Donegal 2008

Přípravy

Jenzto uz se nemuzu dale snaset fakt, ze na me Vojta neustale dotira, zda uz jsem konecne napsala zapisky z Donegalu a dela nemistne poznamky o me neschopnosti – pravda, zapisky mu dluzim uz od zacatku kvetna, rozhodla jsem se, ze mu vytru zrak a zapisky napisu. Je Silvestr a Iry zajima spise pinta Guinessu nez pojisteni, proto se teto cinnosti muzu venovat v praci, bohuzel bez ceske klavesnice, proto omluvte toto barbarstvi, lec zapisky budou bez diakritiky.

Večerní páteční přesun

V pruvodci, ktery Vojta dostal v Okacku na rozloucenou, nas fotky Donegalu zaujaly hned jako prvni. Bohuzel Donegal je z Dublinu dost daleko a tak jsme si museli pockat na prodlouzeny vikend. Termin vyletu do Donegalu jsme tedy naplanovali na Bank holiday 3-5.5. Ja jsem v patek delala az do pul seste a protoze nase oblibena pujcovna zavirala uz v pet, musel Vojta auto vyzvednout sam. Zvladnul to bravurne a dokonce mi jeste prijel naproti do prace, rka, ze se chtel procvicit v rizeni. Byla to totiz jeho prvni jizda nalevo, nepocitam-li galwayskou vyjizdku se Sandrou. A nebylo to snadne, neb doprava v patek pred Bank holiday v centru Dublinu neni z nejplynulejsich a zakerne jednosmerky casto ridice vedou vsemi smery, jen ne temi, kam by ridic chtel. Rychle jsme se doma sbalili, ale stejne se nam nepodarilo vyjet driv nez pred osmou. Vojta zpocatku trochu litoval, ze jsme se rozhodli vyjet uz v patek, protoze to vypadalo, ze pojedeme v kolone az do Sliga. Jakmile jsme ale opustili Dublin, kolony zmizely a my jsme si to pekne frceli.. Dojeli jsme do Strandhillu u Sliga pred pulnoci a trochu se bali, ze kemp bude zavreny, ale po chvilce hledani jsme ho nasli a dokonce otevreny. Postavili jsme nas zbrusu novy stanik a v mziku chrupkali.

Sobotní zoufalé silničky

Rano bylo dost vetrne a vypadalo to, ze kazdym okamzikem zacne prset. Proto jsme se moc nezdrzovali a rychle se sbalili. Jako ranni rozcvicku jsme si dali vystup na Knocknareu, ktera se nad kempem tycila a vypadalo to veru zajimave. Vystup na ni az tak zajimavy nebyl a ani vyhled z vrcholu se nepysnil zadnymi uchvatnymi sceneriemi a tezko by ho tedy turista popsal jako dech-berouci zazitek. Lec po ranu nam vystup rozproudil krev a plni elanu jsme se vydali za dalsim dobrodruzstvim.

Nejdrive si prohlidli Sligo, coz neni skarede mestecko, kde jsme meli puvodne s Vojtou pred 4 roky bydlet misto Galwaye. Po asi dvou hodinach jsme vydali dal.

Cesta na sever probihala klidne, ze silnice se oteviraly uzasne pohledy na Ben Bulben – Stolovou horu a pocasi slibovalo svetle zitrky. U Mullaghmore jsme trochu sjeli z cesty a dojeli do krasneho zalivu plneho vyletniku, vysoke zelene travy a neskutecne modreho more. Chvilku jsme posedeli, ale casu nazbyt nebylo, ponevadz jsme jeste dnes chteli stihnout nejvyssi cliffy v Evrope – Slieve League.

Trochu jsem bojovala s mapou a prehlidla nekolik odbocek, coz frustrovaneho Vojtu vedlo k tomu, ze zastavil, nastudoval mapu a pak uz jel jen po pameti. Nedojeli jsme primo ke cliffum, ale museli jsme k nim jeste asi kilometr jit. Sami jsme tam nebyli, neb Japonsky turista si nasel cestu i sem, ale supr pohledy, ktere se nam otevriraly to vsechno vyvazily. Cliffy jsou fakt ohromne a vede podel nich stezka, kterou by urcite stalo za to si projit, bohuzel my nemeli moc casu. Presto jsme se ale vydali po uzke stezicce plne bobku vsudypritomnych ovecek a hlavne, v tomto rocnim obdobi, rozkosnych malych jehnatek a rekli si, ze to aspon kousek zkusime. Japonskemu turistovi se prilis mezi bobky nechtelo a tak jsme dav nechali za sebou a mohli si cliffy vychutnat o samote. Po ceste zpatky jeste Vojta nahanel ovecky a snazil se je presvedcit, aby se mu pekne postavili do zaberu. Lec ovce vytusily, ze z toho stejne nic nekapne, neb Vojta urcite nebude jejich obrazky publikovat v National Geographic a tak se umelec sam musel spokojit pouze s jejich hunatym pozadim.

Uz bylo hodne sero, kdyz jsme se vydali zase dal na sever, kde mel byt uzasny lesni kemp Sleepy hollows. Na internetu psali, ze je treba rezervace, ale Vojta me neustale presvedcoval, ze to je blbost. Kemp jsme nakonec nasli, dokonce otevreny, lec pani majitelka nam sdelila, ze zde neni jedineho mistecka pro dva poutniky jako my. Tak to bylo snad poprve, co mi Vojta dal za pravdu, ze teda ta rezervace asi opravdu potreba je, rikal to vsak takovym tonem, ze mi uplne zkazil pocit vitezstvi. Pani majitelka ale mela zrejme dobre kontakty s jinym panem majitelem, takze zavolala panovi do Dunglow a domluvila nam tam nocleh. Vojta uz byl po celodennim rizeni zbitej jak pes, ale statecne to odridil zpatky. Kemp byl obsazen karavany, takze nas stan tam pusobil trochu exoticky.

Nedělní sever

Spalo se nam krasne a rano jsem si dokonce dosli na msi. Moderni kostel byl plne obsazen, prekvapive hlavne zrzavymi a dost hlasitymi detmi v teplakovych modelech ruznych barev, majetnejsi maminky pak sve deti oblekly do slusivych fotbalovych dresu, takze jsme tam v tech pohorkach a dzinach moc nezapadli.

Dnesnim cilem bylo vylezt na Errigal, nevyssi horu Derryveagh mountains a celeho Donegalu. Malicke parkoviste, od nejz vede stezka na Errigal, pokud se tak da nazvat par kamenu v promacene louce, bylo oblezene a tak jsme po vzoru mnohych turistu zaparkovali na strane silnice. Cesta na Errigal je zakerna a cim blize vrcholu, tim vetsi sklon kopce a vice suti. Vyhled se v podstate nemeni, od zacatku do konce je v podstate stejny. Presto jsme si na vrcholu uzili foceni jezer a sutovitych svahu protejsich vrcholu, protoze to bylo neco uplne jineho, nez co jsme do te doby videli. Dolu jsme dorazili utapkani a s mokryma botama, dali si neco k baste a rozhodli se udelat si jeste vyjizdku kolem severniho pobrezi. Michelin sliboval i nejake cliffy.

Cim blize pobrezi, tim se silnicky vic a vic zuzovaly, klikatily a ztracely i co se tyce kvality. Porad jsme stoupali a uz uz to vypadalo, ze touhle cestou jezdi jen sebevrazi, kteri chteji sebe nebo dalsi nestastniky vrhnout ze skaly do more. Nakonec se cesta rozsirila v pseudoparkoviste, kde stalo par aut. Odtud jsme se vydali do mirneho kopce a kdyz jsme vystoupali, otevrel se nam uzasny vyhled na rozeklane pobrezi s vysokymi cliffy porostle neskutecnym mnozstvim vresu. Par lidi jsme potkali uplne na zacatku, ale kdyz jsme se vzdalili od auta tak na 1 km, nikoho uz jsme nepotkali. Stalo by to za celodenni prochazku podel pobrezi, protoze se neustale oteviraly nove a nove vyhledy. Tyhle cliffy byly sice o malinko mensi nez Slieve League, ale mnohem rozlehlejsi a opustenejsi. Krasne by se tam kempovalo. Ve Vojtovi se zase vzbudila jeho velka vasen fotit kdejakou havet a tak se zbesile snazil fotit ptaky, lec bez uspechu.

Cestou zpatky se zacalo serit a tak jsme si rekli, ze jeste udelame male kolecko podel pobrezi a pak zamirime do Letterkenny, kde se mel nachazet dalsi kemp. Vojta sice lacne prosazoval jedno misto na pobrezi, kde by se dalo prespat s uzasnym vyhledem na more, ale me se zdalo, ze to je moc u silnice a blizko baraku, takze jsem to zavrhla, coz se ukazalo jako chyba a veskerou odpovednost za nasledujici noc beru timto na sebe. Nakonec jsme dojeli az do Letterkenny, protoze jinde to proste nevypadalo. V Letterkeny jsem odchytila snad kazdeho obyvatele tohoto nehezkeho mesta, abych se zeptala na kemp, ale vetsina jen zavrtela hlavou. Nakonec mi pracovnik benzinove stanice znacky Statoil popsal cestu k mistu, kam jsem upinala sve tuzby pro dnesni noc. Kemp, respektive caravan park, se rozkladal na rozbahnenem poli o rozloze zhruba 1000 m2. Karavan vedle karavanu.. no bylo jich tam snad 100. Bohuzel nebylo jasne, zda se zde tyto obytne budky pronajimaji, nebo prodavaji. A nebylo nam dano to zjistit, protoze kemp zel prazdnotou a hlavni brana byla zavrena. Inu nezbylo nam, nez hledat misto nekde za mestem. Vojta uz byl znaven, takze jsme nemohli cestovat moc daleko. Na jedne vypadovce jsem oslovila pany stojici pred hospodou a popijejici Guinness s nesmelou otazku, zda nevi, jestli by se tu nekde dal postavit stan. Pani se na me napred divali jak na cvoka a pak rozhodili rukama a velice irsky zamrumlali ‘wherever’ . Je pravda, ze okolo byla ozidkovana pole a louky, ale Vojta odmital spat na cizim pozemku. V mape jsme nasli odpocivadlo se slibovanym vyhledem na mesto. Nezbylo nam nic jineho nez prenocovat tam. Mista na stan tam bylo dostatek, auto jsme zaparkovali hned vedle a ulehli. Hlavni silnice byla hned vedle, takze co chvili jsme meli pocit, ze nam nejake auto vjede do stanu. Navic jsme v prubehu noci zjistili, ze parkoviste je, snad pro svuj vyhled, oblibenym dostavenickem mistnich teenageru a milovniku marihuanovych dychanku.

Pondělní návrat

I pres nekolikerou nocni kontrolu auta jsme noc v poradku prestali a rano se vydali do Derryveagh mountains zdolat druhy nejvyssi vrchol. Mapa zadnou stezku neukazovala a tak jsme proste jeli smer Slieve Snaght, druhy nejvyssi vrchol, hned po Errigalu. Cesta vedla pres Mrtve udoli, kde nebylo vubec nic, jen kopcovita krajina pokryta zlutou travou. Zadne stromy ani kere, proste nic. Byl to zvlastni pohled, navic bylo docela horko, takze clovek mel pocit, ze kdyby se mu tady rozbilo auto, zemrel by zizni a nikdo by ho nezachranil, ponevadz nikde ani noha.

Auto jsme nechali na parkovisti u jezera a na slepo se vydali do strmeho kopece, kde jsme tusili vrchol. Ukazalo se, ze zdani vyprahlych svahu bylo prehnane, protoze svahy byli sice pokryty vresem, ale vubec ne suchym. Cim jsme lezli vys, tim vetsi mokro bylo. Nahore jsme obchazeli par bazinek, ale na druhou stranu se nam porad a porad oteviraly nove vyhledy. Nakonec vres i trava zmizely a my prochazeli kamenitou krajinou, ne nepodobnou norskemu Ragu. Uplne na vrchol SlieveSnaght jsme nevylezli, protoze se ukazalo, ze jsme vylezli teprve do sedla a nahoru by to bylo jeste par set metru prevyseni. Museli jsme se ale uz vracet do Dublinu a tak jsme se celi mokri a zbiti dotapkali dolu k autu, dali si bastu a vydali se k domovu. Cestou jsme s jeste staveli u jezer u Mullingaru, ale pak uz jsme vesele supajdili do Dublinu.

Tak jsem to konecne napsala, tak doufam, ze jsem ze sebe timto smyla veskerou hanbu a opovrzeni a uz se mi bude dostavat jen neznych a milych sluvek, sluvek pochvaly a podpory.

Více fotek na fotky.ouska.net