08.06.
Miloš, Eliška, Jirka, Honza, Jakub, Anička, Jana, Vojta

Úvod

Stalo se jednou, že Maruška a Marek naplánovali svoji svatbu na jedno sobotní dopoledne, zrovna když my jsme byli v Irsku. Nevadí na svatbu přijedeme a když si k tomu vezmeme v pátek a v pondělí volno, tak stihneme ještě nějakou akci. No tak proč ne Salzu. Začlo se to domouvat tak nějak pomalu, že jsem ani nevěřil, že se to stihne. V pátek ráno jsme letěli z Dublinu do Prahy, v Praze stihla Jana utratit pár peněz za nákupy a jen tak tak jsme stíhali vlak. Při průjezdu českými kraji se mi spolehlivě začala ozývat alergie, která jinak přespávala irské pyly v klidu a pohodě. Doma jsme oběhli pár známých, stavili se za Jitkou na jedné svatbě a jely se chystat na svtabu druhou. Ani jsme se tuším nedostali s nikým ven, protože Martin zrovna šrotil na státnice a nikdo jinej tam asi nebyl.

Druhý den proběhla svatba a jediné co jsme si museli ve spojitosti se Salzou zařídit bylo vyzvednutí neoprenů od Votrubů. Část party totiž odjížděla do Rakouska již v sobotu ráno za účelem pokořit prý jeden z nejlepších kletrů oblasti Raxalpe. Konkrétně se jednalo o Hans von Haid steig (pár odkazů tady a tady ). Nemilou náhodou jsem tento kletr doporučil já, protože mi byl doporučen Zdenkem, který tam s Janou, Pavlem a Zdendou loni lezli právě ve chvíli, kdy my jsme sjížděli Salzu 2007.

Vlastně mě ještě napadají dvě události, které se ten den staly v souvislosti se Salzou. První byla ta, že mi volal Kuba, který zrovna v tu dobu byl v Rakousku s rodinou na dovolence a že prej jestli ho nemůžeme v neděli ráno vyzvednout. Je to prý poblíž dálnice, po které pojedeme, takže v pohodě. Druhá věc byla horší. Jen tak jsem se zmínil před segrou o Hans von Haid steig a ona málem zezelenala. Což mi napovědělo, že s trasou asi není úplně v pořádku. Začla popisovat, jak se chtěla několikrát vracet a že to neudělala jen proto, že to prostě nešlo. Mňo vzpomněl jsem si na rozhovor s Eliškou, kde jsem připomínal Jirkův strach z výšek, a následný telefonát s Jirkou, který se vedl v pátek a v tomto duchu. Nazdar, jsme v Praze, nejedeš náhodou domů vlakem... ne, já tu musím ještě zůstat, půjčuju to vybavení na tu skálu... jo vidíš, a bavil ses o tom s Eliškou, říkala něco?... nene, já vlastně ani nevím kam jedeme, ale bavil jsem se o tom s klukama v práci a ti říkali, že jestli jsem ještě nikde nebyl, takže mám lézt na cesty jenom úrovně A a B...

V tu chvíli jsem si začal matně vzpomínat jestli on ten průvodce nezmiňoval něco o obtížnosti ještě o dva stupně větší, ale co. Eliška to má načtený a kluci budou dobře vybavení z půjčovny v Praze. A tudíž jsem to hodil za hlavu.

Sobota

Ráno jsme opět vstávali v jednu z těch nekřesťanských hodin a honem do Rakous. Do hranic jsme se drželi časového plánu celkem dobře, ale za hranicema nám nějak začlo zlobit auto. Divně pískaly pneumatiky, několikrát jsme stavěli, volali domu, ale nakonec mírnější rychlostí jsme pokračovali dál. Další časovou ránu nám zasadil Kuba, který sice s Aničkou vystoupil ve městě kousek od dálnice, ale asi půl hodiny za sjezdem, kterým bychom normálně jeli. Nakonec jsme se ale dobře našli a počasí se dokonce začalo krapet vylepšovat, takže jsme do kempu u Wildalpenu doráželi asi jen s hodinovým zpožděním. Následovalo až příliš krátké vřelé přivítání a pak už jen nadávky a poznámky typu.. vole, já jsem tam visel za jednu ruku, všechno mokrý, úseky který nebyly zajištěný a nešlo se vrátit... jako uvědomuješ si, že kdybych do toho jednou spadnul, tak se mi zahřeje jistící lano u brzdičky na sedáku (navíc používali výrazy, které já vůbec neznal) a nezbylo by mi než volat záchranej vrtulník, kterej se tam mimochodem včera točil tam a zpět jak hromadná doprava...

Po chvilce jsem se konečně začal dozvídat detaily. Elišce a Milošovi se to moc líbilo, i když uznávali, že v tom dešti a mlze to nemuselo být nejbezpečnější. Ale závěr byl jasnej. U piva pak večer zhodnotili, že jsou rádi, že si dokázali, že tam vylezli, i když je to stálo hodně strachu a že začli asi tak o dvě úrovně dál, než na co měli. Ale říkám co, nevadí, dneska už se to jenom užijeme.

Mojí obavu ohledně porovnání loňského a letošního stavu vody, rozřešil až splávek u Wildalpenského kempu, pod kterým jsme chtěli zastavit a fotit. Nevím jestli jsme to minule jeli jinudy, ale co tam na nás čekalo letos, to byla paráda. Jazyk se zdál dlouhej jak cesta do práce, jen tak tak, že nás kohout nepřevrhl a vyflusnul dál. To byl asi první moment, kdy jsem měl na Salze takovej ten pocit strachu. A už se mě tak nějak do konce nepustil. Pořád jsem se snažil vzpomenout, jak vypadá ta řeka dole. Jestli tam nebylo něco, co bychom za tohohle stavu vody nedali.

No nic, Honza s Jirkou neměli takové štěstí jako my a následováni Eliškou s Milošem si dali první koupel. I je samotné překvapilo, že se na břeh dostali až po pěkných pár desítkách metrů. Bál jsem si Honzovi podívat do očí, jestli zas nebude nadávat, co jsme si to vymysleli za volovinu, ale byl v pohodě. Akorát se s Jirkou střídavě vztekali, že ta loď prostě nezatáčí.

Zbytek vody byl parádní. Ani ne nebezpečnej, prostě supr. Dokonce i Honza pak dole říkal, že se celkem nudil. Počasí vyšlo suprově, dokonce jsme potkali snad jen dvě party lodí, kteří na nás zase tak nějak nedůvěřivě pokukovali. Zvlášť když jsem se jich ptal na to, jestli neví, jak to dneska vypadá dole v soutěsce.

Až do Palfau to bylo dobré. Pak muselo přijít rozhodnutí, jestli pojedeme letos soutěsku nebo ne. Rozhodnutí znělo, že ano. A to asi letos nebylo moc dobré. Teď zpětně na to koukám, že to zas tak hrozné nebylo, ale ...

Hned jak se voda zúžila a zrychlila, tak jsme začli mít problémy, že jsme se moc motali ve snaze na sebe počkat. Pár metrů na to se nám s Jančou podařilo špatně vyjet od břehu a šup už jsme tam byli. No a to byl boj. Nejdřív jsem měl nohu pár vteřin zaháklou za ty pásy, do kterých se opíraj kolena a nemohl jsem ji dostat ven. V tu chvíli jsem si říkal, že se opravdu utopím. Představa jak mě ta loď vláčí proudem s nohou nahoře a hlavou pod vodou byla strašná. Zezačátku jsem se snažil chytat Kubi s Aničkou, kteří nám jeli na pomoc, ale v tom proudu to byla naprostá bezmoc. Do toho všeho jsem slyšel Janiny strašné vzdechy, tak jak je ona má ráda, když se dostane do studené vody. Po chvilce se mi konečně podařilo uvolnit nohu a vydal jsem se k přídi lodi, kde měla být Jana. Ono se to lehce řekne, ale v tom proudu, kdy každou chvíli projíždíte nějakou vlnou to není sranda. Když jsem se tam konečně dostal, tak mi Jana uplavala k zádi a u toho pořád dělala hrozné obličeje. Fakt jsem o ní měl strašnej stah. Po chvilce jsme se kopáním snažili dostat loď ke břehu, ale vždy nás nějakej jazyk strhnul zpátky a dostal do středu proudu. Jednou už to vypadalo nadějně, dokonce najednou nevím jak, stála na břehu Anička a podávala nám pádlo. Ať se přitáhneme. Ale nešlo to. Nakonec jsem poslal Janu, ať se vybodne na loď a hlavně ať plave ke břehu. Chvilku na to jsem se dostal do nějaký tišinky, kde jsem napůl přistál a napůl byl vytažen Milošem na břeh. Jen jsem se ohlídl, jestli je Jana na břehu a pak už jen seděl a vydejchával. Až postupně mi začlo být nápadné, že Eliška a Miloš jsou taky mokří a když jsem uviděl zaparkovanou převrácenou loď, došlo mi proč se Eliška tak klepe. Posledních pár stovek metrů sjeli totiž podle stejného scénáře jako my. Akorát obsazení bylo jiné: tonoucí Miloš a Eliška, záchranáři Jirka s Honzou.

Nad tím všim se zatáhlo a začlo pomalu pršet. Seděli jsme na břehu, hned pod námi celkem pěknej kohout a holky daly jasně najevo, že dál se dneska nejede. Zezačátku jsem toto rozhodnutí sdílel s nima, ale když jsem se tak rozhlédl a vzpomněl na popisky kajakářů, jak nosili kajaky po skále, aby se vyhrabali z kaňonu ven, začal jsem pomalu souhlasit s Kubou, že stejně asi jiná cesta než pokračovat nebude.

Nejdříve se vydal na průzkum Honza. To, co jsme sjeli za pár vteřin, trvalo cestou zpátky dlouhé minuty. Za chvilku jsem šel za ním, ale došel jsem až skoro k mostu, kde se ovšem dál jít nedalo, a nikde jsem ho nepotkal. Když jsem se vrátil, říkal jsem, že se Honza musel někde ztratit a oni na mě, že jim před chvílí mával z mostu. Nevěřil jsem tomu až do chvíle, než jsme sfoukli lodě, zabalili a vydali se na pouť směrem zpět. V místě, o které jsem já prohlásil, že dál to už nejde, ukázal Honza vzhůru a začli jsme šplhat - i s Pálavama. No nevím přesně, ale myslím, že tak celkem hodinku nám ta chůze vzala. Nahoru jsme se dostali celí zaprasení a mokří. S Eliškou jsme se vydali zpět pro auta a ostatní zatím balili. Celá cesta se nesla v duchu rozmítání o tom, kde udělali inženýři chybu. Nakonec jsme se shodli na tom, že kdybychom se nevotočili, tak to nemuselo vypadat tak zle. Blbé bylo jen to, že nebylo pořádně jak vylézt.

Cestu domů už jen opepřil Kuba s Aničkou, kteří se snažili dostat kamsi všemi možnými vesnickými lokálkami, přes všemožné polní cesty, kde jsem se málem srazil s autem, které mě na jedné z těch polních cest, věřte tomu nebo ne, předjíždělo. Domu jsme se dostali opravdu hodně pozdě a to jsme ani nezajížděli do Budějc a neopreny vracel Miloš až v pondělí ráno. V pondělí ráno pak zapakovat a zpátky do Dublinu.

No takže víkend to nebyl nudný, to je třeba říct. No a já se těším, že až pojedeme příště na Salzu, tak si s váma vylezeme i ten kletr.