Snowdonia 2

Přípravy

S dublinským osazenstvem jsme delší dobu domlouvali výlet do Walesu. Zaprvé proto, že to tam je pěkné, zadruhé proto, že když jsem tam byl posledně s Kubou a Chiarou, tak Jana řešila nějaké své choroby a jet nemohla.

Jasná volba padla opět na trajekt. Ačkoli jsme zpočátku nechtěli přistoupit na vražedný ranní příjezd do Dublinu, nakonec přeci jen kupujeme lístky ze soboty do úterý - tedy čeká nás noc na trajektu. Potěšující zpráva je, že Jakub a Pansy jedou s náma. Sice ještě neměli tolik zařizování se svatbou, ale i tak nějak komunikace vázla až do pátečního večera, kdy jsme se po telefonu narychlo dohodli, že se potkáme někde v horách, protože my jsme ještě neměli jasno, kam pojedeme a kdy a jak. To byla moje chyba. Celý týdny jsem sliboval, že naplánuji celou cestu, ale nezbylo moc času. Navíc, aby toho nebylo málo, Jana se kolem 8 hodiny večerní rozhoduje, že opět nejede, tentokrát z důvodu jiných chorob. Rozhodnutí, jestli pojedu já bylo celkem rychlé - mám mapu, mám mít plán, mám stan... no prostě holky jet samy nemůžou. Takže do jedné hodiny probíhá plán jak zítra pojedeme (při tom se ukázala jako nápomocná mapka autobusových spojů, které tam jezdí opravdu báječně a skoro všude a pořád).

Sobota

Ráno sraz na O'Connelovským mostě stíhám jen kvůli zbloudilému městskému spoji. Virinia překvapila svojí připraveností (vlastně na její popud máme sraz takhle brzy, protože volala do společnosti, se kterou jedeme, a ti jí oznámili, že bus, na který má trajekt navazovat, má většinou zpoždění) a vytáhla přesný rozpis všech spojů, se kterýma jsme se měli po Dublinu pohybovat. Navíc 18 musli tyčinek a spoustu dalších věcí, které s nezbytnou výbavou tvořili batoh tak nepředstavitelně těžký, že ho sotva uzdvihla. To samé předvedla za chvíli příchozí MartinaSK.

Do přístavu se necháváme dovézt taxikářem, který zná Dublin tak dobře, že dokonce přes naše připomínky nás s přesvědčením dobře vykonané práce odváží do špatného doku. Následuje 10 minut přesunu k Stena Line checkinu, odbavení, které spočívá v naházení zavazadel do dodávky, a už se můžeme nalodit.

Na lodi to dneska trochu víc houpe, takže se držíme při zemi. Snažíme se co nejlépe převyprávět české vtipy, což i přes bystrost Virginie, není vůbec vtipné. Při full irish breakfast se snažíme doplánovat, kam tedy nakonec půjdem a co tedy chceme vidět. Při výstupu v Holyheadu, který se neskutečně táhne a pěší při něm vystupují až asi 20 minut po zmizení posledního auta, je jisté, že přímý vlak do Mournek nestíháme. Proto píšu Kubovi, že v horách sraz neplatí, a že musíme zase přes LLunando. Ten kupodivu odpovídá, že tam na nás s Pansy čekají.

Cestu vlakem krátíme šachovými partiemi a za chvíli přistupujeme k Londýňanům do vlaku na Betwsycoed. Tam nás čeká nádherné počasí a asi za 5 minut odjíždí otevřený autobus přímo do hor na Penypas. Zprvu výborný nápad usadit se na korbě autobusu se postupem času stává bobříkem odolnosti proti větru a dešti. Naštěstí to byly poslední kapky, které nás dnes, i přes velice mlžné počasí, potkaly.

V penypasu nahazujeme své batožiny na záda a vydáváme se směrem k Snowdonu - tentokráte z druhé strany. Máme slíbenou scramblovací stezku, kterou ale kvůli faktu, že je zahalená v mlze, a taky že holky už trochu nemůžou, vypouštíme a na hřeben se hrabeme hlavní stezkou. Dnešní výstup je oproti minulému přímo procházkou rajskou zahradou a snad za dvě hodiny jsme na vrcholu - posledních pár metrů zahalení do husté mlhy. Takže zase nic.

Jen co se Virginia mohla vzpamatovat z poznání, že na vrchol jede i vlak, pouštíme se směrem na západ (ne však podle Kubovo kompasu) do nížin na večeři i nocleh. Až trapně brzy volíme špatnou odbočku (rád bych to opět hodil na Kubu, ale obávám se, že tentokráte to byla i moje chyba) a vydáváme se po špatném hřebeni ztratit do mlhy. Notně podporováni Kubovo novými hodinkami, výhodně vydraženými na eBayi, s kompasem a s jinak uživatelsky přívětivou funkcí Favourites (spočívá v tom, že si růžici zaaretujete do fixní - favourite - polohy a nyní již můžete bezpečně kráčet do všech světových stran, aniž by se růžice vůči rámu hodinek nějak pohnula, reset této funkce docílíte ustavičným třepáním a nadávkami), bloudíme mlhou dál a dál. Až nakonec Kubovo ignorování mých návrhů na návrat přináší své ovoce a Kuba nás bezpečně vyvádí z mlžných oparů. Bohužel s večeří to dnes už vypadá krapet bledě, ale najednou se Kuba rozhoduje, že večeřet chce a - opravdu - běží napřed objednat plný stůl jídel. My se značně unaveni doklopýtáváme do vesnice s triple d - Rhydddu až dobrých 30 minut po něm. Tam nás už vítá s druhou pintou v ruce.

Po pěkném posezení venku u večeře a marné snaze holek obrnit se proti midžinám, které Třeboňáci skoro neregistrují, repelentem vyrážíme najít nějaký plácek na spaní.

Neděle

Druhý den ráno balíme (teda jen někdo, Martiny nechává vše rozházené kolem stanu a čeká na první ranní spršku, kterou pak vylévá z napůl zabaleného stanu) a vydáváme se zpět přes již známé údolí směrem do Bethanie. Tentokrát nestopujeme, ale volíme cestu zadem kolem jezera do Beddgelertu. Tam dorážíme někdy kolem tuším druhé a opouští nás Kuba s Pansy. Nastává zapeklitá otázka - kam dál. Holky se zdají být znavené, teda alespoň MartinaSK a Virginia. Na poradu volíme oběd v hospůdce, kdy si Virginia nejdříve léčí rány, strhává puchýře a pak z posledních sil navrhuje, že bych se měl zamyslet nad svou bezohledností vůči Janě, která chudák stůně v Dublinu, a proto že bychom všichni měli koupit lístky na zítřejší ráno a jet zpět o den dřív. Ze vzpoury mi pomáhá akorát MartinaCZ, ale ani pod takovýmto tlakem nejsem schopen navrhnout na zbytek dnešního dne žádnou trasu a postupně se z obědní pauzy stává odpolední a aby přesun do interiérů z důvodu večeře nebyl tak trapný, alespoň 5 minut obcházíme střed vesničky (ovšem to vše ve snaze najít nějakou jinou hospodu). Zbytek dne do jedenácti hodin večer trávíme v té samé hospodě. Dlužno však říct, že to byl večer velice vtipný a podařený, plný her a babskejch povídaček.

Pondělí

Ráno se probouzíme na stejném místě jako minule s Kubou a Chiarou, dlouho snídáme a využíváme Janin přístup k Internetu k nejrůznějším změnám plánů. Nakonec vyhrává pohodový den ve městě. Zodpovědět otázku ve kterém zabírá dalších pár desítek minut. Nakonec MartinaSK zakupuje překrásný hrníček s podšálkem a my zakupujeme denní autobusovou jízdenku (která se určitě vyplatí) a vyrážíme přes Penypas do Llamberisu. Tam ovšem dostává zatím skvělý program veliký kopanec a je až vtipné jak lezeme od jedné atrakce ke druhé a ani jednu neshledáváme dostatečně zajímavou pro všechny nebo dostatečně dostupnou. Poslední ranou byla plánovaná projížďka po jezeře, kde sice loďky byly, ale dostat se k nim nešlo a kasa žádná. Takže konečně si přiznáváme, že toto kolo jsme prohráli a zbytek dne trávíme picknickem v parku u břehu jezera, kde jsem svou otravností konečně všechny naštval. Virginia si nemoudře dává tradiční fish&chips, který kvůli zběsilé jízdě řidiče, přes všemožnou podporu posádky závodního vozu a své předstírané úsměvy, vrací zpět na svět hned vedle zastávky v Bangoru.

Výlet jako takový hodnotíme kladně u Bulmerse před odjezdem vlaku do Holyheadu, kde nás čeká pořádné čekání na trajekt, krácené noční procházkou města, noční pizzou a partií šachu, neuvěřitelným kraválem místních mladíků. Po krátkém šlofíku se ani skorem nestačíme nalodit, čekáme na autobus, který nás má po checkinu dovézt na trajekt. Trochu znepokojující je fakt, že čekáme jen sami ve pěti a fakt, že na cigaretku přichází žena z odbavení a vyvalenými očima na nás kouká, co tam ještě děláme. Následuje volání vysílačkama, zdržení trajektu a osobní eskort ve speciálním buse. Pak už jen šlofík, který byl příliš krátký, vylodění v Dublinu a cesta do práce.