Ring of Kerry

Sobota

Původní plán vyjet v pátek večer zavrhujeme při návratu z práce kolem řad taxíků, co připomínaj plíhalovskou karavanu velbloudů. S takovým trafikem bychom se dostali do Kerry až hluboko po půlnoci a kde tam budeme hledat místo na spaní. Jdeme se proto raději podívat do města na Halloween. Letos ale nic moc a stejně musíme brzy spát, abychom byli zítra čilí. Mě se to stejně nepovede jít před půl druhou do postele, a tak ve 4 ráno nejevím známky svěžesti. Venku je něco těsně nad nulou, cestou si musíme dávat pozor na námrazu, to když na nás kontrolka auta výhružně blíká. Kdyby jí to auto nemělo, tak se asi míň bojím. Z Dublinu se tedy vymotáváme asi v půl páté a pak samotní samotincí se dostáváme po osmé až do Killarney. Tam se marně pokoušíme sehnat snídani a tak pokračujeme směrem na Janou naplávované parkoviště přímo pod Carrantuohill (1050). Tedy ono to přímo znamená, že se musí ještě hodinu jít pod svah. Carrantuohill vypadá skutečně jako hora, což je na Irské poměry velice překvapivé a pozitivní. V práci mě všichni varovali před výstupem po jakémsi ďáblovo žebříku, že prej tam padá hodně šutrů a tak. Bohužel jediná trasa, kterou naše turistická mapa ukazuje je právě tímto žebříkem. Jde o takový výstup jakýmsi suťovitým tunelem vzhůru do sedla, které se nachází asi v polovině výšky. Naštěstí jdeme sami, takže na nás nikdo neháže kameny, které se uvolňují opravdu snadno. Naneštěstí po pár metrech teplota klesá značně pod nulu a tak se potůček smáčející kameny pod našima nohama mění v ledovou dráhu, na které nejméně dvakrát klikuji - převážně ta část pohybu dolu je hodně rychlá a tvrdá.

Jana nějak nemůže dneska popadnout dech, už si myslela, že je nadobro vyléčená, ale čertův výstup jí dokázal, že musí ještě dohánět. Kousek za sedlem se začíná objevovat sníh, který jsme nečekali. Počasí je naštěstí celkem dobré, jen očasné mraky, ale je celkem zima a vítr. Navíc vrchol se střídavé zabaluje do bílých mraků. Asi po dvou hodinách od výlezu z auta jsme na vrcholu, odkud je pěkný pohled - když chvilku počkáme, než se roztáhnou mraky. Sníh tu tvoří krásné obrazce na kamenech. Od příchozích se dozvídáme, že cest je na kopec spousta, ale dnes že se máme raději vrátit stejnou cestou, protože vše ostatní je nějaké dost namrzlé a není to bezpečné. Nenecháváme se dlouho přemlouvat a sestupujeme stejnou cestou. Na Janu dopadá totální únava, která graduje po příchodu k autu, kdy místo převlíkání jen tupě dosedá na přední sedadlo a po čas mého převlíkání z ní nevypadne ani hláska, dokonce mám pocit, že se úplně zdejchla, ale když ji po převlečení najdu v té samé poloze, do které se už před 15 minutama zhroutila, je jasné, že dneska už toho moc nepodnikneme. Ono je stejně kolem třetí a brzy se bude stmívat. Na mě únava taky nějak dosedá, a tak nabízím Janče, že si dáme oba dvacet, ale nakonec Jana zabojuje a vyjíždíme směrem na Gap of Dunloe, kde si ještě zbytek dne do setmění krátíme procházkou.

Po setmění následuje přesun po Ring of Kerry do nejbližšího města, kde si dáváme večeři a totálně se uspáváme v né moc útulné restauraci, kde má živá hudba asi hodinu a půl zpoždění, a proto vyjíždíme na hon za noclehem. To trvá déle, než je nám v našem rozpoložení milo. Pláží sice mapa inzeruje několik, ale po příjezdu vždy zjišťujeme, že je to buď pláž uprostřed města, nebo je to pláž zapáchající, kamenitá a s nejistě vypadající čárou přílivu. Při hledání se pohybujeme všema možnýma i nemožnýma cestama, dokonce jedeme asi 3 kilometry po zatím nejužší cestě, co jsme kdy pro auta viděli. Hradba křoví asi přes dva metry vysoká a když do toho člověk vjel, tak dřel o větvičky na obou stranách auta. Žádné míjecí body. Naštěstí byla už noc a nikoho jsme nepotkali, ale to představa 2 kilometrového couvání byla mrazivá. Nakonec spaní nalézáme u pláže, kde bylo sice spaní zakázáno, ale vedle byl pěkný travnatý plácek. Spali jsme jako mimina. Možná že i proto, že Janule si prosadila masňácky peřinu, kterou jsme si pod sebe podestlali. No když to to auto uveze, tak proč ne, říkala.

Neděle

Ráno krátce posnídáváme na pláži a hurá pokračujeme po Ring of Kerry. Nejdříve zajíždíme na Valencia Island a jdeme se podívat k sice ošklivé pevnosti nebo majáku, ale zato na krásné místo s útesy. Pro příště: výborné místo na spaní, jediná nevýhoda je, že člověk tam musí po cestě asi 20 minut jít od takového zapadlého parkoviště. Pak mi Jana dává opět školu navigace a tak se nejrůznějšíma silničičkama, kde okolo leží mrtvá zvířata, dostáváme až k místu, kde by měla bát cesta až na krásně vysoké útesy. Bohužel cesta je zadrátovaná a zpoplatněný ekvivalent je také zavřený. Tak si vyjíždíme kousek do sedla na křižovatku, kde se dá snadno nechat auto a jdeme na jiný, nakonec zjišťujeme že hezčí, výhled na Puffin a Skelligs Islands.

Do této doby jsme vlastně z řádného Ring of Kerry nic pořádného neviděli, protože zatím jsme se pohybovali na místech, na které se člověk dostane jen když sjede z hlavního okruhu. Pověst zachraňuje pár jižních panoramatických výhledů i přímo z hlavní silince, takže nakonec to lze doporučit i přímo jako Ring of Kerry. Ale na to, že to má snad přes sto kilometrů, tak ta 4 hezká místa jsou jen slabou náhažkou prorážení se zácpama, který tady musí v lěté tutově být.

V Killarney se na zpáteční cestu posilňujeme večeří a čajem a již za šera vyrážíme směr Limerick a za 4 hodiny jsme v Dublin. A jelikož musím ráno vrátit auto, tak to se zase zítra povezu do práce jako pán.