Přípravy
Ten nápad vznikl někdy v době, když jsme plánovali výlet do Connemary, nebo do Walesu? Už nevím. Prostě při těch plánovacích rozhovorech Kuba nadnesl, že jeden z víkendů nemá čas, protože za ním přijede Eliška s Milošem. Říkám si, to by byla sranda, kdyby jsme je překvapili v Londýně a na jejich cestě po Anglii. No a proč ne. Koupili jsme letenky jednu po 10 eurech, teda spíš Kuba koupil, jelikož Ryanair nějak ten večer zlobil, a už jsme se těšili na kombinovaný výlet, kde se mělo lézt, poznávat historie a ochutnat pivo z oblasti Lake District.
Třeboňáci přilétali do Londýna už někdy ve čtvrtek, na programu byla historie a umění. Na víkend bylo přichystáno lezení v Lake District. Vlastně bych měl na začátek uvést, jak to vzniklo. Mám to jen z druhé ruky, ale jedinej důvod, proč se ty dva vyskytli v Anglii, bylo to, že Kuba posílal nějaké fotky, jak lezl nad nějakýma útesama. Ty fotky viděl Miloš, nevím jestli úmyslně nebo zcela náhodně, nicméně pak se nějak Elišce podařilo Miloše na cestu do Anglie přemluvit. Samozřejmě tam byla podmínka toho lezení, to dá rozum. Čili mělo to být tak nějak na třetiny. Histórie, lezení, chození po horách. No jak se to povedlo splnit, to brzy uvidíte...
Sobota
My jsme se dostali do Londýna jedním z těch strašlivě brzkých letů, takže i se zpožděním jsme mohli být na Standstedu tuším někdy mezi desátou a jedenáctou. Tam se mělo konat velké překvapení. Kuba měl za úkol zatloukat a zatloukat. Že prý jen vyzvednou nějaké známé, půjčíme auto a pojedeme na sever. Bohužel předchozí noc Eliška za pomocí ďábla alkoholu Kubu zlomila a ten šel s pravdou ven. Takže překvapení, že nás vidí se nekonalo, ale za to si aspoň nemohli stěžovat, že na nás museli čekat, protože ďábel se podepsal nejen na Kubovi, a proto na letiště doráželi jen chvilku před náma. No a pak začla velká sranda.
Jakub s Milošem začli půjčovat auto, což se ukázalo býti méně triviální, než by se na první pohled mohlo zdát. Kuba dbal na naše bezpečí a zaplatil hned dvě pojištění, což si pak vyčítal celou cestu. Po chvilce hledání jsme i naše auto našli, oddechli si, že se nejedná přímo o nejmenšího bobíka, Kuba zařadil automatickou jedničku a pomalu jsme vyskákali z parkoviště směrem k Yourku. Jakub se střídal v řízení s Milošem, Eliška se nám chlubila výhodně zakoupeným anglickým výtiskem Lonely Planet, ze kterého budeme čerpat při prohlídkách historických měst, všichni tři nám vyprávěli zážitky z Peti Štovíčka, který se na své cestě trajektem na Island zastavil v Londýně, kde zjistil, že první trajekt jede až za měsíc, a proto v Londýně zůstal. Takže jsme se v dobré náladě dořítili až do Yorku, kde začal nekonečný příběh hledání parkování bez pay and display.
Jak jsme postupně míjeli historické zajímavosti, Eliška zuřivě listovala v průvodci a snažila se, nejdříve nám všem, pak aspoň sama sobě, sdělovat, o co právě přicházíme. Na parkovišti následovalo zjištění, že Miloš kdesi, pravděpodobně v autobuse na letiště, zapomněl svoji gore budnu i s Kubovejma kartičkama na městskou. Po dvacetiminutovém poslechu nejnovějších šlágrů z podání bus line customer care nebyl Kuba o nic moudřejší, za to o 10 liber lehčí. No což, třeba se pak najde. Čili když už jsme tu, tak honem se podívat na trosky na jakési navážce uprostřed města. Hezké, tak co dál... začíná přicházet Kubuvo tradiční chuť k jídlu a s tou rozhodně v Lonely Planetu nepočítali. Ale ještě něco stihnem. Šup do nějakého kostelovýstavní síně na nějakou výstavu, kterou jsem nepochopil. Teď nevíme kam, ale aspoň proběhneme pár pěkných zaplněných uliček a už stojíme před obří katedrálou. A tam se teda podíváme. Ech, ono je to za pár liber. No tak to se půjdeme podívat jen na věž. Ale Eliška upřená do průvodce si nenechá třetí okno zleva s drakem nebo s čím já vím ujít. Miloš chce vidět hlavně věž, ale Eliška kupuje lístky jak do katedrály tak na věž. My jdeme jen na věž, pak počkáme venku. Věž je natolik úzká, že je třeba počkat než předchozí skupina sleze, jinak by vznikly tlaky. Takže za půl hodiny jsme konečně nahoře, ale oplocený výhled nás nijak nezaujme a Kuby hlad se ozývá stále intenzivněji, a proto pádíme dolů. Oproti původnímu záměru počkat před katedrálou běžíme až na konec města, kde si Kuba už při příjezdu všiml restaurace vyhlášené značky, kterou si nepamatuju, ale mělo to co dělat se seasons. Podstatné je, že dávají dvě jídla za cenu jednoho.
Po odeslané smsce muselo Elišce být jasné, že katedrála je to poslední co dneska viděla. Navíc když k nám přisedají, dozvídáme se, že nakonec ani Miloš tu proklatou věž neviděl, jelikož začlo v katedrále jako hořet, takže byli všichni evakuováni a pak už přeci nikdo nemohl po pánovi chtít, aby dnes znova to moc nebylo, ale to nevadí, protože máme ještě v plánu Keswick a hlavně Lancaster a tam si to vynahradíme.
Po té, co jsme zaplnili žaludky různými jídly, pivem a hlavně dezertem, se zdá vše veselejší. Po chvilce posezení a nákupech vyjíždíme směrem do Lejků. Co se dělo a jak jsme minuli Peaky nevím, protože jsem spal. Probudil jsem se těsně před tím, než se začlo smrákat, tudíž před tím, než jsme začli hledat místo na spaní. Po sjetí pár farmářských cest jsme našli pěknou loučku (ráno jsme se dozvěděli, že s výhledem na kemp) a ulehli.
Neděle
Ráno posnídáváme a vyrážíme do Keswicku, kde čekáme než nám otevřou Íčko, abychom pobrali nějaké rozumy. Pani nás od všeho nakonec zrazuje, hlavně pak od chození po horách, protože je prý strašný vítr. No ale je pěkně a neprší, tak dnes musí památky a kultura stranou a půjdeme lozit. Ještě ale před tím musíme aspoň trochu napravit to fiasko a jedeme se aspoň podívat na pár šutrů rozházenejch na poli za městem, o kterých průvodce píše, že jsou nějak mýtické. Nevím, jestli jsme to těma šutrama nějak napravili, každopádně už jedeme najít nějakou tu stěnu na lezení. Jelikož to opět píšu asi s dvouměsíčním zpožděním a ani tam jsem se o mapu moc nezajímal, tak přesně nevím, kde to bylo, ale tuším, že někde v této oblasti. Na parkovišti probíráme, jak ten dnešní den bude vypadat a co si tedy vzít s sebou. Kuba vyzvídá poslední rady od pána, který má na rozdíl od nás podrobnou mapu. Vyrážíme kamsi do hor, i s lezeckým vybavením. Teda ten, kdo ho má. My s Janou jsme takoví paběrkovači, kteří prakticky nic nenesou, protože nic nemaj, a po různých částech si to vypůjčujou od lidí, kteří zrovna nevisí na laně.
Moje představa stěny tyčící se kolmo vzhůru k oblakům od příjezdové cesty se nekoná. Začínáme stoupat údolím, jako bychom šli na klasický horský výlet. Lezecké stěny vidět nikde nejsou, teda pokud to nejsou ty skaliska vysoko pod hřebenem, ke kterým vedou dost příkrá suťovitá pole. poněvadž máme vysoké nároky a hledáme něco pro začátek, kde bychom si to mohli s Janou aspoň vyzkoušet (ani já ani Jana jsme venku nikdy nelezli), trochu se ztrácíme a nemůžeme najít, to co potřebujeme. Jednou už máme pocit, že to skalisko co vidíme, je právě to, o kterém píšou v Kubou výhodně (rozuměj levně a s trochou adrenalinu při dražbě v ebayi) zakoupeném průvodci o britském lezení (ten průvodce byl trochu zvláštní ne jen tím, že na jeho snad i černobílých fotografiích vystupovali pantátové většinou v teplácích a flanelových košilých s vybavením, které spíše připomínalo vybavení naší dílny, než lezecké potřeby, ale navíc označoval trasy, které jsme měli v plánu lézt slovíčky jako hard, very hard, severe, very severe atd. což se Kuba snažil vysvětlit tím, že v soudobých krojích a s vybavením době odpovídající se lezlo hůře než dnes a že obtížnosti stěn byly proto nadnesené), ale naštěstí potkáváme hodného pána, rodáka z místního kraje, který nás upozorňuje, že přestože on tu chodí po horách 40 let, nikoho na zmíněném skalisku lézt neviděl. Posílá nás proto do kopců na druhé straně údolí. Po pár nastoupaných metrech přehodnocuje Kuba s Milošem mapu a Kuba svým ležérním tónem pronáší, že už je mu to jasné a že to skalisko bylo určitě to ono, vem rodáka čert. Takže zpět do údolí a šup do suťovitého pole nahoru. Shodou okolností, prvně po 40 letech, mají stejnou myšlenku jako my asi další tři skupiny lezců, kteří si na skalisku hledají cesty už ve chvíli, kdy my dorážíme. Ve strmém svahu hledáme místa na odložení batohů tak, abychom u toho váleli dolů ze stráně co nejméně kamenů, což se ale mně moc nedaří. Navíc nás ze stěny okřikuje nějaké hysterická paní, které vadí, že se tak nahlas bavíme, což ji natolik vyrušuje, že se nemůže soustředit na přehmat a cestu kvůli tomu vzdává.
Pro méně zdatné vybírají kluci tu nejlehčí trasu, kterou Miloš i Jakub vyběhnou jak po žebříku. Já si nenechám říct, že jsou mi ty půjčené lezecké boty akorát, i když se mi v nich prsty u nohou svírají v pěst, a lezu první cestu v teniskách, což je móóóc vtipné a můj styl nejvíce ze všeho připomíná jízdu po spařeném skle. Je to ale zábava, lepší než lezení na umělé stěně. Janča a Eliška lezou bravůrně. Po vylezení několik cest se rozhodujeme, že zkusíme něco většího. Už skoro při odchodu k nám k našemu překvapení dochází rodák z kraje a s poklidem zabředává do rozhovoru se skupinkou lezců, ze kterého je patrno, že místní skalku dobře zná, protože tudy po horách už asi 40 let chodí. Když se setkává s našimi překvapenými pohledy, tak trochu znejistí a pak se Kubovi snaží vysvětlit, že si to dole v údolí nějak popletl a myslel, že to na co ukazujeme je jiná skalka.
Po několikaminutovém traverzu se dostáváme pod (už fakt nevím kolik...) asi 100 metrů dlouhou cestu, kterou průvodce označuje 3 hvězdičkami, což,jak se dozvídáme, je další fenomén Kubovo průvodce značící krásu cesty. A tři - to už je opravdu mnoho. Takže trojka Kuba, Miloš a Eliška začínají stoupat a my je doprovázíme po míň strmém úbočí. Cesta se musela lézt asi na tři délky, možná 4, takže se to trochu protáhlo a postupně začíná být znát, že se den už nachýlil. Nicméně Kuba je trasou tak nadšen, že nám ji taky doporučuje. Takže okrádáme Elišku a Miloše o vybavení a spřivázanejma pohorkama na zádech (v těch lezeckejch střevících bych to zpátky dolů nesešel) se vydáváme vzhůru. Cesta je to hezká a vůbec ne těžká. Ze začátku se prolézá jakýmsi komínem, kde jsem se podřel nejvíce za celý den. Že nám to jde asi pomaleji než předchozí skupině, je patrné nahoře z promrzlých Eliščiných a Milošových tváří. Ale zvládli jsme to a honem dolu. Už vlastně ani nevím proč ... á hospoda jistě, se ještě vydáváme na noční jízdou autem po okolí. Našli jsme jen jediné místo, kde by to mohlo vypadat na večeři, ale Kuba okoukl a seznal, že pro toto místo nejsme dost dobří. Takže zpátky na loučku, kde jsme přes den nechávali auto, cestou jen doplnit vodu v kempu, který za ďábelskou cenu nenabízel ani osvětlení v umývárně, a šup spát.
Pondělí
Ráno je sice pondělí, ale my máme dovolenou, takže si můžeme ještě jeden den strávit v kopcích. Proto vyjíždíme někam tipl bych do této oblasti, ale jistý si nejsem. Tam necháváme auto a opět začínáme stoupat. Tentokrát jdou lézt jen Miloš s Kubou, aby si to konečně mohli užít, a zbytek vyráží na normální výlet. No z toho si už ale pamatuju to, že jsme lezli na nějaký kopce, jejichž název se mi už nepodařilo dohledat - ani v paměti ani na mapě - vím jen, že jsme zvažovali výstup na nejvyšší vrchol Anglie Scafell Pike (978m n.m.), který se nakonec neuskutečnil. A to proto, že jednak byl moc daleko (ještě ten den jsme se museli dostat do Dublinu) a jednak jsme na hřebenech potkali ten vítr, co o něm mluvila pani na Informacích v Keswicku. Shodli jsme se, že něco podobného nikdo z nás nezažil. Ani si netroufám odhadovat rychlosti poryvů, ale každopádně výstup dost znepříjemňovaly. Zvláště v místě zvaném nějak jako windy saddle měl člověk strach, že ho to sfoukne z hřebene pryč. No vichr obrovskej. Když se ve větru nedá povídat, to je jedna věc, ale orkán, kterej člověka vrací do let, kdy se prvně začal stavět na nohy a učil se základy rovnováhy, to je něco úplně jiného.
Při zpáteční cestě chceme přejít ještě jeden hřeben, ale po tom co se dostáváme do místa, které je plně exponované vzdušným proudům stoupajících ze dvou různých údolí a s Eliškou to praští o zem, volíme návrat co nejrychleji dolů. Do toho nás pořád napadají myšlenky na kluky, co se v tomhle větru někde houpou na laně. Naštěstí se všichni dole scházíme živí a zdraví a můžeme vyrazit směrem domů. Cesta probíhala klidně až na jednu zácpu, kterou jsme si vystáli dvakrát, protože se klukům v půlce stání začlo zdát, že čekáme už moc dlouho, a rozhodli se přelstít všechny místní řidiče volbou zkratky, jež byla ovšem byla průjezdná pouze z opačného směru.
Do Elišce slibovaného Lancasteru přijíždíme s malinkým časovým zpožděním. Takovým, které nám opět zabrání cokoli vidět, protože hlad je velký a obsluha pomalá. Proto už v celkem velké nervozitě vyjíždíme směr Manchester, odkud mně s Jančou letí letadlo do Dublinu. Kousek před Manchesterem říká Kuba, že jsme časově v pohodě. To ovšem nepočítá s tím, že ještě hodláme minout exit na letiště, a proto nás čeká asi 10 minutová zajížďka. Když už i Kuba říká Milošovi, že by měl trochu sešlápnout pedál, začíná to vypadat na to, že ještě dnes pojedeme na noční trajekt do Holyheadu. Minuty kvapem utíkají a navíc přichází jinak velmi přehledná informační dopravní tabule, která dává tušit, že Manchester není malé letiště, protože má 3 terminály. Je jasné, že pohled na kus papírku, kde je mým krasopisem prvňáčka napsáno pouze confirmation number, nám tento problém nevyřeší. A tak každý volí podle svého. Kuba sází na pravděpodobnost a volí odbočku s dvojicí terminálů. Tahle volba už ale příště nezafunguje. Jana volí terminál jedna, protože se jí prostě nejvíc líbí. Já volím jedničku, protože je to prostě první a tudíž snad nejstarší terminál a Ryanair z novýho určitě lítat nebude. Přes asi patero cedulí o zákazu zastavení nás Miloš vyplivává v garážích přímo před vchodem do letištní haly. My vybíháme, zjišťujeme, že jednička byla správná volba a dobíháme k našemu checkinu asi 4 minuty před zavřením.
Zakončení
Ani fakt, že nakonec mělo letadlo asi hodinu zpoždění, nekazí to, že celej výlet byl parádní. Dokonce prý to nebylo ani tak zlé pro Elišku, které to pamětihodnostní buranství kluci vynahradili v úterý v Cambridgi. Miloš i nakonec na Standstedu našel svou bundu, Kuba v pořádku vrátil auto a vydal se busem zpět do Londýna. Ještě mám takovej dojem, že mi Eliška vyprávěla, že ačkoli byli na letišti asi dvě hodiny předem, tak stejně málem zmeškali letadlo... ale proč? To už nevím... a možná, že ani oni sami ne :-).