Wicklow Way 2008

Sobota

Tak Wicklow už plánujeme dlouho. Jsme přeci v Dublinu, takže Wicklow Way je povinností. Akorát jsme poslední dobou nějak rozlítaní a krásy přídublinskýho kraje zanedbáváme. To se musí změnit. Proto na víkend plánujeme návštěvu Glendalough, což je všemi opěvované údolí - nejhezčí a nejnavštěvovanější místo v okolí. No je tu ale problém s dopravou. Ta je opravdu v Irsku slabá. Takže po nesčetných hodinách u Internetu docházím ke stejnému závěru, jako již řada lidí přede mnou. Do Glendalough se dá dojet pouze jakýmsi autobusem společnosti St. Kevin Bus Service, která jezdí blbě ráno tam a ještě blbějc odpoledne zpátky. A jelikož je údolí Glendalough tak pěkné, tak je hloupost tam jet jenom na kus dopoledne a kus odpoledne, ne? Takže všechno jinak. V pátek vyrazíme někam na jih Dublinu a půjdeme po Wicklow Way. V neděli dorazíme do Glendalough a s Kevin busem se svezeme zpátky.

To mohlo vyjít, jenže se v pátek oba vracíme z práce tak zmožený, že nám tento pocit umocněný deštěm dává jasně tušit, že dnes zpíme ještě doma v teple.

V sobotu ráno to ale není o moc lepší. Teda já bych byl pro, ale Jana je nějaká shnilá. No ale kdyby to psala ona, tak to možná podá naopak. Prostě nakonec, při představě zcela zahozeného víkendu, se někdy odpoledne sbíráme, bereme batohy a vyrážíme na městskou. Tou se necháváme kolíbavou jízdou dovést až do Enniskerry, městečka, které vypadá jako jedno velké rozcestí. My bohužel jaké zcestí zvolit, a proto se ptáme řidiče autobusu, který se právě obrací a jede zpět. Bohužel řidič na nás hází obličej cizince, který se ve městečku objevil právě před dvěma minutami a to ještě zcela omylem. Takže dáváme na můj orientační smysl a vyrážíme. Problém je samozřejmě v tom, že o co víc jsme se ráno poflakovali, o to míň stíháme ujít po zázračné Wicklow Way. Řešením tohoto problému je bezpochyby stop, kterým si zkrátíme cestu k Glendalough. Ovšem stopu se v krajinách irských moc nedaří a čím víc se nedaří, tím větší kus cesty si musíme zkrátit.

Už to vypadá na úplně promrhaný víkend - navíc někde v Enniskerry, zatímco si Dubliňané užívají horečku sobotní noci v nejprestižnějších barech. Nakonec nás zachraňuje - proč to neříct - taxi. Po zprvu mylném mávnutí na řidiče si vyměňujeme pohledy a v očích obou lze snadno číst: and why the fuck not?

Řidič na nás sice zprvu hloupě kouká, pak dává na frak mému orientačnímu smyslu, obrací vracíme se zpět do Enniskerry a již správnou cestou vyjíždíme vstříc novým zážitkům. Jako nebyl to nejlevnější stop, ale furt to stálo míň než s Kevinem a můžem si přesně odměřit, kolik z původně plánované cesty si odříznout. Necháváme se vyhodit někde v lese a vyrážíme. Řidičovi jsme se stali během cesty sympatičtí, protože, než jsme se s ním stačili rozloučit, nám vrazil reklamní letáček se slovy, kdybyste chtěli jet v neděli zpátky, tak mi určitě zavolejte.

Nevadí, jsme tu a vyrážíme. Otevírají se nám první pohledy na Wicklow. A popravdě, přátelé, nic moc. Jakože zatím Novohradky - Wicklow 3:0. Ale ještě jim dáváme šanci. Zprvu chmurné obavy nad větami průvodců, že mapy ani nepotřebujeme, se ukázali jako liché, jelikož Wicklow Way je světlou výjimkou ve značení irských turistických cest. Na 4 metry široké, místy štěrkové lesní cestě totiž opravdu zabloudit moc nejde. Nám se to sice jednou podařilo, ale to bylo jen kvůli tomu, že jsem mapě přeci jen věřil více než asfaltové silnici. Upřímně, když jsme si uvědomili, že to prostě nebude nic bomba, ale jen jakási procházka přírodou, tak se nám to začlo i líbit. Je to prostě procházka přírodou. Dojem akorát kazilo to, že zčásti se šlo po silnici a to, že Jana si zapomněla vzít číslo na onu busovou společnost, se kterou jsme se měli v neděli vracet. Navíc jsme měli dojem, že je třeba dělat rezervace, takže jsem si začínal vymýšlet výmluvy, kterými zažehlím můj pozdní příchod ve čtvrtek, než se konečně dostaneme domů, do práce.

Ovšem sebevědomí nabýváme hned po telefonátu s Helčou, kterou prosíme o najití telefonního čísla, která nás ale ujišťuje, že těch autobusů jezdí vždy víc a že ta rezervace není nutná. Takže ve šťastném pokračování nám už brání jenom stádo voprsklých krav, které nám dokazujou, že pánem na pastvině jsou ony a jestli tedy chceme projít, tak to budeme my, kdo bude někoho obcházet.

Příjemné na celé cestě je to, že potkáváme pouze jednu skupinku turistů, kteří kempují na moc pěkném místě jen kousek od místa, odkud my jsme vycházeli. My ale chceme ještě dnes urazit co nejvíc, abychom měli zítra co nejvíce času na Glendalough. Zaléháme tudíž až se soumrakem na celkem pěkném místečku uprostřed pastvišť s ovečkama.

Neděle

Druhý den vstáváme, zjišťujeme, že opět neprší, balíme stan a tradá na cestu. Asi za hodinku se dostáváme nad údolí a začínají se nám otevírat pohledy na Glendalough. No je trochu potaženo, tak třeba to je kvůli tomu, že nejsme ohromeni, jak shodně popisují všichni průvodci. Asi po další půl hodině se dostáváme do otřesného místa s mega parkovištěm a nějakým naučným centrem - asi o tom jak se tu Kevin poustevník snažil dělat pokání a všichni mu sem pořád lezli a snažili se zakládat jeho řády a jeho to strašně otravovalo. Místo co nejrychleji opouštíme a za chvíli se po chodníčcích dostáváme k jezeru, kde se v informačních středisku podle fotky odněkud ze severního Finska dozvídáme, jak mohlo také Glendalough vypadat přes pár desetitisícemi let. Aspoň nám pán prodává mapku s trasama, které můžeme v údolí podniknout a nezapomíná vzpomenout všechnu možnou faunu a flóru, kterou určitě potkáme.

Vyrážíme na cestu okolo jezera. Cesta je silně udržovaná, což je v počátku skoro nutností, protože během pár prvních minut musíme nabrat veškerou výšku dnešního výletu. Cesta je fajn, akorát ke konci začínáme potkávat až moc turistů, kteří vylezli spolu s modrou oblohou a sluníčkem. Po obejití jezera si dáváme dachánka na trávníku před informační budkou. Tady to žije. Máme pocit, že sem jezdí rodiny s dětma třeba jen kvůli pikniku. Ani nejdou na žádný válet, prostě si zajedou na rovinku před jezero zakopat a strávit tu nedělní odpoledne.

Po chvilce poflakování se ubíráme ještě navštívit proslulý Kevinův hřbitov. Nejdřív si myslíme, že se tam ani kvůli zácpě na mostě nedostaneme, ale nakonec se to podaří, takže můžeme nějaké ty fotky křížů udělat. Pak ještě na pivko, počkat na parkoviště na bus a tradá domů.