Příprava
Letos byly přípravy zajímavější než kdy jindy. Celé to měla na triku Zasa. Opět jsme to naplánovali na Husa, čili v dobách největšího návalu vodáků, ale zároveň v době, kdy to sežere nejméně dovolené. Jenže v ten samý termín měla Zasa jet s bráchou do Norska. A co víc, nevzala si k srdci přísloví, že nelze sedět jedním zadkem na více posvíceních, a jala se přeorganizovávat datum odjezdu. Přes používání nejmodernějších komunikačních prostředků to by nesmírně složité. Nakonec se to stanovilo na sobotu. Lidi si napůjčovali lodě a Zasa tak může jet na vodu s námi ...
... tak je už zase září a já už si to skoro nepamatuju. Že se nikdy nedokopu, abych to napsal dřív. Ještě si pamatuju, že chtěl Kubouš koupit pálavu, kvůli které se toho hodně událo, ale nakonec stejně nejel, takže kdyby jsme pak nejeli na Salzu, tak to bylo skoro zbytečné.
Sobota
Opět na poslední chvíli, opět ve spěchu, opět se zjištěním, že buchta je děravá jak cedník, začínám lepit asi 40 minut před příjezdem Milana a Lucky. Naštěstí oni si taky dávají na čas, a proto když si vykládají svá primalexová zavazadla, jsme už plně připraveni na letošní Vltavu. Do Vyšáku nás veze táta, takže není nutné dělat šachy s autama.
Ve Vyšáku už je Mlnaříkovic klan, opět s chlebem, opět s dřevem. Oheň už je zapálenej a čerstvý inženýr vypráví historky ze státnic. Rasťák je opět v kondici a kamarádí se se všema fenkama v okolí. Pomalu se začínají sjíždět i ostatní. Nováčci jsou Pavlína, kterou jsem si hned oblíbil a Petra, se kterou bylo po 3 minutách hovoru jasné, že jsem ji nezaujal a že tudíž se mnou moc nepromluví. Měl jsem dobrý odhad.
Pár pivek, každé do jiného kelímku, pár písniček s kytarou a spoustu povídání. Postupně se všichni vytrácí, až zbýváme jen s Pepou, který spí pod širákem. Tak mu ještě jen tak brnkám a pak odpadám také.
Neděle
Ráno je pěkné. Lidí není málo, ale na to, jakej je termín, to není tak strašné. S Jančou a Lůcou jdeme do kláštera zatímco ostatní jdou tradičně na čertovku. Ráno doráží zbytek lidí - Aleš, Tomáš, Michal, Eliška s Mílou, Káča s Bodíkem, Ihin a další. Čekání je příjemně dlouhé, ale kolem druhé už dochází trpělivost. Aby nás Matouš, který nás s Kamilou bude večer dojíždět, hezky našel, necháváme za sebou plakátovou stopu ve stylu: "Já už syfilis mám. A ty?", kde na obrázku figuruje gymnazista Šimek.
Na vyšáku se zdržujeme snad nejdéle z celé historie Vltav. Jirka půjčuje zapůjčeného plasťáka a všichni se dostatečně vyblbujem. Zvlášť, když se s Jančou při skoku cvakáme, když já zápolím na koruně jezu s matračkou, když je Jana spláchnuta omylem do šlajsny a, podle jejích slov, se málem utopila. Je celkem teplo, takže to snad ostatní nezdržuje. Jen škoda, že se nenašel ještě nějaký plasťák, který by byl zapůjčen na blbnutí.
Do Rožmberka dojíždíme po etapách. Marně se snažíme v zaplněném kempu zahrát volejbal. Část jde do hospody (ani nevím jestli do kempu nebo do města). Torzo nás sedí u ohně a povídáme, zpíváme, než nocí přijíždí nocí polhcen Maty s Kamilou. Ta, jak se dozvídáme, učí v lomnické škole, takže se nám ty učitelovic klany pěkně sešly. Kdybych se dozvěděl dříve, že učí IVT, mohla se rozvinout zajímavá debata. Je príma, zvláště její song pro 4 hudební nástroje mi zůstane v paměti.
Pondělí
Příjezdem noční hlídky dostává Rasty dámskou společnost - Sazinu. Ráno se zase příjemně poflakujeme a my s Honzou hrajeme životní partii v sedmě - po Jirkovo a Davidovo nabažení za stavu 9:1 obracíme a vyhráváme za soupeřova strašného skřípění zubů 9:10. Tomáš neunese pohled na Honzovo tělo a vrhá se na něj za záminkou řecko-římského zápasu. Petra na mě pořád ještě nemluví. Pak už jen pár hodů talířem a plážovým míčem a šupky dupky na vodu.
Společně se šesti loděma se dostáváme dopředu a zdržujeme se až na novém kempu po pravé straně s ohromným restauračním zařízením. Těch je na Vltavě přibývá rok za rokem stále víc a víc. Při pohledech na lodní drive, kam si člověk zajede a dostane panáka přímo do lodi, lituju, že jsem víc nerozdmýchával debatu nad názorem, který se snažil prosadit Lukáš - není už čas vyrazit na jinou řeku? Po páru studených smaženek a jednom Pardálovi od Aleše se vydáváme dál. Na voleji vytahuju kytaru a Janča mi hezky zpívá, za což pak večer u ohně sklízí Kamča obdiv a jak sama řekla, pořádně si svých pět minut slávy užila. Ale já, já ji prokouk. A to hned na plackách, kdy mě nejdříve nutí zahrát písničku od Nohavici (už nevím kterou) a pak se mě svým zpěvem snaží navést, abych na tu melodii zpíval tuším, že Salome:-)
Po příjezdu do kempu a po dostavení stanu začíná 15 minut pršet, což lidi co dojíždějí později moc neocení. Zase ale měli pěkně na větřní a užili si koupálko. Večer se vychází do města. Už jsem psal, že na mě Petra pořád nemluví? Nejdříve bloudíme po plnejch krumlovskejch lokálech až usedáme v cikánské hospůdce, kde moc dobře vaří. Večer trávím u stolu nejdříve s Bodíkem a Turkama, ale pak mě Honza Mlnařík vyhazuje od stolu se záminkou hraní karet, takže si baštu vychutnávám s Lukášem a Petrou a konečně mám čas je trochu poznat. Večer nás ještě Maty bere na zakázanou stezku kolem skály, pak dělám nějaké fotky a spát. Je pěkná noc, takže si zalézám do kutlochu vedle Pepíka a nechávám se ukolébat příjemným zpěvem. V noci mám divoké sny o tom, jak mi srůstá podpažní jamka, stále níž a níž, však ty už víš.
Úterý
Zasa nás opouští a odjíždí do Norska. Ráno je řešeno dilema. Někdo chce jet dál a někdo chce jít do města a jet až zítra. Stejně máme den navíc, takže proč ho nevyužít asi v turisticky nejvhodnějším místě. Je zajímavé, jak moc se o to ty dva tábory perou, ti chtějí tam a ti chtějí tam. Chápu lidi co maj lodě půjčené do čtvrtka... vlastně nechápu. No kromě mě je to pravděpodobně jedno i Honzovi Mlnaříků, kterému není úplně zdravo a občas si i usírne. Nakonec se tedy trháme a část jde do města. Zbytek vyjíždí(pohoda klídek plaváček, pěkně jsem si zaházel s jedněma klukama co to už určitě hráli) na vodu. Opět si všichni půjčujeme plasťák od Jirky a užíváme si to. Jez Pod zámkem konečně s Honzou zdoláváme i bokem. Šmouhu na našem jiskřivém úspěchu udělalo asi půl tuctu jiných posádek, který to bokem taky sjely (a to bez dvouleté přípravy), ale útěchou nám může být, že my jsme se netloukli o kozy, jak bimbátko ve zvonu.
Na ostrově U dvou Marií potkáváme naši druhou půlku. Dáváme si staročeskou baštu a Maty jako předkrm dojíždí šišky s mákem, které zbyly po předchozích návštěvnících.
Do Koruny dojíždíme, stavíme stany a začíná pršet. Druhá půlka dojíždí asi o hodinu později úplně promočení. My je jen tak míjíme a jdeme do divadla na Bruncvíka. Supr člověkoloutkové představení, o mnoho lepší než Kepke. Potkáváme Věru Machů, která tu dělá vicekastelánku a domlouváme zítřejší prohlídku kláštera. Večer zase prší, a tak po chvilce pod hlučným přístřeškem balim sakypaky a jdu spát.
Středa
Ráno už je Honza Mlnařík OK, ale zase je špatně Romaně. Občas si i blinkne, takže přijíždí Mlnaříkovic a odvážejí si je oba domu. Pepa s zůstává. Na prohlídce třikrát spouštíme alarm, protože nevěříme, že jsme ten alarm spustili my. Kdo by věřil tomu, že to byla Eliška. Po návratu hrajeme suprmač frisbee do kopce na památné louce, kde si Vendy zlomila minulej rok nohu.
Opět s rozvahou a opět pouze s polovinou lidí odjíždíme na plackárnu. Placky jsou mňam, s Honzou jsme jak prasata, protože se válíme v blátíčku při twisteru. Je tu dobře, a tak tu zůstáváme. Večer je příjemný táborák, přijíždí Šandlice a Aleš a Pepovi už je špatně, tak, že si občas kákne a občas blinkne.
Čtvrtek
Pro Pepína přijíždí už zdravej brašule a protože se Lucce chce už domů, tak pálí stan a vylejvá si na pudíznu vroucí vodu. Takže celou dobu, než brašula přijede, chladí v řece a pak frr do nemocnice. Eliška s Milošem, Ihinovi a Kamila (která měla být doma už od pondělka) odjíždí do Budějk a kdo zůstává, jde na pěknou procházku kolem dívčáku, na útesy, do Třísova na pivko do zpomalenýho lokálu. Při zpáteční cestě se stavíme pro jednu porážku ve fotbálku na Dívčáku a pak už voláme přívoz, aby nás převezl zase k plackám. Druhá půlka už přijela z Koruny a tak rozděláváme oheň a užíváme si poslední večer.
Pátek
A už je konec. Zůstali jen ti nejzcelenější, proto nikdo nekaká ani neblinká. Maty musí být asi v deset v Rožnově, protože zítra odjíždí do Rumunska. Ale nevstává v 7 hodin, jak by lidé očekávali. Když v 11 vyjíždíme, tak už má za sebou tři posuvné telefonáty. Když má být nakonec v 13 v Rožnově a po rozhovoru s tátou se ve 12:45 dozvídá, že další posun už není možný, s útrpným pohledem se vzdává oběda Pod skálou v Boršově se slovy: Tak už stihnu jen jedno pivo. My ale nechvátáme a tak jdeme s Alešem, Tomem a Marcelou na oběd. Nakonec jdeme i s Matym, protože nakonec přeci jenom ten oběd stihl. I když Sazina už seděla dávno nervózně v lodi.
Když ještě chvilku podrbeme a pak se pohodovou plavbou s Jančou vydáváme směrem na Rožnov. Po příjezdu ještě stíháme Matouše čekajícího na odvoz. Odjel dříve než my o celých pět minut.
Bylo to dobré, ale mám z toho dva pocity. První, že jsem se s nějakýma lidma skoro vůbec nepotkal a druhý, že by vážně stálo za to změnit řeku. Co vy na to?
