, čímž jsme pravděpodobně naštvali troly jižního králoství viz dále, a za chvilku už sedíme ve vlaku na Trondheim. A jelikož bylo nádraží zavřené, tak jsme si nemohli ani koupit rezervaci, nad čímž průvodčí jen mávl rukou (takto nechtíc jsme si nekoupili rezervaci ještě několikrát).

Cesta na sever je strašná. Občas se probouzim a vidím všude kolem se válet strašné mraky, prší, prostě běs. Raději opět zavírám oči a spím a dělám, že jsem neviděl, kam to jedeme. V Trondheimu máme chvilku na přestup, takže kupujeme nějakou tu ňaminu a šup do nočního vlaku , který jedo něco po půlnoci do Bodo.

30.7. Bodo - Lofoty

Ten haluz počasí, co jsem viděl přes noc, musel být jen sen. Protože před Bodo, právě když přejíždíme polární kruh, se probouzím a je nádherné počasí. Je dokonce tak nádherně, že se odvažujeme změnit plán a troufneme si jet i na Lofoty. Nejdříve tam a pak teprve Rago. Do Bodo přijíždíme něco okolo deváté hodiny a hned chytáme trajekt na Lofoty. Jízda trvá asi 3 hodiny a výhled na začátku a na konci plavby je úžasnej, jak z pohádky. Cestou přes moře je sice potaženo (aspoň nerušeně plánujeme, co budeme dělat na Lofotách), ale při přistání v Moskenes už je zase parádní modro. Slyšeli jsme, že na Lototách dost prší, a tak mě dost pobavilo, když v informačnních materiálech o Lofotách upozorňovali, že na Lofoty se vyplatí jet za každého počasí - no matter what the weather. Tak jsem si říkal, jak to tam ty šmejdi můžou napsat a myslet to vážně. Po dvou velice vydařených dnech můžeme pouze říct, že když to počasí vyjde, tak je to snad nejhezčí kout Norska (alespoň z toho, co jsme viděli). Je to teda spíše na koukání zespoda než na nějaké přechody hor, ale ty pohledy jsou úžasné.

Po příjezdu se necháváme busem zavézt do A, kde po chvilce váhání jdeme do kempu. Kemp je to úžasnej s krásným výhledem na moře. Stavíme stan a hned vyrážíme na tůru kolem jezera na hřeben. Tedy ne úplně kolem jezera, protože Jana chce nabírat výšku už cestou podél jezera, a tak jdeme jakousi pseudocestou plnou malých bízek, kopřiv a výmolů, abychom na konci jezera slezli na základní výšku a začali se do sedla hrabat od začátku. Prudké stoupání máme do hodinky zvládnuté a otevírají se nám nádherné pohledy na jižní část ostrova. Cestou zpět se koupeme, zjišťujeme, jak úžasné to je, když je v devět vidět jako u nás v pět. Člověka nic netlačí, aby chvátal z tůry za světla domů - vidět je pořád.

Po návratu děláme další z delikátních hostinců a rozhodujeme se, že by byla velká škoda vidět z tohoto úžasného ostrova jen tuto malou část, a proto si zítra půjčíme kola a trochu to tu objedeme.

31.7. Lofoty na kolech

Hned ráno si v jednom z hostelů půjčujeme kola (ani nám nevadí, že přehazovačky moc nefungují, v černé barvy jsou kola krásná a Jana si nemůže vynachválit nákupní košíček) a vyrážíme na honbu za fotografiemi a dech beroucích výhledů. V Reine se zastavujeme na občerstvení a zkoumáme rybářské domky. Pak dál na sever míříme přes několik mostů až k městu Krystad, kde jsme měli vidět velký vodní vír, ale protože byl asi zrovna špatnej čas odlivopřípivu, tak tam vír byl jen malinkej.

Za den jsme na těch hapinách najeli něco kolem 60 km, cestou domu jsme si nakoupily uzenou rybu a něco málo mořských potvor, o kterých jsme nevěděli co jsou zač, ale byly moc dobrý. Ještě ten den jsme uvažovali, že bychom se zítra přemístili na ostrov Varoy, což má být něco jako Lofoty v kostce. Ale už celý den se přes ostrovy tím směrem válelo tolik mlhy, že jsme to večer zamítli a rozhodli se jet ráno do Raga.

1.8. Lofoty - Rago

Mlha nás neklamala. Ráno kolem páté hodiny nás budí stan, jak nás tyčkama doslova fackuje přes obličeje. Je ohromný vítr, stan se prohíbá tak, že to laminátový tyče od stanu málem zauzlovává. Chvilku tyčky držíme a pak se rozhodujeme, že nemá cenu zůstávat, takže pojedeme prvním trajektem zpátky do Bodo. Vždy jeden balí věci a druhý drží stan. Naštěstí neprší, to bychom byli durch. Když máme oba sbaleno, tak lezeme ven a balíme stan ve snaze, aby nám tropiko neulétlo kamsi v dál. Klíčové je neodkolíkovat stan dříve, než budou vyndané tyčky. To kladu Janě na wrdce několikrát. Manévr sbalení stanu se vydařil, takže rychle sprchu a mažeme na bus. Jenže až na místě zjišťujeme, že tento raní bus má u sebe malinkatou hvězdičku a dole u hvězdičky je jakýsi norský blábol zakončen telefonním číslem. Takže na prní bus se musí asi zavolat, aby vůbec jel. Nevadí přečkáváme v kuchyňce kempu na další trajekt. Ovšem druhý trajekt jede právě přes Varoy, čili tím také. Takže nakonec značně mlhou nakažené Lofoty opouštíme až kolem desáté hodiny.

Do Bodo se dostáváme do dospávací kůře na trajektu, kde si Jana neodpustí bagetu, o které zjišťujeme, že náš vyšla na nějakejch pěknejch 350 korun. V Bodo slabě mrholí. Město je opět ošklivé, a tak jen hledáme nějakou mapu Raga, kterou stejně nemají, a šup na vlak do Fauske. Tam přesedáme na bus, poznáváme výhodu interrailu a hasíme si to do Megardenu. Tam nás čeká pěkná zrada. Autobusák nás vyhazuje na zastávce, od které vede silnička, od které očekáváme, že nás dovede do Laksholy - kempu před Ragem. Dokonce podle velké mapy Norska co máme to sedí, protože odbočka má být ještě před vesnicí Megardne, kde nás vyhodil autobusák. Takže se tudy vypravujeme, ale po pár metrech potkáváme příjemnou norku, která se s náma dává do řeči a mimojiné říká, že tudy určitě ne. A vede nás zpět na hlavní, že nám ukáže kudy. Během asi půlhodinového rozhovoru říká, že autem to do Laksholy trvá asi deset minut, a že jen projdeme dva tunely a hned doleva. Pak se taky divý, že nemáme nic reflexního, což hned pouštím z hlavy. Po hlavní ve směru busu procházíme Megarden (mapa zalhala) a za Megardenem je najednou tunel, který máme projít. No je 200 metrů dlouhý a kolem krajnice jsou vždy takové závojíčkaté kapsy vytesané ve skále. Jdeme do toho. Když nás míjí autobus pouze z jednoho směru, tak to, když se člověk do kapsy hodně namáčkne, celkem jde. Když se ovšem u nás míjejí dva náklaďáky, tak si říkám, že tady by nám nebyly ani batohy z reflexního materiálu nic platný, je to křeč. Poslední deítky metrů dobíháme ven. Bejt řidič a najednou si všimnout, že na něj ze skály vedle blatníku čumí ze tmy túrista s batohem, tak asi nejdříve dostanu infarkt a pak ho strašně prokleju až do třetího kolene. Janča je z toho nějaká naměko a když po pěti minutách dojdeme ke druhému tunelu, který je už i súžený, kapsy tam skoro žádný nejsou, je dozatáčky a měří skorem půldruhýho kilometru, tak se blokuje a i přes mé vehementní mávání baterkou jí před očima rozhoduje, že tudy nejdeme. Jsme na hlavní silnici do Narviku, vedoucí těsně kolem fjordu, uskřípnutý mezi dvouma tunelama, do kterých už Jana nevleze a obejít se to nedá. Zbývá jediné řešení. Před druhým tunelem, na tom nejméně přehledném místě co jsem kdy viděl, začínáme stopovat. Šance, že nám některé z aut, co si to sype z kopce, těsně před vjezdem do tunelu zastaví, je téměř nulová. Asi po čtvrt hodině něvěřících pohledů rozhodujeme, že půjdeme kousek zpět a budeme stopovat zpět před první tunel a tam na nějakém přehlednějším místě pak stopneme něco až za druhý tunel. Ale ještě zkusíme tři auta. Rozesmátý němec s dodávkou si to zaflekoval přímo před tunelem, na nic jsme se neptali, naskákali dovnitř a tradá za tunel. Opravdu hned za druhým tunelem je odbočka na Rago, ale nestíháme zastavit a projíždíme ještě třetím asi dvacet metrů dlouhým tunýlkem a hulákáme na němce ať nám zastaví. Zvládl to až za mostem. Takže se pěšky vracíme a odbočkou na Rago se již po nefrekventované silnici vydáváme dalším (již bezpečným) tunelem směrem na LaksHolu. Už vůbec nepší a my si vykračujeme kolem prvního ošklivého kempu. Jen se zastavujeme a ptáme se jestli je směrem dál po silnici ještě nějaký kemp. Prej že jo a mapu, že nemají, takže jdeme dál. Říkají, že je to dost daleko, ale tohle slýcháváme pořár a podle mapy je to něco přes 5 kilometrů.

Ale skutečně po asi hodině chůze začínáme znervozňovat. Furt si říkáme, že už to musí být, zvlášť, když potkáváme ceduli s informacemi o národním parku. Jana už mě přemlouvá, že to otočíme a půjdeme zpět, ale ještě jukneme, za poslední zatáčku a tam konečně silnice končí a jsme v něčem, co by mohlo být kempem. Je to prakticky jedna budova, kde přebývá asi 95 letý děda, který neumí ani slovo jiným jazykem než norsky. A podle mě i to už před 38 lety zapomněl. Janča se ujímá rozhovoru, nakonec mu dáváme 60NOK a on, že asi OK. Naštěstí potkáváme partičku 4 čechů, tak se aspoň dozvídáme, kde je pitná voda, záchody atd. Zároveň nám dávají z Internetu staženou mapu, podle které jsme park prošli. Víc nebylo třeba. Večer jsme udělali další z hostinců a vytuhli neskutečně brzy, protože jsme chtěli brzy vstávat a Rago projít za jeden den a ještě se přesunout.

2.8. Rago

I tentokrát nejsme schopni vstát a místo v 6 vycházíme až v 7:30. I tady v Ragu bylo přes celou noc dobře vidět. Na Rago se pořádně impregnujeme, bereme návleky a vyrážíme cestou, která vede přímo z kempu strmě do kopce. Svítí krásně sluníčko a my se proplétáme kolem krásné řeky, bahnšť až pod skalní stěnu, po které poděl potoka vyšplháváme do údolí obklopeného krásným holým skalnatým masivem, po jehož hřebenech budeme dnes chodit. Až zde začíná hranice parku - asi po 2 hodinách chůze silně podmáčeným terénem. Rychle se bažinatými loukami dostáváme ke skalnatému masivu a vystupujeme na hřeben, je to úžasná procházka, nic takového jsem doposud neviděl. Dole pod náma se ve svých meandrech, za které by se nestyděla ani horní Lužnice, klikatí jako had řeka. Slunce už zmizelo a po obloze se válí šedivé mraky. Vypadá to, že musí začít každou chvíli pršet. Ale nezačíná. A počasí krásně podtrhuje jedinečnou atmosféru tohoto místa.

Za další asi dvě hodiny se dostáváme ke krásně zařízené chatě, musí být radost tu spát. Dříví, plynová bomba, svíčky, elektrický kolektor. Zpisujeme se do knihy, přidáváme body počítadlu čechů a jdeme dál. Asi za dva kilometry se oddělujeme z cesty vedoucí do Švédska a pokračujeme v okružní cestě. Nikde nikdo, nádhera. Několikrát bloudíme, nemůžeme najít mohylky. Vidíme krásné vodopády, jezírka, vše je opravdu podmáčené, takže člověk fur tak nějak čvachtá. Asi ve třech čtvrtinách cesty přichází nádherný vodopád tekoucí z jezera Litlerivatnet přímo do řeky, která se celou dobu kroutí pod námi. Krátká zastávka a teď nás opravdu čeká zkouška naší impregnace. V poslední části je podmáčených luk a cestiček tolik, že už se ani nesnažíme pořádně jim vyhýbat. Jít to z druhé strany, tak bychom asi došli jenom k vodopádu a dál bychom nešli. Ale to by byla chyba, stojí to za to.

Zkratkou se dostáváme do Laksholy za mírného poprchávání, značně uťapaní, asi v 17:00. Nastává rozhodnutí, jestli zkusit chytit vlak ve Fauske, který odjíždí ve 21:38. Nejdříve se nám fakt nechce, ale protože zase vychází slunce, tak Janu přemlouvám, balíme stan a vyrážíme směrem k osudným tunelům. Dnes cesta ubíhá mnohem rychleji. Na hlavní jsme asi za hodinu a čtvrt a na stopa máme něco přes hodinu. Stopujeme přímo na odbočce na Rago, ale když nám ani 30 minut od příjezdu autobusu nic nestaví, přesunujeme se před most. Důležté je chytit stopa, který nás zaveze na zastávku za tunelama, před tím než tudy pojede autobus. Naštěstí nám ve 20:20 staví nor a veze nás až do Fauske na nádraží. Takže jenom něco pojíme, převlečeme se na noční jízdu, snažíme se z automatu vydolovat rezervace, což se nám nevede, takže zase jedeme bez nich a ve 21:38 míříme vlakem do Trondheimu. Tam sušíme botky a ponožky, což jistě nemohlo nikomu ve vagónu ujít.

3.8. Trondheim - Andalsnes

Ráno v 7:40 dorážíme do Trondheimu, necháváme batohy na nádraží, jdeme zjistit něco na informace na nádraží, kde jsou na nás fakt nepříjemní a vydáváme se na prozkoumání města. To jakoby spalo. Na ulicích jsou opuštěné stánky, jejichž význam se dozvídáme až v Íčku. Dnes se tu pořádá festival jídla, takže se u každého stánku něoo kuchtí, griluje a nabízí. Prohlížíme si tronheimské higlights památky, což je mírně podseknutá katedrála, jedna křesťanská bašta a jinak nic. Je tu také interrail centrum, a tak si říkáme, že zkusíme, co to vlastně je. Ukázalo se, že je to jakýsi hostel pro mladé, kde se dá výhodně přespat. Ovšem dost to na nás působí stylem: Všichni se tu máme rádi, jsme mladí, svobodní a kreativní studenti z celého světa, pro které padají všechny bariéry. Takže využíváme bezplatný Internet k zjištění, jestli nám nezrušili zpáteční let, sprchujeme se a jdeme dál zkoumat uličky Trondheimu. Ani toto město nás neokouzlilo. Prakticky nejlepší, co jsme zde viděli, byl výtahsamochod pro kola do kopce. Jedna paní, placená za neustálé vyvážení se na takovém stupátku a opětovném sjíždění kopce na kole, se kolem nás několikrát prohnala, čímž připoutala naší pozornost.

Na nádraží máme ještě rezervu, tak si dávám ozdrravného šlofíka na lavičce před nádražím a v 16:05 vyrážíme s přestupem v Dombasu do Andalsnes. Trať z Dombasu do Andalsnes je kouzelná. Nejdříve hřebeny Dovrefjellu a pak vysoké štíty tyčící se nad tratí poblíž Trolí stěny, řeky podtékající vlak mě nutí přebíhat od jednoho okénka ke druhému. Toto byl asi nejhezčí úsek, který jsme vlakem jeli - i když ve Flamu tvrdili něco jiného.

V 20:25 přijíždíme do Andalsnes, které by možná nemuselo být tak ošklivé, kdyby zde zrovna neprobíhal festival RaumaRock. RaumaRock se od festivalu v Trondheimu lešl tím, že sevšude po ulicích procházeli ožralí mládežníci, močilo se v parcích a na krajnicích se váleli smažky, které se snažili jejich kamarád probrat pořádným fackováním přes tváře. Sodoma, běs a hrůza. Rychle do kempu, který byl naštěstí daleko od ohniska RaumaRocku. Bohužel byl ještě dál, než jsem si to stačil naplánovat a kák co na mě káh přišel mě hodně zaskočil. To samo o sobě by mi když jsem přisedal jen tak u krajnice nevadilo, ale představa ožralých, na mě povykujících, RaumaRockerů byla trýznivá. Naštěstí nikdo okolo nejel.

Naštěstí kemp nebyl úplně tak hrozný, takže dáváme další hostince a prohlížíme fotky a těšíme se jak si zítra pěkně vylezeme na zdejší krásné vrchy, je jasno, takže to určitě vydrží.

4.8. Mjolvafjellet

No tak ráno úplně pěkně není, ale každopádně vyrazíme na krásné výhledy na fjord, ledovce a na trolí stěny. Chvilku nám trvá než nalezneme nástup na Mjovfafjellet, ale pak už asi hodinu a půl stoupáme po pěkně značené stezce do strašného krpálu. Dostáváme se k první chatě, chvilka oddechu a pak mažeme dál. Jdeme podle průvodce, který nás nutí nejdrříve trochu klesnout a pak zas nastoupat zase výšku k poměrně nezjímavé mohyle, kde se máme odtrhnout od cesty a najít si vlastní, směrem doprava na nejvyšší vrchol. Když se konečně dohadujeme na tom, co je náš cíl, tak se tam vyhrabáváme a přichází oblačnost. Snese se pár kapek, výhled není úplně ideální, ale na straně k fjordu je toho vidět pořád dost. Cestu zpět nevolíme stejnou trasou, jak radí průvodce, ale chceme si to zkrátit cestou po hřebenu, což se ukazuje jako výborná cesta, ze které se naskýtají pěkné pohledy ze zubatých ostrohů.

Cestou dolů trochu kape, ale je to nepříjemné pouze v tom, že kořeny, po kterých se většinou sestupuje, děsně kloužou. Na sestupu nám navíc pěkně vyhrávají z RaumaRockFestu. Než docházíme do kempu, tak jsme suší. A dělá se zase jasno. Z toho usuzujeme, že tady je ráno vždy zataženo a pak navečer se dělá pěkně. V tomto duchu volíme náš zítřejší plán - přes ráno se prospíme a na trolí stezku vyrazíme až odpoledne.

Večer píšeme pohledy, flákáme se, odpočíváme, vaříme další hostinec a brzy jdeme spát.

5.8. Trolí stezka

Ráno se snažíme držet plánu a balíme až kolem jedné hodiny, dáváme hracharandu, a jdeme si stoupnout na silnici, které nám silně neochotná obsluha říká, že vede naším směrem. Nějak se nám to nezdá a skutečně. Asi po půl hodině nám zastavuje chlapík, že nás jako vezme. Bohužel silnice na které stojíme vede do Dombasu. Je pravda, že se z ní naše stezka odděluje, ale většina aut jede samozřejmě jinam. Tak pěkně děkujeme a jdeme zpátky přes most a uzounkou silničkou vykračujeme k našemu cíli. Naštěstí asi po dvaceti minutách chůze nám zastavujou poláci a berou nás na trolí stezku (Trollstigen). Bohužel náš včerejší plán nevyšel a když jsme v průsmyku, tak začíná pršet. Trolí stezka je nezajímavá, tak jak jsme si mysleli, takže nemá cenu se tu zdržovat a vyrážíme i s batožinou směrem nad vodopád na Trolltindan. Je to dřina, cesta je v kamení neřitelná, potíme se jak vepři, Janča skoro kleje. Potkáváme češku, se kterou nejdříve vedeme zdařilou anglickou konverzaci, a která nás uklidňuje, že už musíme být alespoň v půlce.

Když jsme se vyhrabali nad vodopád, tak přestalo postupně pršet. Překračujeme kamené pole, šutry kloužou jako ďas. Já nechávám Janu u batohů a jdu hledat nějaké alespoň trochu rozumné místo na spaní. Po chvíli se vracím a vidím, že Jana taky chtěla něco najít, ale jaksi zapomněla, že má hlídat batohy. Takže nastává pětiminutová vložky při hledání batuhů, které jsou v tom kamení opravdu špatně vidět. A to vše asi 10 minut co jsme potkali dva čechy, kteří v tom kamenném poli hledali klíčky od auta, které tu cestou nahoru ztratili. Marně. Nevím co si počali.

Na pseudorovince stavíme stan a převlékáme se z prochcanopromočených hadrů. Bojíme se další větrné noci, jsme totiž celkem vysoko v horách a po zkušenosti z Lofot už zdejšímu větru nevěříme. Navečer se dají udělat aspoň nějaké fotky. S Jančou rozvažujeme jestli za tohoto počasí budeme hrabat až na vrchol. Po chvilce debat vymýšlíme klíčový bod plánu a dáváme před stan kousek sýra pro trolly na usmířenou a jdeme spát. Podle průvodce to na vrchol musí být už jenom hodina, takže když si přivstaneme, tak to musíme ráno vyběhnout a ještě někdy po deváté stihnout z Trollstigenu autobus. Plni zvědavého očekávání usínáme.

6.8. Trollstigen

Ráno vylézám někdy v půl šesté. Trollové dar přijali a je modro. Jana se chvilku rozhoduje jestli půjde na vrchol taky, nakonec jde. A dělá dobře, je to krásný výstup. Zpočátku tedy nejdříve nadáváme - na značení, průvodce a na všechno. Kvůli nesmyslně poházeným mohylám se strašnýma kamenýma mořema dostáváme na nesprváný vrchol. Cesta opravdu nekoresponduje s průvodcovým hodnocením obtížnosti cesty. Je jasné, že autobus nestíháme, protože místo hodiny se na vrchol plazíme dvě a ještě tam nejsme. Jakmile ale cesta přijde na sníh, tak je mnohem příjemnější. Navíc se nebe úplně čistí do azura. Hlobuko pod námi je krásná inverze a jakmile vylezeme na konečný hřeben, nemůžeme se nabažit úžasných pohledů na rozlehlá údolí pod námi, na ostré, úzké stěny Trolltindanu.

Cestu zpět jdeme již po správné cestě, která je mnohem příjemnější. Až když dorážíme ke stanu tak potkáváme první autobusové túry ženoucí se nahoru. Opravdu to bylo krásné ráno. Pomalu balíme a vydáváme se zpět k parkovišti. Na poděkování necháváme ještě kus sýra a sypeme dolů. Začínají se nám ozývat kolínka. Janča s batohem neustále padá a kleje, takže jsem rád, že už jsme na parkovišti a můžeme stopovat na Linge a z něj pak trajektem na Eidsdal.

Po chvilce nám zastavují dva angličani s karavánkem. Je s nimi příjemné popovídání a cestování, o anglii, skotsku a všem možném. Vezou nás až k trajektu, ale omylem nedoříme do Linge, ale do Valldolu. Zjišťujeme, že z něj jede trajekt přímo do Geirangeru, takže hodinku relaxujeme, osvěženi nákoupeným ovocem a pak se napůl vyhlídkovou plavbou vydáváme na dvě a půl hodinovou cestu plnou vodopádů.

Po příjezdu do Geirangeru hledáme místo na spaní, což se ukázalo jako docela velký problém. Nikde nebylo ani trochu rovné místečko, které by nebylo posráné od krav. Nakonec nalézáme rovinku na půl stanu vedlo silničky plné kempujících karavanů, vaříme a usínáme.

7.8. Keipen

Ráno boříme stan a jdeme postavit do kempu. Hned potom razíme na íčko, kde se dozvídáme, že trasa na proslulou Kazatelnu (Prekostolen) a dále na kopec Keipen je právě kolem místa, kde jsme spali. Asi po půl hodině kolem fjordu se dostáváme na místo, kde se začíná stoupat na Kazatelnu. Cesta je celkem pohodová, dneska jsme si taky řekli, že si dáme odpočinek, a proto vylezeme jen na Kazatelnu a dál nepůjdeme. Všude je plno malin a borůvek, a tak je nesmírně obtížné Janu přimět k pohybu. Narážíme na dva potčky, kde doplňujeme vodu a je to snad ta nejlepší voda co jsem kdy pil. Asi po hodině a půl se dostáváme na Kazatelnu, odkud je krásný výhled na fjord a na vodopád sedmi sester. Je to celkem dost lidí, takže se klidíme stranou a tam si Jana dává hody a já odpočívám.

I když jsme si říkali, že dneska nepolezem žádné velké trasy, tak stejně neodoláme a vydáváme se výš směrem ke Keipenu. Je krásné azuro. Od Kazatelny už řekvapivě nikoho nepotkáváme, což je paráda. Vede tam hezká cestička a jak se dostáváme výš a výš, tak jsou báječné výhledy. Asi po další hodině výstupu se dostáváme na opuštěnou osadu chalup na jakési náhorní louce, která je opět silně podmáčená a opět ztrácíme cestu. Vybíráme si tedy náhodně kopec a směr a jdeme napůl loukou napůl kamenným polem stále vzhůru. Vždycky si říkáme, že vylezeme pouze na další vrchol, ale za ním se zjeví další a my si říkáme, že by byla škoda se nevyhrabat výš. Už je celkem dost hodin, ale světlo je pořád, takže se nakonec po znovuobjevených červených cákancích dostáváme k prvnímu sněhu a krásnému malinkatému jezírku, kde odpočíváme. Teď už je nám jasné, který vrchol je Keipen. Posledních 50 výškových metrů ční z ještě travnatého hřebene v hrozivé ostré skalnaté špici. Tak proto říkali, že budeme potřebovat nějaké lezecké dovednosti. Ale když už jsme tak vysoko, tak se zkusíme podívat alespoň k úpatí špice a uvidíme. Čím víc se přibližujeme, tím se jasněji rýsuje cestička kudy se nahoru poleze. Nakonec to vůbec není obtížné, možná jen člověk se strachem z výšek by mohl mít asi na jednom místě problém, jinak je to naprosto bezpečné. Červené cákance jsou teď absurdně po každém metru, aby bylo vidět přes který kamen přelézt. Takže když bez červených cákanců najdete vrchol, tak tady se určitě neztratíte. Výhled stojí za to. Lodičky ve fjordu jsou opravdu malinkaté. Něco pofotíme, pojíme a protože je už kolem osmé večer, tak vyrážíme stejnou cestou zpět. Čeká nás sestup do Geirangeru, který leží přímo strmě pod námi, kdesi v hloubce přes 1300 metrů.

Dovolíme si akorát malinké osvěžení v onom hezkém jezírku, při sestupu si několikrát zvrkneme kotník na kamenittých polích a už jsme u chaloupek, kde potkáváme první lidi. Jsou to poměrně mladé dvě norky, které serozhodli strávit nějaký čas v chaloupce svých předků. Jsou udiveny, že nás vidí, protože prej tam jsou tři dny a nikoho zatím neviděli. Zrovna si vyvalené na trávě před chaloupkou vařili čaj a nemůžou uvěřit, že jsme tady. Po asi čtvrt hodinovém rozhovoru se ubíráme na další sestup, který je ovšem opět přerušen, protože musíme dodržet slib, kterej jsem Janě dal, že si natrháme do petky brorůvky a dole si uděláme puding. Jana se mi neustále vysmívá, že nepoznám rozdíl mezi borůvkou a jinou zákeřnou rostlinou, jakýmsi mechem, který se za tisícletí vývoje naučil vypadat jako borůvka a sere se všude mez borůvčí a sběračům, kterých v Norsku pravděpodobně moc není, nabízí své určitě otrávené plody.

Sestup nám trvá celkem asi dvě hodiny a je to pořádný záhul na kolena. Takže dole se kolem fjordu po silnici už jen ploužíme. Večer je slíbený puding s borůvkama a ještě s čokoládou. Příjemná změna oproti hostincům.

8.8. Loenvatnet

Ráno akorát balíme stan a přemisťujeme se na trajekt, který stíháme jen tak tak. Opět napůl vyhlídková plavba, tentokrát i s hudebním pozadím, nás veze kolem skupiny vodpádů, které vidíme vlastně už potřetí, směrem na Hellesylt. Tam hned chytáme autobus a s jedním přestupem ve Strynu se dostáváme do Loen. Celou cestu jedeme s takovou veselouj skupinkou. Je to nějaký adventure britský zájezd. Jedna milá průvodkyně, která má protáhnout asi 10 naprosto navzájem cizích britů přírodou norska a má jim zprostředkovat pořádné dobrodružtví. Ale to ono se dělá špatně, když mají místo batohů kufry. Je vidět, jak je šestý den naprosto vyčerpaná a kdykoli s ní mluvíme o samotě, tak je fakuje jak může. A já se jí vůbec nedivím. Autobusy jsou fakt celkem drahý.

V Loeanu čekáme nějaké íčko, ale kde nic tu nic. Pouze jedna budka s mapama. Tady nás čeká rozhodnutí. Jana od začátku vyhrožuje jakousi Vesleskalou, což má být nějaký zabiják s 1800 metry převášní, ze kterého je vidět na Jostedalsbreen. A teď jsme tady. Přímo pod ním. Ale je oblačnost a vypadá to, že bude i zítra, takže se rozhodujeme jet nejdříve k jezeru Loenvatnet a podívat se ledovcoví splaz. Když tak postáváme u map a přežvykujeme nějaké to jídlo, tak se k nám nachomýtnou dvě postarší holanďanky. Po chvilce konverzace nám nabízejí, že nás hodí k jezeru, tam kam potřebujeme. Cestou kolem opravdu pěkného jezera se diví, že jsme to chtěli jít pěšky (mělo to být asi 10km). No a jak s nima povídáme, tak si vlastně ani neuvědomujeme, jak moc je to daleko. Problém je, že je to tu takové zastrčené a busy sem nejezdí. Takže budeme muset zítra spoléhat na stop, nebo to jít opravdu pěšky.

Necháváme se vyhodit u osady Bodal, kde je příjemný kemp - jen loučka, jeden kohoutek a sucháč a dva stany. Je úplně u jezera, takže si večeři děláme na dřevěném molu. Večer má přijít chlápek, který nás má připravit o nějaké ty NOKy, ale neukázal se. Je pořád velká nízká oblačnost, ze které začíná večer i kapat. Doufáme, že se to do rána vybere.

9.8. Kjendalsbreen

Ráno už neprší, ale oblačnost je pořád. Necháváme věci ve stanu a vydáváme se na ledovcový splaz Kjendalsbreen, který leží na kraji parku Jostedalsbreen. U Loenu je jeden známější, ale prý tam bývá moc lidí, a tak jsme raději zvolili tento, kde jsme opravdu potkali lidi až cestou zpět. Tam to je asi 8km a auta nejezdí skoro žádná, takže asi po dvou hodinách se dostáváme k pěknému splazu, obklíčeného vodopády. Bohužel je pořád oblačnost, takže nevidíme čepici ledovci, o které víme jen z občasného protržení mraků přesně nad splazem, ale pouze modrého hada, stékající ho z mraků k nám.

Cestou zpět taky žádný stop, takže už v poledne máme v nohách přes 16km a to nás ještě čeká cesta kolem jezera zpět do Loenu. Nu balíme stan a vyrážíme. Naštěstí asi po 3 kilometrech nám staví dva norové, kteří nás hážou až do Loeanu před nádraží. Jsme tu dřív než jsme čekali, takže stíháme hned bus, který jede okolo čtvrté hodiny. Pořád je taková nízká oblačnost, přes kterou by na Skale nebylo nic vidět, a proto se rozhodujeme ujet do Flamu, kde si dáme rekreační den na nejhezčí železnici na světě. Popravdě řečeno, toto bylo jediné z našich špatných rozhodnutích. Ale bylo opravdu jen jedno, takže jsme se s tím snadno vyrovnali. Když jsme nasedli do busu a vydali se směrem na Skei, projeli jsme asi 20km dlouhý tunel a jakmile jsme se dostali do jiného údolí je opět úplně modrá obloha. Takže to v Loenu byla pouze inverze. Kdybychom na tu Vesleskalu vylezli, tak bychom měli nádhrný výhled, s inverzí, na celý Jostedalsbreen, který takle obdivujeme aspoň z autobusu. Kdo to ale mohl vedět. Takle se na několik přestupů a na trajektu, kde vidíme poprvé v životě delfíny ženoucí si to jejich typickým sinusovým pohybem proti našemu trajektu (prý byly v dálce vidět i velryby, ale já neviděl), dostáváme ještě jedním busem až do Flamu. Je večer, je tu spousta lidí, kemp je ošklivej a neskutečně drahej. Snažíme se tudíž najít nějaké jiné místečko na spaní, ale bohužel, už jsme moc na jihu. Všechno je bezvadně upravené, zeleň ustříhaná na milimetr a všude cedule, že se tam nedá stanovat. Zhnuseně, plni vzpomínek na nedosaženou Vesleskalu, zalézáme do stanu, vaříme si v předsíňce a uléháme. Snad ten vlak bude stát za to.

10.8. Flam - Myrdal - Bergen

Ráno se vyvalujeme ze stanu a míříme si to pryč ze škaredého kempu na vlakové nádraží, kde má jezdit neuvěřitelná dráha, na kterou se bohužel nevztahuje interrail. Ale je to obrovské zklamání. Nejdříve zažíváme asi půl hodinu čekání ve frontě na vlak, který tu ještě ani není. Všem je jasné, že pokud si nesednou vedle okénka, tak neuvidí vůbec nic, krom kýčovitého vybavení vlaku. Japonci, španělé, frantíci, všichni se cpou a nuvěřitelně předbíhají. Všichni obvěšeni foťákama, čím víc tím líp. Každý člen rodiny má alespoň jeden. Už v totu chvíli začínáme tušit, že je zle. Tlačenice propuká v davové šílenství, když vlak doráží na nádraží. Výpravčí stíhá kontrolovat každý dvacátý lístek a po chvíli je udupán úplně. Padli jsme do turistické pasti, která se z lidí snaží vtáhnout co nejvíce peněz a na svoji obhajobu používá spoustu přídavných jmen, které mají její cenu zvýšit. Přátele, pryč odtěchto pastí, nevěřit ničemu co zavázání urbanoturistikou a frrr do hor, tam nejsou lidi a je tam dobře.

Krom jiného se železnice chlubí asi dvaceti tunely, což jako cestující turista jistě velmi oceníte, ve vlaku. Neustále vám někdo strká před obličej fotoaparát, aby mohl naslepo udělat fotku výhledu, který by mohl z normálního výstupu na vrchol po svých udělat třikrát lepší, ale zato tady ho má se šmouhama na skle a s půlkama obličejů naprosto neznámých lidí. A za dost slučný peníz.

Abych nebyl jenom jedovatý, je tam jeden pěkný vodopád, u kterého vám vlak zastaví a můžete se na něj podívat ven z vlaku. Ale to je opravdu to jediné.

Po dvaceti kilometrech tedy v Myrdalu konečně přesedáme do vlaku na Bergen a cestou kolem Dovrefjellu vidíme hezčí věci než na železnici Flam - Myrdal. Pak nás tak napadlo, chudáci ti lidi, co to jeli jako výlet a museli se po té samé trati vracet. Do Bergenu přijíždíme někdy odpoledne, kolem třetí hodiny. Nejdříve nás Bergen nezaujal. Ta strana kudy se přijíždí vlakem není nic moc. Ale hned jak necháváme zavazadla na nádraží a vyrážíme do centra, tak měníme názor. A jistě to není podmíněné pouze tím, že nás Bergenu vítá modrou slavobránou. Z toho jsme si totiž dělali celou cestu legraci. V Bergenu je totiž prý nmožné, aby bylo hezky, že prej tam 280 dní v roce prší a všichni známí co tam byli totálně prochcali. Dokonce jedna paní od Humi, která nám den před odjezdem prodávala kalhoty, tvrdila, že tam půl roku studovala na erasmu a že prej tam začne pršet a prší 80 dnů v kuse. No běs. Aly my máme, jak jinak, modro.

V centru je ohromné množství lidí, všude stojí pouliční umělci a předváději své kousky. Ve městě probíhá festival her (ten kdo pozorně pročítal, tak si všiml, že v každém vetším městě, krom Osla, kde jsme byli, probíhal nějaký festival). To znamená spoustu lidí a zvětšenin deskových her. Dokonce jsem si k večeru zahrál megašachovou partii. s nějakým norem. Byla to mimochodem jedna z nejnapínavějších partií, co jsem kdy hrál. Spousta figur v poli, strategické obsazování pozic, skoro žádné vymlácené figury.

V íčku se snažíme dostat nějaké informace o spaní a zajímavých místech. Je tam ale příšerný nával, takže se spokojujeme jen s pár rychlejma radama a mažeme se projít. Takové to turistické centrum je nabité lidmi, a proto se brzy skrýváme do odlehlejších uliček, což je naše štěstí. Objevujeme totiž úžasnou čtvrť v kopci, kde osamocené baráky tvoří spleť uliček a uličičiček, ve kterých se dokážeme protloukat přes dvě hodiny. Občas se uzounkýma schodama dostanete někomu před vchodové dveře, občas je to regulérní ulička. Prostě paráda. Doporučuju všem milovníkům drobných uliček, k odpočinku nutících laviček a krásně barevných květináčů, navštívit.

Na večer se přesouváme do frekventovanějších míst, dáváme něco k snědku, kupujeme něco z darů moře na rybím trhu a kolem desáté hodiny se, už s batožinama, pomalu šouráme na autobus na letiště. Letíme ráno, a proto jsme se rozhodli na letišti přespat. Na letišti si vybíráme útulné lavičky a vytuháváme v poklidném spánku až do rána

11.8. Praha

Ráno utrácíme zbytkové drobné za knížku a necháváme se odbavit. Jana pro pobavení propašovává švýcarák na palubu ještě nepříjemné čekání a letíme čímž uzavíráme naší cestu po Norsku.

Do chladné Prahy dolétáme někdy okolo desáté hodiny a jdeme se ponořit do běžných životů šedivé Prahy a řešit rozbité garniže a okna.

Rady

  • Cestování

    Pokud je vám pod 26 let a chcete se podívat na sever norska, pak se vyplatí zakoupit Interrail jízdenku. Ta se dá pořídit buď pro severní státy nebo jen pro Norsko. My jsme koupili pro pouze pro Norsko (5559 Kč). S Interrailem máte pak určitý počet dní, kdy můžete po Norsku cestovat zadarmo. Teda ne úplně zadarmo. Do některých vlaků si musíte koupit rezervaci. Ta stojí přibližně 50 NOK pro jednu osobu. Interrail pak dále nabízí některé slevy, ale my jsme jich moc nepotkali - jednou v autobuse a jednou na trajektu (Geiranger - Hellesylt).

    Pokud ovšem plánujete navštívit pouze jižní parky, pak se asi spíše vyplatí koupit letenku třeba do Bergenu a pak se jednou přepravit do parků a tam chodit. Vyjde to levněji - zvlášť když si vypomůžete třeba stopem.

  • Norské vlaky

    Norské vlaky jsou velice komfortní, nedá se to s těma našima plečkama vůbec srovnávat. Zvláště pak ty na delší vzdálenost jsou suprdupr nové. V pendolínu jsem nejel, ale tak nějak si to představuju. V jednom takovém jsem se ani neuměl zamknout na záchodě, takže po té, co jsem tlačítkem spláchl a pustil vodovod, jsem se musel zeptat lidí venku jak se to zamyká. Ovšem je pravda, že pokud nemáte interrail, tak se dost prohnete.

    Mají i dobré noční vlaky. I když si nekoupíte přímo lehátko, tak jedete v takovém vlaku, kde dávají přikrývky a polštářky, sedačky se dají sklopit více než normálně, takže vás určítě nečekají cesty podobné této.

  • Jízdní řády

    Většinou jsme měli spoje pozjišťované z netu, ale protože těch tras v Norsku moc není, tak se jim to všechno vejde do takových maličkých jízdních řádů, které dostanete zadarmo na vlakových nebo pro autobusy na autobusových nádražích. Určitě se vyplatí takový řády mít pokud přiohýbáte cestu podle aktuálního stavu počasí a nálady.

  • Platby a peníze

    Platby se v drtivé většině dají provádět platební kartou. Jen jednou jsme se setkali, že v obchodě kreditku nebrali. Jednou se nám stalo to, že karty brali, ale jen od norských účtů. A samozřejmě u řidiče busu musíte mít hotovost. Ale na trajektech, na nádraží, v obchodech, na rybím trhu nebyl problém platit kreditkou. Jinak my jsme s sebou brali přes 3000 NOK na 14 dnů pro dva v hotovosti. Něco jsme přivezli domu a ještě jsme se museli nutit, abychom v hotovosti platili.

  • Norové

    Samozřejmě po 14 dnech nemůžeme soudit celej národ, ale za tu dobu jsme přeci jen nabyli takového dojmu, že norové jsou velmi vstřícní a přátelští lidé. Ale ovšem jen při osobním kontatku, zvláště pak mimo velká města. Ovšem vše je jinak na oficiálních místech jako jsou třeba obchody, íčka, restaurace, nádraží, kempy atd. Tam se tváří jako kakabusové a průběh konverzace byl většinou podle následujícího scénáře: Jsme slyšeli, že prej tady maj odněkud jezdit busy tam a tam...jo... Aha a v kolik jezdí...v šest...hmm a jedzí takle každý den...jo... a i v neděli?...ne...Aha takže v neděli je tam tedy časová změna...jo...

  • Úschovny zavazadel

    Jednou větou fungujou v Norsku bezvadně. I na těch nejprťavějších nádražích existují skříňky na úschovu zavazadel. Za 20-30 NOK jsme si velice často nechávali dva veliké bágle na nádražích a cestovali po městech bez nich. Bágli můžete ve skřínce nechat 24 hodin. Jen jste omezeni otevírací dobou místnosti/nádraží, ve kterém jsou schránky umístěny. To se různí nádraží od nádraží, ale většinou do deseti otevřeno měli a od osmi od rána zase.

  • Hmyz

    Snad v každém reportu, který na webu najdete se píše o tom, jak je hmyz v Norsku neúprosný, že dobytek po stádech šílenstvím vymírá a síťky na hmyz postrádají smysl. Musím upřímně říci, že my jsme takovou zkušenost naštěstí neměli. Repelent jsme ani neotevřeli, síťku od stanu jsme nechávali otevřenou, neoplácávali jsme se... prostě lětající hmyz nebyl. Dokonce jsme se s jedněma angličanama, co jsme stopli, shodli na tom, že Norsko je takové Skotsko ve velkém, ale bez midžin.

  • Drahota

    V Norsku je draho. Je třeba se s tím smířit a přestat přepočítávat. Nejdražší je snad cestování a jídlo, což našince turistu nejvíce zamrzí. Za skrovný nákup sestávajícího se z chleba, vody, sejra a nějakého toho kokýnka necháváte v obchodě tak okolo 80 NOK. Což by vám v Čechách vidalo na hodně slušnou večeři. Naopak třeba outdoor vybavení jsme tam viděli levnější než u nás.

  • Norská města

    Už průvodce psal, že norská města nemají co nabídnout a měl pravdu. Zběžně jsme prošli Oslo, Trondheim a Bergen. V Oslu stojí za shlédnutí snad jen Vigelandův park se sochama a toť vše. Trondheim má jen katedrálu, u které musíte nabýt dojmu, že jí někdo o dobrých dvacet metrů podříznul. Nejvíce se nám líbil Bergen, kde jsme opustili tradiční turistická místa a hodiny se proplétali úžasnými úzkými uličkami v kopcoidní části města. Ale obecně platí pravidlo: nenechat se zlákat žádnýma turistickýma atrakcema a šup pěkně do kopců a hor.

  • Turistická značení

    Na české značení nemá snad žádná evropská země. Občas je to opravdu žalostné. Značení je prováděno velmi sporadicky, obvykle červenými cákanci na kamenech, které se, zvláště nám krátkozrakým, velice špatně hledají. Navíc v některých parcích je červená barva nahrazena žlutou, aby to asi nerušilo ráz parku, takže jsme kolikrát stáli nad šutrákem s lišejníkem a nehtovými vrypy se snažili určit jestli se jedná o živou hmotu nebo žlutý flek.

    Velmi často si značení vypomáhá mohylkami. Mohylek je několik druhů: od pěkných metrových mohyl až po mrzáky sestávajících se ze dvou na sebe položených kamínků. Nejstrašnější je to v turisticky frekventovaných oblastech, kde jsem měl dojem, že turisti si snad pro zábavu staví při výletu vlastní mohylky, takže než jsme pochopili, že se nejedná o téže cestu, tak jsme údolím běhali jak zmatení od jedné mohylky ke druhé a nadávali, jakej že to moula vytyčoval tuto stezku. Co jsme ale odkoukali bylo to, že většinou je dobré jít opravdu přímo k mohyle a od ní hledat další. Když člověk stojí třeba 3 metry od ní, tak další nevidí a snadno sejde z cesty.

  • Stopování

    Se stopem jsme vždycky pořídili dobře - i na málo frekventovaných místech. Ale norové jako takoví neberou. Většinou nás brali turisti. Přesně 1 němec, 1 švýcar, 1 polák, 1 angličani, 1 francouzi, 1 holanďanky, 2 norové. Rozhodně se dá stopovat na většině silnicích. Některé jsou třeba hodně úzské, a tam jsou častá odpočívadla a vyhýbací místa, takže tam není problém.

  • Z Otty do Rondane

    Pokud se chcete z Otty dostat do Rondane, tak vězte, že se musíte přes řeku dostat po mostě, který od nádraží vidíte, dát se doprava a pak, chvilku za benzínkou, odbočuje uzounká silnička doleva do kopců a začíná se šplhat nahoru. Krátce po tomto odbočení z hlavní silnice je ideální místo na stop. Jinak na parkoviště v Rondane od nádraží jezdí v létě autobusy, ale dost nešiknově, snad jeden kolem jedenacté a druhý kolem čtvrté.

  • Lofoty na kolech

    Lofoty jsou tak krásné, že pokud nemáte auto a byli byste odkázáni pouze na jedno místo, tak se jistě vyplatí půjčit si kola a aspoň kousek se projet a podívat se do jiných zálivů na jiné neskutečně ostré vrcholky stoupající přímo z moře. Jedno kolo jsme na celý den pořídili za 200 NOK. Lofoty rozhodně nejsou protkány žádnou silniční pavučinou. V úvahu přichází prakticky pouze jízda po jediné hlavní silnicí táhnoucí se z jihu na sever. Ale i tak a vzhledem k tomu, že silnice není rušná, se půjčení kol určitě vyplatí.

  • Cesta do Raga

    Pokud jedete autem, tak opravdu hned za druhým tunelem musíte odbočit doleva. Ano je to ten směr jakoby směrem do moře. Silnice se hned otočí o 180 stupňů, nadjede hlavní a míří do spávného údoli. Pokud jedete autobusem, tak se zeptejte řidiče, jestli by vás mohl vyhodit ne pře Megardenem, ale až za oním druhým tunelem (nebo klidně až za tím mostem), ale hlavně se nepokoušejte skrz ty tunely chodit pěšky. Fakt to není dobrý pocit.

  • Kemp Lakshola

    Kemp Lakshola se opravdu nachází až na samém konci asfaltky. Nesmíte se nechat zmást cedulí asi 3km od Laksholy. Je tam cedule s informacemi o národním parku a směrem do lesa mizí pěšinka. To je vlastně konec okruhu cesty do parku. Většinou se to chodí právě z Laksholy a končí se na tomto místě. Ovšem pokud máte stan v Lakshole, pak je lepší asi hodinu před koncem uhnout doprava z hlavní značené trase a po modré značce dojít zkratkou zpět přímo do Laksholy. Pokud budete pokračovat po červené, vyjdete právě na silnici u místa ty 3km od Laksholy a musíte se do kempu vrátit po asfaltce.

  • Mapa Raga

    Mapa pořádná snad nejde ani sehnat. Nejlepší co jsme viděli byla mapa, která byla přímo na cedulích parku. Tu jsme si vyfotili. Stejně jsme šli podle mapy, co jsme dostali od partičky čechů v kempu. Ta vyfocená mapa je oproti té co jsme měli my ještě luxusní. Je tam vidět kudy jsme šli i to, jak je třeba před koncem uhnout z cesty doprava. Cesta mimo park je značená červeně, v parku žlutě, takže se několikrát budete tozhodovat, jestli to je nebo není značka.

  • Trasa na Mjolvafjellet

    Lepší je jít přímo od první chaty na vrchol. Jedna značená trasa vede přes výhled na druhou stranu. Je to spíše doleva. Směrem doprava se kousek za chatou odpojuje jiná cesta, která vede jakoby po hřebenu s výhledem na Andalsnes. Ta je s lepšími výhledy. Zároveň nebudete muset hledat v závěru cestu vlastní. Tato vás dovede až na vrchol.

  • Trolltindan

    Asi v půlce cesty od parkoviště směrem na vyhlídku je odbočka doprava. Cesta stoupá vedle vodopádu, pak se dostává ke kamenému poli, které je třeba šikmo doleva překročit. Dál se držte stezky, hlavně nejděte moc vlevo a spíše se držte vpravo u jezera. My se hrabali strašně dlouho kamenou sutí a zahli jsme zbytečně doleva a museli vylézt na jeden hřeben zbytečně. Až uvidíte sních tak jděte po něm před vámí se bude zdvihat sněhový hřeben, tak vylézt na něj. Po levé ruce budete mít Úzskou stěnu Trolltindanu. Cesta je mizerně značená, takže to chce hodně koukat.

  • Keipen

    Cesta na Kazatelnu je dobře značená. Cestou z Kazatelny pak je pouze jedno rozhodnutí kudy dál, je tam poblíž krásný výhled na fjord z obrovského kamene, tak tam se dejte cestičkou vlevo. Až se dostanete ke starým chaloupkám na náhorní loučce, tak pokračujte asi 100 metrů stejným směrem a pak když se ohlídnete vlevo, tak uvidíte jakýsi travnatý hřeben, z kterého stéká potok - je tam spíše vidět kamené koryto, než nějaká voda. Když se podél něj vyhrabete nahoru, tak jděte pořád rovně. Tam někde byste mohli opět najít červenou značku. Kdybyste šli pořád dál, tak dojdete k velkému jezeru, pravá odbočka červené tam opravdu vede, vy se ale dejte směrem doleva, takže postupně kamenným polem vylezete na hřeben po vaší levé ruce, z něj je vidět na Geiranger. Na hřebenu zahnete vpravo a hřeben mírně stoupá až uvidíte trčící kamenou špic - to je Keipen. do mírného

  • Letiště v Bergenu

    V Bergenu jsme na etišti přespávali, jelikož nám letadlo letělo brzo ráno. Původně jsme chtěli postavit stan někde poblíž letiště, ale letiště bylo celkem příjemné, menší a navíc měli otevřeno přes noc. Ale možná, že to není pravidlo. Když jsme se ptali na informacích, tak chvilku přemýšleli, pak se někam koukli a pak řekli, že dneska jo. Takže možná je to podle toho, jak moc brzy maj rano lety.

A kolik to stálo

VýdajCenaMěna
Jídlo830NOK
Pojištění1200
Interrail11118
Jízdenka Oslo2400
Trajekty980NOK
Autobusy940NOK
Vlaky560NOK
Ostatní výdaje410NOK
Kempy775NOK
Letenky1600
Kola400NOK
Celkem utraceno v Kč16318
Celkem utraceno v NOK4895NOK
Což je asi 17622
Celkový součet33940Kč pro dva
Což je16970Kč na osobu

Co dodat

Více fotek na fotky.ouska.net

Jestli tento text někomu z vás pomohl při přípravě cesty do Norska, budu jedině rád a moc ocenim, když mi necháte vzkaz na www.ouska.net. Abych věděl, jestli má cenu přístě něo podobného zpracovávat takto dopodrobna.

Nějaké odkazy

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15
obr16
obr17
obr18
obr19
obr20
obr21
obr22
obr23
obr24
obr25
obr26
obr27
obr28
obr29
obr30
obr31
obr32
obr33
obr34
obr35
obr36
obr37
obr38
obr39
obr40
obr41
obr42
obr43
obr44
obr45
obr46
obr47
obr48
obr49
obr50
obr51
obr52
obr53
obr54
obr55
obr56
obr57
obr58
obr59
obr60
obr61
obr62
obr63
obr64
obr65
obr66
obr67
obr68
obr69
obr70
obr71
obr72
obr73

Moderní nákupní centrum v Oslu

Samopůjčovny jízdních kol

Experiment s tekoucí vodou a černou koulí

Přístav v Oslu

Vigelandův park - hlavní fontána

Vigelandův park

Rondane - cesta k jezeru a chatě

Mohylky značí turistickou cestu

Pohled na A z hřebene táhnoucího se podél celých Lofot

Pohled na západní stranu

Lofoty - A

Lofoty - A

Když už jsme si zašli, tak aspoň nějakou tu fotku

Jana vítězně na vrcholu

Sluníčko se drželo dost nahoře i když už bylo po osmé hodině

Osvěžující koupel v jezeře za polárním kruhem po sestupu

A osychání

Další zátoka na Lofotech

Fotky z výletu na kole

Fotky z výletu na kole

Fotky z výletu na kole - rybářské osady

Nejsevernější místo, kde jsme kdy byli

Přicházející zlověstná mlha

Rago - přechody přes řeku jsou většinou zajištěny pomocí mostů. Někdy se ale musí brodit. Ale jen malounko.

Vycházka po kamených masivech je úžasná

Hlavní atrakce Raga - několik desítek metrů vysoký vodopád

Hlavní atrakce Raga - několik desítek metrů vysoký vodopád

Celá cesta Raga se jde po hřebeni okolo takovéto řeky

Společné zamyšlení v Trondheimu

Výstup na Mjolvafjellet - pohled na Andalsnes

Na Mjolvafjelletu jsme měli oblačnost s drobným deštěm

Kroutící se řeka Rauma

Foto z ranního výstupu na Trolltindan. Focení při východu je úžasné.

Pohled do inverzí zaplaveného údolí Trollstigen

Výstup po sněho byl příjemnější než kamenným polem

Jana v cíli - kolmé stěny Trolltindanu

Výstup na Trolltindan

Tak pode mnou je asi tuším 1700 metrů téměř kolmá stěna

Proradná šutráková pole

Proradná šutráková pole

Experimenty se světlem na sněhu

Krásná modrá jezírka, kde je slyšet jemné cinkání ker

Pohled na Valldal z trajektu jedoucího do Geirangeru

Vodopád sedmi sester

Bratrský výletní trajekt

Kvůli několikaset metrovým hloubkám fjordu sem mohou i zaoceánské lodě

Výhled na fjord z Kazatelny

Přístav v Geirangeru

Náhorní loučka se starou osadou při výstupu na Keipen

Janu nejvíce zajímaly borůvky

Jezírko jak stvořené na ošplouchnutí

Letní koulovačka

Výhled z vrcholu Keipen

Výstup do poslední fáze Keipenu

Výstup do poslední fáze Keipenu

Hezky špičatý vrchol Keipenu

Sladká odměna - puding, borůvky a čokoláda

Kempování u jezera Loenvatnet

Slimákovo zamyšlení

Vodopády u Kjendalsbreenu

Splaz ledovce Kjendalsbreen

Ledovcový park Jostedalsbreen z autobusu

Jediný hezký pohled na neuvěřitelné trati Flam - Myrdal

Nábřeží Bergenu

Úžasné uličky Bergenu

Úžasné uličky Bergenu

Úžasné uličky Bergenu

Rybí trh na nábřeží, kde jsme kupovali lososy a ještě něco uzeného

Festival her v Bergenu - šachová partie na hlavní třídě

Pohled z hlavní třídy na čtvrť z fantastickýma uličkama

Panorama - Trolltindan

Panorama - Lofoty

Panorama - Trolltindan