Salza 2007

Splněný sen

Ani ne týden po příjezdu z Norska volá Kuba, že by opět rád provětral svou novou Pálavu, že tudíž pojedeme na nějakou rakouskou řeku. Supr nápad, jedeme. Ale tady to supr skončilo a znovu začalo až v Rakousku na řece. Mezitím se odehrávaly události, které mohou mít přízvisko zajímavé, zmatečné, nedomyšlené, zábavné, ale rozhodně ne supr.

Začalo to tím, že jsme se nemohli shodnout, kdy se pojede a kam. Kdo, to naštěstí problém nebyl a lidi se našli rychle. Jelikož jsme o rakouských řekách nic nevěděli, já neumím německy ani zbla, jedinej adekvátní člověk, který mohl posoudit, co ne a co jo, byl Kuba. Já jsem mu jen říkal, ať to není jako Lužnice. Nakonec jsme mezi návrhy vybrali Salzu. Vybírali jsme podle obtížnosti, dostupnosti, stavu vody atd. Kuba říká, že musíme jet na 3 dny, protože jinak budou tlaky. No tak dobrá, beru si dovolenou a ve čtvrtek večer jedeme domů.

Pátek

Odjezd je dohodnutý na brzkou ranní hodinu. Před tím jede Kuba do Budějc zajišťovat s Eliškou lodě a vybavení. Tedy nejprve jen lodě, pak lodě a vybavení, pak jen lodě, pak lodě a vybavení atd. Je to doprovázeno spoustou telefonátů a je jasné, že před jedenáctou nevyjedeme. Nakonec Kuba s Eliškou berou i neopreny. O těch jsme hodně přemýšleli a nakonec jsme si řekli, že jo. Ale pak se ukázalo, že neopren je třeba si zkusit, aby padl. Jenže to se na dálku dost blbě dělá. Zároveň by bylo nápadné si půjčovat neopreny v té samé půjčovně, kde jsme si půjčovali Pálavy na sjezd Vltavy (pán byl moc ochotný a povídal, že bude v neděli pendlovat mezi Vyšákem a Korunou, tak jestli to budeme chtít vrátit někde mezi, tak není problém. Na to se prej Kuba s Eliškou jen tak záludně usmívali). Proto neopreny půjčovali v jiné půjčovně. Tam když se majitel dozvěděl, že chceme jet Salzu a rozhodujeme se jestli neopren jo nebo ne, tak se prej tázavě podíval a zeptal se, o čem jakože uvažujeme, jestli nejsme blázni.

Tak takhle ta naše příprava vypadala. Nevěděli jsme, jestli jedeme na opravdovou divočinu, nebo jestli je to jen nějaká lužnicoidní řeka, která se akorát kroutí mezi Alpama. Nevěděli jsme, co máme mít za vybavení, kde budeme spát, kde nasedneme. Prostě nic. Jenom Eliška si byla jistá, že do neoprenu nevleze kvůli všem těm kvasinkám a jinejm prevítům, co tam zbyly od starejch upocenejch chlapů. No a jak tam nakonec ráda zajela. Pravda - v elasťáčcích. Kuba si zase řekl, že přilba na kolo, na hory a na divokou vodu nemůže být takový rozdíl a tudíž že si vezme tu na kolo.

Někdy ve dvanáct volá Kuba, že už se řítí z Budějovic, a že to o pět minut uspíšíme, když pro něj dojedu k Elišce, která si zatím naloží a já Kubu odvezu do Branný, aby se sbalil on, a všichni si dáme spicha u nás. Pro Kubu jsem dojel, do Branné ho odvezl a tam Kuba zjistil, že nemá klíče. Chvilku obcházel bezradně okolo baráku, řka něco o možném přístupu po žebříku a rozbitém okně či dveřích - už nevím. Ale bylo to strašně komické. Pointa byla v tom, že měl klíče od nějakých dveří, které se vyskytovaly za jinými dveřmi, obvykle odemčenými, od kterých klíče neměl. Takže po chvilce rozhodování vyrejpává ze zahrádky velkou kedlubnu a opět nasedáme do auta a Kuba, tak jak je, jede na Salzu - i bez přilby na kolo.

Doma mu půjčuji ještě nějaké hadry a boty, zbytek půjčí Jirka. Eliška s Jirkou jsou tu asi do 60 minut, protože se bylo třeba posilnit dvěma polívčičkami a já nevím čím vším. No komedie.

Po krátkém zauvažování nad mapou, kudy vlastně pojedeme, volíme přímku, což se ukázalo jako hrozivé. Eliška jede jako první a všechny v jejich posádce komanduje - Kubu za navigaci ve stylu: "teď jeď kam chceš" a Jirku za špatné řazení. My, jako druzí, jedeme s Jančou a Zasou v našich Golfu - až týden po návratu zjišťuji, že má už měsíc propadlou technickou, pojištění a já nevím co ještě - brrr.

Je to zábava. První vůz má tendenci jet skoro celou cestu bez světel. Když si při pátém telefonátu uvědomuju, že už voláme přes roaming, tak si říkám, ať už je klidně zavřou. Protože máme fůru času, jedeme totiž na tři dny, aby nebyly tlaky, tak si ještě zastavíme na protažení ve Velenicích. Kuba odbíhá kupovat kartáček na zuby, my se občerstvujeme. Pak už skutečně vyrážíme.

Cesta je všelijaká, jedeme nějak pomalu. Cestu jsme jakžtakž našli - měli jsme jen malé zajetí tuším někde u Ybbs a jedno vyhození z parkoviště od útočné babky, které rozuměl snad jen Kuba. Většinu času děsně beznadějně prší a nikomu se nechce věřit, že bychom se v tomto počasí měli splavovat v obřích vlnách. Extrém přichází při přejíždění horského průsmyku před Mariazell, to jedeme opravdu jako s hnojem. Nicméně nakonec někdy okolo páté hodiny dorážíme do hrozivě deštivého Mariazell. Zastavujeme na parkovišti a pod převisem střechy přemítáme o tom, co dál. Kuba vyzvídá, co se dá, a kupuje mapu, u které si sám předem určuje cenu. Sice je blbé počasí, ale je legrace, takže to není úplně beznadějné. Nakonec se rozhodujeme, že budeme sledovat řeku od Mariazell po proudu a až bude vhodné místo, tak zastavíme. Zároveň budeme sledovat, odkud bude řeka sjízdná. Kuba si nechce nechat ujít horní kaňon, který je ovšem sjízdný jen za vysoké vody. To se potvrzuje hned při prvním setkání se Salzou. Nahoře je to takový čůrek alá Lužnice i míň. Úsek skalnatým kaňonem nad přehradou musí být pěkný, ale nyní je opravdu nesjízdný. Pokračujem dál a kousek před Wildalpenem stavíme v takovém jakoby kempu. Je to takový pěkný statek na louce uprostřed lesa. Kuba je zvolen vyslancem pro získání informací a při tom si neodpouští uspokojit jednu ze svých nezkrotných vášní, což nakonec všichni s povděkem kvitujeme. Večer vaříme, bavíme se o řece.

Sranda je, jak o řece nic nevíme. Každý si přečetl nějaké útržkovité informace a teď se je snažíme poskládat. Ale vzniká z toho něco jako: "No, má tam být nějaký kaňon.", "Jo ten má být supr, je někde nahoře.", "No já četl, že je prý dole.", "Počkejte, to pojedeme? Já slyšel, že je to nesjízdné.", "Co prej že to chceme jet za řeku?". Nějaké stažené materiály jsme měli, ale část jich byla u Nedbalů v chalupě a část jich byla tisknuta na tiskárně s docházejícím tonerem, takže Kuba při překladu spíše věštil z křišťálové koule a ty nejdůležitější informace nepřečetl vůbec.

Sobota

Ráno, přes všechna předsevzetí, nevstáváme úplně na čas. Ale mezitím se rozfouká mlha, takže pak může být celý den krásně slunečno. Po snídani vyrážíme na vodu. Rozhodli jsem se zde přespat i druhou noc, a proto necháváme stany stát. Jedeme k přehradě, kde vyhazujeme věci a zatím, co ostatní foukaj čluny, my s Eliškou jedeme někam pod Wildalpen uložit auto. Je těžké odhadnout, kde ho máme nechat, protože nemáme odhad, jak nám to pojede. No nakonec, jak se ukázalo, jsme ho nechali moc nahoře.

Když přijíždíme k přehradě, tak už je všechno připravený, Eliška zajíždí v elasťáčcích do neoprenu a jedeme. Tady je to krásná průzračná řeka bez jediné vlnky, takže si to bez přileb jen tak lážo plážo užíváme. Trochu lituji, že to není bouřlivější, ale asi za dvě hodinky míjíme náš kemp a odsud začíná být voda taková hravější. Je to žůžo. Vlny začínají pomalu nabývat na obtížnosti a my začínáme tušit, že to byla dobrá volba. Jako blesk z čistého nebe přichází krásný schod u kempu ve Wildalpenu. Všude samé branky, my nevíme do čeho jdeme a najednou bác. Zdálo se nám to jako ohromnej vodopád (ale druhej den už ne). Obtížnost se neustále zvětšuje, je to paráda. Snad po každejch dvou peřejnatejch úsecích musíme vylévat. Přilby se usidlují na našich hlavách čím dál tím častěji, klečím už skoro pořád. Bohužel, fotit nejde, jen na mírných úsecích, ale to není ono.

Už přesně nevím, kdy to bylo, ale tuším, že okolo čtvrté dorážíme k autu. Opravdu jsme ho nechali moc nahoře, takže se rozhodujeme, co bude dál. Nakonec po krátké svačince vyrážíme na další úsek, který je v mapě označován jako [wildvasrštreke]. Kousek před ním potkáváme bandu českých kajakářů a rafťáků, kteří si zkouší, jak vytáhnout člověka z vracáku na házečce. Tu nemáme, takže se není co učit. Jdeme do toho. Je to paráda, užší koryto mezi skalnatými břehy, opět těžší úroveň, než jakou jsme poznali doteď. Bohužel jsme se nějak smíchali s českou bandou, takže je to dvakrát tak dramatické, protože se ve dvou člunech snažíme projet místa jen pro člun jeden. Navíc kajakáři jsou jak nepříjemný potěr. Stojí ve vracáku, kam se zrovna řítíme, a fotí si tam. Prostě ze všeho nejvíc připomínají ty malé rybičky, co krouží kolem velryb a vožírají z nich plankton. Přesně tak kolem nás krouží. Ale zato mají fotky z míst, kde mi rozhodně fotit nemůžeme.

Po asi hodinovém zážitku dorážíme na místo, kde je na levém břehu jakýsi betonový přístup k vodě. Tam se pro dnešek rozhodujeme skončit. S Eliškou stopujeme k autu (ta řeka teče fakt rychle, takže je dál, než jsme čekali) Zastavuje nám Rakušan, který umí trochu česky. Nakládáme se do už tak přeplněného auta a vyptáváme se na poslední úsek řeky, který nás čeká zítra.

Po kyvadlovém způsobu dopravy jsme opět v našem kempu a už suší a převlečení míříme pěšky do Wildalpenu. Za půl hoďky jsme v příjemné hospůdce, ostatní nám objednávají, my s Janou se jen přihlouple usmíváme. Překvapuje mě Jirka, který si tentokráte ani nenechal doporučit z jídelního lístku, což má v poslední době v oblibě.

Neděle

Tak se nám zase nepovedlo vstát nějak rozumně. Zas je moc pěkně. Dneska nás čeká poslední úsek, taková soutěska. Jedinej problém je, že nevíme, kde přesně vystoupit, protože v dolní části je těch míst míň a míň. Navíc prý je snadné je minout. Soutěska je hodně zaříznutá v údolí a silnice vede několik desítek metrů nad ní. Proto s Eliškou necháváme auto v jednom kempu za Palfau. Dál už je jenom začínající větší přehrada. Bohužel jsme se nekoukli na to, jak vypadá řeka u výstupu, takže jsme pak celou cestu v lodi marně koukali po výškách a hledali něco, co by připomnělo výstup.

Dneska nasedáme na vodu hned u kempu, kde jsme spali. Takže jedeme část trasy, kterou jsme jeli už včera, ale to nikomu nevadí. Právě tady začíná trochu rychlejší voda. Ale to co nám včera přišlo jako divočina, jeví se dnes jako pár cákanců. Je to kvůli tomu, že klesla voda, ale hlavně také kvůli tomu, že se peřeje pořád stupňují, takže jsme včera končili na mnohem vyšší obtížnosti, než dnes začínáme.

Kousek pod místem, kde jsme včera končili, je krásný průjezd pod skalním obloukem. Vjezd vypadá hrozivě, trochu to háže na skálu, ale projet se to dalo v pohodě. Ovšem přilby jsou již pevně naraženy na našich hlavách.

V jednom nevinně vypadajícím vodním schodu najednou mizí pod vodu Kuba se Zasou. Naštěstí je tam pořádné hluboko, takže žádné odřeniny. Ani je to nedrží v žádném vracáku, rychle je to vyšplouchne. Zasa končí na druhém břehu než Kuba s lodí, když přijíždíme, sedí tam nějak zadumaně a vypadá, že je z toho trochu zaskočená. Ze shora nám není jasné, jak se to mohlo stát, ale když neprorážíme druhou obrovskou vlnu a ta nám otáčí loď o 90 stupňů, přestáváme se divit. Jen tak tak, ale ustáli jsme. Jirka s Eliškou taky projeli. Ale Kuba se Zasou nebyli jediný, kdo se na tomto místě cvaknul. Vyléváme, Kuba nabírá Zasu a jedeme dál. Poslední úsek před Palfau, je zase úplně jiný. Voda si tu vyřezala díru v kameni, a protože je míň vody, než asi obvykle bývá, tak jsou všude nad vodou drobné nízké převisy. A mezi tím průhledná nazelenalá voda. Před Palfau, na křižovatce silnic 24 a 25, je pěkné místo na vytažení lodí. Ovšem ten, kdo se rozhodne skončit tady, přijde o krásný úsek skalnato-zelené řeky. Kaňon se neustále prohlubuje a koryto se úží. Do toho všeho ty největší vlny, co jsme tu zažili. Kolikrát vjíždíme do něčeho, do čeho ani pořádně nevidíme, jen doufáme, že se to dá projet. V jedné zátočince zastavujeme a Zasa odmítá jízdu dál. Má špatný zážitek z toho cvaknutí. Chvilka přemlouvání a jedeme dál. Ono jí ani nic jiného nezbývá. Tady odsud není cesta ven. No, konec to ještě nebyl, ale myslím, že se jí to muselo líbit. Bohužel nešlo vůbec fotit, ani jsme na sebe nemohli moc čekat, abychom si sdělovali zážitky. Na to byla řeka moc úzká a rychlá.

Kvůli tomu, že jsem se s Eliškou nekoukl na to, jak vypadá výlez z vody pod kempem, kde máme auto, tak musí Kuba jednou podniknout výpravu, aby zjistil, že toto místo to opravdu není. Ale nemuseli jsme se bát, že to mineme. Voda se najednou uklidňuje a po pravé straně se objevuje vyšlapané (možná i betonové) molo a od něj cesta vzhůru do kempu. Tak to je Konec naší trasy. Rychle pro auta, sbalit věci a tradá domů. Tentokrát volíme cestu přes Grosreifling a Fristadt (tam jsem se akorát nemohl trefit na správnou cestu a ještě jsem stihl málem srazit kolaře) a za necelé dvě hodinky jsme na hranicích. Tam začíná obrovské přepočítávání, kdo kolik komu dluží. Mám pocit, že každý platil celkem šest až sedm neoprenů a my s Janou jsme měli půjčené tak tři lodě. A to všechno si inkasovala Eliška a ještě výdaj za auto se sazbou staroměstského taxikáře :-).

V Budějkách už jen vrátit lodě (Pán se moc divil, že jedeme až za tmy, tak mu Jirka začal povídat, že od Salzy je to dál než ze Zlaté Koruny. Ale pán byl v pohodě.) a neopreny a hurá domů. Kubo, díky za nápad, byla to paráda. Určitě zopakujeme.

Rady