25.9. - 27.9. 2009
Matouš, Eliška, Jirka, Peťa, Honza, Jakub, Vojta, Kačka, Petr

Sobota

Po krásných týdnech babího léta začíná konečně pršet, teploty razantně poklesly, meteoweb slibuje první přízemní mrazíky. Trochu ospale se blížíme k Vranovu, kde máme potkat pražáky. Matouš a Kuba dospávají hodiny vybrané na dluh. Začíná nezvykle dlouhý podzimní čundr na Podýjí.

Znojmo

Kvůli konstalaci Václavského dne se nám letos poštěstilo vyjet na 4 dny. Proto (a taky kvůli Eliščině šichtě) si můžeme dovolit vyjet až v sobotu ráno. Původně se ozývaly hlasy, že když máme tolik dnů, tak by se mohlo dostat i na ty léta slibované Beskydy. Ovšem Zasa nás přesvědčila, že to vyhraje to Podýjí, načež onemocněla a nikam nejela. Lokalita se ale nakonec hodila i Kubovi, kterej jede jen na dva dny a do Beskyd by za náma nejel.

Po několika hodinách v autobuse se potkáváme s Honzou, Kačkou a Petrem ve Vranově. Vše zahajujeme v jakési jednotě kombinované s hospodou, kde každej dokupuje zásoby - přeci jen dneska už na civilizaci nenarazíme. Celý výlet chceme zahájit v hospodě Znojemským pivem Hostan. Bohužel v prvná hospodě se nám nedaří navázat oční kontakt s oblsuhou, a proto se vracíme do konzumohospody a dáváme si každý po jednom Hostanovi. Konečně posilněni vyrážíme do setmělých mraků směrem k Dyji.

Hned za Vranovem se Dyje začíná žensky kroutit a Matouš nás baví houbařskými povídkami. Na prvním výhledu (Hamry?) potkáváme dvě děvčata (shodou okolnstí je Maty zná), která celý víkend berou poněkud zodpovědněji a spí v Čížově v penzionu. Za následující dva dny je potkáme ještě několikrát. Na naše lákání do zapůjčených spacáků moc nereagují.

Cesta se stáčí do nádherných listnatých lesů a Honza nám v hádankách naznačuje, že byl nedávno v Krkonoších. Krátce před Hardeggem začíná kapat. Peťa Šťovíček začíná pošílhávat po převisech a nejraději by už dál nechodil. Hardegg jen tak mineme a vstupujeme do rakouského národního parku. Chceme stihnout projít a zalehnout někde mimo. Jenže za ustavičného sebevědomého deště se cestou kolem řeky rychle stmívá a po chvilce (a po pár ztracených cestách) začíná být jasné, že tam nemáme šanci dojít - spíš to vypadá, že nemáme šanci dojít nikam. Panikařit začíná už i Peťa Šťovíček, Kačky Petr, který je prvně na čundru musí zažívat zajímavý pocit u žaludku... Trochu nervozity, že zas hledáme spaní potmě a navíc za solidního lijáku. A to vše korunovýno zoufalou situací, že jsme na stráni, kde nemůžeme najít seberovnější místečko. Náhle ale Matouš rozhoduje o jedné odbočce a ejhle stojíme na jediném trochu rovném místě - na jakémsi ostrou mezi meandry Dyje. Sice pořád v národním parku, ale dnes v noci se o eura bár nemusíme - kdo by sem za tohohle počasí lezl.

Každý krom Peti Šťovíčka staví - nad Petrem se nakonec smiluje Matouš a pouští ho k sobě. S Eliščinou plachtou, Jirkovým provázkem a mojí parabolou vyrábíme něco co nás naštěstí ochránilo celou noc. Ne tak ostatní. Nás naštěstí zachraňuje nervnost terénu a nutí nás lehnout si nestandardně - hlavou pod nížší část plachty. Ještě se nestačím vyvléct z druhého spacáku (vedro oné noci bylo neskutečné, aspoň první část noci) a už kolem nás běhá Kačka jen v gaťkách a pláštěnce, že jim to prej spadlo.

Mrtvolné ticho rušené jen strašlivým řevem bubujích kapek ukončuje mocný závan větru, který přišel načas přesně v 01:00. Ihned nám prozradil, v čem tkví výhoda spaní na ostrohu. V tu ránu začíná většina přístřešků vlát po větru. Jirka vybíhá v trnýrkách a snaží se za deště něco vyspravit. Kačka už je zase venku. O Matoušovi nevíme nic, pouze z raního vyprávění se dozvídáme, že i oni zažili nesčetná noční dobordružství. Néjlepe je na tom Kuba, který ve svém bivaku leží a spí, jak zajíček v jamce.

Neděle

Ráno je Kuba pryč a nikdo neví kde. Vítr ho odfouknout nemohl. No uvidíme, třeba se ukáže. Balíme velmi zvolna, nikomu se do deště moc nechce. Naštěstí pořád více a více přestává a vlastně od toho rána jsme déšť už nazažili. Dost lidí je ale i tak dost durch, takže už od rána žhaví Matouš mobil pana Jebáčka, u kterého jsme dneska objednaní do sklípku a tak všichni trochu doufáme, že tam budeme moci i přespat. Nakonec se ukázalo, že Kubouš se vydal zpátky nocí asi ve 4 hodiny či kdy a jel za babičkou do Humpolce. Důvod - prej že mu v noci došlo, že by ji měl navštívit.

Půl dne ještě šlapeme kolem Dyje a pak se oddělujeme a míříme přes Hnanickou hospodu, kde sušíme, jíme, opouští nás Kaččin Petr, do Popic. Cestou si nemůžeme odpustit dva identické visuté mosty a kolem osmé stojíme před sklípkem u Jebáčků v Popicích. Dojíždí i Miloš a tak nic nebrání, abychom se mohli nechat poučovat o výrobě vína. Už dříve odpoledne padlo rozhodnutí, že původně 4denní výlet krátíme na tři. Přejezd na Pálavu se tudíž letos konat nebude. Vedle všech zajímavých informací všichni očekávájí nejdůležitější otázku, kterou Matouš nakonec vyslovil a my můžeme u Jebáčků ve sklípku přespat - i přes fakt, že rodina Jebáčků zároveň provozuje penzion, kde noclech stojí přes 400 Kč. Za to vše se jim odvděčujeme včasným odchodem a už před dvanáctou dopolední hodinou platíme a vyrážíme směrem na Znojmo.

Pondělí

Dnes se skupina poprvé rozděluje a z vyhlídky nad Dyjí jdeme s Matoušem a Eliškou okouknout ještě jedno kamenné moře, kdežto zbytek míří za obhlídnutím Znojma. Na moři nám poprvé vykukuje sluníčko, a tak pobyt u moře o trochu prodlužujeme. Nakonec se ale taky do Znojma kolem přehrady dokopáváme a po krátké prohlídce pamětihodností míříme do pěkné hospody na polívku. Tam Matouš naposledy zhodntí srážkový úhrn za poslední dva dny, za což mu Peťa sežere polívku. Pak jen rozloučení a domů každý, jak umí.