6.12.-10.12.2008
Jana, Vojta

Předvánoční dovolená

Následujícím vyprávěním nemíním nikoho odradit od cesty do Říma, i když to tak bude vypadat. Aby si člověk udělal názor, tak musí jet sám a sám všechno zažít. Jako začátek použiju větu, kterou jsem často v popisech cesty do Říma slyšel - jednou vidět, ale už se nevracet.

Ač spíše přírodně založen, před 4 roky mi návštěva Paříže změnila názor na velká města a připustil jsem, že i velká města mohou být pěkná. Proto jsem se na předvánoční Řím opravdu těšil. A to hned z několika důvodů:

  • Užijeme odpočinek po hektických měsících v práci,
  • konečně uvidíme ty staré antické památky, chrámy a všechno,
  • konečně se podívám do Vatikánu,
  • konečně se podíváme do Itálie a poznáme Italy a krásné Italky,
  • konečně ochutnám pravé pizzy velké jako kolo od vozu,
  • večery budeme trávit v příjemných restauracích v malebných uličkách při pojídání lahodných těstovin za zvuku italských písní,
  • jedeme z Dublinu, takže nás cenově nemůže nic překvapit.

Jako termín jsme schválně vybrali prodloužený víkend úplně mimo sezónu, abychom se vyhnuli masám lidí a nesnesitelně horkému počasí. To, že mají v pondělí volno Italové, jsme zjistili už v Irsku. Že i Španělé, až v Římě. Abych to zkrátil - zklamání. Jedno velké zklamání. Proč? To se pokusím shrnout v následujících bodech a pak v samotném vyprávění. Negativní dojem mohl být dán špatně voleným termínem a nechutí se pouštět do hádek s neodbytnými Italy. Ale takhle jsme to prostě léta páně 2008 viděli a zažili my:

  • Neustálé naštvávání z toho, jak se z vás někdo snaží vytáhnout peníze, podrazit vás, strkat a hlavně nebýt zdvořilý a už vůbec ne milý,
  • žádná snaha porozumět ani když se člověk snaží domluvit pomocí španělštiny nebo těch 30 slovíček, co se naučil v letadle,
  • kvalita budov, značení a všeho čeho si turista všímá nejvíc je jeden velký středověk, jako Irsko,
  • pro ty co by si z hodin dějepisu odnesli stejně mylnou představu jako my: antické památky v Římě nejsou, ááá pardon Koloseum a Pantheon
  • neskutečná masa lidí, která je tak ohromná, že se kolikrát ulicí nedá projít a musíte pláchnout do postranních uliček,
  • malebných uliček z mých představ je jako šafránu, těch z malebnou restaurací nebo kavárničkou ještě méně,
  • doprava příšerná, navíc vždy kolem památek, které jsou s pravidelností zastavené do novější výstavby, takže není moc možností poodstoupit a prohlídnout si to z dálky a když se o to snažíte, tak buď neustále narážíte do budov nebo vás něco přejede, nebo někdo vytlačí z chodníku, vše je směstnané,
  • nikde žádná zeleň,
  • v restauracích nikdy nevíte co zaplatíte, zpravdila to bude tak 4/3 až 5/3 cena, než s kterou jste počítali,
  • jsou uřvaný,
  • všechny ženský v mojí rodině dělaj lepší pizzu a těstoviny, o tom raději nemluvit,
  • restaurace jsou hnusný, neútulný, studený a neuměj anglicky,
  • draho jak v Dublinu a někdy dráž.

Tak to je souhrn dojmů, tak teď konečně ta cesta.

06.12. Sobota

Ráno poměrně hladký dojezd na letiště, kde jsme měli tu čest potkat první Italy. Hned první pepé se mi představil tak, že mi silně zvrácenou hlavou neustále vrážel do mého krku a měl u toho dojem, že mu patří i sedačka za ním, kde jsem zády k němu seděl.

Po dospání se v letadle přistáváme na letišti Fiumicino, ze kterého to máme po nepříjemném rozhovoru s prodavačem lístků a jedním přestupem asi 40 minut k místu, kde máme zajištěné ubytování.

Po vyhození triček, ponožek a tdenýdků z batohu vycházíme kolem druhé hodiny do nepříliš vzdáleného Vatikánu. Tam ale zjišťujeme, že svatopetrská fronta je delší, než jsme schopni vystát, proto odkládáme Petra na zítřek a vycházíme směrem k Andělskému paláci, kde se prvně setkáváme s neodbytnejma Marokáncema, co se nám snaží vnutit vše od utěrek přes šátky a klobouky až k papežským kalendářům.

Následuje přechod a prodírání až k přeplněnému náměstí Navona, kde se konají hned 2 pseudopoutě najednou. Kraulovými pohyby se dostáváme až do ulic vedoucích k Pantheonu, kde Jana zakupuje dnes již asi třetí "pravou" italskou zmrzlinu, která se hlavně vyznačuje tím, že když už u ní je cena napsaná, tak říká minimálně o euro méně než ve skutečnosti zaplatíte. Ihned po opuštění krámku jsme strháváni a unášeni proudem až do oné skvostné antické památky, kde nic není, proto musí Japonci z nouze fotit alespoň výklenky, kde se sem tam nějaká polámaná zaprášená socha najde. Naštěstí nás brzy vyhazují kvůli začínajícímu obřadu, na který se venku zlostně divá rozbouřený dav a italští entráááncegááárdi musí s trpělovstí Italům vlastní vysvětlovat, že teď je vstup jen pro ty, co jdou na mši, což se fotoaparáty ověnčeným turistům špatně předstírá. Zpevňujeme tedy ramena a lokty a vyrážíme vstříc novým zážitkům směrem na Via del Corso. Tam míníme zatočit na sever, ale špatně se orientujeme a osudová chyba nás zavádí na špatnou stranu ulice, kde po chodníčku, který by zaplakal nad šířkou svého druha v Jablonského ulici, dav nemíří na sever, nýbrž na jih. Proti síle davu se nedá nic dělat a při několika marných pokusech se probít jsme vystrkáváni na vozovku pod kola vozů a mopedů. Na místo přechodu na druhou stranu a bezproblémovým svezením se naším směrem volíme změnu směru a jdeme s davem směrem na Vitoriáno. Po příchodu zjišťujeme, že z téhle strany tam nikam moc nemůžeme, všude okolo se valí auta a tam, kde by to náznakem vypadalo na otevřený prostor, jsou nějaké zátarasy a zastavěný prostor.

Unaveni neustálým probíjením volíme cestu na sever postranními temnými uličkami, ve kterých si cestu na náměstí Popolo zkracujeme marnou snahou nalézt nějakou pěknou kavárnu, kde bychom dali odpočinout nohám. Tato společenská hra nám vydrží až na náměstí, kde pohledem z laviček zjišťujeme, že hitem dnešních marockých vánoc je barevná fosforeskující vrtulka, vystřelovaná do vzduchu pomocí tyčky závitového profilu a provázku.

Abychom nezapomněli pravidla, hru na hledání hezké pizzerie opakujeme. Hru se podaří ukončit až za dlouho a rozhodně nemůžeme říct, že hra měla dobrý konec. Tak trochu vlivem hladu, kapek a hlavně vlivem agilního italského restauratéra jsme doslova vehnáni do čehosi, co nejvíce připomíná pizza závodní kuchyni, kde pizzy jsou malé a tvrdé, těstovin málo a na záchod musíte s vlastním toaletním papírem. Ani se nám nechce posedět dlouho, zvláště když na nás marocký číšník pravé italské pizzerie neustále z asi 4 metrů kouká. O jeho naprosté nekompetentnosti k tomuto povolání se přesvědčujeme po té, co prosíme o účet. Skutečnost, že by zaměnil náš, s účtem od druhého obsazeného stolu, se nám zdála nepravděpodobná. A vskutku, po chvíli pátrání začínáme na účtu nacházet i ty položky, které jsme si skutečně objednali. Janu nejvíce zarazil poplatek za pobyt v restauraci po pěti eurech na osobu (a to jsme z toho vyvázli ještě dobře; následující dny jsme potkávali restaurace, kde jenom vyslovení slova večeře vás přijde na bratru 15 euro), mě zase dostala položka, kterou nám číšník osvětlil jako daň. A aby toho nebylo málo, tak po zaplacení přišel oznámit, že zde striktně vyžadují service poplatek činící 15% ceny. Ne že by ta cena byla nějak extra vyšší než za večeři v Dublinu, ale prostě vás to naštve, že z člověka tahají peníze tímto způsobem.

Po zaplacení večeře pro 4 osoby jsme se zbití jak ti sedláci od Chlumce zvedli a vydali se k domovu.

07.12. Neděle

Druhý den jsme užasli nad tím, jak nám ta svatopetrská fronta pěkně povyrostla. Tentokrát se točila už kolem celého náměstí a zadkem se dotýkala skoro až výlezu z chrámu, takže celá fronta tvořila dojem nekonečné elipsy, do které jak se jednou zapojíte, tak je vaše duše odsouzena na věčné pochodování s frontou od výlezu z Vatikánu až zase k jeho vlezu a pořád dokola. Takovýto konec jsme nehodlali riskovat a návštěvu jsme odložili na úterý - v pondělí byl totiž svátek na nebevzetí Panny Marie a vše bylo tudíž zavřené.

Rozhodli jsme se tedy obejít celý Vatikán a vydat se směrem na Ottaviano. V solidně přeplněném metru se mi konečně splnil jeden ze snů v podobě poslechu malebných tónů italských heligonek následovaný prodíráním se jednoho z heligoprotagonistů přecpanou uličkou metra a vybíráním do klobouku.

Metro není značeno nejhůře. Snad i proto jsme se po přestupu na Termini dostali na naši cílovou zastávku Colosseo. Dneska je totiž den antiky. Výstup doslova do davu lidí dal za pravdu našemu špatnému tušení z počtu lidí vystupujících na té samé stanici co my. Koloseum tam sice stálo, sice jiné než jsem si představoval, takové dvoubarevné, půlku stihli udělat pro oslavu jubilea 2000, druhou asi nestihli, tak se na to už vyprdli a řekli si, že počkají na další jubilejní rok.

Tuna lidí dávala tušit, že letos se do Kolosea nepodíváme. Ale v tom náhle Jana projevila nevídaný zájem o památky a přiznala, že by tam ráda aspoň jukla. Psychicky vyzbrojeni na čtvrtdenní čekání jsme šli najisto na konec fronty, když v tom nás odchytila jedna z naháněček a po objasnění systému dvou front - vnější, jež je vidět, a vnitřní - jsme vysypali pěkných 44 peněz (skoro půlka z toho dělala poplatek za průvodce) a vydali se s průvodcem do Kolosea bez čekání. Ovlivněn včerejšíma podvodama jsem jim zpočátku vůbec nevěřil, ale Jana řekla, že z toho má dobrej pocit. A co řekne Jana, to platí. Nakonec to byla opravdu dobrá volba. Pán průvodce se sice více než v historii vyžíval v popisování techniky lítých bojů a výčtu skvělých hollywoodských filmů (zvláště při vyslovování jména Russell Crowe mu nádherně zářili očka), které slávu Kolosea opěvují, ale nějaké ty informace jsme pochytili.

Po důkladné prohlídce těch pár zdí co tam zbyly, jsme se rozhodli nečekat na průvodcovskou skupinu a sami jsme vyrazili na prohlídku zlínských továrních komplexů na Palantinu. Ani nevím co bych tady napsal. Snad jen to, že jsme nakonec zklamaní prošli celé Foro Romano, tedy spíše to, co z něho zbylo a dostali se zpět na Vitoriano, tentokráte nahoru, kde jsme prošli kostel a pokochali se výhledem na Řím.

Uťapkaní jsme zbytek večera trávili cestou zpět k našemu ležení, odbočkou na Teatro di Marcello, což jsou prakticky nějaký sloupy uprostřed rozkopanýho staveniště. Přes různé uličky, a veškerou naší snahu najít opět nějaké příjemné posezení, jsme se dostali až do pizzerie, kterou jsme si včera vyhlídli. Bylo to poblíž našeho ubytování a jmenovalo se to Scottish Pub, kde nikdo neuměl ani zbla anglicky. Tak jsme si dali vínko a pizzu a byli jsme příjemně překvapeni. Ne kvalitou skotské pizzy, ale tím, že jsme na rozdíl od jiných hospod neplatili dvakrát tak velkou částku. Bylo nám naúčtováno pouze dvakrát po dvou eurech za sezení, což se nám po dvou dnech v Římě zdálo více než fér. Po asi dvou hodinách klábosení jsme se odebrali na kutě.

08.12. Pondělí

Dnešní den jsme začali tak trochu jinak než obvykle. Vyšli jsme prostě na druhou stranu než doposud a pomalým šouráním jsme se dostali až do čtvrti Trastere, která konečně působila malebným dojmem, tak jak jsme si to představovali. Přes nejstarší křesťanský kostel ve městě jsme se došourali na ostrov na Tibeře, kde bylo nic, tak jsme pokračovali až k Ústům pravdy, která nás sice nezaujala, ale zrovna vedle byla svatba, na které vyhrával dechový orchestr známé svatební písně v nejrůznějších úpravách, ženich byl evidentně dirigent a jeho těleso mu přišlo zahrát na poslední cestu. Asi nejzábavnější část dne.

Přesunem přes velkolepé Circo de Massimo jsme se dostali až na metro, do kterého se už z povrchu musí vlézt správným otvorem, jinak pojedete na špatnou stranu, a přesunuli se na Flaminio. Plánovali jsem jít ještě do zahrad Borgiů, ale časově to nějak nevycházelo, a tak jsme zamířili Španělské náměstí, kde měl být okolo 4 hodiny k příležitosti slavnosti přítomný Papež. Správnost lokality potvrdil dav lidí, kteří buď museli být každý další o hlavu větší, nebo museli stát na Španělských schodech. Asi po půl hodině Papež skutečně projel a odjel za roh na připravené pódium, na které jsme my neviděli. V tu ránu bohužel začli všichni Španělé, kteří již ukořistili svou fotku, hromadně opouštět náměstí, takže jsme se opět octli v proudícím davu. Tentokrát jsme ovšem naše pozice udrželi a občas se k nám i nějaké slovo doneslo. Asi po 40 minutách byl konec slavnosti, Jana dokonce zatleskala, i když byl celý obřad v italštině (to nemůžeme říct s určitostí, protože jsme neslyšeli) a nám se podařilo prodrat se na schody a vystoupat vzhůru. Seshora jsme pozorovali šílené eskapády ptáků, kteří vytvářeli různé obrazce.

Ten večer jsme zvládli ještě Fontánu de Trevi, ale z původně plánované procházky po hlavních třídách a na Náměstí republiky už nedošlo. Prostě jsme to vzdali. Nebavila nás hra na probíjení se mezi lidmi. Tak si Jana dala další hotdog za osm a vyrazili jsme na Metro. Z Ottaviana jsme zamířili přímo na večeři do naší Scottish Pub, kde jsem chtěl zkusit těstoviny, tak jsem si objednal lazagnetu a záhy ještě přiobjednal regulérní chod. Opět po nějakým tom vínku a po zhodnocení dnešního dne jsme se odebrali na hajany. A že jsme spali. Jako koťata.

09.12. Úterý

Den poslední - Vatikánský. Dnes vyrážíme hned po snídani a skutečně, na náměstí nikdo není. Ale není to zrovna tím, že jsme si přivstali, ale tím, že je úterý. Za celý den se fronta vůbec nevytvořila. Z náměstí míříme přímo do baziliky. Po krátké návštěvě vnitřku vyrážíme na kopuli za 7 euro. To za to určitě stojí. Nahoře si uvědomujeme, že to co vidíme nejsou vlastně obrazy, ale mozaiky. Holt slabozrací. Dole ještě objevujeme hrobku papežů, kde nejvíce rušivým elementem je 6 jazyčné upozornění, že se lidi nemaj bavit nahlas, pouštěné snad co 3 minuty. Španělským mamám to ale přijde málo, a tak mezičas vyplňují neskutečným řevem.

Pak se jdeme ještě jednou podívat do baziliky. Snažíme si přečíst, kde co je. Bazilika je to obrovská, to se musí nechat. Přesto nám tak trochu chybělo něco málo interiérů. Nejsou tam žádné lavice a prostoru je tam tolik, že by tam mohlo přistát i letadlo, ale zas to působí tak trochu jako průchoďák. Po asi hodině vyrážíme za roh Vatikánu a jdeme se podívat na kapli. Společně s kaplí se jde i do Vatikánkých muzeí a pro dva vás to vyjde na 28 euro. Audio průvodce vás vyjde na dalších 10. Kdo má rád umění, tak mu to může vydržet na celý den. Je tam něco z antiky, Egypta, středověku a pak hlavně obrazy. Bohužel my tomu moc nerozumíme, takže pro nás nejzvučnější jména byla Rafael a Michelangelo. Kdybych usuzoval jen z prohlídky, tak musel být Rafael o moc šikovnější chlapík. Vrcholem toho všeho cupitání měla být Sixtinská kaple, na kterou jsem se moc těšil. Už na druhém stupni jsem si ve slohovém cvičení vybral k popisu obraz Stvoření Adama, takže jsem si o tom ještě něco pamatoval. Trapné bylo jen to, že po vstupu do obyčejné obdélníkové místnosti z vysokým nenasvíceným stropem, kde nebylo nic, malá okna, čili šero, jsem onu fresku ani nemohl najít. Hloupé. Průvodce sice radil, že nejlepší dojem z celé malby člověk nabude po stoupnutí přímo do středu místnosti. Bohužel tato známá pravda se zjevně dostala do všech výtisků průvodců včetně všech jazykových mutací, a proto nám zabralo asi 30 minut, než jsme onoho dojmu taky mohli nabýt. Vím, že věci popisuju moc negativně, ale vážně: kdo si chce fresky pořádné prohlídnout, ať si zakoupí kalendář nebo to najde někde na internetu. Opravdu. Oči nemám nejsilnější, navíc to strašné šero, ale mám dojem, že i kdybych byl bystrozraký, tak bych neviděl nic.

Daleko zajímavější je freska Poslední soud, ta se nám líbila. Ale tak nějak to nemohlo zachránit celkovej dojem. Je to poslední večer, takže ještě na jedno z italských náměstíček, poklábosit u vínka a kafíčka, šup na večeři (pozor, dnes nás v naší hospodě obsluhovala příjemné Italka, která mluvila anglicky a snad i právě proto jsme dnes dostali anglická menu - po třech dnech milého nedorozumívání s obsluhou - bod pro Itálii) a spát.

10.12. Středa

Ráno po snídani jen odevzdat pokoj, na drahách zabojovat s neochotou prodat nám lístek, přes italské rady nastoupit do vlaku podle vlastní intuice, najít odkud letí letadlo, vystát 20 minutovou a 5 metrovou frontu na check-in, na počtvrté při 5 minutovém odbavení přesvědčit letušku, že k odbavení stačí občanka, čtyřikrát říct, že žádná zavazadla k odbavení nemáme a hurá do letadla. Grazie, Arrivederci.

Nějaké odkazy

Více fotek na fotky.ouska.net. Zároveň dobrá rada - kdo si potřebuje zjistit, jak vypadá třeba ulice, kde bude bydlet atd, tak může použít Google maps, kde je možnost přepnout do režimu ulic. Ulice jsou nasnímány z auta a mapa umožňuje volný pohyb kamery. Bohužel tato možnost je zatím jen pro velká města podobná Římu, Paříži atd.

obr1
obr2
obr3
obr4
obr5
obr6
obr7
obr8
obr9
obr10
obr11
obr12
obr13
obr14
obr15
obr16
obr17
obr18
obr19
obr20
obr21
obr22
obr23
obr24
obr25
obr26
obr27
obr28
obr29
obr30
obr31

Svatý Petr na svém valstním náměstí.

T=1/320s, F=9, O=40mm, O35=60mm

Vatikánská švýcarská garda - šašek počmáraná.

T=1/40s, F=5.6, O=210mm, O35=315mm

Jana na náměstí sv. Petra

T=1/2000s, F=4, O=70mm, O35=105mm

Bazilika sv. Petra z venku.

T=1/2000s, F=6.3, O=70mm, O35=105mm

Koloseum a miliony lidí čekající na lístky.

T=1/1600s, F=6.3, O=28mm, O35=42mm

St. Angelo Castle

T=1/160s, F=16, O=28mm, O35=42mm

Koloseum zevnitř

T=1/1600s, F=6.3, O=28mm, O35=42mm

Pohled na Foro Romano z Kolosea.

T=1/400s, F=6.3, O=80mm, O35=120mm

Koloseum už k večeru a bez lidí.

T=1/320s, F=10, O=28mm, O35=42mm

Palatinum.

T=1/400s, F=4.5, O=28mm, O35=42mm

Koloseum z Palatina.

T=1/800s, F=5.3, O=66mm, O35=99mm

Forum Romanum z Palatina.

T=1/1250s, F=4.5, O=31mm, O35=46mm

Forum Romanum z Palatina a kus Vitoriana.

T=1/200s, F=13, O=28mm, O35=42mm

Troska nějakého chrámu na Foru Romanu

T=1/320s, F=9, O=44mm, O35=66mm

Forum Romanum.

T=1/320s, F=10, O=28mm, O35=42mm

Sloup Marca Aurelia se sochou sv. Pavla - aspoň jestli si to dobře pamatuju.

T=1/60s, F=6.3, O=38mm, O35=57mm

Nějaký Marcelovov divadlo, nebo spíš troska.

T=1/4s, F=5.6, O=28mm, O35=42mm

Ústa pravdy

T=1/50s, F=3.5, O=28mm, O35=42mm

Circus Maximus - dřív asi velká aréna pro koně, dnes místo pro venčení psů. Vzadu Palantinum.

T=1/200s, F=10, O=28mm, O35=42mm

Španělské schody když se má zastavit papež na slovíčko.

T=1/60s, F=6.3, O=70mm, O35=105mm

Stovky útočících ptáků. Takle k večeru dělali krásný obrazce na obzoru. Podle toho jak natáčely křídla, tak ten obraz rychle tmavnul nebo zesvětloval. Asi měsíc před naším letem Muselo letadlo natvrdo přistát po té co do podobných mračen ptáku vrazilo.

T=1/60s, F=8, O=180mm, O35=270mm

Bazilika sv. Petra zevnitř.

T=1/13s, F=4, O=40mm, O35=60mm

Náměstí sv. Petra z kopule baziliky.

T=1/400s, F=10, O=34mm, O35=51mm

Obří sochy na bazilice sv. Petra.

T=1/320s, F=10, O=40mm, O35=60mm

Vatikánská muzea - Rafael.

T=1/8s, F=4.8, O=56mm, O35=84mm

Benedictus XVI. naživo.

T=1/80s, F=5.6, O=210mm, O35=315mm

Rackové nad špinavou Tiberou co se zakrátko má rozvodnit.

T=1/100s, F=16, O=38mm, O35=57mm

Papež, který má zlepšit prodej chipsů a zmrzliny.

T=1/500s, F=4, O=35mm, O35=52mm

Náměstí sv. Petra.

T=1/640s, F=13, O=28mm, O35=42mm

Náměstí sv. Petra. To co je vidět je fronta točící se okolo celého sloupořadí. To se nám čekat nechtělo, tak jsme přišli druhý den. Fronta byla i okolo druhého sloupořadí. Čtvrtý den se to konečné povedlo bez fronty.

T=1/1250s, F=9, O=34mm, O35=51mm

Milenci na Piazza del Popolo.

T=1/5s, F=5.6, O=34mm, O35=51mm
zakázat X
zakázat X