03.10. - 05.10.2008
Kačka, Máca, Bodík, Zasa, Maty, Honza, Jirka, Vojta

Cesta domů

Překvapivě cesta na čundr začala cestou domů. Jana už byla měsíc doma na léčení, takže jsem ve středu ráno měl letět sám. Teda původně ráno. Pak mi v Ryanairu zrušili let za 5 euro, takže jsem musel zakoupit nový u Aerlinguse na odpoledne. Tím to ale všechno jenom začalo. Protože jsem nechtěl mít tlaky, tak jsem už ve středu nešel do práce. To abych v pohodě stíhal letadlo. Dobře jsem si pamatoval na historku, když odsud odjížděli Honza s Jirkou. Jak jim 50 minut nejel autobus. Ale to bylo v neděli a já jedu v pracovní den, takže mě to nehrozí. Navíc mám 3 hodiny do odletu na dopravení na letiště. Jen si cestou vytisknu letenku a už stojím na zastávce a vyčkávám na 16A. Mají mít interval 20 minut, takže pohoda. Po tom, co projely 3 devatenáctky, 16, 16B a 16C a ještě další kupa čísel, začínám znervózňovat. Hodinu nic, už to začíná být krize. Volám Janě a od ní zjišťuju, že mám do zavření checkinu ještě o 15 minut víc, než jsem si myslel - tedy že checkin zavírá až asi za hodinu a třičtvrtě. Ale už je to na taxíka. Bohužel jako na potvoru nemám dost prachů, tak běžím naproti do Tesca, jestli mi daj cachback. V tom ale vidím na ulici můj očekávaný bus 16A. Zastavuji provoz a v zavírajících dveřích se ptám řidiče, jak dlouho to pojede. On že nemůže říct. Ptám se, dáte to za 60 minut? Jeho hopefully less mě ukonejší a jdu si sednout.

Už po 30 minutách a 1,5 kilometru (na O'Connelku) začíná být jisté, že to bude drama. Zácpy příšerné, Dublin rozkopaný, Lidí jak ..... Na jedné zastávce stál ten autobusák pět a půl minuty - nevím proč. Jakmile se dostaneme z centra, začíná strašné popojíždění - červená, konečně zelená, další křižovatku bychom ještě mohli stihnout na zelenou, ne... staví na zastávce. Vyjíždíme, červená, zelená zastávka... Lidi začínají znervozňovat. Podle poposedávání poznávám pár Čechů, kteří by rádi letěli tím samým letem. Poslední zastávky se už řidič rozhodl vynechat. Prostě oznámil, že kdo nechce na letiště, má smůlu - ať si vystoupí teď a nebo až na letišti. Při poslední zastávce se teda vyhrne ještě dost lidí a ti co se chtějí nahrnout dovnitř jsou odmítnuti. opravdu další stanice je až letiště. Vybíhám z autobusu a na checkin se dostavuju minutu před oficiálním zavřením. Hopefully less znamenalo kolem hodiny a půl. Ženština na checkinu mi oznamuje, že let bude trochu zpožděný, ale prej že ne moc. Jak ne moc se dozvídám až u gejty - skoro 2 hodiny. Uááá.

To že jsem celou cestu seděl vedle dvou podivných českých osob, které se po celý let slovně ale i fyzicky napadaly, fackovaly se a házely po sobě různé menší papírové předměty, kterými mě i jednou trefili, jsem už prostě bral jako součást mého prokletého středečního osudu. Naštěstí pro mě na letiště dojel taťka s Jančou, jinak bych se domu už nedostal, takže jsem ještě ten večer spláchl tu hořkost zabitého dne, na který musela padnout dovolená, výbornou zelnicí.

Pátek

Zbytek dnů se nesl v duchu návštěv, což jsme jakžtakž stihli, takže dobré. Jana si na čundr nakoupila nové teplé oblečení, aby byla celou dobu v teple, ale pro hrůzné předpovědi vzdala. Teda taky svou trošku do mlýna přinesl Hajnej, která Janu odrazovala, že to není moc rozumné vyrážet takhle brzy po operaci. Nakonec se ale ukázalo, že Hajnej to zabalil taky, takže ji spíš podezírám, že s sebou chtěla strhnout a odradit co nejvíce členů.

Při naprostém nedostatku informací, kam že to vlastně jedem a jestli se vůbec jede, začínám balit a kolem druhé nebo třetí, už nevím, nasedám do vlaku s nadějí, že když to dobře půjde, mohl bych stihnout první skupinu při odjezdu v 18:20 z Holešovic. Mé naděje rozptýlí 20 minutové zpoždění vlaku už ve Veselí. Nakonec je z toho v Praze 40 minut, takže se nakonec setkávám v Holešovicích jen s Matym, který jel až hodinu po mě. Jsme sami. Víme, že pár lidí odjelo o hodinu dřív, ale z těch mně Janou slibovaných asi 14 lidí to bude tak půlka.

Po pár smskách se konečně dozvídáme, kde máme vystoupit (může za to ale pouze zavřená hospoda v Zakšíně). Maty celou cestu vypráví, jak zdárně vybojoval magistra, což je třeba s dalšími magistry a bakaláři v hospodě oslavit. No takže v bujaré náladě vycházíme směrem k převisům, kde máme dneska spát. Naštěstí jsme splnili jeho podmínku a to tu, že musí být v mírně rozveseleném stavu, právě takovém, v jakém tu cestu šel minule, abychom ji i dnes našli. Prudké stoupání většinu znás probírá, takže si na Pustých Zámcích dovolujeme pár cviků na skále. Po pár metrech Maty křicí, že našel tu stezičku pod převis, mužská, hlučnější, část jde převis okouknout. K naší nelibosti zjišťujeme, že pod převisem už někdo spí - věřím, že k jejich ještě větší nelibosti se nám je nepodaří přesvědčit, že když se trochu máčknou, tak se nás tam ještě 8 dobrých lidí vejde. Za odpověď dostáváme jen to, že už od vesnice strašně řveme a že tu jsou i děti a jednu dívčinu že bolí zuby, a že proto nemůže spát, a vůbec ať táhneme. Tak jsme tu špatnou novinu oznámili zbytku nahoře a šli jsme hledat jiné místo. Za nedlouho jsme našli malé převísky, kde se krásně vyspíme a hlavně jsme daleko od těch spících lidí, takže je nemohla rušit ani vášnivá debata při šampaňském narozeniny oslavujících mladíků, ani to že jeden z těch mladíků někdy okolo půl třetí ráno hledal společně se svýma kamarádama karimatku a spacák, který mu jiný z mladíků skoro nevědomky hodil dolu ze stráně neuvědomujíce si, jak jsou místní stráně strmé.

Sobota

Předpovědi opět lhaly, protože my se probouzíme do krásného rána. Je pravda, že nám to po včerejšku trochu dýl trvá, takže někdy před dvanáctou můžeme vyrážet. Při krátké obhlídce okolí zjišťujeme, že od spících lidí s bolavými zuby jsme sice po stezičce nebyli nejblíž, nikoliv však vzdušnou čarou. Spali jsme právě na opačném konci skal tvořících písmeno U. A další věc, která stála za uvědomění byla ta, že bych to s těma skopovejma nápadama a schováváním cizích věcí, popřípadě jejich házení ze stráně, neměl tolik přehánět. Nebýt malého křovíčka mohl spát Honza bez spacáku - nebo pravděpodobně asi já.

Výběr místa nezklamal. Takové krásné pískovcové skalky, na které my nejsme zvyklí a na kterých by Miloš s Eliškou nadšeně viseli už od samého rána nemají snad ani v Poličce. Do toho krásné barvy podzimu, paráda. Maty se ujímá vedení a ukazuje nám osadu, jejíž osadníci se nám snaží naznačit, že tudy cesta nevede, ale my jejich rad nedbáme a pouštíme se krásnými průrvami zkratkou zpět na značenou cestu. Celá sobota je protknuta jakýmsi přespolním během místních soutěžících. Maty nevolí příliš značené stezky, za to dává přednost různým starým dolům, které na podzim působí parádně.

Vyhlídkovým místem dne je Nedvězí, ze kterého je, když víte kam se koukat, vidět spousta míst, kde jsme v loňských letech už byli, spousta vrcholů, které jsme nenavštívili a tak dále a tak dále. Bodík na počest Tibetu vyvěšuje potrhanou vlajku a pak nám s Kačkou podávají reportáž o dovolené v Řecku a hlavně o postojích Řeků vůči Turkům a Turkovým.

Protože já si nestihl moc ponakupovat jídlo, tak vítám zastávku v Střezivojicích, kde si při fotbalovém zápase místní versus Mešno, dáváme klobásky a Jirka s Bodíkem vymýšlí, jak to udělat s vínem na večer. Honza je hrou otráven až pohoršen, a proto opouštíme zápas ještě před konečným hvizdem a jdeme do dalších dolů. Cestu si zpestřujeme hrou na šiškovou vybíjenou a různými narychlo vymyšlenými hrami, které končí dřív než začaly, kvůli ne zcela přesně vyloženým pravidlům. Po nalezení žluté, vytyčující krásnou trasu, se Zasa jímá vedení a žene nás podél skal neskutečným tempem, které lze vysvětlit jejím raketovým pohonem. Chvíli zvažujeme spání v uměle vydlabané jeskyni Včelí úl, ale po Marcely zmínkách o medvědech a Jirkovo zmínkách o klaustrofobii volíme raději listnatý lesík, kde za onoho klukama (a holkama?) zakoupeného vína přicházíme na kloub nádražáckým fíglům se stahováním závor a projíždějícíma vlakama.

Neděle

Po velice studené noci, kdy i nos vně spacáku namrzal, a kdy podle znalců mohlo být i pod nulou, je Maty neskutečně první na nohou a uhání nás k brzkému odchodu. Ví asi proč. Včera jsme toho moc neušli, a tak nás čeká ještě kus. Opět za jasného počasí procházíme další část žluté stezky, která se kroutí kolem pěkných pískovcových stěn. Za hry na čísla docházíme do nejzajímavější části výletu a to do obce Vojtěchov, které k mému údivu ostatní nevěnují skoro žádnou pozornost. Hra na čísla se mění v matematické úlohy a končí skoro až hádkou na Jetřebických pokličkách. Kousek za nimi směrem na Cikánský důl a Cikánský plácek děláme vysloveně mužské foto a Zasa odmítá následovat Matoušovo cesty jde si po svých. Kokořín "odbýváme" pohledem z moc pěkného vrcholu Nedámy, který se, jak jinak, stal častým předmětem rozhovorů a vtipných narážek. Tam se konečně dozvídám, jak to bylo s tou feratou na Salze. Kluci mají prostě strach z výšek, to je vše. Kačka a Zasa dokazují okolním turistům, že ženská slovní zásoba už není to co bývala, u čehož se ne jeden turista začervenal. Bodíka, který zůstal u batohů, jsme našli nostalgicky zavzpomínaného nad místním kempem, kde jako malý nezkušený chlapec často zvracíval.

Po krátké zacházce se tedy dostáváme k nejznámějším pokličkám, kde Máca potkává kamarády. Honza se nechává fotit se psama. Pak na nás Maty šije boudu a nechává nás zajít nějakejch pár stovek metrů, abychom viděli faraona. Jirka se snaží všechny rozčílit hovorem na téma, co dobrého si dneska udělá. A podle popisovaných receptů to vypadá, že se z Jirky stal opravdový šéfkuchař. Aspoň do té doby, než Máca pronese, že jí to přijde nějaké divné, protože jí Jirka před nějakým časem volal, a ptal se, jak se vaří rýže.

Se slíbeným pivem v Mešně to už vypadalo zle, ale nakonec jsme jedno závodní pivo stihli, i když to nebyly zmiňované Svijany. V autobuse se Maty opět pokouší zapojit spolucesující do stupída, ale když usínají i naši hráči, tak to vzdává.

V Holešovicích jsme tak akorát, abychom se ještě marně pokusili stihnout vlak na Třeboň. Tu marnou snahu si aspoň, už bez Zasiny a Honzy, kompenzujeme na staré poště dobrým borščem. Pak odcházíme s Matym na vlak. Bodík si kompenzuje o trochu dýl, a proto nestíhá ani následující vlak na Plzeň. A to je to nádražáckej synek.

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15

T=1/60s, F=8, O=28mm, O35=42mm

T=1/13s, F=3.3, O=28mm, O35=42mm

T=1/250s, F=5, O=44mm, O35=66mm

T=1/400s, F=5, O=31mm, O35=46mm

T=1/60s, F=4.8, O=60mm, O35=90mm

T=1/100s, F=5.6, O=28mm, O35=42mm

T=1/125s, F=9, O=28mm, O35=42mm

T=1/125s, F=9, O=80mm, O35=120mm

T=1/60s, F=3.5, O=28mm, O35=42mm

T=1/60s, F=4, O=28mm, O35=42mm

T=1/160s, F=6.3, O=28mm, O35=42mm

T=1/160s, F=6.3, O=80mm, O35=120mm

T=1/125s, F=9, O=80mm, O35=120mm

T=1/500s, F=11, O=28mm, O35=42mm

T=1/250s, F=10, O=28mm, O35=42mm