12.03.2008 - čert ví 30.03.2009
Jana, Vojta

Jak jsme podcenili odjezd

No tak konečně se hlásíme. No vím, trvalo to trochu dýl, ale není to úplně tak naše vina. Předně to bylo problémama s připojením k Internetu, za další zpočátku tak trochu nedostatkem času a určitě taky počáteční náladou. No tak teď by to mohlo být všechno OK (teda až na to, že mi teď vypadl web). No dobrá budem to psát offline. Jinak si myslím, že ne každého bude zajímat vše co budeme psát, ale nějak nás nebaví psát maily každému zvlášť, tak to bude prostě jedna velká matlanice a každej ať si z toho vybere to co ho zajímá a přeskočí to, co ne.

Takže pekně popořadě. Možná ne všichni ví, jak jsme se chystali. No možná bych se tomu ani nedivil, protože ono toho chystání moc nebylo, takže o něm nemohlo být ani slyšet, co? Prostě jsme byli od začátku března v Třeboni. Ale nějak nebylo moc chutí se připravovat, takže jsme to nechali na poslední chvíli - a většinu věcí až do Dublinu. Prostě jednoduše řečeno jsme viděli hodně lidí, byli na dost procházkách, relaxovali. Říkali jsme si, že starostí bude v Dublinu hodně, tak ať si užijeme aspoň těch pár dní v Báni. Naštěstí celkem vyšlo i počasí, takže to bylo moc fajn. Pokud jste tam mockrát nebyli (jako my), tak doporučujeme pěšky obejít celou Nadějskou soustavu. Je to moc fajn. Taky jsme si jedno odpoledne vyšlápli s Eliškou a Zasou kolem Vltavy. Taky dobré (teď zpětně ještě lepší :-)).

Jediné co jsme se fakt snažili bylo zařídit si těch pár papírů co jsou k tomu třeba. Z toho jsme byli ale úplně zhnusení. Žádná evropská integrace pracovního trhu neexistuje. Nebo alespň ne v pohledu z Třeboně. Prostě jedním slovem katastrofa. Nikdo nic neví a proto vám na každé pobočce řeknou něco jiného. A když to z někoho vytlučete, jak to má správně být, tak k tomu stejně dodá, že je to tak sližité, že to za to ani nestojí. Takže odpovědí typu: "Na to se mě neptejte...", "To si raději ověřte...", "No nad tím jsem taky přemýšlela...", "A to potřebujere?..." jsme si užili opravdu dost a dost. Asi nejlíp tohle všechno vyřešil Honzis, kterej se prostě na všechno vydlábl, odejl pryč a pak jen všem poslal dopis, že už pracuje jinde. Akorát je otázka, jak to teď bude řešit zpětně.

A co se týče samotné přípravy žití v Irsku, tak to bylo moc veselé. Koukli jsme na net, zjistili, že nějaké bydlení najdeme, práci snad taky. A tím to haslo. Naštěstí jsme měli od Honzise slíbené asi 5 prvních nocí, pak že to totiž balí. No zprvu se to zdálo více než luxusní, ale pak jsme si uvědomili, že vlastně přiletíme ve středu a Honza v pondělí odlétá. Čili to znamenalo, že musíme bydlení najít prakticky během čtvrtka a pátka. No to se podařilo, ale o tom více až později. Další nejistotu nám Honza zasadil, když se někdy týden před odletem ozval, že to bydlení možná padá. No sranda byla, že jsme z toho ani moc nedělali - tak moc nám byl celej odlet volnej (teda spíš jsme si tak tu Třeboň užívali, že jsme nechtěli na ten irskej pobyt myslet). Jen jsme koukli, jak je to s Dublinskejma hostelama a bylo. Naštěstí se nám o víkendu ozval Hozna, že to bydlení platí, což bylo super (později jsme to hodnotili, že bychom v hostelu taky pár prvních dnů přežili, ale to domácký ubytování bylo z počátku moc příjemné).

No a pak nejdnou bylo úterý - den před odletem - a mě už ráno bylo jasné, že s tím, jak to máme rozplánované, prostě nemůžeme stihnout zabalit. A taky ne. Byl to fofr. Ráno na ÚP (a to potřetí za 9 dní evidence), poslat nějakou poštu, na hezkej oběd s našima, zařídit poslední věci ve městě, zajít na poslední českou mši, rozloučit se na Žabicích (kde jsem měl ještě Jitce zprovnoznit tiskárnu), zajet říct ahoj Chaloupkům a už jsme doma (i s tiskárnou i notebookem). A je pěkných 21:30 přesně. A vstáváme ve 4:00. Takže začalo mohutné balení - na pár měsíců do cizí země do dvou batohů, opět. Ale naštěstí máme u Ryanairu jen 15 kilo limit, takže to nemůže tak dlouho trvat. Jo dali jsme to. Do půlnoci jsme zabalení, já mám sice 18 kilo, ale s tím nikdy problém nebyl. Janča jde spát, já už jen tak začisťuju a poklízím, abychom nenechali v bytě na pár měsíců bordel jak po bombě. V jednu se poštím do instalace tiskárny a v půl druhý jde zašívat Janě boty, které si chce vzít s sebou do Irska. V 02:00 je všechno hotovo a mě čekají krásné dvě hodiny spánku.

Ráno nás naši hážou na vlak ve složení Jana, já dva giga batohy, dva mega batohy, moje sako a Jany housle. Musím se přiznat, že mi ještě v tu chvíli nebylo jasné, jak chce ty housle dostat do letadla. No uvidíme. Ve vlaku ani žádná nostalgie, protože tohle cestu (i podobně naložení) až moc dobře známe. Většinu času prochrápáváme. Pravé drama nastává až v Praze. Bylo to všechno dobře naplánované, ale nějak se nám to vymklo z rukou. Když jsem pak celej spocenej seděl v letadle, neustále jsem se musel usmívat dvěma myšlenkám. První byla ta, že jsem ještě včera Janu přesvědčoval, že odhlášení z pojíšťovny a koupi nových bot provedeme až cestou na letiště a druhá patřila Kubovi, jak doháněl svoje letadlo (tuším, že na Heathrow) po letišti nějakým vozítkem (asi dva večery před tím jsme se tomu smáli ve Hvězdě). Původně to vypadalo, že máme času hanaděj, ale cesta na letiště se nějak protáhla (navíc tlačenice v airportbuse byla masakroidní). Dalším nesnadným úkolem bylo zkomprimování mého saka do tak již přecpaných batohů. Povedlo se (ale ještě jsem se na něj dodnes raději nekoukal). Ale další zrada nastala když nám jinak hodný pán na check-inu oznámil, že Jany batoh má 17,5 kilo. Tak ať si to prej kdyžtak přendáme do mého. S očekáváním zázraku (nebo přinejmenším špatné kalibrace naší váhy) jsem na váhu hodil batoh můj - 18,5 kilový. Pán na nás, že to takle nejde a že co s tím. S úsměvem (a trochu pohrdavým pohledem na pána vedle přepážky, kterého jinak hodný pán zpucoval před náma, snažícího se vyházet nepotřebné věci) jsme řekli, že to doplatíme. Po oznámená, že za kilo to bude něco okolo 300Kč jsme zaujmuli místo vedle zpucovaného pána a začali nejdříve dekomprimovat moje sako a pak přemýšlet co s tím. Tak nějak ne že bychom to zaplatit nemohli (hned za dveřma nás několik měsíců čekají jinačí výdaje), ale nějak se v nás probudila taková ta Nedbalovská či Šťovíčkovská mánie dostat to tam zadara - při nejmenším se slevou. Vždyť by ten poplatek byl větší než samotná cena lístků. Tak jsme začali šťouchat věci z giga batohů do mega příručních batohů. A když už se to nevešlo, tak jsme začali vyměňovat těžší věci za lehčí. No nějak se to podařilo. Oba batohy nakonec vážili 15,5kg. Jinak hodný pán se přestal usmívat, když mu Jana řekla, že chce do letadla housle. Tak se ptal a že prej teda jo. Ale to ještě nevěděl, že k nim má Jana svůj mega příruční batoh. To se už přestal usmívat pořád a řekl ať jdeme.

Celá tahle odbavovací historka nás nějak rozhodila, protože, přestože už jsme párkrát někam letěli, nás Jana zavedla na blbou bránu. No a pak jsme si ještě řekli, že by to asi chtělo ještě vyměnit nějaké drobné a hlavně, že musíme Alexovi (kluk, u kterého jsme měli pár dalších dnů přebývat) koupit nějakou becherovku. Takže jsem se zase vracel zpátky, měnil a kupoval a v tom mi Jana volá, že už máme last call a že u rentgenů je fronta. Tak jsem něco popadl, do toho mi začlo několik lidí volat a psát, že nám přeje šťastnou cestu (mylsím, že snad Matymu jsem to típl, protože jsem prostě nestíhal - soráč). Ve chvatu jsem přikvačil k zpátky k rentgenům, přesně v tom stavu, který nemám rád - tudíž s dokladama, prachama a letenkou rozházenejma po všech možnejch kapsách, s becherovkou v ruce a zařadili jsme se do fronty. V dálce jsme se snažili najít naši liduprázdnou gejtu. Navíc po mě chtěli, abych z toho pukajícího batohu ještě vytáhl noťase. Takže pak rychlím krokem s páskem, s hodinkama, penezenkama atd jsme došli ke gejtě, nasedli do autobusku a vyjeli k našemu letadlu. Pak už to bylo dobré, ale ten shon na letišti byl hroznej.

Mám moc rád ten pocit, když se letadlo odlepí od země a v tu ránu přestane veškeré chvění a třes. Toho se nám tentokráte nedostalo. Prvních pár minut jsme měli moc pěkné škuby a propady kvůli větru. Bylo fajnové sledovat, jak ti, co nejprve uklidňovali své polovičky, vážněli s každým dalším propadem. No úplně příjemné to nebylo, ale trvalo to jen chvilku. Odnesla to (a to doslova a v pytlíku) akorát jedna starší paní.

No a už jsme v Dublinu. Tady budeme teď žít, nejspíš. Zvlíštní pocit. Prostě jsme se na to nějak nestihli ani psychicky připravit a už tu jsme. Mňo co dělat. Takže bereme 16a a podle Honzových instrukcí jedeme na jih Dublinu. To bylo poprvé, kdy se u nás dostavily nějaké pocity. Viděl jsem to na Janě, že cítí to samé. Bývalí Dubliňáci se neurazí, ale bylo to strašný. V Dublinu jsme už před tím dvakrát byli. Ale jenom jako turisti. A to jak jsme zjistili je strašnej rozdíl. Ale opravdu strašnej. Člověk si všímá úplně jiných věcí a to co mu přijde skvělé v jednom případě ho urituje v případě druhém. Měli jsme sto chutí se sebrat a jet někam jinam. Vím, že se nám dřív líbili takové cihlové malinkaté domečky jakoby pro trpaslíky, přeplněné uličky, kde se to jen hemžilo životem. Teď si ale člověk uvědomoval, jaký je to asi v jednom z těch trapně malejch větrnejch strasně studenejch domcích bydlet. Jak se budeme na kole prodírat skrz ty strašně zasekané ulice. Navíc na té cestě, co jsme jeli k Honzovi, nebylo jediné volné místečko, nic kde by se člověk mohl nadechnout, jeden barák nalepenej na druhým bez jediný mezery, nikde kus zeleně, nikde výhled. Všechny ty domky jsou jakoby zmenšeniny našich domů, což k tomu pocitu stísněnosti ještě přidává. A navíc strašně daleko od centra (ono to teda zas tak daleko nebylo, ale ten autobusák to jel věčnost). Prostě první pocity byli děsný. A určitě se k tomu všemu ještě přidalo to, že jsme vlastně ten Dublin neměli rádi dřív, než jsme přijeli. Hlavně pak z Helenčinýho vyprávění :-) Nevím jestlis nám to, Heli, vsugerovala do hlavy fakt ty, nebo jestli to tu je tak jaks říkala, ale každopádně to tady z toho teď všude cítíme. Ale co rozhodně, Heli, neplatí je to, že by Galway byla stejná jako Dublin. To se srovnávat vůbec nedá. Zatím si myslim, že Dulin je obecně hnusnej jako většina velkých města, ale ani tu není nic, co by tu hnusotu nějak mohlo přebýt. Nebo jsme to zatím nepotkali (což je asi pravděpodobnější). Teda pokud není člověk zrovna maniak na nákupy:-) Ale to se může změnit, až to tu víc poznáme. Ale zatím je jasné, že tu chybí ta příroda. Za další platí, že je tu víc nepříjemných lidí. Za těch pár dní se mi stalo už asi 3krát, že si lidi dělali srandu z cizinců. Když jsme šli v Galway do hospy a před dveřma kouřili lidi, tak se nám nejednou stalo, že se s náma dali do řeči a ptali se odkud jsme a jak se nám tu líbí. Z Dublinu mám takovej pocit, že to tak asi nebude :-). Prostě cizinců je tu strašně moc a jsou tím už přesycení - vlastně asi je spíš nesnášej, ale zase asi jenom část. My holt nejsme na ty velký města. No ale ta pracovní příležitost a ubytování asi všechny malý města přebíjí.

No tak takový nějaký byli naše první pocity, než jsme potkali Honzu. A odteď už zase zvesela :-).

[komentáře]

První dny v Irálandu

No obecně jsou to dny takový uvolněný, bez patřičné disciplíny a to je pro toho kdo platí desítky tisíc :-) za nájem a nemá práci zhouba. Jsme tu zhruba desátej den, ale těch pracovních jsme tu ještě moc nepotkali, takže jsme ještě neměli možnost vyřídit toho moc. Prakticky přicházel v úvahu čtvrtek, pátek. V pondělí se slavil svatý Patrik, což je pro Iry mor a na Velkej pátek maj taky volno, asi proto že jsou hodně postkřesťaňští. No a v pondělí bude zase volno. Ale aspoň jsme měli dost času na zařízení takovejch věcí jako je bydlení, účty, Internet, PPS number atd. Čili takovej warming-up a práci začneme pořádně hledat od úterý - to jsem zvědavej. Už teď si s Janou rozdělujeme ulice, kde kdo bude roznášet životopisy :-).

No jo to jsem ale trochu utekl ne? No furt jste nás kamenovali, že nepíšeme tak teď vás zahltíme jak v Akumulátorovi - prostě to do vás napálíme až se zalknete. Tedy, Honza nás vyzvedl na zastávce někde na jihu Dublinu, zavedl nás do jeho rezidence a pochlapil se připravenou baštou. Ta moc bodla, protože jsme od rána nejedli. Tak jsme tak požvanili, Honza nám ukázal svou kancelář, kde trávil poslední dny, zvláště pak u Přátel, ale hlavně pak rána u mašinky Thomase a letadýlka Jeremyho. Jestli jste někdo z Honzových zápisků nabyl dojmu, že aktivně sháněl práci v oboru, tak to se moc pletete. Stupidní dětský seriál ho zaujal natolik, že mu věnoval každé dopoledne. A vůbec nás nepřesvědčil, když nám tvrdil, že ten pořad vidí poprvé a zná všechna jména hlavních postaviček a vůbec ať jsme zticha, že chce vědět, jak to dopadne. A nejvíce ho prozradili rozzářené oči, když Thomase zahlédl, jak mu mává z jedné výkladní skříně ve městě.

Protože na shánění bytu opravdu nebylo moc času, začli jsme ještě to odpoledne. Honza si vysloveně užíval naše první telefónáty a při tom přidával rady jak strhnout kolo z hlavní do vedlejší ulice, kdykoli zazvoní telefon. Jedině tak je prej možné něco rozumět.

Na ten večer jsme si dohodli tři prohlídky, všechny od stejně agentury. První byt byl katastrofální a odrazující. Strašná díra, neobyvatelná. A to jsme poučeni od Gráfů nezačínali na 500 eurové hranici, ale vrhli jsme se rovnou do 800 eurové. Druhý byt byl velikánský, málo vybavený. V dobré čtvrti, ale mně se zdál nějakej neútulnej. Navíc byl za 950E a záchod a koupelna v dost pokročilém rozkladu k zplesnivění (kdo někdy bydlel v Irsku (Anglii?) určitě zná ony plísně). Třetí byl nejblíž k centru (asi dvě ulice od místa, kde bydleli Gráfů), v docela dobré čtvrti. Ten jsme se rozhodli přechodně vzít. Je sice maličkatej, ale vypadal hodně útulně. Bydleli tam dva Poláci a měli to tam moc pěkně zařízený. Hodně to připomínalo českej styl. Za 850E, navíc topení v nájmu, takže konečně nebudeme mrznout a pořádně si zatopíme. Poláci se vystěhují až v neděli, takže do té doby budeme bydlet u Honzy a vyjde to akorát. No bydlení tak ideální, jak vypadalo zezačátku, není, ale prozatimně bude stačit.

Zbylou dobu než Honza odjel jsme trávili prakticky pořád dohromady. Honza nám ukazoval kde, co a jak. Zařizovali jsme mobily, účty a takový ty věci nezbytný pro život. V sobotu nás vzal do české hospody, kde nás seznámil s pár prima Čechama. V neděli jsme se stěhovali a pořizovali základní nákupy. Mimo jiné jsme s doporučením použili obchod Argos, kde se dá prej zalevno pořídit spoustu věcí. Tak jsme celí nedočkoví na dobrý irský toustíčky se slaným máslem pořídili toustovač, kterej po připojení nějak nefungoval a navíc, když jsem zkoumal proč nefunguje, mi dal pecku. A to jsem to nerozebíral :-). Takže jsem ho odpojili, vrátili, dostali za něj novej a uvidíme, co kdy zase pořídíme v Argosu. Večer jsme ještě zašli na poslední pivo s Honzou a Alexem. Ráno jsem u Honzi dlouho tloukl, než mi Honza otevřel a nebyl si úplně jistej jestli by stihl letadlo, kdybych ho nevzbudil. S Honzinem jsme se rozloučili, vzal jsem si od něj kolo (nevím jestli to bylo tou opicí, nebo jestli to, že ani neví, jaký má ventilky a že pravá brzda brzdí na předním kole, je jen další důkaz Honzovo nekalých nočních Dublinských obohacovacích činností, které mu pomáhaly přežít, zatímco nám tvrdil, že vzorně chodí do práce - už ten Thomas byl podezřelej :-))). Až teď, když jsem jel na tom kole domů, mi vlastně došlo, že Honza odjíždí a že tu teď budem sami s Jančou. Trocha nostalgie. Ale tu hned na první hlavní silnici vyhnalo soustředění a strach z jízdy vlevo. Když jsem se ještě Honzi ptal, jestli maj taky přednost zleva, tak řekl, že neví, že mám prostě jet a koukat. Nemusím ani ukazovat, jen ať dávám pozor a že on při prvním odbočení vpravo slezl z kola a přešel s chodcema. Jízda samotná tak hrozná nebyla, i když to vyžadovalo více soustředění, než jsem čekal, ale při přejetí první odbočky vpravo (zatočit jsem se prostě neodvážil) jsem se usmál :-). Ono je to totiž úplně jiné než v Třeboni :-) Tam je vždycky nějaká chvíle kdy něco nejede, takže si najedete pěkně do pruhu a držíte se na straně až k odbočce. Tady je ale souvislí had jedoucích aut, který prostě zleva doprava neprorazíte. A ještě jednu věc jsem zjistil. Jsem netušil jakej problém mi bude dělat držení se u levého obrbníku. Prostě držení se blízko něčeho (obrubnik, zeď, auto) co je vlevo je pro mě mnohem nepřirozený. Proto jsem několikrát za cestu zavadil šlapačkou o obrubník. Prostě jsem nějak blbě odhadnul vzdálenost.

Jinak těch pár zbývajících dnů proběhlo celkem v poklidu. Byli jsme se podívat na Patrikovskej průvod, vyzvednout věci, který povezem Gráfům domu ( ty se totiž ani na 8 letadel nedokázali odpakovat :-)), zároveň si Janča vyzvedla kolo po Helče, takže teď už jsme oba motorizovaní. Ale ještě jsme neměli možnost toho využít (teda krom té první cesty). Byli jsme taky v internetový kafárně zkoušet poslat nějakej ten životopis, to bylo ale ve čtvrtek před Velikonocema, takže zatím moc lidí nevolalo. Teda vlastně, když jsem poslal první životopis, tak jsem dostal asi po minutě první telefonát. Bylo to docela vtipné. Nějak jsem na to nebyl připravený. V kavárně byl celkem klid, ale jen do té doby, než mi zazvonil ten telefon. Asi při druhým zazvonění se mi v zádech ozval vysavač se sílou startujícího proudového motoru. Nenávistně jsem pohlídl do očí člověka, co se chystal zrovna teď vysávat a vyběhl jsem na ulici (Camden streetu :-), vrátil se zpět s úsměvem a vzpomínkou na Honzovu radu o strhávání kola do vedlejších ulic. No nějak jsem to ve dveřích, v mísícím se hluku aut a luxu z kavárny, prokoktal. Tak uvidíme co z toho vzejde. Byla to nějaká agentura.

Docela veselé bylo zjištění, že při těch telefonátech rozumíme spíše irům, než nějakým cizincům. Což jsem vždycky vnímali naopak. Ale asi to bylo spíše štěstím na lidi. Na cizince jsme narazili když jsme zařizovali net. Vlastně jedním z podstatných důvodů proč jsme vybrali ten dům, kde bydlíme, byl ten, že tu ti Poláci měli wifinu. Jenže hned při prvním telefonátu na tu společnost jsem se dozvěděli, že pro tuhle lokalitu už maj vyplejtvány přípojky. To bylo zklamání. Ale zkusili jsme ještě jiné společnosti a u jedné se to povedlo. Sice to připojení je slabší, ale na web a mail to bohatě stačí.

A ještě to bydlení. Jak jsem psal, že to nebylo tak, jak to vypadalo zpočátku. No to bylo docela veselé. Oni si toho Poláci dost odvezli, takže už to tak útulné nebylo :-), ale hlavně jsem se dozvěděli, že topení v ceně nájmu znamená mimojiné to, že ho nemůžeme ovládat :-) Prostě když zatopí, tak zatopí, když ne, tak ne. Navíc první dva dny pro jistotu netopili vůbec. Ale to se vyřešilo, že prej vypadl kotel. Zajímavé bylo, že si toho v baráku nikdo nevšiml. Asi už jsou zvyklí na tu zimu. Výhoda je, že jak je to malej byt, tak se to vytopí celkem rychle, čili teď zimou netrpíme, ale když bude chtít někdo přijet nás navštívit, tak asi bude muset počkat do většího bytu :-) Teda jednoho člověka by to ještě asi pojalo, ale víc už ne :-). Je to spíš takový kolejový pokoj. Až budeme vědět, kde budeme mít práci, tak se do nějaké blízké lokality za prací přestěhujeme. Asi. Jinak nějak extra nešel odpad (to už jsme nějak pořešili) a matrace je sice na irský poměry dost tvrdá, ale na český standard je pořád až moc irská. Jóó a děkujeme Honzovi, potažmo Gráfům a nevím komu ještě, za peřinu :-).

Je škoda, že jsme nezačli psát hned, protože už jsme ztratili takový ty první intenzivní dojmy z irskýho lemplovství. Myslel jsem, že nás tak moc nepřekvapí, vždyť už jsme to jednou zažili. Ale ne. Je to tu zas, to se prostě pořár musíte jen smát a kroutit hlavou, jací jsou to fachmani. Na něco si člověk pomalu zvykne, ale některý jsou úsměvný pořád. Ono se to bude blbě psát, protože buď je to zachycený v našich prvních zápiscích nebo to už reportovali Gráfů s Honzou. Ale zkusíme nějaký špeky vybrat. Vznikne na to samostatná sekce - Obludárium, kam budou přibývat nějaký postřehy. A aby to nebylo jen negativní, tak tam budou i kladné postřehy. Schválně čeho bude víc :-).

Tak a já už jsem upsanej. Jen ještě řeknu, že jsme včera byli na výletě. O tom ale napíše něco Janča, snad. Aby mě prej taky mohla trochu pomluvit. Tak zatím ahoj.

[komentáře]

Výlet na Hill of Howth

V pátek Vojta pojal nápad, že pojedeme někam na výlet. Tak jsem to tak nějak naplánovala a v sobotu ráno jsme si vyjeli Dartem na Hill of Howth, což je jakýsi poloostrov na okraji Dublinu - a kdo to neví, nečetl Honzovo zápisky. Průvodce sliboval pěknou čtyřhodinovou procházku, BBC hlásilo excellent weather a tak nás nic nedrželo zůstat doma. Vojta si sice dal před výletem počítačovou nocovku do čtyř do rána, ale i tak jsme byli schopný držet se plánu a vyjít po deváté.

Jízda Dartem - příměstským vlakem, nijak zajímavá nebyla, snad jen pohled na bordeloidní okolí železnice nás vyburcoval k debatě. Za půl hodinky jsme byli na místě. Sotva jsme vylezli z vlaku, překvapil nás doslova tajfun. Nenechali jsme ale odradit a vydali se k přístavu. Sotva jsme přišli k moři, vynořil se z vody tuleňolachtan. Nakonec to tedy byl lachtan, ale to jsme zjistili až doma. Připománal našeho Cyrouše a vůbec nevyhlížel špatně. Inu, pan vašnosta. Chvíli jsme se dívali na jeho vodní gymnastické kousky, ale když nás ten Cyrouš přestal bavit, tak jsme se přesunuli k molu a kochali se krásnýma vlnama. Pak jsme se konečně vydali na cestu. První, kratší část cesty vedla středem ostrova a byla úplně bez lidí. Vyšlápli jsme si na kopec a shlíželi dolů na golfisty, jak jim to pálí. Pohled do okolí nedával moc na výběr. Moře, Dublin, a nebo Wiklow mountains v dálce. Na nejvyšším bodě naší cesty jsme si dali chocolate fingers a mazali jsme k pobřeží na slibovaný Cliff walk. Až na ten bordel všude okolo to zpočátku vůbec nebylo špatné. Několikrát nás sice pokropila sprška krupek - musely to být ale excellent krupky nějakého dalekého původu (možná pozdrav z D1), když o nich ani na BBC nic nevěděli - ale pak se zase ukázalo sluníčko. Cesta ale postupně začínala přípomínat dálnici, (místy pěkně provlhlou dálnici) a lidí přibývalo. Nebyli to ale obyčejní turisti. Byli to Irky v lodičkách a černošky se silně nepraktickým vybavením pro takový výlet. Nesli si kolu a brambůrky a různé jiné potřebné věci. U toho jsme zabředli do rozhovoru, jestli se taky někde jinde než u nás nosí batůžky.

Zpátky jsme došli uťapaní, a rozhodli se povzbudit ducha v místní restauraci. Dali jsme si colu a dvě piva a Vojta se z toho všeho tak trochu přiopil. V tom stavu se snažil zabřednout do ležérní konverzace s irskou hospodskou, ale po té, co zjistil, že ji nerozumí, toho zanechal. V opileckém duchu pak ještě cestou zpět usnul a přišel tak o dvě mladé Irky v zajímavých průsvitných šatech, ve kterých museli zmrznout ve chvíli, kdy vystrčily nožku z vlaku. Asi je však hřálo mládí a krása, o kterou po celou jízdu pečovali, zhlížejíce se v zrcátku. Ve stanici Pearse street jsme vystoupili, nakoupit na večeři jsem pak už ale musela sama, protože Vojta měl zase jeden z jeho análních incidentů - asi se tu už cítí jako doma. Tak mi přijde, jestli to nakonec není jen výmluva.

[fotky] [komentáře]

Rychlé overview

Pro ty, co nebaví číst tolik textu a jako bonus pro ty, co čtou tyhle stánky a ne jenom forum, tu je rychlé shrnutí:

  • Máme se dobře, jsme zdraví a dobře živení.
  • Jako zázrakem skoro vůbec neprší, jen fouká vítr a je zimnějc.
  • Jana už má pocit, že anglicky umí, takže se na pohovory připravuje učením francouštiny a hrou na housle.
  • Vojta už má pocit, že anglicky umí, takže se na pohovory připravuje tvorbou webových stránek.
  • Jana proti zimě pije (teď už zima není takže spíš pila) neuvěřitelné množství čajů, což má za následek jediné možné vyústění - to blíž k pupíku.
  • Matrace, jako všechny v Irsku, jsou na draka.
  • Jsou tu pěkné mše, hezky jsme prožili Velikonoce.
  • Baráky jsou tu papíráky, takže je slyšet úplně všechno.
  • Lidi nad námi včera prali ve tři ráno.
  • Příští víkend plánujeme výlet do irských velehor.

27.3.2008 První výlet na kole

Tak už jsme se už dlouho neozvali, tak to teďkon zase napravíme. Ale začneme pěkně popořádku. To se musíme přesunout o týden zpět - do týdne plného telefonování, psaní emailů a prohledávání Internetu. O tom jak to přesně probíhalo napíšu později, teď jenom chci napsat o tom, jak už mě to jednou nebavilo a tak jsem Janu nechal ať si dál prohledává a vyrazil jsem na první výlet na kole do Pheonix parku. Bylo to zajímavé, natáhl jsem si to pěkně podle kanálu, bylo krásné počasí, jako ostatně teď pořád. Ta jízda vlevo, no řeknu vám, před velkejma křižovatkama jsem zastavoval častěji než bych očekával. Ale člověk si asi brzy zvykne prodírat se mezi třema pruhama aut.

I když hlavním cílem bylo navštívení zmiňovaného parku a hlavně taky místa, kde pracovala Helenka Gráfů, mnohem zajímavější místo jsem nakonec našel před tímto parkem. Jmenuje se to Irish National War Memorial Park. Takové zelené prostranství, ze kterého pocházejí fotky z tohoto výletu. Samotnej Pheonix park byl celkem nudnej - obrovská zelená plocha, kam se dá dojet autem. Helčin ústav byl mnohem větší než jsem čekal. Žádná jedna budovka. Tak jsem si tak nějak spočítal, že ti to Heli muselo na kole trvat asi půl hoďky, je to tak?

[komentáře]

3.4.2008 Vamos a la playa

Protože začíná být jasné, že v Dublinu nám pšenka nepokvete, musíme se po práci poohlížet i někde jinde. Proto jsme se v čtvrtek rozhodli vyjet hledat práci do Braye - vyhledávaného to místa všemi, kdo v Dublinu prahnou po přírodě a nemají to štěstí, že by byli obdařeni autem.

Máme štestí, protože nám počasí pořád přeje, takže můžeme nasednout na Dart a vyrazit na jih za štěstím. V Brayi vystupujeme do malinkého ospalého přímořského městečka a hned vidíme náš cíl hledání. Podle rad naše kroky míří nejdříve na pláž, kde očekáváme nějakou práci, kterou by tu ranní příboj vyvrhl na písek. Bohužel ani po důkladném prozkoumání se nám nic nedaří najít. Opět. Proto naše myšlénky zalétávají výše a s nimi i naše tlustá těla. Abychom nějakou práci nepřehlédli vydáváme se na Bray head - útvar, který někdo nazývá mysem, jiný kopcem. Myšlénky jsou daleko vzletnější a méně se potí. Zoufalí z našich dosavadních neúspěchů doklopýtáváme na vrchol a věříme v zázrak. Pozorujeme mořský obzor s očekáváním práce s nadějí zoufalých Robinsonů vyhlížejících záchranou loď. Přestože ani na vrcholu nenacházíme to co hledáme, rozhodujeme se ještě chvilku zůstat na náhorních planinách a porozhlídnout se po nějakých pasteveckých nebo poustevnických chýších, kde bychom konečně začli pracovat na naší vysněné kariéře. Vím, že považovat to za dream job by bylo asi nadnesené, ale na FASu nám říkali, že tato místa začínají být dobře placená.

Bohužel ani tentokrát nám štěstí nepřeje. nezbývá než se vydat podél moře, opět do šedivé reality - další přímořské vesničky Greystones, odkud nás opět Dart zaveze zpět do Dublinu. Poslední ohlédnutí za místem, ke kterému jsme se tak toužebně upínali, spláchnutí prachu všedních starostí a tradá domů.

[fotky] [komentáře]

5.4.2008 Kilmainham - den medvěda

Když Honza odjížděl domu, tak nám, prej aby nám nebylo smutno, nechal svýho kámoše - Méďu Pusíka Vilíka. Prej, že se mu o něj máme starat a pak ho přivézt domu. No do dneška byl celkem hodnej. Ale ráno, když jsme mu oznámili, že pojedeme na výlet do věznice Kilmainham, žadonil a škemral tak (dalo by se říct, že skoro trucoval), že jsme ho nakonec, pod podmínkou, že bude hodnej, museli vzít s sebou. No jak to dopadlo se můžete dozvědět ve fotoreportáži.

[komentáře]

6.4.2008 Jak my a práce

Tak možná bude někdo zvědavej na to jak tady válčíme s prací. Dost možná někoho neuspokojil předchozí příspěvek o hledání práci v Brayi - zezačátku jsme chtěli udělat nějakej pěknej apríl, ale pak na to nějak nebyla síla. No tak dobrá, něco zkusíme napsat.

Někde v předchozích článcích jsem psal jak probíhal minulý týden, ale radši to ještě shrnu. To se musíme vrátit na zelený čtvrtek. To jsme byli s Jančou prvně v internetové kavárně. Na tomhle místě chci vzdát hold všem těm, kteří dokázali najít práci na internetu v kavárně. Opravdu, to muselo být peklo. Zezačátku jsem si to nemyslel, ale po tom, kolik hodin jsme na netu trávili hledáním my - ono to nebylo už tolik hledání, ale spíš korespondence - a když vezmu v potaz to, že z tepla domova na vlastním počítači jsem tak dvakrát až třikrát produktivnější, tak si dovedu představit, jak by se nám to celé natáhlo. Takže všechna čest a rada pro příští generace: jestliže někdo pojede hledat práci do zahraničí, tak notebook s sebou a co nejrychleji zařídit Internet. Určitě ten Internet pak i vyjde levnějc, než platit měsíc za kavárny.

Takže v ten čtvrtek jsme rozeslali první životopisy. Bylo to asi stejně k ničemu, protože se blížili Velikonoce a proto to stejně asi nikdo nečetl. Jen tak předešlu, že teď už práci oba máme. Říkám to proto, že zpětně musím říct, že to netrvalo vůbec dlouho, ale v průběhu toho hledání jsem měl pocit, že to trvá věčnost. Ne, že by se lidi neozývali, ale spíš proto, že se to všechno strašně táhlo. Asi víc to bylo vidět u mě. Do toho je třeba zapojit mentalitu Irů. Prostě jsou takový větší pohodáři. Ale to českýho člověka občas může vyvést dost z míry :-) První takovou zkušenost, kterou jsme měli, bylo u hledání bydlení. Prostě jeden den slíbí, že se ozvou a že je to urgentní. Druhý den nikdo nevolá, tak voláme my a ten člověk má celej den schránku. No naštěstí to u nás bylo jen tím, že ženská byla nemocná a tudíž ten den neúřadovala, proto nevolala - možná by její povinnosti v Čechách přešli na jiného zaměstnance? Nevím. Nicméně furt se to dalo svést na tu nemoc. To Honza by asi mohl vyprávět jiné zkušenosti. No prostě jsem chtěl jenom říct, že čas tu plyne trochu pomaleji.

Tak to jsem zase utekl. No prostě seriózně jsme se hledáním zabývali v týdnu od 25.3 - v pondělí byly Velikonoce. U Janči to probíhalo tak, že posílala tunu životopisů na různý nabídky ohledně práce v kanceláři a recepční. Zezačátku se jí moc lidi neozývali (asi byli ještě v nepracovním režimu), takže Jana už tu vymejšlela scénáře, jak tu bude zůstávat doma s Honzovým medvídkem Pusíkem a kravičkou. Uzavřeli jsem dokonce sázku, která mělo sankcionovat toho, kdo najde práci později. Pak se jí ale 26.3. ozvali z jedné realitní kanceláře, že hledají nějakou holku na kancelářské práce. Ještě ten den šla na pohovor. Dělala tam nějaký jazykový testy a opravovala formální dopisy atd. Docela z toho měla dobrej pocit, ale věděla, že tam je ještě několik Irek čekajících na pohovor, tak neveděla, jak to dopadne. Ale už to bylo dobré, první interview za sebou, takže se to aspoň začlo hýbat. Řekli jí, že se jí příští den ozvou. No neozvali :-), čímž Janu naštvali a ona jí se přestali líbit. V průběhu týdne měla ještě kontakt s několika firmama a agenturama. V pátek 28.3. šla na pohovor do dvou agentur a v jedný ji dohodili interview na pondělí. Měla to být nějaká lepší zubní ordinace, kde je asi 8 doktorů a ona by pro ně měla dělat denní agendu. To ji hned zaujalo a dost se na to těšila. Jenže ji pak ještě tuším v pátek odpoledne volali z jedné zdravotní pojišťovny, že shání recepční a taky si s ní dohodli interview na pondělí.

Čili 31.3. šla do tý pojišťovny, zaujala svým úsměvem a odpoledne jí volali, že by ji vzali. Janča ale ještě chtěla zkusit ty zubaře, tak řekla, že si to ještě rozmyslí. V pondělí se jí ale ze zubařů ozvali, že to přesouvaj na úterý. Tak tam v úterý šla, měla interview a vrátila se z toho taková přešlá, že to není takový, jaký si to představovala. Ještě ten den večer ji stejně volali, že ji neberou, takže se rozhodla pro tu pojišťovnu. Je to tříměsíční kontrakt s velmi výhodnýma podmínkama. Pro Dublina znalé, je to v BallBridgi, takže to bude mít tak půlhoďky chůze. Takže zítra jde prvně do práce a je zvědavá jaký to bude. Trochu se bojí telefonování, ale ona to zvládne. Blbý je spíš to, že vlastně po tom dvoutýdenním shánění se začíná ozývat nejvíce lidí (to souvisí s tou jejich pomalejší odezvou), proto musela teď zrušit tři dobře vypadající interview. Navíc se jí v pondělí ozvala ta realitka, že postupuje ještě s jednou Irkou do druhého kola. No jenže ona na ně byla už stejně naštvaná, takže tohle rušení ji nedělalo problém :-).

Já jsem na tom byl s telefonátama od začátku dobře. Furt mi někdo volal. Takže jsem třeba řešil 8 telefonátů denně plus maily. Ale to všechno bylo dost takové liché, protože to pořád volali z nějakých pracovních agentur a kdesi cosi. Na ty agentury jsem moc nevěřil a snažil jsem se najít práci sám - kontaktovat přímo zaměstnavatele. Jenže tak, jak jsem na tom byl dobře s telefonátama, tak o to víc se to pak táhlo. Janča to měla vždycky skoro hned vyřízený. Ale u mě to bylo na dlouhý lokte. Všichni mi říkají, že jsem moc zhejčkanej, ale posuďte sami. Když jsem hledal práci v Čechách, tak to vypadalo nějak tak, že jsem sedl k Internetu, ještě než jsem se podíval na nějaké veřejné pracovní servery, tak jsem zkusil školní nástěnku. Tam se mi zalíbila jedna firma, tak jsem jim napsal mail. Do 10 minut jsem měl odpověď, ať přijdu další den (nebo obden, už nevím) na pohovor. Na pohovoru jsem řekl co si představuju, oni mi dali nějakou konkrétní nabídku, já, abych nevypadal, že po tom skončím jak slepice po flusanci, jsem řekl, že se jim do tří dnů ozvu. Odjel jsem na vodu a z Rožmberka jsem psal, že příští pondělí přijdu do práce. A bylo. A teď jak to vypadalo v Irsku. Poslal jsem mail asi 15 firmám, z toho někteří neodpověděli dodnes. Druhý den mi většinou přišel mail s automatickou odpovědí, že děkujou a že se ozvou. Za dva dny se někdo ozval, poslali třeba nějakou jednoduchou úlohu, kterou jsem musel naprogramovat a poslat jim to zpět. Pak zase dva dny nic a pak telefonát, že se chtějí na příští týden domluvit na interview. Tak člověk šel na interview, něco tam předvedl a oni ne, aby dali nabídku - prej, že se ozvou. Příští den telefonát, jako že mě berou a že se zítra ozvou s konkrétní nabídkou. A tedy pak konečně den na to konkrétní nabídka. Teď si zase beru čas na rozmyšlenou já, protože jak se všechny firmy táhnou, tak člověk má rozjednáno více věcí a čeká na odpovědi od těch druhých. Nakonec to shánění netrvalo dlouho, ale to, co se v OKsystému dohodlo za 2 hoďky, tady trvalo 10 dnů. Prostě takovej styl. Je hloupé, že člověk neví, jestli má ty nabídky na interview, co přichází trochu ve fázi, odmítat, nebo všechno odsouhlasovat a pak to zase rušit. Myslím, že hledat práci při zaměstnání musí být fajn. Prostě když člověk nespěchá a je mu jedno, že to bude měsíc trvat. Tak pak to může být dobré. Ale pak je zase problém, že člověk není hned dostupnej.

No tak a abych to vůbec dopsal. Prostě jsem byl minulé pondělí a úterý na třech pohovorech u firem (v pátek před tím na jednom pohovoru u agentury, která se mi jako jediná zdála rozumná). První interview bylo u firmy Arantech, která sídlí v Blackrocku - to je taková část Dublinu, která je snadno dosažitelná DARTem nebo busem, pokud člověk bydlí na přímce mezi Blackrockem a nábřežím, což ale není náš případ. Zprvu se mi tam ani moc nechtělo, protože jsem si říkal, že je to daleko a ani ty požadavky nebyly úplně to co jsem hledal. Ale musím říct, že jsem z toho pohovoru byl úplně nadšenej. Prostě to bylo parádní. Žádný kravaťácký prostředí, na interview jsem měl dva mladý lidi, se kterýma jsme se furt něčemu smáli. Navíc se ukázalo, že ty požadavky jsou úplně jiný. O tom ale musí vzniknout samostatnej odstavec. Docela se mi dařilo vydávat i zvuky, které zněly jako angličtina a snad mělo hlavu i patu co jsem tam říkal. Měli na mě úplně triviální otázky ohledně programování, tak triviální, že jsem ani z počátku nevěděl, co chtějí. Prostě v porovnání s těma požadavkama to bylo úplně směšné. Prostě jsem z toho měl dobrej pocit a to prostředí taky vypadalo parádně - menší prostory, lidi normálně oblečený. A když jsem odcházel, tak jsem věděl, že jestli někoho potřebujou, tak prostě nemaj důvod, proč mě nezaměstnat. Leda, že by tam přišel ještě někdo jiný, kdo by je úsměvem okouzlil víc než já, což jsem shledával málo pravděpodobným :-). Od té doby jsem cítil velkou pohodu, protože jsem věděl, že najít práci půjde a nebude to ani těžké. Tak jsme si hned s Jančou museli dát sraz ve městě a oslavit to.

V úterý ráno jsem měl další pohovor kousínek od centra v jedné společnosti, kterou mi dohodila agentura. Zabývá se nějakým pojištěním. Byla to pěšky asi deset minut, akorát foukal mega vichr a já jsem pomalu začínal podléhat myšlence, že budu muset svůj účes přizpůsobit místnímu větrnému klimatu. Firma byla taková honosnější - prostě něco jako pojišťovna. Ale takový víc ofišl, takže nic moc pro mě. Navíc mi řekli, že na tu pozici, kam jsem žádal už maj plno, ale že mi nabídnou místo jakéhosi konzultanta, což má být někdo kdo objíždí zákazníky a získává požadavky pro projekt, kterej pak po několika týdnech takovýchto výzvěd přijede na základnu s týmem naprgat. Mňo asi viděli můj protáhlej obličej a podle toho to tak dopadlo. Nejdřív jsem měl asi 30 minutovej pohovor s moc pěknou mladou (móda se v Dublinu opravdu mění) a příjemnou HR Irkou. To byl zase moc veselej rozhovor. Pak jsem dostal nějakej test na padesát minut. Mňo zezačátku jsem koukal jako puk, ale pak se to nějak dalo, ale bylo na to málo času - zvlášť když jsem to tam musel lámat anglicky. Ale nakonec jsem to asi celkem dal. No ale pak přišel takovej nemastnej neslanej Ir, kterej mi popsal jak to u nich vypadá a co že bych asi jako dělal. No, tak z tohohle pohovoru jsem moc nadšenej nebyl. Bylo to na mě moc takové nóbl, i když měli dobré benefity atd.

Hned večer jsem byl pak ještě na jednom pohovoru v centru, hned vedle Pears station - což je skoro nábřeží, čili by tam byla výborná doprava a navíc od nás to je tak 30 minut pohodovou chůzí. Když jsem prvně kontaktoval tuto společnost, tak mi poslali zadání nějakého úkolu, kterej jsem musel naprgat. Z toho důvodu jsem už nečekal žádný testy, ale spletl jsem se. Byli tam na mě takový dva celkem příjemní, ale seriózní chlapíci, takže žádné žertíky. Nejdřív jsem se mě ptali na zkušenosti a zkoušeli mě různýma otázkama, jestli to, co mám napsáno v životopise umím. Byli takoví nejvíce zevrubní, ptali se i na věci, které přímo nesouviseli s pozicí, na kterou jsem žádal. Třeba proč mám CISCO kurzy a proč mě zajímá síťařina, když jsem programátor :-). Ale překvapenej jsem byl nejvíc ve chvíli, kdy vytáhli kompa a řekli co používáš. Já na to že Eclipsu. Oni ji spustili a řekli, tak piš. No a koukali na mě a že prej ať komentuju co dělám. Nu tak jsem psal. Docela to šlo. Myslím, že jsem je dostal. Ale bylo to hlavně kvůli štěstí. V tom týdnu před tím jsem si procházel nějaké technologie a doučoval se některé věci, které jsem měl v životopisu. No a protože projít všechno by bylo složité, tak jsem si vybral na osvěžení jen jednu. No a na tu se mě právě ptali :-) Navíc jsem si oprašoval nejnovější verzi, takže jsem byl dokonce před nima a vyprávěl jsem jim, co všechno se od minulé verze změnilo a vylepšilo a proč by konečně měli přestat používat tu starou, neohrabanou a seznámit se s novou :-). Takže jsem vypadal jako pokrokový mladý programátor. :-) Jedinej problém byl v tom, že jak jsem to neměl moc zažitý, tak jsem si nepamatoval jak to celý nakonec spustit. No ale spolehl jsem se na intuitivnost vývojového prostředí a celkem sebejistě jsem zamířil v menu do těch míst, kde bych to nejvíc čekal. Docela se mi ulevilo, že programátor co psal ten plugin měl stejnej smysl pro uspořádání jako já, a tak jsem tam nějakou takovou položku našel. Možná jen trochu v závěru, když to proběhlo tak jak mělo, jsem větu: "Takže to funguje" řekl s nepatrně větší radostí než ten, kdo by věděl, že to co dělá, je určitě správně :-). Takže zase dobrý pocit.

Ale strašně mě vyděsilo, když mě pak vedli po firmě a ukazovali, jak to u nich chodí. Takovej open-space jsem ještě neviděl. To bylo opravdu drsné. Jako všechno pěkně zařízené, ale v celé podlouhlé místnosti jen dva dlouhatánské stoly a u nich nasázení lidé - jeden vedle druhého, žádný přepážky, nic - personální, obchodní, technické a nakonec vývoj. Všichni vedle sebe u jednoho stolu - v místnosti snad sto lidí. Docela mazec.

Další kolo schůzek jsem už nezačínal, protože jsem tušil, že mě někde vezmou. Protože jsem čekal, až si to promyslí a zavolaj, vydali jsme se s Jančou na výlet do Braye. Tak nějak jsem si snažil utřídit preference, co bych vzal radši. No a asi se mi budete (zvláště pak Dublinští) smát, ale mě se nejvíce líbilo to první. A to hned z několika důvodů. Jasnej byl pocitovej důvod. Prostě jsem měl nejlepší pocit v tý první firmě, byla taková nejvíc domácká - i když možná taková nejmíň profi. Navíc se mi líbilo, že ta firma je nejdál. A protože jsem tu po Honzovi za pár šestáků přišel k fajnýmu kolu, řekl jsem si, že prostě chci být po vzoru Kuby Nedbala, který nás v Londýně fascinoval svou spanilou jízdou, kolař. Už dřív se mi líbílo, jak jezdil na kole po Brně a vždycky jsem si říkal, jak by bylo dobré jezdit v Praze. Jenže tam jsem kolo neměl - tady ho mám, tak jdu do toho. Navíc firma není kravaťácká, takže to půjde. S Jančou jsme udělali zkušební jízdu a trvá to 35 minut, což bude supr a pokud mě nepřejedou, tak aspoň pro to zahnilé tělíčko něco udělám. Slyším ten smích od bývalých Dubliňáků, je to jako kdyby seděli vedle mě říkajíc: "Ono tě to, chlapče, přejde." Jo možná jo. Možná byla chyba vyměnit místo dostupné odevšud busem a pěšky do 30 minut za něco, kam se budu muset probíjet mořským větrem a slanejma kroupama. Možná na to má vliv to, že po celou tu dobu, co tu jsme, máme výborné počasí a ještě jsme nezažili to pravé klima, ale blíží se léto a tak to musí být lepší a lepší :-) No a když ne, tak to mám 8 minut kolmo na DART, 10 minut DARTem a pak 7 minut z DARTu. Ale snad nevyhniju. Ale určitě to chce nějakou čepici - už teď mě bolí nastydlá hlava.

No z toho, co jsem napsal je už asi jasné, jak jsem se rozhodl. O druhé firmě jsem ani neuvažoval. Asi by tam šly vydělat největší peňauzky, ale prostě mi to nějak nesedlo. A koneckonců ani já jim ne. Volali mi, že jsem sice udělal výborně test, ale že o mě nestojí z důvodu, že viděli, že se mi to ani moc nezamlouvá - asi ten protáhlej obličej :-). Takže pro příště se člověk všude musí tvářit, jak ho ta pozice fascinuje a že je to to jediné, čeho chtěl v životě dosáhnout.

První a třetí firma mi udělala velice podobnou nabídku. Takže rozhodnutí padlo na firmu první. A je to. Teda pak ještě následovalo několik mailů a telefonát proč jsem to odmítl a že by mě moc chtěli, že jsem udělal dobrej dojem a že mám výborný reference (moc díky všem :-)), což mě moc potěšilo, ale o to víc nepříjemný bylo vyvlékání se z dotěrných otázek. Ale jsem s nima dohodnutej, že se mám ozvat, kdyby se mi něco v té první firmě nezdálo. Trochu si myslím, že ta třetí na tom mohla být technologicky líp, jako že by se člověk naučil víc věcí, ale to se všechno pozná až po prvním týdnu práce. Tak uvidím. Stejně teď kdybych začínal hledat, tak to dělám úplně jinak. Ale o tom zas až příště.

Takže když to shrnu, tak v pondělí jdu podepsat smlouvu a někdy od půlky týdne bych měl nastoupit. Tak nám oběma držte palce, ať to dobře načneme.

[komentáře]

7.4.2008 První den v práci

No tak jak už všichni víte, tak se zadařilo a já jsem šla dneska prvně do práce. No měla jsem dušičku maličkou, obzvlášť po tom, co se mě na interview pořád ptali, jak umím pracovat pod tlakem a jak to u toho McDonalda muselo být stresující a under the pressure. Navíc jsem se ve staff booku dočetla, co všechno se do práce smí obléct a co ne. No, každopádně jsem ráno vykročila do slunečného dne, oblečená do toho nejlepšího, co jsem měla. Na recepci jsem si vyžádala jakousi Jennifer z HR. Společně se mnou tam týž den nastupoval Tomáš z Krnova, takže jsem nebyla úplně sama ztracená. Jeniffer nás provedla po budově a pak nás nechala svému osudu. Mě na recepci, Tomáše v kanceláři, která vyřizuje poštu, pro celou budovu pojišťovny. Holky na recepci byly obě Irky a hned mě začaly zaučovat. No, neměly příliš učitelské návyky a postupy, ale dělala jsem si schémátka a nějak to snad pochopím. Komunikace po telefonu a přepínání lidí na správného člověka,podle toho, jaké má pojištění, tvoří hodně velkou část práce. No, řeknu Vám, těch pojištění je asi tři tisíce, což by možná ani zas tak nevadilo... ale dekódovat, co ti lidé chtějí, je někdy hrozně těžké. Tak nevím nevím... bude to jak státnice... Nejlepší jsou starší lidé, ti se vždycky představí a mluví krásně pomalu a spisovně... používají spoustu takových výrazů jako indeed, apod. Ale ty mladý draci, děs a hrůza. A navíc, pokud řeknou nějaké jméno člověka, se kterým chtějí mluvit, tak když už člověk chytí, že chtějí někoho konkrétního, tak hledat v databázi to dané jméno je nadlidský výkon, protože ty jejich jména jsou děsný patvary a nelogické změti souhlásek a samohlásek, prostě žádný učebnicový John Smith. To je samej Noel a Niell a Padraic a Keiran, Ciara nebo Des. Tak uvidíme. Ve středu přijde ještě někdo nový, tak snad nebudu za blba sama. Každopádně budu potom vyškolená v anglických pojišťovacích výrazech. Krom toho telefonování se dělají běžné recepční věci. Lidi ve firmě se zdají být fajn a podle irského zvyku, není jejich pracovní morálka až tak vysilující. To si dají dopolední kafíčko a už zas běží na oběd. Navíc pracovní týden v téhle firmě má 33 hodin, což není špatné, co říkáte :-) Tak mi držte palce, ať nejsem jak úplnej hotentot.Tak já se jdu učit ty moje schémátka, abych se v tom trochu zorientovala. Tak zatím ahoj...

[komentáře]

7.4.2008 Ireland out of service

Tak jsem asi přechválil. Dneska se mi stala moc pěkná historka. Člověk se furt učí. Jedu takhle podepsat pracovní smlouvu do Blackrocku. Říkám si, no, dneska ještě potkám nějaký bosse, tak se naposledy pěkně obleču. To znamená, že nemůžu jet na kole, což znamená, že musím DARTem. No ale jelikož už jsme neměli žádný penízky, tak jsme včera večer chtěli vybrat. Bankomat, co máme před barákem, nám ale oznámil, že je temporarily out of service. Ha zrada, ale nevadí, vybereme ráno.

Ráno mažeme k bankomatu před banku a ejhle zpráva, která nás už trochu zneklidnila: temporarily out of service. Tak musíme vybrat v bance. Se skupinkou asi 10 lidí se hrneme do toho mechanizmu, kterým se v Irsku vstupuje do banky. Když už jsme tam skoro všichni naštosovaní, tak nám oznámí, že banka ještě neotevřela. Zprvu to považujeme za špinavý konkurenční trik, který má zkrátit jejich čekací dobu, ale když ty lidi pořádně přezkoumáváme, tak zjišťujeme, že jsou to asi zaměstnanci banky. A taky jo. Banka otevírá až v deset. A to jsem čekal, že otevírací doba 3-5/5 České spořitelny nemá ve světě konkurenci. No Jana už musí do práce, takže běží bez peněz. Ta to nějak přežije, protože je dneska nebude potřebovat. Ale já potřebuju na vlak. Takže si nechávám kartu, vracím se domu, ustrojuju se a hurá na vlak, s tím, že cestou vyberu. No vyšel jsem tak, aby mi to s 20 minutovým hledáním vyšlo tak akorát. Začal jsem pátrat v okolí po nějakých bankomatech a dost jsem znejistěl při zjištění, že se jich v okolí tak moc nevyskytuje. Asi po 10 minutové svižné chůzi jsem jeden našel. Oddychl jsem si. Ale jen do té doby, než na mě bankomat vyblil zprávu temporarily out of service. To maj snad všechny bankomaty v Irsku v pondělí ráno nárok na sickday nebo co? Dalších pět minut rychlé chůze, která mě neustále vzdaluje od cíle. Ha bankomat, sice jiné společnosti, ale to vem teď čert. Už jsem připraven vrazit tam kartu, když tu náhle známé temporarily out of service. Pravda, formát textu byl jiný, to asi aby ladil více s firemními standardy, ale obsah stejný - na prd. Sice už bylo jasné, že to nemůžu stihnout, ale tak nějak jsem si předsevzal, že ty prachy někde vyberu. Po dalších pár minutách jsem konečně uviděl bankomaty mojí společnosti. A poštěstilo se, hned dva vedle sebe. Kurňa, oba, již opět známým formátem, hlásají ono prokleté temporarily out of service. Nevěděl jsem jestli mám brečet nebo se ďábelsky smát - kde to herňajs žiju. Tolik vzteku takhle v pondělí po ránu, že ležet někde poblíž dlažka, tak jí vezmu a ty displeje tou dlažkou trochu opráším. Pak ať si hlásaj to svoje temporarily out of service oprávněně.

Vlak, kterým jsem chtěl jet dávno v prachu, navíc pěšky by cesta na nádraží zabrala ještě půl hodiny - to bych do Arantechu dorazil tak k obědu, což by jistě nebylo špatný, ale nebylo to to, co ode mě asi dneska očekávali. Ale co, mám ještě půl hodiny, tak to zkusím sfouknout na kole. Přilítl jsem tedy domu, sházel ze sebe propocenej oblek, šup do riflí a svetru, mapu ... á heršvec, tu má Jana:-(. Sice jsem to už jednou jel, ale takhle narychlo bych netrefil. Takže jim prostě zavolám, že příroda je proti mě a já, bez eurocentu, se tam dneska prostě nedostanu. Ale ne, tak to ještě zkusím. Nasedl jsem na kolo a vydal se po hlavní silnici do centra. Asi po 5 minutách jsem potkal cizí bankomat, který FUNGOVAL. Vytáhl jsem z něj nějaký Éčka (ještě nevím kolik mě tohle stálo) a tradá na nádraží, třeba ještě chytnu nějakej vlak.

Musím říct, že za těch pár dnů jsme se docela slušně naučili neslušně jezdit po Dublinu. Touhle jízdou jsem ale tenhle dirty-bike-riding-skill ještě trochu vyšperkoval. Už ani nevím, jestli jsem se víc pousmál tomu, že automat na štípání lístků nefungoval, nebo tomu, že všechny světelné cedule hlásily, že 2 vlaky, co měly jet po tom mým, kterým jsem to nakonec jen tak tak stihl, jsou temporarily out of service.

[komentáře]

31.8.2008 Ještě pořád žijeme

Po několikerých připomínkách musíme dát některým lidem za pravdu v tom, že jsme zprávy moc často neaktualizovali. Nebylo to tím, že se nic nedělo, ale spíš tím, že buď nebyl čas a nebo chuť. Samozrejmě, že lidi, kteří s námi byli v kontaktu, jsme udržovali na celkem aktuální vlně. Kdo se neozval, nebyl ozván zpět :-).

Zkusím tedy ve zkratce popsat, co se v průběhu posledních měsíců odehrálo. Tak kde začít. Asi tam kde jsme skočili, že? Jeden z posledních příspěvků od Jany byl popis prvního dne v práci. Od té doby se moc nezměnilo. Janča je pořád zaměstnaná v Eaglu Staru, který se asi před dvěma měsíci přejmenoval na Zurich. Jelikož má kontrakty po třech měsících, tak už jí to jednou prodlužovali. Zatím je spokojená, hlavně si pochvaluje krátké šichty a možnost vzít si jeden den v měsíci day off.

Se mnou je to trochu složitější. Asi už to většina ví, ale začal jsem původně pracovat v Blackrocku ve firmě Arantech. Ta se ale ukázala býti dost zvláštní, takže po pár týdnech a pokusech se přemoci tam zůstat, jsem to vzdal a kontaktoval firmu, která mi hned při prvním kole hledání nabízela práci, oni řekli, že by o mě měli pořád zájem, dal jsem výpověd v Arantechu a novou práci přijal. Takže nyní pracuju ve firmě Newbay, která je umístěna v centru Dublinu. Výhoda je jasná - je to blíž a dá se tam dostat i autobusem. Nevýhoda - už nebudu jezdit na kole, což mě pěkně štve, protože mě to bavilo. Nicméně takhle zpětně, když už vím, že mi kolo asi před dvouma měsícema ukradli, tak to tak nebolí. O kole ještě později. Teď zpátky k firmě. Pozice, na kterou jsem nastoupil, je stejná jako ve firmě první, ale přístup a vedení projektu a vůbec praktiky jaké se ve firmě používají jsou natolik odlišné a lepší, že se ty firmy nedají vůbec srovnávat. Sice nemohu říct, že mi ten měsíc nic nedal, ale spíše ukazoval, jak se věci dělat nemají.

Nicméně jsme aspoň kvůli práci v Arantechu poznali prima lidi. Ve firmě totiž se mnou dělali dva Češi a jeden Slovák. Všichni moc fajn. Aleš se svou ženou Luckou, sice už na začátku prázdnin zmizeli zpátky na Slovensko, ale pořád tu ještě na chvilku zůstali Jirka s Luckou a Honza. Párkrát jsme s nima byli v hospodě, párkrát na návštěvě a i na společný výlet do Wicklow jsme se dostali. Tak tolik pozitivního z Arantechu.

Nová firma vytváří software pro mobilní operátory, kteří ho pak pod různými marketingovými názvy prodávají nám - zákazníkům. Sranda je, že jaksi nejsem zastáncem nejmodernějších služeb, které operátoři nabízejí, takže bych ty produkty, co píšu, nikdy sám nepoužil, ale jak se zdá, Irové je používají celkem dost. Obzvláště patrný nárůst použití je v pátek a v sobotu večer, kdy se odesílá nejvíce mmsek a fotek pořízených při divokých nocích.

Jaro a léto nám tu neskutečně přálo, takže se nám podařilo udělat pár výletů, po blízkém i dalekém okolí. Ze začátku jsme se nějakým výletem snažili rozptylovat od práce každý víkend, ale pak to postupně opadávalo, únavy přibývalo, a tak jsme několik víkendů strávili i v Dublinu. Zápisky z některých výletů se dají přečíst (pokud jsou zrovna dopsané) na cestovani.ouska.net. Srpen už tak pěkný na počasí nebyl a dá se říct, že skoro celý propršel. Takže to se toho moc nedělo a my můžeme doufat, že se na září a říjen ještě trochu vyčasí.

Velkou událostí pro nás bylo stěhování. S přibývajícími víkendy strávenými v Dublinu jsme si začali uvědomovat, že v tom malým bytě navěky nevydržíme a začli jsme si hledat nové bydlení. To byl celkem opruz. Navštívili jsme několik bytů v nejrůznějších částech Dublinu a někdy jsme se ani nestačili divit. Nakonec se nám podařilo najít celkem pěkný a ani ne moc malý byt, který je ve čtvrti, který je obecně považována za bezpečnou a pěknou, a to i za rozumnou cenu. Na začátku července jsme tedy vypověděli starou smlouvu a na konci července jsme se stěhovali. Starej landlord nás tak trochu podrazil, takže jsme trochu tratili na nevráceném depozitu, ale vem ho čert, hlavně, že už bydlíme v novém. No a možná že ještě víc hlavně, že jsme zatím neobjevili moc závad, které by člověk v irském bytu normálně čekal. Což nás moc potěšilo. Jediné čeho se tedy ještě bojíme je, co bude, až přijde paní zima a trochu nám společně s panem větrem zalomcuje s okny, které poslední energetické normy dozajista nesplňují. Každopádně bydlení se nám moc líbí. Určitě nespornou výhodou je i to, že leží na trase mezi našimi zaměstnáními. Čili Janě se zkrátila doba z 30 na 8 minut chůze a mě z 30 na 20 minut chůze.

Teda vlastně když si tak vzpomínám, tak jeden problém jsme vlastně hned po nastěhování měli. A to ten, že nám jaksi moc dobře nefungovala pračka. Ona se teda nějak vrtěla, takže nám landlordka moc nevěřila, že nefunguje. Zvlášť když byla ta pračka úplně nová. Ale kdykoli jsme chtěli použít sušičku, tak místo horkého vzduchu začala do bubnu vhánět opět vodu, což, jak si umíte jistě představit, sušícímu procesu moc neprospěje. Navíc i samotný program praní odváděl svou práci po pravdě mizernou. No nezbylo než volat hotline, kvůli čemuž to také celé píšu. Nejvíce překvapující na tom bylo, že, přestože jsme nedodali žádný papír o záruce (ten má totiž někde založený landlordka, která žije v Londýně), tak opravář přišel, pračku opravil, peníze žádné nechtěl a odešel. Prostě nám tak nějak věřil, že pračka je v záruce. No prostě zvláštní to bylo. Ale každopádně teď už pereme a sušíme takže dobré.

Abychom úplně nezakrněli u počítačů, tak je potřeba se alespoň někdy hejbnout. Squash tu se mnou nikdo hrát nechce, tak jsme využili možnosti a začli jsme hrát s výbornou partou lidí jednou týdně volejbal. Tedy jednou týdně když počasí dovolí. A ono dovoluje pořád míň a míň. Nicméně hra je dobrá, nic profi, spíš takové popinkání, což stačí. Navíc když pravidelně utužujem team building a po hře chodíme na jedno až dvě do blízké hospůdky, což má za následek vracení se dom v pozdějších hodinách. Tedy v pozdějších hodinách by to tak úplně nebylo, kdybychom měli oba kola, která by nás po pivečku dopravila domu. Jenže jednou jsme takle utužovali team building, já vyjdu před hospodu a aby jsme si náhodou nezačali myslet, že Dublin je úplně bezpečný, tak raději bylo kolo pryč. Se zámkem, se vším všudy. No to takže nezbývá než se shánět po kole novém, což nejde kvůli času stráveném v práci tak snadno. Uvidíme jestli se nějaká starší herka podaří sehnat.

Nicméně ještě k tomu sportu. Musím dodat, že právě v tyto dny se připravujeme na firemní zápas mezi Irskema a zbytkem světa, do kterého patřím po právu i já. Problém je, že se tento fotbalový mač koná venku na opravdovém hřišti, na kterém jsem ještě nikdy před tím nehrál. Takže po prvním tréninku jsem měl nohu tak vykopanou, jak jsem se snažil míč dopravit na delší vzdálenosti, že jsem ani druhý den nemohl chodit. Ale jinak je to fajn. Navíc jsem si s lidma y práce dohodl, že budeme chodit i na indoor fotbal, a to každý týden ve čtvrtek. Nepopíratelnou výhodou těchto akcí je to, že člověk pozná nové lidi. To se nám povedlo dost na tom volejbale, kde se vyklubalo pár lidí, se kterýma se stýkáme víc a byli jsme s nima třeba na výletech nebo večer venku, což je vždy dobré.

Už od příjezdu jsem měl takové nutkání si koupit kytaru a trochu se procvičovat ve hraní, aby člověk úplně nezakrněl. Kolikrát jsme proto byli s Jančou v hudebninách a pokukovali jsme střídavě po nějakých klávesách, střídavě po kytarách. Vždycky to ale vyústilo v to, že já jsem odmítl cokoli koupit, řka že dnes nemám tu správnou náladu na koupi. Takže jsem čekal, až jednoho dne asi před měsícem jsem náladu konečně dostal, zašli jsme do obchodu a začali vybírat kytaru. Bylo to těžké až do chvíle, kdy Jana řekla, že už jí to nebaví a že se jí líbí tahle, protože je hezky barevné sladěná. Já ji zkusil, hrála pěkně, tak jsme ji vzali. Takže jsme navázali na předchozí koupi kytary v Galwayi. Jen doufám, že zloději nenavážou na tradici ze Synkáče a kytaru nám opět neodcizí. Kytara má navíc elektrický výstup, takže bylo pouze otázkou pár týdnů, kdy do domácnosti přibude pěkný zesilovač, který dělá z hraní ještě větší požitek. Požitek však jen pro hrajícího, čili teď to u nás dost často vypadá tak, že já sedím u kytary se sluchátky zapojenými do zesilovače, zatímco Jana se na mě marně pokouší promluvit. Ale kytara hraje moc pěkně. Jediné, co zbývá vyřešit, je to, jak dostaneme ten zatraceně těžkej zesilovač domů do Čech. Ale to budeme řešit až pojedeme domů a to už budu určitě umět zahrát spoustu pěkných písniček.

Jako posledni jsem si nechal mene humornou zprávu. Je to něco, čeho jsme se tak od začátku báli. Tak teď to přišlo. A kupodivu to neskočilo na mě, jak by jeden očekával, ale na Janu. Začla nám nějak stonat. Už přes dva měsíce, no už vlastně tři, jí dost pobolívá břicho. Zezačátku tomu nepřikládala moc velkou váhu, ale jak tak čas šel a Jana začala promeškávat víc a víc výletů, protože se jí vždy v předvečer přihoršilo, začala přemýšlet co s tím. Nejdříve se rozhodla svěřit do péče irského zdravotnictví. To se ukázalo jako chyba. Na vlastní kůži jsme si tedy mohly zakusit, jak moc jsou historky ohledně zdravotnictví pravdivé. Po čtyřech návštěvách pořád nic. Minimálně vyšetření, čtvery antibiotika a spousta výdajů. Průměrně bych to tipoval tak na 100 euro za návštěvu. Takže se to musí zkusit jinak. Janča tedy minulý týden přerušila práci a odjela se domů vyléčit. No to si ale neumíte představit problémy s pojištěním. S tím ještě bojujeme, takže uvidíme co a jak. Takže než se Jana v Čechách vyléčí, tak já jsem v Dublinu jako slaměný vdovec. Tak snad neumřu hlady a ve špíně.

No tak to je zatím z novinek všechno, když mě něco napadne, tak to ještě připíšu.

1.9.2008 Časový rozpis prázdnin

Tak ještě si poznamenám pár časových údajů, kdybych to chtěl někdy dohledat. Začnu od začátku prázdnin. Nejdříve jsme na konci června vyrazili s triem Eliška, Miloš a Jakub na lezení do Lake Districtu. Pak jsme si udělali nějaké volno od 05. července do 09. července a jeli jsme na vodu. Teda pak už jenom já, protože Janča se jela na chvíli do Jihočech léčit. Víkend 27. července jsme se stěhovali a v sobotu jsme opět s triem, ale tentokrát ve složení Jirka, Lucka a Honza lezli na nejvyšší horu Wicklow Lugnaquilly (925m). Víkend na to (2. - 5. srpna) jsme podnikali s holkama z Dublinu druhý výlet do Walesu. Další víkend (9. - 10. srpna) byl plán na Severní Irsko - jsme měli jet na výlet do Mourne Mountains, ale Janče se opět udělalo hůř, takže nakonec jsme s Martinou a Jindrou nejeli. Za to jsme ale slavili 21. srpna narozky Martiny, což bylo povedené. 23. srpna jsme se vydali na festival do Dun Laoghaire, kde jsme potkali Petru s Vojtou, se kterejma jsem se neobezřetně vsadil, že Gráfovic porodí holku. Ale jelikož ti holky neumí, tak jsem prohrál večeři v Czech Innu. A konečně 28. - 31. srpna se na nás přijela podívat první návštěva z Čech - Honza s Jirkou. No tak snad se jim aspoň trochu líbilo. I když při tom odjezdu museli ten autobus co asi 45 minut nejel moc proklínat.

První víkend v září byla v plánu další návštěva - Jitka s Vítkem. Ovšem první komplikaci tomu přinesla Jana svým odjezdem do Čech a zazdil to Vítek, který si před pár dny zlomil nohu a je na pár měsíců vyřazen ze hry. Takže tolik.

4.1.2009 Nové zprávy v novém roce

Tak opět je to trestuhodně dlouhá doba, co jsme připsali nějakej ten postřeh z všedního irského pobytu. Konkrétně to je čtvrt roku, který utekl jako voda, a teď si společně s Janou zkusíme tak zhruba vzpomenout na to, co se všechno stalo. Zápisky z výletů jsme běžně psali do samostatných článků.

Nevím, kde pořádně začít. Je to všechno nějaký mlhavý. Nejdřív začnu, jako správně po irsku, počasím. Teď si marně s Janou lámeme hlavu, kdy jsme naposledy zmokli. Opravdu to počasí není tak démonické, jak se všude popisuje. Teď už jsme tu zažili přes 9 měsíců a pořád nic. Určitě tu je jasno míň než u nás, ale že by pořád vydatně pršelo, to se řict nedá. Nějak se to špatně popisuje. Určitě je tu víc vlhko, ale neprší. Asi prší hodně přes noc, nodně se páří, ale prostě přes den moc neprší. Ten vlhkej vzduch je moc příjemnej na dýchání. Asi nejhorší na to byl letos srpen. Naopak teď je tu příjemně teploučko, tedy myslím tím, že se tu dá krásně chodit bez čepice. Na výlety to sice není, jelikož se brzy stmíva, na západě bude víc vlhko a bude tam větší vítr. Navíc Irkso není na tuhle dobu turisticky připraveno, takže nikde nic nebude otevřeného, i kdyby to člověk hledal.

Zimní měsíce nabízejí na rozptýlení méně prostoru než letní, stejně jako u nás. Takže poslední dobou trávíme doma více času. Ono to má teda i jiné důvody, které rozeberu dál. Co jsem hlavně chtěl říct je to, že jsme číl dál víc rádi za bydlení, které jsme napodruhé sehnali. Mnozí Češi by ohrnuli nos, ale na to, co se v Dublinu běžně pronajímá, je to zlaté. Pořád jsme čekali, co nás vypeče, ale zatím to drží. Sice jsme na začátku září poznali, že bydlíme vedle školy, kde se ráno shrocují děti a dávaj o sobě vědět, ale to jsem vnímal pár dnů někdy v září (asi když jsem měl volno), ale teď už si ani neuvědomuju, že bych je nějaký ráno slyšel. Naopak se nám pravděpodobně odstěhovala sousedka, jelikož už nejsou ani slyšet její příchody domu. Takže se už z tak na místní poměry klidného bytu stala oáza klidu. Dům navíc nestojí přímo na hlavní ulici, takže ani moc aut není slyšet. S domácností jinak žádné problémy zatím nebyly. Jednou ucpaný odpad vyřešila koupě zvonu. Zajímavé je, že hadry, jídlo a chlast a všechny zbytečný krámy tu člověk sežene na každým rohu, ale takovej krám, kde zboží jako zvon prodávaj, ten aby pohledal.

Největší starosti jsme měli s topením. Já sice razil hrdinný přístup, který se podařilo aplikovat poslední dvě zimy - a to netopit vůbec, ale Jana takhle před vánoci řekla, že to letos nepůjde. Tak jsme nastartovali to jediné, co krom vařiče, ledničky a notebooku v našem bytě produkuje teplo a čekali jsme, co bude. Topení je elektrické, akumulační jak už jsem někde psal. Navíc k našemu překvapení jsme na něm našli i tlačítko booster, které bych tak ale, být výrobcem, určitě nenazval. To by mělo fungovat tak, že to málo naakumulovaného tepla vyplive ven v době, kdy ho použijete. Takže při správném použití večer se dá jakžtakž sedět i bez deky. Ale jen v jedné místnosti, druhá - ložnice - se musí zavírat, aby drahocenné teplo nebylo příliš rozptýleno. Jinak ale to mega okno, co jsme už taky popisovali, odebírá svou daň úctyhodnými kousky. Teplotní gradient v místnosti je tak patrný, že byste podle něj našli cestu k oknu i poslepu. Ale i tak jsme si představovali, že ta zima bude větší. Z března, kdy jsme přijeli, si pamatujeme mnohem větší zimu. Tak uvidíme, jestli nás to ještě nepřekvapí.

Někdy v minulosti jsem psal, že mi ukradli kolo. Tak se po několika měsících a několikerém použití kola Janinýho naskytla možnost od spolubydlícího Martiny jedno kolo koupit. Sice mělo ulomenou šlapačku, ale to šikovné ruce snadno spraví, ne? Domu jsem ho dostal přístrčnou metodou, opřel o barák a tam zůstalo nepoužito dodnes. Nějak jsme zjistili, že jsme ho za těch pár měsíců vůbec nepotřebovali. Na ježdění je zima a hlavně všude, kde se pohybujeme, se dostaneme pěšky, což je preferovaný způsob. V létě by se určitě hodilo, ale...

Oznamovaný mezinárodní fotbalový zápas Irsko versus zbytek světa se uskutečnil kolem pátého září. Byla to sranda. Před tím jsme poctivě trénovali, ale furt jsme se nemohli zbavit pocitu, že nám daj Irové co proto. I náš trenér to říkal. Jednou večer v pátek jsme se sešli na velkým fotbaláku, začlo do toho pršet a umělý povrch se choval strašně nestandardně. Míč klouzal a skákal jako divej. Skoro se do něj nedalo trefit. Snad proto se nám v úvodu povedlo z výkopu od branky dát góla a dostat se do vedení. Irové v druhém poločase srovnali na 1:1. Pak se nám, i přesto že do nás Irové po celou dobu bušili, podařilo dát na 2:1, ale asi 4 minuty před koncem Irové srovnali na 2:2. Měla to být remíza, ale Irové si prosadili penalty, které jsme projeli. Nicméně večerní zábava v přilehlém sportovním klubu se povedla. Ráno se mi na výlet s řízením moc těžko vstávalo.

Po tomhle venkovním fotbalu jsme začali chodit na čtvrteční obědní fotbaly do tělocvičny přes ulici od práce. To je dobré, protože volejbalu se přes podzim nedařilo, takže aspoň nějaký pohyb byl. Bohužel asi tři týdny kolem vánoc nějakej ňouma plánoval všechny firemní schůzky na 2. až 3. hodinu ve čtvrtek, takže z toho vždycky nějak sešlo. Ale doufám, že v novým roce to zase začne na plno.

Po dlouhé době jsem taky hrál šachy a to s Jirkou. Ten sice říkal, že zakoupil knihu Chess for dummies, ale nevěnoval jsem tomu pozornost až do chvíle, kdy jsem se marně s králem snažil schovat za jediného pinčla, co mi zbyl. Navíc jsme otevřeli i korespondenční hru v moderním stylu. Místo koresponďáků se hraje na internetu, ale rychlost není o moc větší - průměrně to vychází tah za večer. První hru jsem asi prohrál, protože jsem přes vánoce neudělal tah v limitu, takže mi asi spadl praporek.

Minulý vyprávění jsem zakončil koncem prázdnin. Pak se Jana odjela léčit na měsíc do Čech. Místní šarlatáni nedokázali pomoci a to ani za královské sumy, které se tu při návštěvách doktorů platí. V porovnání s tím jsou půtky o 30 korun docela zábavné. Snad to české zdravotnictví nedopadne tak jako irské. Celý měsíc jsem se tu tedy nějak zbídačeně probíjel, mezitím práci v Arantechu zakončil Honza a odjel domu. Před jeho odjezdem jsme měli u nás doma povedenou rozlučku, která se táhla až do velmi pozdních hodin - otrokáře San Juan jsem zase prohrál. Navíc časté srazy a oslavy narozenin s lidma z volejbalu pomohli překonat tklivé nálady, v práci byla taky pohoda, a tak jsem se mohl těšit na podzimní čundr. Ke konci září jsem si tedy přijel pro Janu, stihl jsem čundr a spoustu návštěv. Po pěti dnech jsme se s Janou vraceli do Dublinu a Jana se snažila vynahradit, co za ty poslední měsíce zanedbala. Ovšem nezačalo jí to dobře, protože ještě pořád nějaké slabosti cítila. Pořád se oháněla tím, že doktoři ji jako jediný lék doporučili těhotenství.

Vůbec Jany návrat do Irska byl zvláštní. Během její absence vyhodili jejího šéfa, se kterým měla domluveno, že se po měsíci vrátí. Ale nějak to nevadilo. Prostě přišla do práce, oni jí znovu napsali smlouvu a začla normálně přerušenej pracovní poměr. Dokonce jí i zaplatili asi 14 dnů z toho měsíce, kdy tam nebyla zaměstnaná. No sice to je dobré, ale jak tohle bude někde vykazovat, na to jsem zvědavej. Mně první den po dovolené taky čekala rána. Hned zrána mi šéf oznámil, že jednoho šéfa propustili a můj jediný kolega na serverové straně v týmu dal výpověď a za měsíc odchází - shodou okolností do té firmy, odkud já jsem utekl. Dobře mu tak. Nebylo to moc dobré. Ten člověk byl starší a prakticky vedl ten projekt, na kterém jsme dělali. Se spoustou jeho rozhodnutí jsem nesouhlasil, ale přesto jsme to podle nich začli dělat a on si teď odejde a nechá ty .... na mně. No moc veselé to nebylo. Zvláště, když se ukázalo, že mi podal jiné informace, než nasliboval lidem okolo. Ti pak po mně chtěli něco, co v programu nebylo. Zezačátku jsem si nemyslel, že to bude tak zlé, ale teď po pár měsících můžu říct, že tam z toho původního jeho kódu zbyla desetina. Ale na ten přepis nebyl v plánu vyhrazen čas, takže jsem to musel tak nějak dělat po práci, což včasným odchodům z práce nepomohlo. Ale i teď narážím na následky špatného designu a občas to pěkně potrápí. No však uvidíme.

Jinak když už jsem nakousl to vyhození jednoho šéfa, tak se zmíním i o irské krizi. Zezačátku jsem byl rád, že ho vyhodili, protože vůbec nic nedělal. Měl mít na starosti náš projekt, ale jaksi neměl. Jenže pak jsme dostali jiného člověka, který dělá ještě míň. Jsem si myslel, že to ani nejde, ale je to tak. Je to člověk, který má rozhodovat o tom, co se v projektu bude dělat a jak to bude vypadat a fungovat, ale on ani nemá páru, co ten projekt vlastně dělá, na čem je postaven a co znamenají ty základní termíny, které se okolo používají. Jeho náplň práce by mělo být určování času, který je potřeba na vyřešení určitých úloh. Jenže to se dost blbě odhaduje, když nevíte, co která podúloha vlastně obnáší. Takže šaškárna. Zezačátku jsem si myslel, že management v této firmě je dobrý, ale teď ke konci jsem přišel na to, že na těch historkách, co se o IT manažerech vždy vypráví, je hodně pravdy. Ohromná zkušenost je, že není nad dobrého vedoucího týmu a projektu.

No ale to jsem utekl od té krize. Takže krize tu asi je. Na první pohled to poznat moc není, jídlo stojí stejně a když člověk zrovna nekupuje barák, nebo nemá velké vklady, tak to moc nepozná. Jediné, kde je to pro nás znát je to, že kamarádi ze stavebního průmyslu říkají, jak jim zamrzají zakázky a kolik procent lidí vyhazujou. Jany firma se kvůli velkým nákladům stěhuje z Dublinu na jih Irska. U nás v práci vyhodili preventivně deset lidí, ale to se spíš zdá, že si někdo přečetl příručku, jak ochránit firmu před krizí, a podle toho jednal, aniž by se firmy skutečně krize nějak dotkla. Mimochodem už zase asi osm lidí nabrali. Pravda ale, že většinou nabíraj kontraktory na krátký smlouvy, aby jim kdyžtak nemuseli platit odstupný. V druhé kapitole příručky se psalo zmrazit zvyšování platů napříč celou firmou a v dodatku určitě zmínili něco o prachmizerných vánočních prémiích. Takže takhle asi krize. Co mě na tom nejvíce zarazilo je to, že skutečné některé firmy nechávají rozestavěné baráky, protože se jim to nevyplatí dostavovat a čekají co bude. No poptávka po nemovitostech to teď bude dost mizerná. Všichni skupovali velice ale velice předražené nemovitosti s vidinou výhodné investice a ono je to takhle vypeklo. To samé se stalo asi i jinde ve světe. Co to znamená je to, že Irsko zaznamenává odliv pracovních sil, převážně polských ze stavebnictví. Docela mě pobavilo, už nevím, kde jsem to četl, že polské referentky na úřadech práce jsou speciálně školené na to, jak pomoci vracejícím se Polákům zažádat o jakýsi druh podpory, na který ještě mají právo od irské obdoby úřadu práce, aby mohli ještě ten irský systém trochu podojit a polský, pro velké příjmy, zůstal nedotčen.

Přes pár posledních podzimních výletů se čas překulil do doby předvánoční. My si ale náladu kazit nenecháme a žijeme dál uspěchanými životy. Janě odchází z práce těhotná Irka a přichází nová kolegyně Polka. Navíc se zužuje celý pracovní tým Zurichu, takže holky dostávají na starosti nové povinnosti. Bez pořádného proškolení musí vést kasu, kde není žádný dohled, na finance má přístup hned několik lidí najednou. Ale zvládají to dobře, po pár týdnech hlásí manko pouze 8 euro. Asi jim to obzvláště dobře, protože jednoho dne obdržují i volňásky na dublinské bruslení, čemuž se mi vůbec nechce věřit. Jdeme spíše ze zvědavosti, máme to kousek od domu. V RDS je takovej uměle zmrzlej plivanec, kde každou hodinu krouží asi sto lidí. Zapůjčujeme brusle, Jana má konečně tupé, takže jí to konečně taky jednou nejde, já se směju hahááá. Flughausem zhýčkaná Jana ve spořádaném davu a směru jízdy vydří 4 kolečka, já se vydávám na páté, při kterém si pořádně z výšky sedám na zadek, po deseti minutách vracíme brusle a z mokrým a natlučeným zadkem jdeme domu. Ale aspoň můžeme říct, že jsme bruslili v Dublinu.

Irská vánoční příprava se nese ve znamení hospod. Oni jsou teda v hospodě naložení pořád, ale před vánocemi to graduje a akce dostávají konkrétní jména. Zdá se, že v naší firmě je tradicí 12 pubs of christmas, což znamená dvanáct pátků před vánoci hospa. Do toho se to párkrát zmíchalo i se sebotní návštěvou 12 hospod atd. Pak firemní party, letos ve stylu kovbojském, no prostě ani to člověka nebaví. Zdaleka jsem nebyl na všech. Převážně taky proto, že Jana poněkud nečekaně ukazuje dvě čáry, a tak má na dlouhou dobu útrum se všema hospodama. Odvážím se tvrdit, že už si neužije ani jednu. Krom toho na ni lezou opět všechny možné choroby, takže pokud zrovna nevrhá včerejší večeři, tak aspoň léčí bolavé ucho česnekem a studeným heinekenem. Kupodivu v tomto období, kdy by člověk čekal zvýšenou návštěvu nemocničních zařízení, tak Irské zdravotnictví nezklame. V Janině 4 měsíční pauze se dostanu jednou k lékaři i já a jsem za to velice rád, protože kdo neuvidí na vlastní oči, neuvěří. Katastrofa, děs a hrůza. Jedna moč mě vychází na asi 80 peněz a to prostředí by nešlo udělat horší. Neskutečné, ohavné.

Asi měsíc před vánoci se koná prohraná večeře v Czech-innu, kdy už si říkáme, že tam už nepůjdeme. Na začátku prosince jedeme pochytit vánoční atmosféru do Říma a protože to nestačilo, Jana zakupuje vánoční dekoraci a dokonce i malinkatý umělý stromeček. Spolu s výborným salátem a lososem místo kapra jsou to vánoce téměř jako doma. Největší problém se ukázala býti strouhanka. Ale zvládli jsme to. V poslední den se dostavuje i vánoční nálada, takže nakonec jsme vánoční období prožili moc hezky. Ani to nezkazil fakt, že jsme mezi štědrým dnem a silvestrem chodili do práce. Celý Dublin na 10 dnů umřel. Nikde nikdo, žádná auta, prázdné ulice. Krása. Dokonce na silvestra, která jsme i přes svá předsevzetí trávili v Czech-innu, kam nás pozvala Petra s Vojtou, nebyly ulice tak na třískaný, jak jsme si mysleli, že musejí být.

Příjemným zakončením byla návštěva Juana, který byl se svým tatínkem zavzpomínat v Galway a na jeden večer se stavěli v Dublinu. Celý večer byl srdečný a bylo to jako by to bylo včera co jsme se naposledy před 3 roky loučili. Tatínek bohužel nemluvil anglicky, a tak, po několika trapných pokusech vyplodit španělskou větu, Juan působil celý večer jako tlumočník. Byla to legrace.

Po vánocích očekáváme návrat Martiny, se kterou jsme se před vánoci rozloučili na německých vánočních trzích s cukrovou vatou a která nakonec bere svoje rozhodnutí odjet zpět a na pár měsíců se ještě vrací. A ten kdo, pozorně četl, se dovtípil, že my budeme doma dříve než ona.

30.3.2009 Ale dnes už opravdu naposledy

Tak již pravidelně s tříměsíčním odstupem se dostáváme na nějaké zprávy z Ostrova. A rovnou předesílám, že tyhle budou poslední, jelikož právě teď sedíme na letišti a čekáme na náš závěrečný let domů. To jinými slovy znamená, že tohle je úplný konec našeho irského dobrodružství - moc pěkně prožitého roku zakončeného malým Pepínem nebo Pepínou.

Od ledna jsme se dostali domu jen jednou a zase jako vždy jsme toho chtěli stihnout co nejvíce. Datum víceméně plánovali Gráfovi, protože se jejich ratolest rozhodla pro dráhu křesťana a my bychom jako na něj měli dávat pozor, aby z cesty nesešel. Výhodně pro nás domlouváme termín křtu mimo víkend, což umožňuje přemluvení Matouše, aby na víkend naplánoval Jelenov. Bohužel záhy se Helena o Jelenovu dozvídá a je jí pravděpodobně líto, že letos nemohou, a pravděpodobně ve stylu "když ne já, tak nikdo" přesouvá křest na víkend a dává to vědět celé rodině. Nakonec se ale vše vyřešilo, celá rodina opět změnila plány a to vše jen pro to, aby se kmotr a kmotra mohli jet na víkend rekreovat na Šumavu a hlavně aby všichni viděli, jak jim na kmotřenci záleží. Přílet do Čech neprovázely žádné problémy. Snad jen, že na naplánovaný termín padla krom jednoho dne celá má zbylá dovolená. V Třeboni jsme stihli vše a všechny co jsme plánovali, dokonce i dva nové páry kalhot v mé oblíbené pražské prodejně jsme zakoupili, takže s jedněma černýma a jedněma modrýma riflema mám zase na celý rok vystaráno. Po vydařeném víkendu se v pondělí ubíráme vlakem do Prahy, kde až u brány zjišťujeme, že kvůli sněžení zrušili let a po hodinovém čekání přichází ještě horší zpráva, že se do Dublinu dostaneme nejdříve ve středu večer. Letištním expresem se vydáváme zpět do Dejvic a v Jirkovo království nalézáme útočiště do příštího rána, kdy se vlakem opět vydáváme do Třeboně. Přes rady odborníků nejdeme bydlet do pražských hotelů jako někteří spolučekatelé ve frontě na letišti. Přeci jenom letenky za deset euro nedávají na nějaké vrácení nákladů moc šancí. Tato domněnka se potvrzuje ve středu na dublinském letišti. Bohužel někteří lidé na tom byli ještě hůře. Například jeden kluk z Ostravy se vracel v pondělí večer domů a dostal let až na čtvrtek. Bohužel ve čtvrtek v Dublinu sněžilo opět a letiště bylo zase zavřené. Takže možná si tour Ostrava Praha dal ještě jednou. S náma byl jediný problém s prací. Jana jako obvykle v pohodě; dokonce jí nějakým zázrakem na konci její smlouvy našli nějakých 9 dnů dovolené, na což určitě nárok neměla. Ale já, jak jsem už zmínil, jsem byl s dovolenou na štíru. Nakonec mi tam ale taky nějakej ten den našli, takže jsem končil s nulou. Čili ve středu jsme se do Dublinu konečně šťastně dostali a mohli jsme načít poslední 2 měsíce našeho pobytu.

Už když jsme odjížděli z Čech, tak jsme věděli, že při návratu to bude zase boj s úřednicema na různých úrovních. Navíc se teď přidává těhotenství, takže o další byrokratický problém navíc. Po obvolání tří různých krajů se dozvídáme tři nesklubitelné informace, takže jak to všechno dopadne, to ukáže jen čas, ale doufáme, že aspoň na tu mateřskou nárok mít budeme. Jana poslední dva dny (ona totiž měla tolik dovolené, že si poslední týden vzala volno) oběhávala irské úřady a vyřizovala všechna možná potvrzení a papíry. Na irské straně to šlo vše překvapivě lehce. Dokonce změna adresy z irské na českou nedělala nikde problémy - a to ani v bance. Moc si nedovedu představit, jak na přepážce České Spořitelny přesvědčuji pani, ať mi posílaj výpisy nebo jiná lejstra třeba do Anglie.

Taky se stalo, že nás zvala Kačka do Holandska, kde zrovna studuje. Jenže bohužel to s tím Janiným břuchem a hlavně s nedostatkem té dovolené dopadlo tak, že jsme nikam nejeli. Ale jel Kuba s Pansy. Ty nás navíc přijeli ještě jednou navštívit v rámci posledního návštěvového měsíce. Začalo to nešťastně, protože Kuba zvoslil koupi letenek (když mi to psal, tak jsem ani nebyl překvapen). Prostě chtěl sobě dopřát delší dovolenou než svojí ženě, a tak jí koupil lístky na pátek večer, kdežto sobě už na pátek ráno. Zjistil to ale v pátek odpoledne. Čili nejdříve oznámil, že pro sebe kupuje lístky z Londýna do Holyheadu a pak přes noc trajektem do Dublinu a Pansy tento bláznivý nápad odmítá. V sobotu ráno jsme je tam ale měli oba dva. Vyrazili jsme na Brayhead a do GreyStonu, na víc nebyl čas. V neděli jsme pak zažili přípravu na Patricka na Dublinské pouti, což byla katastrofa.

Další návštěvy byly už ryze třeboňské, což bylo moc důležité. Nejdříve přijela - na podruhé to vyšlo - Jitka s Vítkem a 14 dnů nato naši. Na oba víkendy jsme měli auto, takže každý něco viděl. Nevyřčeným sobeckým důvodem návštěvy byl však jednoznačně odvoz věcí. Jak to tak chodí, věci se množí a množí, a proto bylo jasné, že sami ve dvou to s Janou neodvezeme. Proto každá rodina dostala něco na památku. Tak se stalo, že naši odváželi zesilovač a housle. To bylo vůbec napínavé. A abychom tomu ještě malinko dodali, koupili jsme lístky u Ryanairu. Ten navíc začal (asi zase ta krize) poslední dobu hodně, hodně prudit a začal vyžadovat penízky za nadváhu atd. Nevěřili jsme tomu až do té doby, kdy nám vážili příruční zavazadlo. To ráno bylo vůbec hektické. Naši letěli v pondělí ráno, kolem sedmé. Vstávali jsme asi ve čtvrt na pět a prakticky hned jsme vyjížděli autem na letiště. V pět ráno bývá město normálně úplně prázdné. Ne tak dnes. Už cestou na letiště jsme vykysli v zácpě, pak nastalo dlouhé hledání parkoviště, pak problémy s nefunkčním strojem na placení parkovného, přesun na checkin, dlouhá fronta, přesvědčování letušky, že housle se dají považovat za příruční zavazadlo. Když jsme zvládli checkin, tak už jsme si mysleli, že je v pořádku. Ale po checkinu jsme plynule navázali na nekonečnou frontu na skeny. Když jsme se ptali letušky, tak říkala, že to ještě taky ještě neviděla, ale že s tím nemůže nic dělat. K tomu všemu oba rodičové angličtinu ze základní školy už trochu pozapomněli a tak jejich nejsilnějším konverzačním okruhem je bezpochyby úsměv. Po neskutečně dlouhé frontě před skenama se ještě jednou naposledy tážu, jestli tam nemaj nic ostrého a z maminy konečně vypadává, že tam má takový hřeben s kovovou ostrou špičkou. Nestává vybalování přeplněného kufru ve stoje. Zvládli jsme to. Dokonce se podařilo uklidnit vyšilující maminu (není divu když ještě před skenama bylo asi tři minuty po zavření brány). Dál už jsem s nima nemohl. Pak jsme se dozvěděli, že ještě problém způsobil deštník, který mi máma zatajila, ale nakonec se domů dostali v pořádku.

Tak zde, ačkoli by to čtenář nemusel poznat, navazuji až po měsíci stráveném doma. Je to smutné, ale vzpomínky se vytrácí rychleji, než bych čekal. Možná to má za vinu fakt, že od příletu se toho strašně moc událo, ale i tak je to škoda. Nicméně, zkusím si vzpomenout.

I když jsme našim tedy nějaká ta zavazadla šoupli, stále nebylo jasné, zda se nakonec dokážeme přepravit bez pomoci různých dovážkových služeb. Já jsem spíše zastával názor, že ano. Jana tvrdila, že se vejít nemůžeme... Asi toho během pobytu nakoupila více, než mi přiznala a tudíž pouze ona znala skutečnou pravdu o váze a objemu zavazadel. Prostě nebylo zřejmé, jestli v den odjezdu nebudeme zírat na tři extra velké batohy, se kterýma už naše letenky nepočítají. Vír otázek ohledně zavazadel se vždy nakonec stočil na kytaru a na to, jak tu mrchu dostaneme domů. Naštěstí jsme na stránkách letecké společnosti vyčetli, že v nejhorším případě lze zakoupit přepravní lístek přímo pro hudební nástroj. Ve FAQ jsme nalezli, že jméno přepravovaného má být pouze Mrs Harph atd., takže pak už jsme si lámali hlavu jenom s tím, jestli zakoupíme Mr. nebo Mrs. Guitar.

V práci ani nebylo moc znát, že se blíží konec. Janě by prodlužovali kontrakt dál a dál, takže ho nakonec sama musela ukončit výpovědí. Já jsem po druhé větší vlně vyhazovů (asi 20 lidí tuším - a bylo to zvláštní propouštění, jeden můj kolega byl vytaženej přímo z meetingu a od té doby jsem ho neviděl) taky oznámil, že končím. Jediné, co se stalo bylo, že za mnou přišel hlavní šéf a oznámil mi, že mě ještě jeden měsíc navíc potřebujou. Já řekl, že to asi nebude možné a on řekl OK a odešel. Jedinej, kdo se osypal byl můj product manager. Ten asi jako jedinej věděl, že bude zle. Nebo spíše, pouze jeho se to zle týkalo. Ale ono se to nakonec nějak zase zbastlí. Jedinou věc, co mohli udělat, bylo mi někoho přiřadit, někoho koho bych zaučoval. Na projektu jsem už dělal delší dobu prakticky sám. Nestalo se tak ani přes mé každotýdenní připomínání. Zaučování Marty (která ani pořádně neuměla Javu, natož prostředí a frameworky, ve kterých to bylo napsáno) poslední dvě odpoledne vypadalo spíše trapně. Nicméně poslední pátek proběhla zase nějaká akce Newbaye - hospoda, kde jsme ten můj odchod s pár kolegama pěkně oslavili. Nejhůře dopadl asi Honza, kterému bankomat sežral všechny karty, když se snažil vybrat na taxíka, a tak se jal s bankomatem poprat. Bohužel nezvítězil a domu musel tentokrát po svejch.

Opička vydržela až do pozdní soboty, kdy jsme měli poslední session s lidma z Dublinu. Sešli jsme se v Cafe Leon a po pár dortících následoval přesun do School House, kde jsme vydrželi až do noci. Od lidí jsme dostali pár pěkných dárků na rozloučenou až nás zase napadla myšlenka na balení všech věcí. Zavzpomínali jsme na pár posledních měsíců, kde jsme byli, co jsme prožili... Jediní, kdo chyběl byli Filip s Maruškou (ti nějak onemocněli, a tak nemohli přijít) a pak MartinaCZ a Ivan. Ty jsme po vánocích zase přivítali v Dublinu. Ivan pokračoval v práci, Martina se většinou zásobila podporou v nezaměstnanosti a dočasnou prací v kavárně. Vše u nich spělo k přípravám a cestě do Indie samotné. Jako každý správný irský vysloužilec (kromě nás, ale o tom dále) i tihle dva plánovali velký poirský odfrk - prostě nějakou delší přestávku před návratem domů. Začátkem toho byla týdenní lezecká cesta do Španělska (která nezačala moc dobře, protože Martinu okradli... to jsem zvědav, jak přežijou v té Indii) a po ní měla následovat zmíněná skoro až horolezecká cesta po Indii a Nepálu. Domů vyráželi jen pár dnů před námi a na cestu se vydávali, už když my byli v Čechách. Před odjezdem z Dublinu se konalo opět několik oslav, ať už v zařeknutém Czech-innu nebo různě v Templu, v Leonu, při oslavě našeho druhého st. Patricka ... no prostě všude. Taky jsme slavili odjezd speciálním překvapením u Virginie doma, kdy jsme nachystávali různé dárky a dort a různé bašty. Virginie se dokonce přemohla a udělala nám španělskou omeletu.

Vůbec s Virginií jsme se v poslední době hodně sblížili. Je moc fajn, úplně jiná španělka, než jsme do té doby poznali. Často jsme se spolu scházeli i na obědy, objevovali nové hospody a byli prostě v každodenním kontaktu. Ke konci to bylo až smutné, všichni jsme si uvědomovali, že to bude končit. Virginie se to snažila nějak kompenzovat a bylo znát, že se snaží najít i někoho jiného. Chrstian navíc vyhrožoval, že každým týdnem může odejít zpět do Německa a to by znamenalo, že by Virginii moc přátel nezůstalo. Ke konci našla nějakou holčinu, tuším, že Italku. Byli jsme s nima jednou na koncertě a zdála se být fajn, tak snad se mají teď dobře.

Přestože poslední dny v Dublinu byly moc hezké, všudypřítomná nostalgie prosakovala čím dál tím víc. Při každé rituální činnosti, při návštěvě hospody, hudební mše v Rathmines, kina, při poslední platbě nájmu, koupi obědní bagety v centře, při čtvrtečním fotbálku, při jízdě městskou, při posledním půjčení auta, při posledním výletu..., při tom všem si člověk uvědomoval, že to je naposledy a bylo to těžké. Člověk nějak nechtěl zahodit to, co si poslední rok budoval z ničeho. Naštěstí Jana byla nápomocná... i když to, jak mi pořád slibovala krásné české jaro, zatímco nám z Čech neustále chodily smsky o opětovném sněžení, moc důvěryhodně nevypadalo. Samozřejmě vrchol toho všeho přišel při nedělním balení. Naštěstí jsme to nechali na poslední den, protože jinak by to bylo opravdu těžké. Takhle přes nedostatek času se ani na emoce nedostalo. Začli jsme už od rána, kritéria pro vstup věcí do batohů se ustavičně zpřísňovala, věcí na vyřazení přibývalo. Ale dopadlo to velice dobře. Dokonce i Janou zavrhovaný stan (původně zakoupený jen kvůli irským výletům) se do batohu dostal. Jediné, čeho jsem se musel zříct, byly dvě zánovní karimatky. Kola, jestli jsem to už dříve nezmínil, už jsme dávno prodali, takže z majetku už nám toho moc nezbylo. Byt jsme vypulírovali do mrti, protože jsme ještě neměli úplně jasno o vrácení depozitu. Navečer jsme vyrazili na poslední večerní Rathimes mši a po ní jsme se vydali přes Portobelo do centra. Línými kroky jsme se došourali přes většinu známých míst, kde jsme něco zažili, až na sever ke kinu, naposledy použili unlimited karty, shlédli nějaký film - už vlastně ani nevím který, a vydali se na poslední noční hodinovou procházku domů. Na O'Connelce jsme se ještě stavili u Virginie v hotelu, zrovna jí končila šichta, takže se k nám připojila a aspoň k řece šla s námi. Předali jsme jí poslední dárek, který pro ní Janča vyrobila, a přes řeku zamířili do Ballsbridge. Bylo to smutné. Aspoň pro mě. Janča vypadala, že se domů víc těší. Nebo možná jen přemýšlela, jak dotáhneme ty velké rance zítra na letiště.

Kdybych skončil tady, což by bylo asi literárně nejstandardnější, tak v momentě, kdy bych si to příště četl se dostanu do hrozné depky. Proto třeba něco dopsat pro rozptýlení nostalgických myšlenek. A taky tak můžu splatit dluh, do kterého jsem se zavázal o pár řádek dříve. Nestandardní na našem odjezdu bylo určitě to, že jsme neplánovali nějaký extra-odfrk výlet po návratu. Vysvětlení je nasnadě. Jaksi nám do porodu moc nezbývá. Přesto by člověk čekal, že si bude moci dopřát jakýchsi prázdnin. Ovšem Jana k této problematice zaujala naprosto jiný postoj a neustále mi zasílala inzeráty na různé programátorské pozice v Čechách - ať už prý konečně zašlu životopisy a začnu něco shánět. Kupodivu ji nejvíce nadchla nabídka na práci v Německu. Ať prej tam zažádám a že se po porodu přestěhujeme do Německa. Svou ani mou jazykovou výbavu asi nebrala moc v potaz. Ovšem mě víc zaráželo, proč bych se měl stěhovat z Irska, abych záhy odcházel do Němec, kde bychom museli začínat zase od píky. Ovšem to se mi praktické ženě vysvětlit nepodařilo. Nicméně pravdou je, že na dva inzeráty jsem odpověděl a dnes už můžu říct (tedy spíše musím - s představou, že jsou 2 hodiny ráno a já zítra vstávám v šest), že práci se podařilo nalézt. A to i v jižních Čechách. Dlužno ale zůstává dodat, že svých prázdnin jsem si moc neužil. Tedy - měsíc jsem měl, ale byl to perný měsíc, ve kterém bylo zařídit vše od úřadů, lékařů, kočárů, výbavy bytu, nalezení práce atd atd. Naštěstí jaro je opravdu neskutečné a pár výletů, které moc pomohly v překonávání kulturního šoku většího, než jsem zprvu očekával, se uskutečnit podařilo.

No a po této vložce se můžu vrátit zpět v čase a dopsat, že od posledního pondělního rána šlo vše celkem hladce. Poslední věci našly své dočasné útočiště v báglech, zrušení potřebných účtů, vrácení modemu i kontrola bytu ... vše proběhlo v pořádku. Landlordka byla zlatá, popřála nám moc štěstí, depozit jsme dostali zpět. Vnutili jsme jí spoustu našeho hygienického odpadu ve formě různých mýdel, voňavek a pracích prášků a vyrazili jsme, já jak obložený chlebíček, směrem na letiště. Poprvé jsme v autobuse na letiště potkali revizora a poprvé jsme u řidiče zapomněli odtrhnout jízdenky. Ale revizor byl shovívavý a jízdenky nám přinesl. Na letišti jsme u vah doladili formu našich zavazadel na stejnou nadváhu a vydali se na checkin. Naštěstí Aerlingus oproti Ryanairu zabodoval, vše proběhlo hladce, dokonce i bez personifikace naší kytary, kterou jsme jako příručák dostali do letadla. Snad poprvé v životě máme na letišti dost času, a tak Jana trénuje své paměťové chuťové buňky na lahodné smoothie a já vytahuju notebook a snažím se v nostalgické náladě vzpomenout na to, co všechno jsme za poslední měsíce v Irsku - v Našem Irsku - prožili.

Válka s mloky - lachtan co se na nás přijel do přístavu podívat na vzdálenost 2 metry s čekal, čím ho pobavíme.

T=1/1000s, F=7.1, O=75mm, O35=112mm

Přístav Howth Harbour.

T=1/1600s, F=10, O=75mm, O35=112mm

Celkem divoké moře, což není na fotce moc vidět.

T=1/400s, F=16, O=80mm, O35=120mm

Když se moře nemůže vejít.

T=1/2500s, F=8, O=70mm, O35=105mm

Zbytky kláštera ... a mnichů.

T=1/1250s, F=10, O=28mm, O35=42mm

Hmm tak nevím co tady napsat.

T=1/1000s, F=10, O=80mm, O35=120mm

Poslední stromy v Irsku. A i ty maj už namále.

T=1/800s, F=10, O=28mm, O35=42mm

Krajina jak z Hobita... jinak golfové hřiště.

T=1/640s, F=14, O=28mm, O35=42mm

Shielmartin - náš vrchol.

T=1/8000s, F=4.5, O=28mm, O35=42mm

Já a cliff walk.

T=1/640s, F=9, O=28mm, O35=42mm

Pěkná zídka z mušlí a kamene.

T=1/1250s, F=9, O=28mm, O35=42mm

Důkaz, že je Země kulatá - nebo prostě křivá.

T=1/800s, F=10, O=28mm, O35=42mm

Maják na Howthu.

T=1/500s, F=10, O=75mm, O35=112mm

Skalisko, na které maják navádí zbloudilé lodě.

T=1/640s, F=8, O=52mm, O35=78mm

Hezká zákoutí Irish National War Memorial Park

T=1/1000s, F=9, O=60mm, O35=90mm

Hezká zákoutí Irish National War Memorial Park

T=1/320s, F=5, O=28mm, O35=42mm

Hezká zákoutí Irish National War Memorial Park

T=1/5000s, F=3.5, O=28mm, O35=42mm

Hezká zákoutí Irish National War Memorial Park

T=1/1000s, F=5, O=50mm, O35=75mm

Bray Head a pláž v Bray

T=1/1600s, F=8, O=44mm, O35=66mm

Marné pokusy o nalezení práce

T=1/800s, F=9, O=28mm, O35=42mm

Brayská pláž

T=1/640s, F=9, O=48mm, O35=72mm

Výhledy z kopců na mořský obzor

T=1/1250s, F=8, O=28mm, O35=42mm

Jana hledá pomoc kde se dá

T=1/100s, F=14, O=28mm, O35=42mm

Pohled na Bray head z druhé strany

T=1/200s, F=14, O=80mm, O35=120mm

Tak teď nemůže být pochyb o tom, že jsme se rozhodli správně

T=1/60s, F=5.6, O=80mm, O35=120mm

Dobrodružná výprava Médi Pusíka, jinak řečeného Vilíka

T=1/8s, F=6.3, O=28mm, O35=42mm

Věznice Kilmainham

T=1/100s, F=3.3, O=28mm, O35=42mm

Věznice Kilmainham

T=1/15s, F=3.3, O=28mm, O35=42mm

Co si asi myslíte, že předcházelo této fotce.

T=1/60s, F=4.8, O=56mm, O35=84mm

Vánoční zpráva z Irska

T=1/5s, F=4.5, O=28mm, O35=42mm

Jeden z obrázků z dárku pro Martinu a Ivana - lezení v Dalkey

T=1/200s, F=5, O=62mm, O35=93mm

St. Patrick's Parade

T=1/1600s, F=14, O=80mm, O35=120mm

St. Patrick's Day

T=1/500s, F=11, O=28mm, O35=42mm

Irský holky na Patricka

T=1/320s, F=9, O=62mm, O35=93mm

Irský kluk na Patricka

T=1/640s, F=13, O=80mm, O35=120mm

St. Patrick's Parade

T=1/800s, F=14, O=52mm, O35=78mm

Jeden z obrázků z dárku pro Martinu a Ivana

T=1/200s, F=5, O=70mm, O35=105mm

Výprava rodičovstva na Dingle

T=1/250s, F=10, O=80mm, O35=120mm

St. Patrick's Day

T=1/60s, F=5, O=28mm, O35=42mm

Jeden z obrázků z dárku pro Martinu a Ivana - Donegal

T=1/2000s, F=7.1, O=56mm, O35=84mm

Jeden z obrázků z dárku pro Martinu a Ivana - Glendalough

T=1/640s, F=5.3, O=66mm, O35=99mm

Rozlučková večeře v Leon Cafe

T=1/60s, F=5, O=28mm, O35=42mm

Blanka

T=1/60s, F=5, O=40mm, O35=60mm

Martina a Virginia

T=1/60s, F=5, O=28mm, O35=42mm

Rozlučková Party s Blankou než odjela do Řecka

T=1/60s, F=2.8, O=5.8mm, O35=42mm

Parkový volejbálek - vybírá Maruška, přes síť Flip

T=1/800s, F=5.6, O=28mm, O35=42mm

Martina, Virginia a Guinness

T=1/60.1s, F=2.9, O=5.7mm, O35=34mm