Beara Peninsula

Sobota

Výlet plánovanej jako poslední irská akce v tomto roce - dneska už můžu říct, že to tak skutečně dopadlo. Snad nás k tomu mělo přimět i horší počasí než obvykle. Ale i tak to nebylo vůbec špatné. Vše plánovala Martina, takže si bohužel napamtuju názvy měst, kde jsme se pohybovali atd. Takže jen ve zkratce.

Výjezd už osvědčeně v sobotu kolem 4 ráno, Ivan s Martinou zapomněli mapu, takže se pro ní ještě museli stavovat na severu, proto přijeli asi o 30 minut později, což mi vyhovovalo. Jana, leč z večera zabalená, na poslední chvíli odříká, z důvodu, který už musí být každému zřejmý.

Z Dublinu vyjíždímě za mírného deště a s automatickou převodovkou - děkuji, příště nechci. Skoro celou cestu, jako prakticky skoro celej víkend, odřídila Martina. Přes Limerick a Killarney se dostáváme na zamračenou Bearu. Severní strana nevypadá nic moc, takové skaliska, možná to dělá jen ta zamračená obloha, ale zdálo se mi, že jsou v Irsku hezčí místa k vidění. Nekdříve míříme na z healy pass, což má být nějaký průsmyk. Jeden nebo dva pěkné výhledy tam jsou, ale bohužel daleko nevidíme. Martina si dává svůj pravidelný dvouhodinový přísun potravin a vyjíždíme dál na oblhídku poloostrova. Přesezené nohy narovnáváme při prohlídce z jeskyně (jméno si nepamatuju a mapu nemám) na pobřeží. Po asi hodinové procházce se vydáváme dál dvěma nebo třema nejbarevnějšíma městama co jsem kdy viděl, snad za to dostaly i nějakou cenu. Další zastávka je až na ohromné pláži, kde v nejhorším případě plánujeme přespání - tentokrát žádný zákaz.

Po dlouhých sporech, jak určit nejjihozápadnéjší kout země, na něj dojíždíme. Ostrov Dursey - malinký ostrov, který je spojen s "pevninou" pouze starou malinkatou kabinkou, kde má dobytek a zavazadla přednost před pasažérama. Bohužel dorážíme celkem pozdě, takže na úplnou prohlídku ostrova nezbývá čas. Asi po hodině na ostrově tedy jedeme zpět, nabíráme jednoho asi z 6 obyvatel ostrova a kousek ho stahujeme do civilizace. Už se dost stmívá, takže se začínáme zajímat o spaní. Vypadá to dost beznadějně, ale Martina si nakonec vzpomíná na malinký poloostrov před Castletownbere. Má tam být nějaká malá zřícenina a místo toho tam nacházíme ohromné, právě rekonstruované hrabské sídlo. Nenecháváme se odradit a pokračujeme po prašné cestě, až skutečně dojíždíme na zříceninu - ideální místo k přespání. Místo obhlížíme a vyrážíme do města na pivo. Ukázalo se, že najít pěknou hospodu, kde by servírovali jídlo, je neskutečný problém. A to i přes ujištění mladé místní stopařky, že tam kde jí vyhodíme, najdeme hospod spoustu. Po oblezení celého města, všech hospod a barů končíme v prázdné restauraci, kde nakonec nejsme s baštou dvakrát spokojeni. Po pár hodinách zpátky na zříceninu, postaviat a spát. Dvojice mladíků od vedle se mě snažila ráno přesvědčit, že prý jsme chrápal. Vzhledem k tomu, jak byla teplá noc, mi to přijde nepravděpodbné, ale když někdo něčemu bezhlavě věří, tak ho prostě nepřesvědčíte.

Neděle

Ráno se po pořádném šlofíku snažíme vymyslet co budeme dělat, počasí nejisté, na jižní straně poloostrova se válí mraky. Po marném pokusu někam zajet a udělat si výšlap k vodopádu se nakonec rozhodujeme na procházku okolo jezera. Po pár kilometrech zajíždíme do čehosi co vypadá jako nějaký park, šplháme se s naši automatickou převodovkou do hrozných výšek a vydáváme na pěkný výlet okolo jezera. Průvodce ji popisuje jako mírně podmáčenou, což nebylo úplně přesné. První pokusy vyhýbat se a projít suchou nohou berou brzy za svě a zvláště v druhé polovině se jde prakticky mokrou loukou. Naštěstí mraky zůstávají v zajetí nejjižnějších kopců, a proto máme i nečekané výhledy. Jedná se o asi 3-4 hodinový výlet a stojí to za to.

Po návratu a totálním přebalení vyrážíme domů. Po dlouhé jízdě se dostáváme celkem rozumně domů. Sice se to nedá moc srovnávat protože na Dinglu a Kerry jsme měli lepší počasí, ale z mé zkušenosti jsou dva severnější poloostrovy hezčí. Ale i na Bearě si každý něco najde.