05.07. - 09.07.
Pepa - Míša, Kamila - Matouš, Michal - Jana, Jirka - Zasa, Honza - Gabča, Chaos - Marcela, Bodík - Kačka, Bumbo - Petra, Vojta, Ihi, Věrka - Marcela, Eliška - Miloš, Ohřej - Jana, Lukáš - Hanička???, Honza - Romana, {..Sorry..} - Julča, + ještě tak 1 - 2 posádky

Úvod

I když se to už zdálo nereálné, tak letos se přeci jen zadařilo a my vyjeli na jinou řeku než Vltavu. Ve hře byly dvě volby: Ohře a Otava. Nakonec po tuhých bojích Matouše a Honzy přeci jen zvítězila Ohře, jakožto, vzhledem k našim podmínkám, obecně výhodnější řeka. Prý, ale já Matoušovi fandil.

S naší účastí to letos vypadalo prach mizerně, ale nakonec se to nějak povedlo, my zakoupili letenky a byli jsme oba připraveni novou řeku poznat. Ale večer před od letem to Jana nějak zabalila a raději zvolila pohodlnější variantu dovolené v prostředí svého domova a české lékařské péče. Takže jsem letos jel po dlouhých letech singla - a vysloužil se nespočetné poznámky ohledně úrovně své soběstačnosti.

Většina lidí se sjela v Kynšperku už v pátek večer. My jsme ale odlétali z Dublinu až v sobotu ráno - a to skutečně ráno. Naštěstí jsme se svezli na letiště s Filipem a Maruškou, ale i tak jsme museli vstávat nezdravě brzy. Naštěstí nás Filip a Maruška celou cestu bavili na téma: Co vše se dá zapomenout; spacákama počínaje a tiskem letenek konče. Takže veselo bylo, nezkazilo to ani neuvěřitelně hnusné Dublinské počasí, které jsme byli nuceni vzít na vědomí pouze ve chvíli, když jsem v silném dešti dobíhali do Ryanair letadla.

Sobota

Po prospaném letu se na Ruzyni loučíme s Janou, která odjíždí na jih a já nasedám do auta k F+M, kteří mě se zastávkou přes jejich nový byt vezou do Karlovek, kam směřují na právě začínající festival - docela náhoda. Jelikož Filip přišel v Dublinských putykách o doklady i s řidičákem, řídí Maruška, která se učila řídit až v Dublinu, takže si na pravé straně dává premiéru. Ale vše je v pohodě, takže pohodu jízdy narušuju akorát já, jelikož chvátám do Karlových Varů na vlak. Vše stíháme, i když bez obědu, v klidu a pohodě. Nakonec se i po několika telefonátech podaří objasnit problém dvou Karlovarských nádraží. Dost velkou měrou pomáhá Ihi s Marcelou, kterým se jaksi podařilo zmeškat vlak z Prahy, kterým jela většina - a to i přesto, že Marcela běžela. I když o milý úsměv výpravčího, který jim prý ještě zamával, nepřišli, Marcela se rozhodla, že takhle to v životě dál nejde a že začíná odmítat tento život na hraně a poslední chvíli.

Každopádně toto vše mělo za následek, že jsem nakonec oba potkal ve Varech na horním nádraží. Nasedáme spolu do vlaku a míříme ke Kynšperku, který málem přejíždíme. Najití kempu je otázka několika málo minut. Přestože dojíždíme dost po poledni (asi ve čtyři hodiny), lidi mají stále trpělivost čekat, což je paráda, protože se můžeme se všemi přivítat. Dost lidí jsem celý rok neviděl. Od náčelníka dostávám na příděl jednu loď i s kompletním vybavením a náhradním pádlem. Zajímavé je to, že ačkoli jsem sám, tak se nevejdu do dvou barelů. Důvodem je balík věcí poslaný od rodičů přes Pepíka.

Trpělivost všech ještě chvilku zkouší Maty a Kamila, kteří nejen že se ještě nestihli dostavit, ale navíc Maty pro jistotu nebere ani jeden ze svých dvou mobilních telefonů. Nakonec se přeci jen dovoláváme Kamile a ta nám za neustálého honění nafouklé duše po Kynšperku oznamuje, že už tam za chvilku jsou.

Nakonec se tedy přeci jen dneska vydáváme na splav této, jak nám celou dobu náčelník vnucoval, taktické rychlé vody. Myslím že nejlepší přirovnání Ohře, alespoň jak já jsem jí vnímal, je něco mezi Vltavou a Lužnicí - ne však ve smyslu rychlá a čistá jak Vltava, úzká jak Lužnice. Přes špatné předpovědi je nakonec pěkně. Povídá se, hraje na kytaru, kterou má letos bohužel jen Bodík s Kačkou. Já ji nevzal, protože žádnou nemám a Maty prostě proto, aby ho od pásáku okousané prsty nesvrbily.

Za chvilku míjíme Sokolov a kousek za ním, už dost v pozdní hodinu, kotvíme v kempu v Poříčí. Zjišťuju, že singl je sice dobrej, ale oproti Vltavě a Deblu se musí dost pádlovat. Při stavbě stanu chvilku bojujeme s Ihinovejma o půdu, ale kolíky propletené před vchodem tento spor řeší. Zbytek večera trávíme u ohně za zpěvu a různýho vyprávění všeho možnýho. Nejvíc mi zůstal v paměti kolující rum a náčelníkovo vyprávění o desetitunách fosfátového prášku, kterej je pro poláky ještě dost dobrej. Jak lidé ubývají a rum více koluje, stávají se naše pokusy o pění čím dál tím víc trapnější a tak to kolem třetí balíme a jdeme spát.

Neděle

Nejkrásnějším zážitkem nedělního rána je bezesporu snídaně. Sice s sebou nic nemám, takže od vařiče přes hrnce si musím vše vypůjčit, ale první snídaně po dlouhé době v Čechách musí být pořádná a poctivá. Proto zakupuji půlku osminky másla, půlku knedlíka, pár vajec a dělám si skutečnou snídani. Nejdříve se mi všichni jen smějí a dělají poznámky nad úrovní hygieny prodeje potravin v místním šopu, ale nakonec by si jistě rádi alespoň jednu lžičku této výborné stravy dali. Dostává však jenom Zasa, protože ta jediná od začátku věřila.

Vyjíždíme něco po poledni, nejdříve jen s rumovou partou, ale zbytek, který se šel nejdříve podívat na já vlastně už nevím co, nás brzy, asi pravděpodobně pro povahu jízdy rumové partě vlastní, dojíždí. Osobně si myslím, že to byl nejhezčí den. Bylo krásně, několikrát jsem se ocitli pod těžkou palbou nepřátelských lodí, Eliška nazvala Miloše Hajzlem s takovou opravdovostí, že se ještě určitě dnes občas budí ze sna s oním pojmenováním na jazyku, neustále jsme se koupali, hráli jsme vodní polo, nejdříve s míčem, později i s loděma. Prostě paráda. Navíc odpoledne dorážíme do městečka Loket, které, nejen z lodí, vypadá moc pěkně. Poslední překážkou před kempem je Matoušem předem avizovaný jez do zatáčky. Bohužel od posledně na něm stihli vybudovat rybí můstky, takže průjezd retardérkou je uzavřen. Nicméně na břehu se tvoří kroužky diskutujících, zda by přeci nebylo možné proplout. Výjimečně s tím nesouhlasím a jsem připravenej se postavit za Matouše bránit toto vodní dílo, ale když Jirka skáče do lodi a sjíždí a všichni se přidávají a nakonec i Matouš jede, tak také podléhám a jdu pár těch rybích schůdků omlátit.

V Lokti je pěkný, malý kemp, kde se mě snaží Bodík a Kačka dát dohromady s Mácou a přinutit mě strávit s ní jednu noc. Za záminku jim slouží ten fakt, že Chaos na dnešek odjel na nějaké závody, a tak je Máca ve stanu sama. I když všemožně s pošklebkama na tváří slibují, že Janě nic neřeknou, přesto dávám přednost komfortu a stavím si své vlastní království.

Večer se chystáme do města, ale furt se nějak nedaří odejít. Nakonec jsem to ale já kdo nějak zaostal, takže když už jsou všichni pryč začíná pršet. Tak se aspoň snažím pohlídat Rasťáka, což si Rasťák nenechá namluvit. Tak si aspoń dávám šlofana, kterým dospávám ten všechen spánkový deficit, co ho jenom mám. A také ten, který přijde. Když se konečně dostávám do města, tak většina lidí je už na odchodu. Tak si dáváme aspoň s Honzou proti Jirkovi a Michalovi partičku, která se stává zcela naší záležitostí. Za neustálého zpěvu jakéhosi portového veterána se necháváme ještě Michalem a Janičkou přemluvit na další dvě piva a žvatláme. Do kempu se tedy nás šest dostává dost pozdě. Tedy ne dost včas na to abychom stihli prý bezvadné topinky ala Honza Mlnařík. Stejně i tak je večer dobrej. V půl druhý nás přijdou zkontrolovat i Jirka se Zasou a někdy po druhé hodině se odebíráme všichni.

Pondělí

Ráno se většina vydává na hrad i s průvodcem. Ten je moc vtipnej a že mě prohlídky většinou nebaví, tak tentokrát je to i sranda. Zvlášť s vtipnýma poznámkama od lidí z naší party. Prohlídku zakončujeme v muzeu mučení a trestního práva. Pak už jen koupit nějaký ten proviant a mažeme zase na vodu. Dneska je dlouhej úsek. Zvláště asi pak pro Matouše a Kačku. Kamča a Bodík se na na dlouhou cestu nějak posílili a zvláště z Kamily se stává neřízená střela, která dokáže i Matouše doslova vyvést z rovnováhy, což na lodi není vždy ten chtěný cíl. Ti dva dokážou bavit celou partu, což je dobré protože jinak průjezd Varama je dost nudný až otravný, Bodík si ani nepamatuje, že sjížděl jez smrti, kterej byl spolu s jeho značením trnem v oku náčelníkovi a Elišce a stal se tak předmětem dlouhých debat o správě a bezpečnosti celého říčního toku. Kousek před kempem nabíráme dřevo, což je osudné Honzovi a Romaně, protože zjišťují, že půjčené barely zas až tak dobře netěsní. Dnes spíme v kempu u Huberta, což je celkově vzato dost nestandardní kemp, zvláště pak v délkových mírách použitých ke značení délky trasy pro vodu. Nicméně pan majitel má celkem pochopení a to i pro trochu cinklého náčelníka, který trvá na tom, že mu ty peníze prostě donese. Takže nakonec cena po všech slevách je přiměřená kvalitě dnešního spánku na větvích a šiškách, kterých je všude požehnaně.

Dnešní večer se nese ve znamení her a to až do pozdních hodin. Kemp nás musel nenávidět, zvláště při výkřicích nesoucích se od Romči a Julči většinou ve smyslu: Zabte ho, zabte ho, je to určitě on, já to cítím. Náčelník se na to nemůže po pár hrách dívat a říká, že ho naše pravidla prostě serou. Miloš do toho všeho pokřikuje, že to prostě neumíme hrát. Nejtišeji se chová Kamila, která předvádí nejlepší obhajobu - neříká nic, jen vystrkuje poprsí a usmívá se. Tohle divadlo zakončené rozplétací hrou se děje snad až do tří nebo čtyř do rána.

Úterý

Asi taky proto nikdo nebyl schopnej ráno převzít objednávku rohlíků. Jedinej schopnej se nakonec ukázal až Lukáš, kterého stejně ale překvapilo půl hektolitru kakaa, které včera ještě v bujaré náladě objednala Kamča s náčelníkem. Ráno s ním ale u většiny sklidili velký úspěch. Ráno se tak nějak plácáme pořád u ohně a já dostávám pořádnou masáž od Michala a Jany, abych jako dal všanc svou schůzku s Michalem Paulíčkem a stopoval s ní z Varů do Prahy. Nakonec odolávám, ale stejně musíme s Ihim, Věrkou a Marcelou vyjet dříve, abychom stíhali vlak z Vojkovic. Nakonec přeci s námi nějaké lodě jedou a dokonce se zastavuje na půl cestě na oběd, kde nás dojíždí zbytek party. Teď už však musíme pohnout, takže se podruhé loučíme a po borůvkových knedlíkách a s mohutným voláním Ahoooj se trháme do poslední části. Poslední část je ovšem natolik dlouhá, že už se zdá, že ten vlak stejně nemůžeme stihnout. Marcela už rezignovala a tvrdí, že je to Ihiho starost, aby ji odtud včas dostal do Prahy. Zezačátku to vypadá, že to dáme. Pak to vypadá, že nemáme šanci. Ale když se za poslední zatáčkou vynoří most a kemp, tak začínáme opět bejčit a věříme v zázrak. Ke břehu ve Vojkovicích přirážím ve chvíli, kdy do odjezdu zbývá asi pět minut. Chytám prvního člověka co potkám a ptám se jestli není náhodou nějaký pan Jindra, u kterého máme nechat lodě. On jakože pan Jindra je, ale že o žádných lodích neví, ale že teda asi jo. Naštěstí se odněkud vynořuje Michal, který už dojel před 2 hodinama. A říká, že se o to předání postará. To už doráží i Ihin s holkama. Čas do odjezdu asi tři minuty. Rychle přeházet věci z barelů do sudů, já už běžím napřed zastavit vlak. Naštěstí nádraží je jen přes pole, takže když dobíhám na peron, kde zrovna zastavuje vlak, ohlížím se a vidím dvě polonahé postavičky, jak s bagáží řítí polem směrem k vlaku. Nastupujeme v klidu a pohodě do vlaku, zabíráme si kupíčko a já se nemůžu nabažit pohledu na to, jak z Ihiho i Marcely ještě stékají čůrky vody. Převléknutí z plavek a vodních bot je přerušeno příchodem průvodčího, jemuž nejsme schopni zaplatit. Po druhém příchodu a naší prosbě o tužku pro vypsání kilometrické banky nad námi beznadějně láme hůl a odchází s nevěřícným pohledem. Zdá se, že Marcela při rychlém přesunu ztratila důstojnost, svoje předsevzetí o životě na hraně a poslední chvíli, doklady a mobil. Mobil a doklady nakonec našla.

Zakončení

Do Prahy se to už obešlo bez problémů. Nakonec jsem se potkal jak s Michalem, tak s Lukášem. Poseděli jsme nad pivem, poslechli si Lukášovo odvážné plány na příštích 5 let a nakonec jsem se vypravil přespat u vodníků na Rajskou zahradu.

Druhý den ráno jsme se potkali s Jančou, Filipem a Maruškou na letišti a odletěli zpět do pošmourného, mokrého Dublinu.

Zbytek party, pokud je mě známo, se další den dostal až do Klášterce nad Ohří, kde to taky rozpustili. Jelikož já sem skoro vůbec letos nefotil, tak jsem si dovolil vypůjčit fotky z různých alb. Tady jsou na ně odkazy:

A pro příště otiskuju tabulku kilometráže, abychom věděli, jak jsou trasy.

Kynšperk (218km)Kralovske Porici (200)18km
Kralovské Požíčí (200)Loket (190)10km
Loket (190)Hubertus (170)20km
Hubertus (170)Vojkovice (151)19km
Vojkovice (151)Klášterec n. Ohří (132)19km
obrp
obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15
obr16
obr17
obr18
obr19
obr20
obr21
obr22
obr23
obr24
obr25
obr26
obr27
obr28

Hádejte co maj všechny tyhle 4 fotky společného